Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zamyšlení o jednotě

28. 3. 2007

V posledních dekádách jsme svědky snahy o sbližování a sjednocování církví. V některých oblastech jde jistě o vítaný jev. Na druhé straně ovšem musíme přiznat, že jen se zármutkem přihlížíme tomu, jak se jednota stává významnějším prvkem než biblické poselství o cestě spasení. Základní věroučné pravdy, za které bojovaly generace našich předků se dnes stávají méně důležité než jednota. Základní reformační principy ustupují do pozadí  jako druhotné jen proto, abychom vytvořili jednotu. Mnohé církve stojí dnes před rozhodnutím, zda se přidají do skupiny „jednotných“ nebo ne. Vstoupit do této skupiny jde dvěma způsoby. Buď slíbíme něco, co vlastně nechceme dodržet (to nám bylo v poslední době vehementně doporučováno) nebo se vzdáme zásadních věroučných doktrín. K čemu je potom dobrá taková pseudojednota? Jediná funkční jednota je ta, kterou nám vydobyl Kristus. Jde o jednotu těch, kdo byli spaseni Jeho milostí. Určitě máme usilovat i o další blízké vztahy mezi církvemi a organizacemi. Ale jednotu můžeme zažít jen s tím, s kým se shodneme na onom reformačním: jedině Písmo, jedině Kristus, jedině milostí, jedině vírou a jedině Bohu sláva.

 

Posledním významným počinem jednotících snah mělo být podepsání Charty Oecumenica. Zde však došlo k tomu, že se neprojevila jednota, ale naopak nejednota. S vděčností přijímám fakt, že jak u nás, tak i jinde v Evropě je stále dost těch, kterým jsou dražší reformační principy než podpis kompromisy záplatované smlouvy. Vždyť „tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ Galatským 5:1