Jdi na obsah Jdi na menu
 


Znaky opravdového křesťanského života

18. 4. 2006

V dnešní přednášce se chceme zamyslet nad tím, jak se má projevovat život křesťana. Je však nezbytně nutné, abychom si uvědomili, proč nás to zajímá. Nezajímá nás to proto, abychom mohli posuzovat, zda ta či ona osoba je „opravdovým křesťanem,“ ale zajímá nás to proto, abychom věděli, co se má dít v našem vlastním životě. Pojďme si teda odpovědět na několik základních otázek týkajících se života křesťana.  

1.      Kdy člověk začíná žít „opravdový křesťanský život“?

Myslím si, že je nesmírně důležité, abychom od sebe dokázali oddělit dvě biblické pravdy, či doktríny. Tou první je ospravedlnění (spasení, nové narození,…) a tou druhou posvěcení. Na správném oddělení těchto dvou principů stojí základy naší luteránské – evangelické – víry. Zdá se mi, že už samotný název této přednášky tak trochu dokazuje, že s tím správným oddělením stále zápasíme. Ale Bible tyto dvě doktríny jednoznačně odděluje.

Ospravedlnění – Římanům 3:22-26

Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše.“ 

V tomto textu se o ospravedlnění dovídáme několik pravd:

a.  Ospravedlnění je možné jen skrze víru v Ježíše Krista (Gal. 3:24; Fil. 3:9)

b.  Ospravedlnění je pro všechny kdo takto věří (Řím. 10:13; Gal. 3:28)

c.  Ospravedlnění je darem, je zadarmo – nemůžeme udělat vůbec nic, abychom jej získali (Řím. 5:15; Řím 6:23)

d.  Ospravedlnění je možné jen díky smrti Ježíše Krista (Efez. 2:13; 1Petr 1:2)

e.  Toto ospravedlnění je od začátku světa jedinou cestou k Bohu (Jan 14:6; Zjev. 13:8 - kral. překlad)

Luteránský teolog Hollaz na základě Božího slova zdařile definoval ospravedlnění takto: „Ospravedlnění je soudní a zároveň milostivý skutek, kterým Bůh, usmířený obětí Ježíše Krista, zprošťuje hříšníka věřícího v Ježíše Krista všech provinění a považuje a prohlašuje ho za spravedlivého.“ [1]

Na rozdíl od ospravedlnění je posvěcení proces a začíná okamžitě po ospravedlnění. Tomuto procesu se budeme v dnešní přednášce věnovat. Ještě před tím bych chtěl přidat poznámku k názvu dnešní přednášky. Teologicky vzato, neexistují různé varianty křesťanského života. Křesťanský život je život člověka, který byl ospravedlněn a v tomto ospravedlnění také setrvává. A protože neexistují různé stupně ospravedlnění, pak tedy ani neexistuje „více a méně křesťanský život“, neexistuje „opravdový a falešný křesťanský život“ atd. Ospravedlnění není závislé na kvalitě člověka, ale na kvalitě toho, kdo ospravedlňuje. A tím je spravedlivý Bůh.  A proto by se klidně tato přednáška dala nazvat „Znaky křesťanského života.“ Na druhé straně je pochopitelné, že často používáme zpřesňující označení: opravdový křesťan, skutečný křesťan, ryzí křesťan. Ale co tím myslíme není stupeň ospravedlnění, ale stupeň či kvalita posvěcení. Takže z tohohle hlediska bychom tuto přednášku mohli nazvat „Znaky života v posvěcení“ nebo podobně.

Proč mi tak jde o toto správné rozlišení? Protože, pokud nejsme pozorní, pak můžeme vzbudit dojem, že spasení je něco, co si musíme odpracovat a že musíme pracovat na tom, abychom se stali „opravdovými křesťany“ a když se jimi staneme, pak máme vstupenku do nebe. Můžeme vzbudit dojem, že pouze ti, kdo dosáhli „opravdovosti křesťanského života“ (tzn. kdo dosáhli jistého stupně posvěcení) budou spaseni. To je ale tragický omyl a mnozí v něm žijí. Je tomu přesně naopak. Protože jsme byli ospravedlněni a protože jsme za to Bohu vděčni, toužíme na sobě pracovat, abychom tímto dosvědčovali, že nás Bůh učinil „opravdovými křesťany.“

Takže, abych odpověděl na tu úvodní otázku, člověk začíná žít opravdový křesťanský život v okamžiku, kdy byl ospravedlněn Ježíšem Kristem. To znamená, v okamžiku, kdy v něj uvěřil.  

2.      Co je základním znakem křesťanského života?

Existuje jeden základní znak křesťanského života a všechno ostatní je mu podřízeno. Tímto znakem je život v posvěcení (odvozeno od slova svatý). Co to teda je posvěcení? Americký teolog John T. Mueller ho definoval takto: „Posvěcením označujeme vnitřní duchovní proměnu věřícího člověka, která následuje po ospravedlnění a zároveň je s ním neoddělitelně sloučena.“[2]

Je to tedy proces, kdy se ospravedlněný hříšník odvrací od svého hříchu a dělá dobré skutky ve službě Bohu. Mluvíme teda o dobrých skutcích. A znovu opakuji, že mluvíme o dobrých skutcích po našem ospravedlnění, ne před ním!

Řím. 6:22 Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný.

2Kor. 7:1 Když máme taková zaslíbení, moji nejmilejší, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží.

1Petr 1:15 Ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. 

1Tes. 5:23 Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.

Nicméně si musíme uvědomit, že v křesťanu, ve kterém při obrácení vznikl nový člověk, zůstává stále i ten starý člověk, ta stará přirozenost. Takže i ospravedlněný člověk, žijící život posvěcení, je pořád hříšník a za svého pozemského života nikdy nedosáhne stavu, kdy by nehřešil. Takže posvěcení můžeme definovat jako neustálý zápas nového a starého člověk v nás.

Řím. 7:18-20 Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.

Ef. 4:22-24 Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.

To posvěcení je v tomto posledním textu definováno dvoucestně: negativně a pozitivně. Negativně máme odkládat starého člověka a pozitivně máme oblékat nového. Když tyto dva procesy nejdou ruku v ruce, pak to ústí v tragédii.

Je nezbytné si také uvědomit, že starý člověk nemůže být pouze „reformován,“ ale musí být „usmrcován.“

Řím. 8:13 Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít.

Gal. 5:24 Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony.

Ustavičný zápas mezi novým a starým člověkem není známkou ztráty spasení, ale naopak, je důkazem, že tento člověk je stále objektem Boží milosti. Duchovně mrtvý je ten, kdo tento zápas u sebe už nepozoruje.

Řím. 8:13 Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. 

Poznámka: Nedejme se zmýlit některými biblickými texty, kde slovo posvěcení je použito v jiném smyslu. Pojem posvěcení je totiž v Bibli použit také v širším významu slova, než v jakém jsme jej definovali. Tedy nejen jako proces následující ospravedlnění, ale jako kompletní Boží dílo v životě člověka. To znamená, že v něm je obsaženo obojí ospravedlnění i posvěcení v úzkém slova smyslu (tak, jak jsme to definovali na začátku kapitoly). Když tedy při našem čtení narazíme na slovo posvěcení  je nezbytné se zamyslet co přesně má autor na mysli. Jako příklad použití tohoto slova v širším slova smyslu můžeme uvést několik textů: Skutky 26:18; 2Tes. 2:13; 1Petr 1:2;

Žid. 13:12 Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví.

V tomto širším smyslu jsou také křesťané nazýváni svatými. Ne proto, že by byli absolutně posvěcení, ale proto, že byli ospravedlnění.  

3.      Kdo / co způsobuje posvěcení? 

Řekli jsme, že Bůh je jedinou příčinou našeho spasení. Také jsme řekli, že posvěcení je vnitřní duchovní proměna člověka, kdy se ospravedlněný hříšník odvrací od hříchu a dělá dobré skutky. Tato definice nás ale nesmí svést k tomu, abychom řekli, že zdrojem či příčinou posvěcení je člověk. Není tomu tak. Jediným zdrojem posvěcení je zase pouze Bůh. Bez něho bychom nebyli schopni udělat nic dobrého.

Efez. 2:10 Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

1Tes 5:23 Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.

            Přesto tady narozdíl od ospravedlnění vidíme „zangažovanost“ člověka v tomto procesu. Můžeme říct, že člověk se na tomto procesu spolupodílí, protože v něm působí Boží Duch. Zároveň však musíme říct, že člověk je součástí procesu posvěcení pouze do té míry, do které v něm tento Duch působí. (Řím. 8:14; Gal. 5:16-18).

            Nástrojem, který Boží Duch používá, čili nástrojem, kterým je ten starý člověk umrtvován a nový člověk posilován, je Boží Slovo. A proto také můžeme říct, že základním znakem křesťanského života je život v posvěcení a základním znakem života v posvěcení je život pod vlivem Božího slova.

Znakem křesťanského života je, že člověk touží po Božím slově, a jak v soukromí, tak i ve společenství (rodinném, sborovém) z něj čerpá a jemu se opakovaně vystavuje. Proč? Protože Boží slovo je jediným zdrojem poznání dobré zprávy o Bohu. Je pravda, že o Bohu dokážeme zjistit něco i z přírody atd., ale to, co takto zjistíme, je pouze zpráva o existenci Boha, která sama o sobě není pro hříšníka tou „dobrou zprávou.“ Dobrou zprávu přináší pouze evangelium, tak jak je zapsáno od prvních po poslední stránky Bible.  

4.      Jsou příkazy (zákon) pro posvěcení nejdůležitější?

Mnoho lidí se mylně domnívá, že k ospravedlnění potřebujeme uslyšet evangelium a k tomu, abychom rostli v posvěcení, potřebujeme slyšet zákon. Tento předpoklad je ovšem mylný a je v něm vidět nepochopení významu posvěcení.

Stejně jako při ospravedlnění, tak i při posvěcení, zákon má pouze tu funkci, že nás připravuje na evangelium. Zákon dokáže pojmenovat hřích pravým jménem, ale nedokáže osvobodit hříšníka od prokletí hříchu.

Zákon v procesu posvěcení slouží jako:

a.  Zrcadlo, které ukazuje realitu hříchu.

Řím. 3:20 Vždyť ze skutků zákona 'nebude před ním nikdo ospravedlněn', neboť ze zákona pochází poznání hříchu. 

b.  Uzda, která brzdí a řídí starého člověka v nás.

1Kor 9:27 Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.

c.  Neměnné pravidlo, kterému chce křesťan podřídit svůj život.

Žalm 119:9 Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova.

Vidíme tedy nesmírnou důležitost zákona, který nám ukazuje náš hřích, drží na uzdě naši přirozenost a vede nás k tomu, abychom dělali dobré skutky. Ale to je všechno. Zákon nám nedokáže dát sílu dělat dobré skutky.

Proto je nesmírně důležité, abychom v našich kázáních, úvahách, svědectvích a duchovně-pastýřských rozhovorech aplikovali nejprve zákon, který obviňuje z hříchu. Ten zákon nám připraví půdu pro evangelium, které musí okamžitě následovat. Evangelium přináší dobrou zprávu těm, kdo činí pokání. Bez evangelia člověka necháváme v beznaději.  

5.      Pro koho je naše posvěcení důležité?

a.  Pro našeho nebeského Otce, komu tuto skutky slouží.

Řím. 12:1-2 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Naše dobré skutky jsou Bohu milé a on se v nich oslaví. Ale nejen to, On je může použít pro budování svého království a pro naplnění jeho svaté vůle.

b.  Pro nás samotné, protože nám dosvědčují, že jsme Božími dětmi.

1Jan 3:14 My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti.

To, že vidíme v našem životě nějaký duchovní pokrok, ale i fakt, že procházíme duchovními boji, je pro nás svědectví o Boží přítomnosti v našich životech. Když nám Boží slovo mluví, že máme něco učinit, pak velice často zjišťujeme, že to nejsme schopni udělat, že nejsme schopni naplnit zákon. A nenaplnění Božího zákona je hřích. To nás žene zpátky pod kříž, kde tento hřích vyznáváme. Tzn. můžeme říct, že posvěcení nám pomáhá udržet se ve stavu ospravedlnění tím, že nám neustále připomíná naši hříšnost. 

c.  Pro nevěřící, kdo jsou kolem nás, kterým by náš život měl ukazovat evangelium, a které by měl vést k Ježíšovým slovům života.

1Petr 2:12 A žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu 'v den navštívení'.  

6.      Jaké jsou teda ty znaky „opravdového křesťanského života“?

Možná jste čekali, že vám řeknu, že „opravdový křesťan“ nesází sportku, ani když je jackpot větší než 100 000 000. Možná jste čekali, že řeknu, že „opravdový křesťan“ nesmí mít doma televizi. Možná jste čekali, že řeknu, že „opravdový křesťan“ se nesmí ohlédnout za přitažlivou ženou. Možná jste čekali, že řeknu, že „opravdový křesťan“ musí být alespoň třikrát týdně ve společenství dalších „opravdových křesťanů“. V tom případě je možné, že jsem vás zklamal.

Je pravdou, že Bible nám dává mnoho pravidel a vyzývá nás, abychom je dodržovali. My bychom opravdu byli schopni vytvořit rozsáhlý seznam toho, co křesťan má a nemá dělat. A dokonce to může být potřebné, abychom si sami pro sebe takové soupisy dělali. Musíme si ale uvědomit, že při tom hrozí dvojí nebezpečí. První je nebezpečí legalismu. To znamená, že si utvoříme list toho, co máme a nemáme dělat a budeme jej dodržovat. Tím, že jej dodržujeme, uspokojíme své ego, a přitom nedovolíme Bohu, aby nám ještě ukazoval na cokoliv jiného v našem životě. Druhé nebezpečí je odsuzování či posuzování druhých. Vytvoříme si jakýsi seznam toho, co má křesťan dělat, a potom „posuzujeme“, jak dobrý ten či onen bratr je. Musíme si uvědomit, že to, že někdo nesází sportku, nemá doma televizi, neohlíží se za přitažlivými ženami a je ve shromáždění třikrát týdně je jen velice ošidné znamení, které může, ale nemusí být znakem „opravdového křesťanského života.“ Může to totiž být pouze pomník toho, že kdosi tímto životem kdysi žil.

Mnohem lepší, než vytváření seznamů Božích pravidel, je pravidelné otevírání Božího slova s modlitbou, aby nás vedl Duch Boží a odhaloval naše hříchy. To je ta nejlepší cesta k posvěcení. Boží Duch, lépe než kdokoli jiný, nám ukáže na hříšnost našeho počínání a pomůže nám v našem duchovním boji.

Takže naposledy odpovídám na zadanou otázku. Znakem „opravdového“ křesťanského života je život v posvěcení. Znamením posvěcení je život pod Božím slovem, život, který je naplněn pokáním, život, ve kterém se odehrává neustálý duchovní zápas.

Pán Bůh vám žehnej ve vašem životě posvěcení!

Michal Klus

Doporučená literatura:

ROSENIUS, Carl O. Cesta k pokoju. Vydavaťelstvo Polárka: Vavrišovo, 1999.

GIERTZ, Bo. Skala Srdca. Vydavaťelstvo Polárka: Vavrišovo, 1998.

_________________________________

[1] Hollaz Doctrinal Theology, p.428

[2] Mueler, John Theodore Christian Dogmatics. p.384

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář