Michal Klus - Je psáno...

Pokračujeme v sérii kázání inspirovaných Komenským. Dnes si dovolím přidat malé upozornění. Chci zdůraznit, že nechceme Komenského nijak zbožňovat. Ano, nechejme se inspirovat, ale nebuďme nekritičtí. I v Komenského životě vidíme různé přešlapy a určitě se nedokážeme ztotožnit se vším, co zastával. Příkladem může být jeho otevřenost k astrologii či k předpovídačům budoucnosti.

Na druhé straně je spousta toho, co nás inspiruje. A dnes se necháme částečně inspirovat jeho knihou Praxis Pietatis, jenž má podtitulek „Cvičení se v pobožnosti pravé, knížka milostná.“ Touto knihou Komenský radil, jak pěstovat zbožné srdce. Cílem našeho vyučování totiž nemá být člověk náboženský, člověk, který pouze ví, jak se chovat v kostele a který dodržuje nějaké náboženské postupy. Cílem vyučování je člověk zbožný, člověk, jehož srdce patří Kristu.

Už vás někdy napadlo, že ta moderní doba jde tak rychle, že je to možná až na škodu? Máte někdy tendenci naříkat, nad tím, kde nás ten pokrok žene? Komenský v tom měl jasno. Řekl: „Není dobré zoufat si nad pokrokem.“ Proč? Protože problém není v pokroku. Problém není v tom, že umíme klonovat člověka nebo ovlivnit barvu očí dítěte. Problém je v tom, že člověk morálně pustne a nedokáže s pokrokem odpovědně zacházet.

Dnes máme neděli vděčnosti za úrody země. Minulou neděli jsme začali sérii kázání inspirovanou Komenským. Asi nemusím dlouze psát o tom, v jaké době Komenský žil. Sám relativně brzy osiřel a vychovávala ho teta. Působil především v době třicetileté války, kdy válečné tragédie, hlad a mor sužovaly téměř celou Evropu. Dvakrát ovdověl, pochoval své dva první syny. Opakovaně si zachraňoval život útěkem.  A přesto je vděčnost Pánu Bohu něco, co z Komenského tvorby přímo sálá. Komenský byl vděčný v nevděčné době a vedl lidi k tomu, aby byli vděční za všech okolností. Komenský samozřejmě vychází z Bible, která nás vede k tomu, abychom byli Pánu Bohu vděční za Jeho dary. A Bible nás také varuje, že když nejsme vděční, tak to má velmi destruktivní následky. Přečtěme si jeden verš z listu Římanům, kde o tom píše apoštol Pavel.

   15. listopadu uplyne 350 let od smrti Jana Amose Komenského. Na sklonku svého života vyznával: „Však již vidím nebeskou vlast, k jejíž prahům mne dovedl můj vůdce, mé světlo, můj Kristus, jenž mne předešel, aby mi připravil místo v domě svého Otce … a brzo přijde, aby mne vzal k sobě, abych i já byl tam, kde je On.“

To je úžasné vyznání. A tak se chceme v těchto dnech autorem tohoto vyznání inspirovat a kázání opřeme o některé důrazy, které u Komenského nacházíme.

Určitě mi dáte za pravdu, že jsou místa, kde chodíte rádi a potom jsou místa, kde až tak rádi nechodíte. Když se Čechů zeptáte, kde chodí neradi, tak se dozvíte, že někteří chodí neradi do práce, jiní do školy, někteří k lékaři. Suverénním vítězem se stává zubař. Málokdo chodí rád k zubaři. Někteří mají ze zubaře až panickou hrůzu, tak tam pro jistotu nechodí vůbec a odkládají návštěvu zubaře, co to jen jde. I tady takové máme. A možná, kdyby věděli, že budu mluvit o zubaři, tak by dnes nešli ani do kostela.

Velice mi leží na srdci, abychom jako sbor byli misijní. Tedy, abychom jako členové tohoto sboru byli svědkové Ježíše Krista. To je naše poslání. A proto to naše motto zní: Být ve stínu kříže a přivádět tam další! A určitě si to potřebujeme pravidelně připomínat. Text určený na dnešní neděli nám to také připomíná. Je to text, který popisuje první zázrak po vzniku církve, tedy po letnicích. A tak si společně ten známý text nyní přečteme.

      Česká republika je stále na špici v počtu rozpadlých manželství. Když se podíváme na statistiky, tak se stále rozvádí téměř polovina uzavřených manželství. Mezi jednoznačně nejčastěji úředně zaznamenaný důvod rozvodu se úředně uvádí rozdílnost povah, názorů a zájmů. Z podrobnějších sociologických průzkumů pak vyplývá, že hlavní příčinou je neschopnost akceptovat názory druhého. Prostě obě strany chtějí, aby bylo po jejich, a nedokážou se domluvit. To je smutné.

Nicméně ještě žalostnější je, že se někdy rozpadají i církve a sbory a často je to ze stejných důvodů. Většinou nejde o učení církve, ale o osobnostní střety, které mohou vést k rozpadu. A tak máme sbory, které se rozpadly proto, že se dvě strany nemohly shodnout na barvě koberce, na hudebním stylu či na tom, kdo bude zodpovědný za úklid. To je tragédie.

Jaká je Boží odpověď na krize ve vztazích?

Bratři a sestry, pokračujeme v naší sérii, kterou jsme nazvali Naše identita. Minule jsme hovořili, že základem je zdravé učení. Ale zdravé učení, to je opravdu pouze základ, přestože moc důležitý. Je to vlastně teoretický základ, ale z něj musí vycházet praxe. Tu praxi někdy nazýváme osobní zbožností. A o tom dnes budeme mluvit.

Bratři a sestry, před několika dny jsme si připomenuli 490 let od prezentace Augsburského vyznání a letošní rok má v naší církvi podtitul Rok vyznání a služby. Augsburské vyznání se poměrně detailně probírá na biblických hodinách a tak jsme společně s pastory přemýšleli, jakou sérii dát na toto léto. A rozhodli jsme se pro sérii nazvanou Naše identita. Chceme hovořit o tom, co znamená být třineckým evangelíkem. Co je jakýmsi základem, na čem tady u nás stavíme. Vydefinovali jsme tedy několik zásadních pilířů naši identity a o těch budeme v následujících kázáních mluvit. Tím prvním pilířem je Zdravé učení.

Zásadním předpokladem pro zdravou církev je zdravé učení. Přesně o to šlo reformátorům. A nám o to musí jít také. A proto je naším cílem, abychom se starali o to, abych náš sbor stál na učení vycházejícím z Božího slova.

           Yosef Kahaneman byl litevský rabín, který se věnoval sirotkům. Po skončení druhé světové války vyhledával v Evropě přeživší židovské děti. Dostal informaci, že v jižní Francii je klášter, ve kterém takové děti jsou. Přišel tam a požádal kněze, aby mu je vydal. Kněz mu řekl, že neví, které děti jsou opravdu původem židovské a že mu je nemůže dát jen tak. Rabín požádal, aby mohl přijít večer, když půjdou děti spát. Když večer přišel do místnosti, kde byly děti u svých postelí připraveny ke spánku, tak řekl: Shema Yisrael Adonai Eloheinu Adonai Echad. V tom okamžiku dětem vystřelily ruce a začaly si přikrývat oči. Přestože ty děti byly maličké, když byly odebrány svým rodičům, rozeznaly modlitbu, kterou se Židé modlí ráno i večer a při které si přikrývají oči.