Michal Klus - Je psáno...

            To dnešní kázání jsem nazval „Proč je církev prostě nejlepší.“ Myslíte si, že je církev prostě nejlepší? A co si o církvi myslí lidé, se kterými jste ve styku? Znám nemálo lidí, kteří odmítají církev, i když se považují za věřící. Mají pocit, že církev je příliš špinavá. Mnohdy je bída církve pro lidi důvodem, proč nevěřit Bohu. V rozhovoru nám vytáhnou křižácké války, pedofilní zneužívání dětí skrze kněze a nevím co ještě. Ano, můžeme zkusit zahrát tu kartu, že nás se to netýká, že to jsou problémy katolíků, ale to si asi moc nepomůžeme. I v protestanských církvích najdete spousty skandálů, bolesti a ostudy. A to včetně naší církve. Bolestné rozdělení naší církve v devadesátých letech je toho také důkazem. V průzkumech důvěry v naší zemi jsou církve na samotném dně.

            Bratři a sestry, vrátili jsme se po dvou měsících do našeho kostela, abychom zde prožili společnou bohoslužbu. Co tady vidíte? Jak tu bohoslužbu prožíváte? Jaká je reakce vašeho srdce? Budeme číst biblický text, který předchází události, kde se Mojžíš také vrací k lidu po 40 dnech a to z hory Sinaj. To, co uviděl, bylo děsivé. Lidé tančili a dováděli kolem zlatého telete. V dnešním kázání se podíváme především na to, jak Mojžíš reagoval.

Přeneseme se do Atén roku 593 před narozením Krista, tedy více než 600 let před tím, než tam byl Pavel. V té době už tři roky Atéňany kosil mor. Umírala spousta lidí. O tom, co se v této situaci v Aténách odehrálo, píše Díogenés Laertios ve svém díle „O životě a učení slavných filosofů“. Zajímavé detaily k těmto událostem přidávají také Aristoteles, Pausaniás či Filostratos.

V tom roce 593 před Kristem navrhl člen senátu Nicias, aby do Atén pozvali Epimenidése z Kréty, jednoho z nejslavnějších mužů své doby, spisovatele, věštce. Epimenidés přijal pozvání a přijel. V Aténách se nacházely oltáře pro více než 700 různých bohů, přesto Epimenidés tvrdil, že jim nějaký bůh chybí. Představil senátu své teze, ve kterých řekl, že tady musí být velký a mocný bůh, kterého ještě neznají. A pak vyslovil naději, že pokud je tento velký a mocný bůh také dobrý, tak se ukáže a zachrání město.

     Milí přátelé, bratři a sestry, postní období je obdobím, kdy do centra naší pozornosti intenzivněji zařazujeme kříž Ježíše Krista. I v letošním postním období nám ten kříž chce kdeco vytlačit. A tak vás zvu i v tomto kázání k pohledu na kříž, protože právě od kříže se odvozuje identita nás – křesťanů. A právě na otázku, kdo je křesťan bude dnes naše kázání odpovídat.

Tento týden jsem četl knihu Nabeela Quereshiho „Hledal jsem Alláha, našel Ježíše“. Kniha mne moc zaujala a hodně se z ní učím. Je tam opět připomenut ten mezi muslimy rozšířený názor, a to že křesťan, je původní obyvatel západní polokoule, který je charakterizován nemorálním chováním. Typickým příkladem se pak stává hollywoodská smetánka. Tak vidí muslimové často křesťany.

    Ve středu jsme vstoupili do postního období. Je pravdou, že žijeme v době, kdy to postní období hraje stále menší roli v životě křesťana. Ruku na srdce, co bylo ve vašem životě od středy jiné? Má vůbec postní období nějaký smysl? Není to přežitek? V naší církvi máme tradici toho, že v postním období máme jedno bohoslužebné shromáždění navíc. U nás v Třinci na něj v pátek přišlo 37 osob. Tito tedy zažili něco navíc. Ale je to vůbec třeba?

Ano. Má pravdu ten, kdo říká, že postní období před velikonocemi v délce 46 dnů (tedy 40 dnů bez neděl) není nikde v Bibli přikázáno, ani praktikováno. Je to tedy tradice. A je to tedy svým způsobem druhotné a člověk může být skvělým křesťanem i bez toho, aby nějaké postní období řešil.

Na webu českého rozhlasu jsem četl rozhovor z jedním z našich nejznámějších religionistů, s panem Zdeňkem Vojtíškem. On mimo jiné opět zmínil, že v Česku jsme nad evropským průměrem ve víře v okultní praktiky, v léčitelství, apod. A potom vyslovil hypotézu, dle které platí, že čím méně lidí je spojeno s nějakou náboženskou institucí, tím více lidí věří v okultní praktiky. Jinými slovy, lidé hledají duchovno. A jsou ochotni je hledat kdekoli. A možná je docela překvapivé, že se to netýká nějakých slabších sociálních vrstev, ale jde to napříč společností. Lidé totiž potřebují nějaké ujištění, že cesta, po které jdou, je ta správná.

Jeden z mých předvánočních zážitků, které mne opravdu povznesly na duchu, bylo to, když jsem si doma v několika částech nerušeně vyslechl Handlovo oratorium Mesiáš v podání Collegia 1704 pod taktovkou Václava Lukse.

Toto dílo patří mezi mé nejoblíbenější hudební kousky a znovu jsem doslova žasl nad Boží slávou. Jako bych nabral nové síly pro službu v tom vánočním období. Byl to pro mne opravdu velmi významný moment přípravy na Vánoce.

Připomíná mí to citát Jana Sebastiána Bacha, který řekl: „Cíl a závěr veškeré hudby nemá být žádný jiný než Boží sláva a občerstvení duše.“

Už od pátku se na stránkách novin objevují nejrůznější hodnocení roku 2019. Zároveň se také objevují různé prognózy toho, jaký bude rok 2020. Mnozí ukazují na to, že jsme měli ekonomicky dobrý rok. Tím, že žijeme v míru a pokoji, tak už se často rok hodnotí pouze podle ekonomických měřítek. A i vyhlídky jsou často ekonomické.

Prezident Masaryk, ve svém vánočním projevu v roce 1935 hovoří o tom, jak se musíme vracet k evangeliu, k odkazu andělů, kteří zvěstovali, že příchodem Ježíše přichází pokoj lidem dobré vůle. A následně říká: „Nerozčilujme se otázkami hospodářskými a politickými – problém dneška není jen hospodářský a politický, nýbrž především mravní.“

Pán Bůh s námi a Zlý pryč. To je věta z modlitby Karafiátových broučků, kterou nám letos opět připomenul i muzikál církevní školy. Táto věta přesně vystihuje, co se stalo o Vánocích. Pán Bůh přišel, aby byl s námi, a tím pádem je Zlý pryč. Přečteme si dnes evangelijní příběh o narození Ježíše tak, jak ho zapsal Matouš.

     Milí přátelé, advent je období očekávání na příchod Pána Ježíše. A samozřejmě přemýšlíme o Jeho druhém příchodu. Ale zároveň nám jde i o to, aby On přicházel do těch našich nejrůznějších životních situací. A tak se také modlíme, aby Pán Bůh zasáhl. Ale jak se vlastně máme správně modlit?
Jsou křesťané, a já k nim také někdy patřím, kteří se v modlitbě zaměřují na to duchovní a těmi každodenními věcmi, jakoby Pána Boha ani nechtěli obtěžovat. Na druhé straně jsou křesťané, kteří prosí o kde co, a jsou potom hrozně zklamaní, že Pán Bůh nevyslyšel jejich modlitby. A ostatní křesťané jsou někde mezi tím.