Michal Klus - Je psáno...

Před týdnem jsme tady měli hosta z Norska a on nám přečetl jeden text, a řekl, že by se neměl číst pouze o Vánocích. Pamatujete? Šlo o tu andělskou zvěst, kdy pastýři uslyšeli táto slova: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“ (Luk 2, 10-11)

Anděl zvěstoval radost a pastor Westman nám říkal, že křesťané, tedy ti, kdo věří Kristu, by měli žít radostné životy. Ale jak na to? Co když to zrovna nějak nejde? Co když je ta radost něčím udušená? O tom budeme dnes přemýšlet na základě Žalmu 100.

      Milí přátelé, dovolte, že dnes začnu jednou otázkou. Kdo z vás byl konfirmován, můžete zvednout ruku? Konfirmace je akt, kdy většinou mladí lidé svým vyznáním potvrzují svoji víru a odhodlání následovat Ježíše Krista. Při té příležitosti chci říci, že pokud je tady někdo z dospělých, kdo ještě nebyl konfirmován a chtěl by před lidmi vyznat svoji víru, tak se můžete u mne přihlásit. Nabídka platí i pro ty, kdo konfirmováni byli, ale potom žili bez víry v Pána Ježíše, ale zase se k němu vrátili. I ti mohou potvrdit svůj konfirmační slib. Je dobré když lidé vyznávají svojí víru.

Ale proč mluvím o konfirmaci. Já jsem si při přípravě dnešního kázání uvědomil, že za měsíc tomu bude 30 let, co jsem byl konfirmován. A verš, který mi byl u konfirmace věnován, je textem pro dnešní kázání. Pamatujete si svůj konfirmační verš? Pokud ne, tak si ho zkuste ještě někde najít a připomenout.

      Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak přichází k němu, a řekl: "Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa! To je [ten], o němž jsem řekl: Po mně přichází muž, který je přede mnou, neboť byl dříve než já. (Jan 1,29-30)

Jedna z tradic, která se stále více a víc vytrácí je pečení velikonočního beránka. Beránka nahradil čokoládový zajíček. Ono samozřejmě nejde o to, co se nabízí v obchodě, ale jde o obsah a hodnoty, které se ztrácí také.

Dnešní text je o Beránkovi a tak si vlastně opět připomeneme, co nám má ten symbol velikonočního beránka připomíná.

     Dnes si připomínáme vjezd Ježíše do Jeruzaléma. Už jsme ten text četli. Lidé byli nadšeni, protože do Jeruzaléma přijížděl ten, ve kterém viděli Mesiáše. Očekávali, že konečně přijde dobro. A proto tančí, radují se, zpívají na počest Ježíše. Ale On uprostřed toho veselí a radosti zažívá doslova muka bolesti, protože ví, co Jej v Jeruzalémě čeká.

Zažili jste někdy něco podobného? Zažili jste to, že všichni kolem výskají radostí a vy vevnitř trpíte? Já ano. Ale také jsem zažil opačnou situaci. Většina lidí kolem mne bylo smutných, a já jsem se radoval, ale nemohl jsem to moc dát najevo.

         Milí přátelé, ve středu jsem byl asi po roce opět na hokeji. Byl jsem vděčný bratru Jirkovi, že mne vzal sebou. Výsledek a ani hra sice moc radosti nepřinesly, ale byl jsem tam rád. Už jsem na hokeji byl vícekrát, ale nikdy jsem tam svojí přítomností nepřekvapil tolik lidí. „Vás jsem tady opravdu vůbec nečekala. To bych neřekla, že vy půjdete na hokej,“ řekla mi jedna mladá paní. Byl jsem překvapený, kolik lidí jsem překvapil, včetně naší primátorky.

Ale neříkám to proto, abyste mne pozvali na hokej, i když to určitě můžete. Říkám to proto, že dnešní kázání je o tom, jak Pán Bůh překvapuje lidi ve své době a jak někdy překvapuje i dnes nás. Podívejme se tedy na ten text a potom na 3 překvapení, které chci dnes zdůraznit.

Když někdo žije dlouze v otroctví, tak má ze svobody strach. Člověk si totiž na otroctví zvykne a má strach z neznámého. Některá zvířata žijící v zajetí se vůbec nedají na svobodu pustit, protože je zajetí poznamenalo tak, že nejsou schopna života ve svobodě.

Totéž platí i pro člověku. Lidé, kteří byli dlouho ve vězení, často mají ze svobody strach a nejsou schopni v ní žít. Ale neplatí to i o jednotlivcích, platí to i o národech. Když národ, který byl dlouho nesvobodný, dostane svobodu, tak to trvá mnoho generací, než se v té svobodě naučí žít. A přesně toto vidíme v našem textu. Dnes zakončujeme sérii o životě ve svobodě a zakončíme příběh o Izraelcích na cestě ke svobodě.

Přečtěme si tedy další z příběhů o putovní do zaslíbené země. Mojžíš na pokyn od Pána Boha posílá do zaslíbené země zvědy. Poslal jich 12. A dnešní text je popisem toho, co se dělo, když se zvědové vrátili.

Manželství se v posledních letech netěší příliš velké popularitě. Počet uzavřených manželství dlouhodobě upadá. Trochu se to zlepšilo v posledních dvou letech a tak můžeme mít nějakou naději. Další pozitivní zprávou je to, že alespoň na nějakou dobu je klid od snahy povolit manželství i pro stejnopohlavní páry. Otázkou samozřejmě je, kdy to aktivisté zkusí znovu. 

Text, který jsem vybral pro tu dnešní neděli, hovoří o výhodách toho, když člověk není sám. Budu ho dnes prioritně aplikovat na manželství. Ale tento text není jen o manželství. Je i o dalších vztazích, ať už rodinných či přátelských. A tak i vy, kdo v manželství nejste, přemýšlejte, jak vás vztahy mohou požehnat.

„Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden? Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne!“

 (Kazatel 4:9-12)

          Pokračujeme v našem cyklu o svobodě. Dovolte, že připomenu, že máme za sebou dvě kázání tohoto cyklu. V tom prvním jsme přemýšleli o životě v nesvobodě a o tom, jak se nesvoboda projevuje. V tom druhé jsme si ukazovali na to, že Bůh ví, co nesvobodní lidé zažívají, že On je aktivní v úsilí o jejich záchranu a že On si k osvobozování často používá právě druhé lidi. Dnes nás tedy čeká třetí kázání této série a budeme mluvit o tom, jak Pán Bůh vede ty, kdo se vydali na cestu do svobody.

Celou naši sérii kázání opíráme o biblický příběh exodu. Boží vedení na cestě do svobody chci ilustrovat na obrazu oblakového a ohnivého sloupu, kterým Pán Bůh Izraelce vedl a chránil. Pojďme si tedy přečíst ten základní biblický text.

Milí přátelé, dnes pokračujeme v naší sérii o svobodě. Minule jsme hovořili o tom, jak vypadá život otroků, tedy jak se projevuje to, že nejsme svobodní. Dnes budeme hovořit o tom, kde je Pán Bůh, když zažíváme nesvobodu. Co On dělá?

I dnes se podíváme na příběh Exodu, kterým se necháváme inspirovat. Minule jsme viděli židy coby otroky v Egyptě. Ve stejné době se stovky kilometrů daleko odehrává jeden dramatický příběh, který určitě znáte. Mojžíš vidí keř, který hoří a neshoří. A v tom k němu promluví Hospodin. Začíná tím, že se mu představí. Následující Hospodinova slova pak odpovídají na otázku, co dělá Pán Bůh, když jsou lidé zotročení. Myslím, že zde nalezneme důležité vysvětlení. Poslouchejte tedy pozorně, co v té Boží řeči uslyšte.

Jedna věc, která mne fascinuje, je poslouchat příběhy o tom, jak lidé došli k víře. Je pro mne zajímavé slyšet příběhy lidí, kteří vyrostli v křesťanské rodině, ale museli si projít tím procesem, kdy se jejich víra stala osobní nejen zděděná. Nebo naopak příběhy těch, kdo nikdy věřící nebyli a jak si Pán Bůh použil různé věci, aby si je k sobě přivedl. A to, co často v těch příbězích čtu a slyším je to, že téměř nenajdete dva stejné. Každý příběh je originální. Originální je i příběh mudrců, který je základním textem pro svátek zjevení. Dovolte, že si ho dnes opět připomeneme.