Michal Klus - Je psáno...

Je už tomu několik let, co jsme měli jako rodina mimořádnou výsadu navštívit naše přátele v Norsku. Jeden z výjimečných zážitků bylo řízená motorového člunu ve spleti norských ostrůvků. Vzpomínám si na jeden okamžik, kdy náš přítel instruoval našeho Bena, jak řídit. Ukázal mu na červený majáček na jednom z ostrůvků a řekl, aby jel přímo v tom směru. Připomenul, že je důležité pořád se dívat, kde je majáček, abychom nekličkovali, ale jeli přímo.

Když děláme přípravu na manželství nebo i ve svatebním kázání často hovořím o slovech, která používáme ve spojitosti s manželstvím. Například, když vás navštíví snoubenci, aby vás pozvali na svatbu, tak vám oznámí, že se budou brát. Jeden druhého si berou. Jeden druhého dostávají. Ale v tom slovu „brát se“ je kus egoismu. Já si něco beru. Já něco budu mít. To je ten egoistický přístup popisu svatby. Na druhé straně, když se dívka nebo žena připravuje na svatbu, tak oznamuje, že se bude vdávat. A to je mnohem krásnější slovo. Nezdůrazňuje to, že si někoho bude brát, ale že se někomu vydá.

Dovolte, že alespoň krátce připomenu jeden příběh. Jde o příběh muže, který se jmenoval Nabeel Qureshi. Narodil se v roce 1983 v Kalifornii a to v rodině pakistánských emigrantů. Byl vychován jako muslim. V průběhu vysokoškolských studií se seznámil s křesťanským spolužákem, se kterým často debatoval na Biblí či koránem. Jeho hlavními argumenty proti křesťanství bylo to, že Nový zákon není důvěryhodný, že Ježíš nikdy nebyl ukřižován a že nikdy o sobě netvrdil, že je Bohem. Postupně po poctivém výzkumu došel k závěru, že se v těchto oblastech možná mýlí. A dokonce se vynořili otázky, které zpochybňovaly důvěryhodnost Islámu. Se svými otázkami navštívil největší muslimské intelektuály v Americe i v Evropě, ale nikdo mu je nebyl schopen vysvětlit.

Milí přátelé, dnes máme neděli diakonie. Co je to diakonie a jaký je vlastně rozdíl mezi běžnou sociální prací a diakonií? Dovolím si tvrdit, že rozdíl je v postoji toho, kdo slouží. Diakonie je služba milosrdenství. A už to samo o sobě říká, že motivací diakonie má být milosrdenství. Tedy diakonie je služba potřebným se specifickým postojem srdce. A kdo je potřebný? No každý, kdo ve své životní situaci potřebuje pomoc. Bible hovoří často o vdovách, sirotcích, bezdomovcích, chudácích. Dnes bychom navíc mohli mluvit o lidech dlouhodobě nemocných či hendikepovaných, samotných, ztrápených, stižených závislostí, apod.

Známý americký autor komiksů Webster, který žil na počátku minulého století jednou vybral 20 známých osobností a všem poslal telegram, kde napsal pouze jedno slovo: Gratuluji! Pokud si byl vědom, v předchozích dnech se nestalo nic výjimečného, za co by se hodilo napsat jim gratulaci. Přesto mu všech 20 osob odepsalo, že mu děkuji, a to bez toho, že by se ptali, k čemu přesně jim gratuluje.

Co z toho plyne? Ukazuje to na to, že my lidé si rádi přivlastníme chválu a to i tehdy, když si ji přímo nezasloužíme. A to i v duchovní oblasti. A proto je důležité si vždy položit otázku, kdo si tu gratulaci zaslouží. I o tom bude dnes řeč. Přečtěme si text, který je určen na tu dnešní neděli.

Konec roku je přirozeně časem bilancování. Opět si přečteme nejrůznější statistiky. Možná budete sami nějaké hodnotící zprávy psát.

I Bible křesťany zve, k takovému hodnocení sebe sama. Máme se sami sebe ptát, zda žijeme z víry. Tedy, máme se ptát, zda je Pán Bůh dost velký v našem životě. A samozřejmě to nemůže být otázka pouze pro konec roku. Toto se potřebujeme ptát pravidelně. Ale na konci roku si tyto otázky potřebujeme klást o to intenzivněji. Pro dnešek jsem vybral text z proroka Malachiáše, který pomáhá věřícím, aby se podívali, jak vypadá jejich vztah k Pánu Bohu. Věřím, že i nám může pomoci, abychom si zhodnotili to, jak velkým je náš Bůh.

 I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.

Izajáš 11,1-5

Jan 8:12 Ježíš k nim opět promluvil a řekl: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života."

V adventu se často čte biblický text o vjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma. Událost, která se s tím částečně pojí, je Ježíšův pláč nad Jeruzalémem. Ježíš se vydává na cestu do Jeruzaléma a pláče nad ním, protože ví, že mnozí Jeho poselství odmítnou a že i Jeruzalém bude zničen. Dnes budeme číst z proroka Izajáše a taky tam uvidíme podobný pláč a tak si uvědomíme, že i pláč do adventu patří.

... Podíval jsem se trochu i na diskuze na internetu. Našel jsem dotaz jedné anonymní ženy. Ta se psala toto:

„Mám strach z toho, co (ne)bude po smrti. Možná je tady někdo s podobnou úzkostí. Děje se mi to hlavně večer před spaním. Najednou si uvědomím, že vlastně až umřeme, tak už nebude nic, nikdy nic. Je mi z toho hrozně, na zvracení. Přejde mě to po chvilce, prakticky stačí začít myslet na něco jiného. Uvažovala jsem, jestli takhle přemýšlí více lidí, nebo jestli si někdo našel nějakou pomoc, nebo začal věřit tomu, že se pak znovu narodíme apod. Budu ráda když někdo něco napíše.“