Michal Klus - Je psáno...

Máme za sebou první dvě kázání ze série Vztahy mezi námi. V první sérii jsme hovořili především o důležitosti stejného základu. Naším základem není pouze nějaký stejný zájem či nějaké historické vazby. Naším základem je samotný Pán Bůh. On je důvodem, proč jsme tady spolu v tomto sboru. Kdyby tady nebyl On a naše víra, tak se nelišíme od jakéhokoli dalšího spolku. Ale On tady je a je důležité pamatovat, že církev je něco diametrálně jiného než nějaká firma či třeba spolek zahrádkářů.

Minule jsme pak hovořili, že církev se skládá z různých členů, kdy každý je jinak obdarován a hraje jinou roli. Jsme různí. Ale dohromady tvoříme jednotu, jejímž centrem je Pán Ježíš. Bible pro to používá obraz těla s různými částmi, jehož hlavou je Ježíše.

Dnes pokračujeme v našem textu a budeme hovořit o tom, že jako členové Kristova těla vedeme stejný zápas. A to nás vlastně jednotí. Tedy zase hovoříme o tom, co je pro nás stejné. Přečtěme si ten dnešní text.

Milí přátelé, dneškem začínáme novou sérii kázání, která nás bude provázet až do postního období. Naše církev vyhlásila letošní rok jako Rok mezigeneračních vztahů. Takže naše presbyterstvo a také naši mladí už si vytýčili nějaké kroky, které v této oblasti chceme udělat. Jedním z nich je i táto série kázání. Nazvali jsme ji Vztahy mezi námi. Podtitul zní: Církev jako mezigenerační komunita, kde je nám dobře.

Je vám v našem sboru dobře? Myslím si, že jsou takoví, kteří jsou za náš sbor moc vděční. Jsou takoví, pro které je to normální. Ale jsou asi i takoví, kteří jsou různě zranění. To se prostě děje ve všech rodinách, i v těch sborových. Na druhé straně je důležité, abychom se s tím prostě nesmířili, ale pracovali na tom, aby naše vzájemné vztahy byly co nejlepší.

Tak jaký byl váš rok? Ano, byli jsme rádi, že se covid pomalu, ale jistě uklidňoval. Na druhé straně mne hrozně rozhněvala ruská agrese na Ukrajině. Jen těžko se přemýšlí o bolesti, kterou mnozí naši sousedé zažívají. Konflikt má samozřejmě i širší dopady. V Tanzanii, kde se angažujeme, pocítili důsledky tohoto konfliktu, když potraviny zdražily až trojnásobně.

Milí přátelé, dnes začnu tím, že vám musím říct, že jsem fascinován mnohými vědeckými poznatky, které nám rozšiřují obzory. Naprosto žasnu třeba nad tím, co všechno jsme se dověděli jen za posledních 50 let o lidském těle a kde se posunula medicína. Téměř denně přicházejí nové poznatky třeba z oblasti genetiky.

Nevím, zda k vám došla informace, že vědci přesně vědí, jak vypadal Ježíš Kristus. Vidíte to na tomto obrázku. Tak vypadal Ježíš, když měl asi měsíc od početí. Respektive, tak jsme vypadali my všichni, když jsme měli měsíc od početí.

Promiňte, pokud vám to přišlo nevhodné, ale chci tím poukázat na ten zázrak Vánoc. Bůh se stal shlukem buněk, který se v mateřském lůně vyvíjel stejně jako my. Bůh se stal maličkým embryem, které je tak velmi zranitelné. Vyvrcholilo to onoho dne, kdy se Ježíš narodil. Bůh se stal člověkem. Bůh se stal jedním z nás. A to jsou Vánoce. To dneska slavíme. Proto jste dnes vstávali a běželi do kostela. Je prostě co slavit!

V roce 66 vypuklo židovské povstání, které reagovalo jednak na stále rostoucí daně a jednak na zabavení drahocenností z chrámu. Židé se vzbouřili proti Římanům a vyhnali je z Jeruzaléma. Římané se pokusili obsadit město svoji VII legií, ale ta musela také ustoupit a byla vzbouřenci rozprášena. Bylo pobito  více než 6.000 římských vojáků. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Do Judska se přemístily tři římské legie. Dvě vedené Vespaciánem a jedna Titem. Právě Titova legie dne 14. dubna roku 70 začal obléhat Jeruzalém a dne 8. září byl Jeruzalém kompletně dobyt a chrám byl vypálen a rozmetán. Vše skončilo obrovským masakrem. Historik a svědek událostí Flavius tvrdí, že bylo zavražděno 1,1 miliónu židů.

Kdykoliv se tady scházíme, přicházíme z různých situací. Někteří přicházejí a mají mnoho důvodů k radosti. Včera jsme tady měli svatbu, to je důvod k radosti. Některým se narodily děti nebo jejich narození očekávají. To je velký důvod k radosti. Někteří dostali před Vánocemi s výplatou prémie a radují se.

Ale vždy jsou mezi námi i ti, kteří prožívají různá trápení. Máme tady ty, kteří pečují o těžce nemocné a umírající. Máme mezi sebou ty, kdo byli tento týden hospitalizováni. Máme mezi sebou ty, kteří prožívají bolest z voleb, které činí jejich děti. Možná máme mezi sebou ty, kteří zažívají utrpení v nefunkčním manželství. Možná tady máme mladé lidi, kteří se trápí a zažívají zmatek v sexuální oblasti a v oblasti vlastní identity. Určitě máme mezi námi ty, které bolí samota. Máme mezi námi ty, kteří zažívají bolest, protože jejich blízcí zažívají těžkou zimu na Ukrajině. Obecně myslím, že skoro všichni zažíváme větší či menší bolesti. A s tím vším i letos vstupujeme do adventu. 

Žijme ve světě, kde máme obrovské množství důvodů ke strachu. Kde se jen podíváte, můžete nalézt důvod ke strachu.

V USA dělali výzkum mezi středoškoláky. Nedali jim žádné možnosti, z kterých by vybírali, prostě měli napsat, čeho se bojí. První byly teroristické útoky. To asi v americkém kontextu chápeme. Dále následovali pavouci, smrt a umírání, neúspěch, válka, výšky, kriminalita a samota.

To jsou některé ze strachů, které lidi mají. Ale mohli bychom přidat mnoho dalších. Rodiče se bojí o děti. Partneři se bojí o svůj vztah. Prarodiče se bojí o rodinu, když cestuje. Bojíme se o to, abychom vyšli finančně. Bojíme se, že ztratíme práci. Však si tam dosaďte, který strach se vám nejčastěji objevuje na mysli.

     Jeden z úkolů pastora je vykonávat pohřby. Občas se mne na to někdo zeptá. Ptají se, jak to zvládám. Musím říct, že pohřby jsou velmi rozdílnou zkušeností. Jsou pohřby, které jsou jaksi rutinní, zvláště pokud zesnulého neznám a on odchází na věčnost v zasloužilém věku. Na druhé straně jsou pohřby, které patří mezi nejsilnější momenty mé služby. Když děláte pohřeb člověka, který miloval Pána Ježíše, který žil vírou a k víře povzbuzoval druhé, jehož život byl charakterizován aktivním žitím evangelia, protože touží, aby i druzí Pánu Ježíši uvěřili, pak takový pohřeb je opravdu nesmírně posilující. Vyprovázíte totiž člověka, který je konečně tam, kde toužil být, v blízkosti Ježíše. A řeknu vám upřímně, žádná svatba nepřinese tak silný duchovní zážitek jako takový pohřeb. A mým přáním je, aby to, když my jednou z tohoto světa budeme odcházet, bylo svědectvím o naší víře v Ježíše. Kdy tomu tak je? Když je ta víra zjevná v našich životech.

Dnešní neděle je nedělí, kdy si připomínáme, že Pán Bůh má moc uzdravit. Nicméně text určený na dnešní neděli nehovoří o tělesném uzdravení, ale o procesu, kdy má být uzdravováno naše nitro a náš charakter. Uzdravování našeho nitra má dvojí rozměr. První krok uzdravení je jednorázový. Jde o to, že potřebujeme změnit pána našeho života. Protože jsme se narodili do hříšného světa, tak našim pánem je přirozeně naše ego, naše já. Nicméně když se člověk setká s milostí Pána Ježíše Krista, tak může zažít naprostou proměnu a to tím, že v pokání poprosí Pána Ježíše, svého Tvůrce, aby On se stal Pánem našeho života. A Pán Ježíš to udělá.

To je první a zcela zásadní krok k uzdravení naší duše. Spočineme v tom, kdo nás stvořil. Spočineme v tom, kdo nás dokonalé zná. Spočineme v tom, kdo dává našemu životu smysl. Nicméně, stále jsem poznamenání hříchem a problémy. Ta dokonalost bude až jednou v nebi. Je třeba i toho druhého kroku. A tím je stálý zápas o proměnu našeho srdce, našeho charakteru. Bible to nazývá slovem posvěcení. Usilujeme o to, abychom byli čistější, svatější. Proto posvěcení. Chceme být více jako Ježíš Kristus.

Tak koho budete volit? Ne, samozřejmě to nechci vědět. Nicméně jsou před námi volby komunální i senátní. V senátních volíme jednoho senátora, v těch komunálních volíme celé zastupitelstva našich měst a vesnic.

Jsem rád, že tady v Třinci máme strany, kde vidím slušné lidi. Samozřejmě, dokonalost nelze očekávat. To není v lidských možnostech. Ale vidím tam lidi, kteří mají nějaký charakter a nějaké hodnoty, vidím tam lidi, kteří mají zkušenosti, vidím tam i ty, kteří mají progresivní nápady.