Michal Klus - Je psáno...

Milí přátelé, dnes už máme třetí kázání, kdy se díváme na působení Ducha svatého v knize Skutků. Nejprve jsme hovořili, že křesťané jsou Duchem pokřtěni a vysvětlovali jsme si, co to znamená. Potom jsme mluvili o tom, že jsme Duchem zmocněni a připomínali jsme si, že moc Božího Ducha je úplně jiná, než moc lidská. Také jsme říkali, že ta moc je k tomu, abychom byli svědectvím o Pánu Ježíši.

      Minulou neděli jsme začali sérii o Duchu svatém a hovořili jsme o tom, že jsme Duchem pokřtěni. Připomenuli jsme si ten unikátní křest, který se odehrál o letnicích, a mluvili jsme také o tom, že být pokřtěn Duchem je termín popisující to, že ve znovuzrození přijímáme Ducha svatého. Já jsem pak v kázání použil ten obraz, že dostat Ducha svatého je podobné tomu, jako když do mobilu dáte baterií. Až s baterií je výrobek plně funkční.

Dnes na to budeme navazovat a přečteme si dalších několik veršů z knihy Skutků. Opět je tam řeč o Duchu svatém. Vyslechněme jej tedy.

Když se tedy spolu sešli, zeptali se ho: "Pane, obnovíš pro Izrael království v tomto čase?" On jim však řekl: "Není vaše věc znát časy nebo doby, které Otec uložil ve své moci; ale přijmete moc Ducha Svatého přicházejícího na vás a budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku i v Samaří a až do posledních končin země."

(Skutky 1,6-8; B21)

      V této sérii se budeme dívat do knihy Skutků na to, co Duch svatý dělal v době vzniku církve. Dovolte, že zároveň připomenu, že my křesťané věříme, na základě svědectví Bible, že Duch svatý je osobou Boží trojice a že tedy Bůh je trojjediný. Je jedním Bohem ve třech osobách. Je zde Bůh Otec, kterého nejčastěji titulujeme jako Stvořitele. Potom je tady Bůh Syn, kterého nejčastěji titulujeme jako Vykupitele. A je tady Duch svatý nebo Duch Boží, kterému nejčastěji říkáme Posvětitel. A přitom je to jeden Bůh a ne tři bohové.

Slavíme dnes Den matek. A tento svátek nám znovu připomíná, že svět může být normální. A říkám to proto, že se mi zdá, že naše společnost se vydává stále dále od důležitých hodnot, včetně těch rodinných. Den matek mi připomíná, že máma je máma. Den matek mi připomíná, že máma je důležitá. Den matek mi připomíná, že jsou tady jisté nezbytné role, které potřebujeme pro život.

Ono se to totiž dnes hrozně mění. Jsou tlaky na to, aby se zrušil pojem máma a aby byl pouze rodič jedna a rodič dva. Jsou tlaky, aby rodiče nemuseli být máma a táta, ale aby dítě mohlo mít dvě mámy nebo dva táty. Minulý měsíc náš parlament pustil dále návrh, který má redefinovat manželství. A pokud to projde, tak to bude mít dopad i na mámy a táty.

Co je to strach ze ztráty kontroly? Jde o strach z toho, co nedokážu ovlivnit, co nekontrolujeme. Bojíme se toho, co se může stát. Mluví o tom ten přečtený text. Bojíme se, že zemřeme. Bojíme se, že nebudeme mít na živobytí.

Už jsme v této sérii mluvili o strachu ze selhání. To je strach z toho, co ovlivnit dokážu. Strach ze ztráty kontroly se teda týká toho, co ovlivnit nedokážu.

A opět musíme říct, že do jisté míry se to týká nás všech. Ten strach prostě může přijít. Ale důležité je, aby ten strach neovládal náš život.

Máme za sebou dvě kázání o strachu. Už jsme se bavili o strachu z odmítnutí a o strachu ze selhání. Dnes budeme mluvit o strachu z blízkosti. Možná je to pro někoho poněkud překvapivé téma. Možná by mnozí ani neřekli, že strach z blízkosti je nějaký zásadní problém. Ale ukážeme si, že opak je pravdou.

Zároveň je jistým paradoxem, že mluvíme o tom, jak nežít strachem z blízkosti v době pandemie, kdy se tento strach vlastně doporučuje. Máme udržovat rozestupy. Nemáme si být blízko. I já vám to tady v kostele taky často říkám. Proč po nás odborníci chtějí, abychom si nebyli moc blízko? Protože hrozí, že si ublížíme tím, že si předáme nákazu. A to je vlastně důvod, proč mnozí lidé i mimo covid mají strach z blízkosti. Mají strach, že když si někoho pustí příliš blízko, mohl by jim ublížit. Nebo mají strach, že vyjde najevo, že oni někomu ublížili. Nebo mají strach, že druzí uvidí pravdu o tom, jací skutečně jsou.

Minule jsme mluvili o strachu z odmítnutí a ukázali jsme si, že svoji hodnotu nemusíme stavět na tom, co si o nás myslí druzí, ale na tom, kým nás učinil Pán Bůh. Dnes budeme mluvit o strachu ze selhání. Jde o strach z toho, že něco pokazíme nebo nezvládneme. I dnes přečtu jako základ jen jeden verš z knihy Přísloví. A dokonce v něm nenajdeme nic o strachu. Nicméně tam vidím pomoc pro to, abychom nemuseli žít ve strachu z našeho selhání.

         Velikonoce nám přinesly zvěst o Ježíšově vzkříšení. To je důkazem Jeho obrovské moci a lásky k nám. Díky tomu jsme poznali, jaký Ježíš je a můžeme směle prohlásit, že se ničeho nemusíme bát, protože máme Ježíše. Na druhé straně, ruku na srdce. Vždyť my se občas bojíme. A někteří se bojí více než druzí. A právě proto chceme v následujících čtyřech nedělích hovořit o strachu. Inspirován různými sériemi kázání jsem vybral čtyři základní oblasti lidského strachu a o nich budeme přemýšlet. Dnes tedy přemýšlíme o strachu z odmítnutí.

Čas od času se zastavím a žasnu nad různými detaily toho, jak jsme stvořeni a jaké schopnosti nám Pán Bůh dal. Jednou z nich je schopnost zasmát se něčemu humornému. A přestože teď s rodinou zažíváme těžké období, zažili jsme několik momentů, kdy jsme se spolu něčemu zasmáli, a vnímám, jak to pomáhá nést i ty těžké věci.

Když jsem si přečetl text pro dnešní kázání, tak jsem si uvědomil, že je tady jeden velice vtipný moment. Ale nebudu předbíhat. Dnes ten text budeme číst po částech. Přečtěme si tedy první část našeho velikonočního příběhu. Budeme číst z Lukášova evangelia o událostech, které se odehrály v neděli vzkříšení.

      Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed. Pilát dal napsat nápis a připevnit jej na kříž. Stálo tam: Ježíš Nazaretský, král židovský. Ten nápis četlo mnoho Židů, neboť místo, kde byl ukřižován, bylo blízko města; byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky.

Židovští velekněží řekli Pilátovi: "Neměls psát 'židovský král', nýbrž 'vydával se za židovského krále'." Pilát odpověděl: "Co jsem napsal, napsal jsem."

Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat. Ten byl beze švů, od shora vcelku utkaný. Řekli mezi sebou: "Netrhejme jej, ale losujme, čí bude.!" To proto, aby se naplnilo Písmo: 'Rozdělili si mé šaty a o oděv můj metali los.' To tedy vojáci provedli.

(Jan 19, 17-24)