Jdi na obsah Jdi na menu
 


O adventním pláči, čekání a vyznání

10. 12. 2017

1.jpgV adventu se často čte biblický text o vjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma. Událost, která se s tím částečně pojí, je Ježíšův pláč nad Jeruzalémem. Ježíš se vydává na cestu do Jeruzaléma a pláče nad ním, protože ví, že mnozí Jeho poselství odmítnou a že i Jeruzalém bude zničen. Dnes budeme číst z proroka Izajáše a taky tam uvidíme podobný pláč a tak si uvědomíme, že i pláč do adventu patří.

 

Pohlédni z nebes a podívej se ze svého svatého, proslaveného obydlí! Kde je tvé horlení a bohatýrská síla? Tvé cituplné nitro a tvé slitování jsou mi uzavřeny? Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno. Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo. Navrať se kvůli svým služebníkům, kvůli kmenům svého dědictví! Dočasně si tvůj svatý lid přivlastnili, tvou svatyni pošlapali naši protivníci. My jsme tvoji odedávna. Jim jsi nepanoval, nazýváni nebyli tvým jménem. Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů, hory by se před tvou tváří potácely.

Jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu, tak dáš poznat svým protivníkům své jméno. Pronárody se budou před tebou chvět. Když jsi konal hrozné činy, jichž jsme se nenadáli, sestoupils, a hory se před tvou tváří potácely. Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká. (Izajáš 63,15 – 64,3)

 

Text, který jsme přečetli, je jakousi modlitbou, tedy rozhovorem s Pánem Bohem. Dovolte jen, že připomenu, že Izajáš žil v době, kdy se nad židovským národem smrákalo. Mocná asyrská říše ohrožovala jak Severní Izrael, tak Judsko. Byly to těžké dny. Izajáš a zbytek těch, kdo pořád věřili Pánu Bohu, očekávali Boží intervenci. Čekali, že Pán Bůh přijde a něco už s tím udělá. A tento text se dnes čte právě proto, že advent v sobě nese ono poselství čekání, že Pán Ježíš Kristus opět přijde. Tento text je však mnohem bohatší a tak bych dnes na základě tohoto textu chtěl zdůraznit, že advent je čas pláče, čas čekání a čas vyznání. Podívejte se spolu se mnou do této biblické pasáže.

 

1. Advent jako čas pláče

Určitě jste si v přečteném textu všimli toho, jak Izajáš naříká. V tom svém naříkání se k Bohu obrací až vyčítavě. „Pohlédni z nebes a podívej se ze svého svatého, proslaveného obydlí! Kde je tvé horlení a bohatýrská síla? Tvé cituplné nitro a tvé slitování jsou mi uzavřeny?“ (v.15) To zní jako taková vyčítavá otázka. Pane Bože, proč nic neděláš? Nevidíš v jakém to tady je vše stavu? Jde to s námi z kopce. Lidé jsou bezbožní, národ chátrá, nepřátelé jsou všude kolem. Bože, jak to, že nic neděláš? Jak to, že nezasáhneš? To už ti na těch lidech nezáleží? Nezáleží ti na tom, jak žijí? Nezáleží ti na tom, že si okolní národy myslí, že jsi slabý Bůh?

A potom hovoří ještě tvrději: „Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo. Navrať se kvůli svým služebníkům, kvůli kmenům svého dědictví! Dočasně si tvůj svatý lid přivlastnili, tvou svatyni pošlapali naši protivníci. “ (v.17-18) Izajáš dokonce Pána Boha obviňuje z toho, že On stojí za tím, že oni od Něj odešli a že On zatvrdil jejich srdce. To jsou ostrá slova.

Ano, Bible nám opakovaně hovoří, že Pán Bůh zatvrdí srdce člověka, či i celého národa. Ale děje se to tehdy, když Pánu Bohu dojde trpělivost s těmi, kteří Jej odmítají a otáčejí se k Němu zády. V takové situaci jakoby jim řekl: „Tak si mějte, co chcete.“ A lidské srdce se promění v necitlivý kámen. Ano, není to legrace, když se člověk otáčí k Pánu Bohu zády a vědomě Ho odmítá. Když vím, co Pán Bůh po mně chce a odmítám to, tak se mé srdce stává více a více necitlivé na Boží hlas a vzdaluji se Mu. Zatvrzuji své srdce a Pánu Bohu opravdu někdy dojde trpělivost a On nám dá to, co chceme. To s námi dělá náš hřích. A Izajáš tady nad tím pláče.

Všimněte si ještě něčeho. Přestože Izajáš používá tak tvrdé slova, tak on má k Pánu Bohu velice blízký vztah. Ta výčitka nepramení z nějaké povýšenosti. Izajáš vyznává: „Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno.“ (v.16) Izajáš svého Boha nazývá Otcem. Možná nás to moc nepřekvapí, protože my jsme si na toto oslovení už zvykli, protože nás Pán Ježíš učil Pána Boha oslovovat jako Otce. Ale ve starém zákoně je to velmi řídké oslovení. Takže u Izajáše by nás to překvapit mělo. Měla by nás překvapit ta blízkost Izajáše k Bohu. On tady vyplakává svoji bolest, jako ji vyplakává někdo na rameni svého blízkého, na rameni svého Otce.

Izajáš se zároveň odmítá spoléhat se na předky: „Abraham nás nezná, Izrael (což je jméno, které dostal Jákob), ten o nás neví.“ (v.16) Všimněte si moc dobře, toho, co je tady psáno. Izajáš tvrdí, že Abrahám a Izrael vůbec neví, co prožíváme, a nemohou do našeho života zasáhnout, nemohou nám nijak pomoct. Víme, že jsou křesťané, kteří se modlí k různým svatým či dokonce ke svým předkům, kteří už jsou na věčnosti. Izajáš říká, že oni nám už nepomohou. Proto se my ke svatým modlit nemáme. Není to k ničemu. Navíc nám Pán Bůh řekl, že se máme sklánět a modlit pouze k Němu. Takže modlitba ke svatým, kteří už jsou na věčnosti, je jednak zbytečná, jednak je vyjádřením neposlušnosti vůči Božím přikázáním.

Milí přátelé, Izajáš v důvěře k Pánu Bohu pláče nad stavem Božího lidu a svého národa. Takový pláč do adventu patří. Advent nám totiž připomíná, že Pán Bůh přijde a s Ním přijde i konec tohoto světa, tak jak ho známe. Potom bude soud. Stejně tak, jako pláče Izajáš nad Izraelem, i my bychom měli plakat. Měli bychom plakat nad stavem církve. Možná bychom se měli ptát stejně jako Izajáš: „Pane proč jsi odebral své požehnání církvi? Proč ti církev není věrnější v učení i v životě? Proč nejsme lepším svědectvím lásky a dobroty této společnosti? Proč jsme tak vlažní a povrchní. Pane, proč tak mnoho z těch, kdo se považuji za křesťany, žije bez Tebe, opouští Tě, nežije podle tvých přikázání, nepřichází na shromáždění, nesvětí neděli, nečte Bibli, nemodlí se? Pane, proč i naše děti a vnuci se Ti vzdálili? Pane, proč i já sám nejsem horlivější? Proč stále dělám ty staré chyby? Proč můj charakter není ryzejší? Pane, proč nezasáhneš, když se o to tak modlíme? To chceš, aby církev byla lidem pro výsměch? To chceš, aby Tvé jméno bylo pro výsměch?“

Milí bratři a sestry, advent je i časem pláče. Ne, nemáme propadat depresi. Ne, nemáme zoufat. Ne, nemáme chodit od souseda k sousedovi a vykládat, jak je všechno hrozné. Po vzoru Izajáše, nemáme být lhostejní, ale máme se v modlitbě svému Otci vyplakat na rameni z toho, co je zlé, co nás tíží a co třeba ani nechápeme. To není příkaz. To je příležitost. To je dobrá zpráva. Pán Bůh, jako dobrý Otec, čeká, až za Ním přijdeme a vypláčeme se Mu na rameni. My sami to potřebujeme. A On je ochoten naslouchat, konejšit nás a projevit svoji blízkost. On je náš Otec.

 

2. Advent jako čas čekání

Prorok Izajáš nám ve své modlitbě také vyjadřuje svoji touhu po Božím příchodu. Ano, advent je čas čekání. Izajáš vyznává: „Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů, hory by se před tvou tváří potácely.“ (v.20) Izajáš tak poeticky a s urgencí vyjadřuje svoji touhu po tom, aby Pán Bůh přišel z nebe na zem a ujal se vlády. Touží, aby všichni viděli, že On je Pán.

Pán Bůh už na tuto modlitbu odpověděl. Ano, Ježíš Kristus protrhl nebesa a jako člověk sestoupil na tento svět. Při jeho smrti se roztrhla nejen nebesa, ale i opona ve chrámu jako symbol toho, že byla protržena hráz mezi Bohem a člověk. Bůh se stal člověkem. Přišel k němu. Člověk má tedy k Pánu Bohu přístup skrze Pána Ježíše Krista. Přesto jsme ještě na této zemi, která je stále plná bolesti a hříchu, ale očekáváme druhý příchod a dokonalou věčnost. Tento svět potřebuje Boží intervenci. A my prosíme, aby Pán Bůh přišel a uzdravil tento hříchem pokažený svět. Advent je čas čekání na Boží příchod.

Nicméně, čekání neznamená, že jsme pasivní. Bible často používá příklad o tom, že Pán Ježíš je jako ženich, a věřící lidé, církev, jsou nevěstou. Představte si, že nevěsta ví, že přichází ženich. Jak asi čeká? Čeká tím, že do posledního momentu pracuje na tom, aby vypadala co nejlépe. Chce prostě být v ten okamžik ženichova příchodu co nejkrásnější.

A tak křesťan, který čeká na Pán Boha, je křesťan, který se snaží, aby na to byl co nejlépe. Tedy, snaží se v Boží síle pracovat na svém charakteru, snaží se sloužit druhým lidem kolem sebe a snaží se žít k Boží chvále. Čekat na Ježíše znamená snažit se být co nejvíce jako On.

Advent nám tedy připomíná, že takto máme na Ježíše čekat i my. Jak vám to čekání jde? Už jste připraveni nebo ještě na sobě chcete něco upravit, abyste byli co nejkrásnější? Rozhodně to neodkládejte!

 

3. Advent jako čas vyznání

Takže advent je jistě časem pláče a časem čekání. Advent je také časem vyznání! Připomeňme si opět Izajáše: „Jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu, tak dáš poznat svým protivníkům své jméno. Pronárody se budou před tebou chvět. Když jsi konal hrozné činy, jichž jsme se nenadáli, sestoupils, a hory se před tvou tváří potácely. Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.“ (v.1-3)

Izajáš vyznává, že Hospodin je jediným Bohem. On mocně působí. On pro toho, kdo Mu věří, dělá velké věci. Není žádný jiný Bůh, který by takto dokázal jednat. Izajáš to připomíná svým čtenářům. Izajáš žil v době, kdy bylo důležité, aby zněla tato jasná vyznání. Advent je období, které nám připomíná, že máme vyznávat Boží jedinečnost. Máme svědčit o tom, co pro nás učinil Pán. Proč to potřebujeme? Abychom se vzájemně povzbuzovali k víře, ke spolehnutí se na Pána. Potřebujeme to, aby nás nepřemohly pochybnosti, ale abychom si připomínáním Božího jednání připomněli, že Pán je věrný a přijde, jak zaslíbil.

Nicméně, tato vyznáni potřebují slyšet i ti, kdo nejsou věřící. Bratři a sestry, křesťan musí mluvit o své víře. Ano, je to třeba dělat citlivě. Je to třeba dělat se vší láskou. Je to třeba dělat moudře. Je to třeba dělat vkusně. Ale křesťan nemůže mlčet. Je třeba, abychom lidem byli schopni říci, co pro nás vykonal Pán.

Říkám to skoro každý rok a letos to chci opět připomenout. Advent a Vánoce jsou snad nejlepším obdobím, kdy mluvit o víře, kdy někoho pozvat do kostela, kdy připomenout, proč Pán Ježíš přišel. Bratři a sestry, zastavte se na chvíli a připravte se na to, co lidem popřejete k Vánocům. Připravte si přání, kde ukážete na podstatu Vánoc. Dejte lidem vánoční oplatky a vysvětlete, proč je lámeme. Vytiskněte lidem biblický text o narození Ježíše nebo jim dejte návrh na to jak strávit štědrý večer. Takovýto návrh máme i letos vytištěný, můžete si jej vyzvednout a někomu darovat. Využijme ten čas adventu a Vánoc k vyznání.

Ale využijme i to, když se o Vánocích sejde celá rodina, ke svědectví, že i v tom minulém roce byl Pán Bůh s námi. Podělte se o to, čím jste byli požehnání. Připravme v rodinách prostředí pro vyznání osobní víry formou svědectví.

Bratři a sestry, prorok Izajáš nás povzbuzuje, abychom tento adventní čas využili k tomu, abychom před Pánem Bohem plakali, abychom Ho čekali a abychom o Něm svědčili. Kéž by se nám to dařilo. Věřím, že potom budeme požehnáni a On bude oslaven! Amen.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář