Odpouštíme, protože nám bylo odpuštěno
A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Matouš 6:12 (NBK)
Toto jsou slova páté prosby v modlitbě Páně, která následují po prosbě o denní chléb. Někdy máme pocit, že bychom u této prosby o denní chléb rádi zůstali a nepokračovali už dále. Chtěli bychom být nasyceni chlebem a užít si život v plnosti. Ale ta další prosba nám připomíná velice důležitý fakt. Ukazuje, že potřebujeme odpuštění. Skončit jen u dostatku chleba znamená smrt. Známý americký teolog Matthew Henry řekl: „Pokud nejsou naše hříchy odpuštěny, pak nás náš denní chléb krmí pouze jako jehňata na porážku. To naznačuje, že se musíme modlit o denní odpuštění stejně horlivě, jak se modlíme o denní chléb.“
My lidé potřebujeme každodenní odpuštění. Proč? Protože každodenně hřešíme a zarmucujeme Boha. To slovo pro viny by se dalo také přeložit slovem dluhy. Každodenně si necháváme připsat další částku na náš dlužní úpis. Jak se to děje? Vždyť to sami nejlíp víte. Nepovzbudíme sklíčeného bratra, nepoukážeme blízkým na hřích, kterého se dopouštějí, zakopáváme dary, které nám Bůh dává. Vynecháváme biblické hodiny, nemodlíme se o souseda, neodepřeme si skleničku nebo třeba prosedíme večer u televize. A pouze krátkým zamyšlením nad dnešním dnem určitě dojdete na spoustu důvodů, proč potřebujete odpuštění. A pokud náhodou ne, pak vám doporučuji, abyste si okamžitě otevřeli Bibli a četli ji s modlitbou o to, aby Bůh proměnil vaše kamenné srdce v srdce z masa.
Boží slovo nám také dává jednoznačně najevo, co Bůh udělá s tímto dlužním úpisem, když Ho prosíme o odpuštění. Apoštol Pavel říká o tom, co pro nás Bůh učinil: „Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.“ (Koloským 2.14) A my víme docela dobře, kdo na tom kříži visel: Boží Syn – Ježíš Kristus. A byl tam proto, že my nejsme schopni ani nechceme žít pod vedením Ducha (Římanům 8:7).
Fakt, že Kristus svou smrtí odstranil dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, ještě neznamená, že už nepotřebujeme odpuštění. Naopak, vědomi si toho, co pro nás Ježíš vykonal, denně potřebujeme prosit, aby nám Duch svatý odhaloval naši hříšnost. Potom prosíme: „odpusť nám naše viny.“
Ve Spojených státech jsem se potkal s paní Rosemarie Claussen, která se ve svém životě učila odpustit dlouhou dobu. Její otec sloužil v jedné z nejvyšších funkcí v Hitlerově armádě a dokonce poprosil Hitlera, aby byl křestním otcem jeho dcery Rosemarie. Hitler souhlasil. Tatínek paní Rosemarie však později pochopil, kdo ve skutečnosti Hitler je a co připravuje a dal mu najevo svůj nesouhlas. Výsledkem byla jeho fyzická likvidace. Později paní Rosemarie Claussen prožila Boží povolání a odevzdala svůj život do rukou Ježíše Krista. Prožila odpuštění svých hříchů a poznala, že Bůh po ni chce, aby odpustila. To nebylo jednoduché, ale nakonec jí Bůh dal sílu odpustit.
V té páté prosbě modlitby otčenáš je nejen prosba o odpuštění, ale také dodatek: „jako i my odpouštíme naším viníkům.“ Tato věta nám poukazuje na to, že potřebujeme odpouštět. Paní Rosemarie Claussen odpustila, protože věděla, že i Kristus odpustil jí. Věděla, že stejným způsobem, jako Ježíš odpustil ty její hrozné nepravosti, tak i ona má odpustit. Věděla také, že Ježíšovo odpuštění není závislé na našem odpuštění těm, kdo nám ublížili. Bible totiž jednoznačně hovoří, že nám Ježíš odpustil z milosti (Např. Ef. 2:8) a ne za naše zásluhy. Pochopila, že pokud jí bylo odpuštěno, ona by byla Bohu nevěrnou pokud by neodpustila.
Paní Rosemarie Claussen svědčila o tom, jak ji neschopnost odpustit sžírala a ničila. A tady vidíme to, co Bible ukazuje tak často. Bůh má důvod, proč chce, abychom odpouštěli. A tím důvodem je naše ochrana. On ví co může neodpuštěný problém způsobit v životě. On ví, jak jej může zruinovat. Proto bychom se měli modlit o sílu odpustit a aktivně odpuštění vyhledávat i tam, kde o něj není zájem. Povinností křesťana je udělat vše co je v jeho silách, aby odpustil a aby mu bylo odpuštěno také jinými lidmi.
Prosíme taky Boha, aby nám odpustil, jako i my jsme odpustili naším viníkům a ne protože my jsme odpustili naším viníkům. Pavel vysvětluje tento poměr v listu Efezským: „Odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Efezským 4:32). Kristovo odpuštění by mělo být pro nás příkladem. A Kristus dává své odpuštění naprosto nezaslouženě, navíc těm, kdo proti němu opakovaně hřeší. Stejně tak i my máme být vždy připraveni odpustit, a i kdyby náš bratr zhřešil sedmdesátkrát sedmkrát (Matouš 18:22) máme byt připraveni říci odpouštím před západem slunce (Efezským 4:25).
Ježíš jednou vyprávěl příběh o muži, který byl obrovským dlužníkem. Jednoho dne si ho zavolal ten, kterému dlužil, a přikázal mu, aby okamžitě vrátil celou sumu. Dlužník začal prosit o milost a jeho dluh mu byl úplně prominut. Cestou domů potkal někoho, kdo mu dlužil naprosto nepatrnou částku a jelikož dlužník mu nebyl schopen tento dluh splatit, nechal ho uvěznit.
Tímto podobenstvím Ježíš poukazuje na fakt, že nám bylo odpuštěno mnoho. A že každý, komu je odpuštěno, má z vděčnosti za to odpuštění žít tak, jak se to od něho očekává. To znamená, že má odpouštět. Jak tragické je, když křesťan nechce odpustit. Toto neodpuštění jej vede k sebezničení.
Jenže nám všem je jasné, že i pro nás křesťany odpouštění není snadné. Někdy se stává, že věřící člověk sice chce odpustit, ale nějak to nejde. Tento člověk jakýsi čas bojuje s tím, aby odpustil. A v takových to bojích se obracíme na všemohoucího Spasitele, který nás zná. Jedině ten, kdo nám odpustil, nám může dát i sílu odpustit. Hledejme tu sílu u něho – u živého Boha.
Před dvěma léty probíhal soudní proces týkající se tragické havárie policejního automobilu v Českém Těšíně. Redaktorka Českého rozhlasu, která připravila reportáž, mluvila o mamince řidiče policejního automobilu, paní Rusniokové. Redaktorka popsala, jak tato žena oděná do černých šatů proplakala téměř celé soudní stání. Popisovala těžkosti, kterým paní Rusnioková čelí. A nakonec řekla, že Paní Rusnioková už obžalovaným odpustila, protože je věřící.
Toto je pravá aplikace té páté prosby modlitby páně. Odpouštíme, protože jsme věřící. Odpouštíme protože nám bylo odpuštěno. Učme se odpouštět a pamatujme, že odpouštíme, protože nám bylo odpuštěno a ne proto, aby nám bylo odpuštěno.
