Uzdraven Pastýřem
V březnovém čísle časopisu Život víry jsem si přečetl moc zajímavý článek od bratra Michala Klesnila. Možná ho někteří z vás četli. Jmenoval se Církev a váleční invalidé. Nešlo o článek, který by hovořil o tom, že církev má sloužit invalidům z druhé světové války nebo z války v Perském zálivu. Tento článek byl o tom, že každý, kdo slouží Bohu je vystavován obrovským tlakům a pokušením a je velmi pravděpodobné, že v tom zápase i padne. Autor se zamýšlel nad tím, jak se o takové lidi církev stará.
Takovým člověkem, který padl, byl i Petr. Zradil Ježíše. Padl až na dno, když říkal, že Ho vůbec nezná. Ježíš však jako dobrý pastýř přichází a pomáhá, přestože se Petr dopustil tak hrozivého hříchu. I v dnešní době, i v tomto sboru se stávalo, stává a bude stávat, že někdo podlehne pokušení a padne. A zvláště ti, kdo nesou velký díl služby jsou ve velkém ohrožení. Satan totiž neútočí tolik na ty, co nic nedělají, ale především na ty, kdo slouží a vedou. Ježíš je příkladem toho, že ani nad lidmi, kteří selhali, neláme hůl, ale dělá všechno pro jejich záchranu.
Přečteme si dnešní text, kde uvidíme Ježíšovu pastýřskou péči o chybujícího Petra.
Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Pas mé beránky." Zeptal se ho podruhé: "Šimone, synu Janův, miluješ mne?" Odpověděl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Buď pastýřem mých ovcí!" Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, máš mne rád?" Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád." Ježíš mu řekl: "Pas mé ovce! Amen, amen, pravím tobě, když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš." To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech dodal: "Následuj mne!" (Jan 21:15-19)
Ježíš nám tady dává dobrou lekci toho, jak pečovat o ty, kdo v zápase s hříchem klesli. Ukazuje nám tady, jak se starat o to, aby z duchovně zraněných nebyli invalidé. On je ten dobrý Pastýř, jak si to tuto neděli připomínáme, a my se chceme dnes od Něj učit. On je ten, kdo vyhledá ztracenou ovci, a kdo ji léčí. Petr tady zažil duchovní Pastýřovu léčbu. Podívejme se na to, jak ho Ježíš k uzdravení vedl. Zamysleme se nad třemi pravdami o Ježíšově vedení k uzdravení. Mým cílem je, abychom dnes odcházeli z tohoto místa s vděčností, že Pán Bůh nad námi nezlomil hůl a s vědomím, že ani my ji nemáme lámat nad druhými. Náš Pán je totiž dobrý Pastýř a On uzdravuje. Podívejme se spolu jak.
1.pravda: Dobrý pastýř vede k pokoře
Podívejme se společně na první Ježíšovu otázku: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ (v.15) To nebyla náhodně položená otázka. Petr byl tím, kdo o sobě opakovaně říkal a myslel, že udělá víc než ostatní. Podívejme se na jedno místo, jako na příklad. U Matouše 26:33 čteme: „Na to mu [Ježíši] řekl Petr: "Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!"“
Petr o sobě smýšlel docela vysoko. V evangeliích vidíme tu jeho prudkost a někdy i hrdost a nadřazenost. Ježíš tady touto položenou otázkou testuje právě tuto jeho vlastnost. Toto není první setkání mezi Ježíšem a Petrem od vzkříšení. U Lukáše 24:34 se dovídáme, že Ježíš se s Petrem soukromě sešel. Tam určitě došlo k Petrovu pokání. Na tomto místě jde Ježíš dál. On už pouze nepozývá k pokání, ale pomáhá v tom procesu uzdravení a návratu do služby. Ježíš pomáhá tomu, aby se z toho sebevědomého Šimona, jak se Petr jmenoval pře setkáním s Ježíšem, stal pokorný Petr, což je jméno, které mu dal Ježíš. Pouze v pokoře totiž můžeme být Bohu užiteční. Právě proto dobrý pastýř vede k pokoře.
Petrova odpověď ukazuje, že u něj opravdu došlo ke změně. Řekl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ (v.15) Nejen, že Petr nevyužívá té nahrávky a neříká, že Ježíše miluje více než ostatní. On dokonce používá mnohem skromnější slovo a říká, že má Ježíše rád. Neříká „miluji“ říká „mám rád.“ Petr ví, že i v té jeho lásce se projevují jeho slabiny. A toto své vyznání opakuje Petr třikrát a i v tom vidíme obrovský důkaz toho, že se stal mnohem pokornějším a vytrvale opakuje stejné vyznání.
Pokora je něco, co od nás vyžaduje Pán ve svém Slově. Sám apoštol Petr potom psal křesťanům: „Všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť 'Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost'. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas.“ (1.Petr 5:5-6) Petr zažil, co to znamená přijmout milost a věděl, že právě Bohem darovaná pokora z něj učinila příjemce Boží milosti. A tak vyzývá všechny, aby se před Bohem pokořili.
Petr je příkladem pokory i pro nás. Petrovo volání k pokoře je výzvou i pro nás. Kde potřebujeme pokoru v našem sboru? Jak se má projevit má pokora? Pokud by na kazatelně měli stát jen ti, kdo jsou naprosto pokorní, tak bych teď musel skončit, sejít z kazatelny a odevzdat talár. Určitě mi chybí pokora. Stále znovu a znovu si musím opakovat, že moje vlastní lidské plány, moje vlastní kázání, moje vlastní úsilí nepřinesou nic dobrého. Stále znovu a znovu si musím připomínat, že nesmím pořád spoléhat na sebe. Jedině Pán Bůh mne může měnit.
Jedině Pán Bůh může změnit něco v tomto sboru. Jedině On. Ale tento sbor se stane pokornějším jen tehdy, pokud si každý z nás řekne tuto větu: „Pokud se bratr, který sedí v lavici přede mnou stane pokornější, stane se pokorným celý sbor.” Samozřejmě to nebyla ta správná věta. Musíme si říct toto: „Tento sbor se stane pokornější, pokud se já stanu pokornější.”
Kde my jako jednotlivci potřebujeme pokoru? U Petra se ta pokora projevila tím, že si uvědomil, že sám všechno nezvládne, protože je slabý a hříšný. Potřeboval si uvědomit, že udělal chybu. To je základní projev pokory. Možná to potřebujeme jako jednotlivci, jako sbor. Možná si někteří z nás potřebují přiznat, že udělali chybu, když přestali chodit třeba na biblické hodiny. Možná to vidíte jako chybu, ale nemáte sílu se vrátit. Možná potřebujeme za někým přijít, pokořit se a poprosit o odpuštění nebo třeba jen o napravení vztahu. Možná potřebujeme zajít za svými dětmi nebo rodiči se kterými nemluvíme nebo máme problém a odpustit si. Možná potřebujeme přijít za farářem nebo presbyterem a říci, že jsme se na něj hněvali, ale že to chceme změnit a být nápomocní tomuto sboru. Možná musíte přestat být tak sebevědomí ve svém plánování a s pokorou dát prostor tomu, že Bůh mění vaše plány.
Co chce Pán Bůh po Vás? On určitě něco chce. On je dobrý Pastýř. On Vás nechce nechat tam, kde jste. On Vás chce změnit. Právě proto je na dnešek určen tento text. Co chce dnes změnit ve vás? Kde se má projevit ta pokora? Přemýšlejme o tom.
2.pravda: Dobrý pastýř vede k odpovědnosti
Dobrý pastýř nevede jen k pokoře, ale On vede také k odpovědnosti. Po té, co Petr ústy vyznal svůj vztah k Ježíši Kristu a to bez známky egoismu a sebedůvěry, Ježíš ho vede k odpovědnosti. Ježíš řekl: “Pas mé beránky.“ (v.15) A podobnou větu Ježíš vyslovil ještě dvakrát. Ježíš staví Petra před úkol. Pověřuje ho službou. On mu neříká, aby se teď ze všech sil snažil udržet tu pokoru až do smrti. On mu říká: „Zde je tvůj úkol, jdi.” A Petr jde. Je jisté, že ještě mnohokrát udělal chyby, je jisté, že byl stále hříšníkem. Nicméně v jeho službě vidíme, že se ustavičně vracel k Božímu slovu a k pokorné službě. Vidíme to i v jeho smrti. Historik Eusebius říká, že Petr zemřel tak, že byl ukřižován hlavou dolů, aby nezemřel smrtí, jako Ježíš Kristus. Ten starý Šimon, kdyby už měl zemřít, tak by určitě usiloval o to, aby zemřel jako Ježíš. Ten proměněný Petr řekl, že není hoden zemřít tak, jako jeho Pán.
Až do konce své služby si zachovával Bohem danou pokoru a při tom odpovědně plnil úkoly, které mu dal Ježíš Kristus.
I nám Pán svěřuje odpovědnost. Každému podle jeho schopností a možností. Jsme duchovně odpovědni za své spolužáky, spolupracovníky, sousedy. Někteří byli požehnáni dětmi a jsou duchovně odpovědni za ně. Ale Pán nám dává i jisté zodpovědnosti ve sboru. Sbor je často přirovnáván k tělu a jednotlivé členové k částem těla. Každá část těla musí aktivně fungovat a to pořád. Ideální je, aby každý člen sboru věděl, jaké je jeho místo ve sboru. A tím samozřejmě nemyslím, že máme vědět, kde máme sedět. Ale mám namysli to, že potřebujeme mít něco, v čem sloužíme druhým a to ne jednou za rok, ale trvale. Jsem nesmírně vděčný za mnohé, kteří slouží. U mnohých to vůbec není vidět, ale jejich služba je velkým požehnáním.
Ale je nás tady mnoho a mnozí možná nemáte místo, kde sloužíte. V různých sborech jsem viděl různé služby. Zažil jsem to, že několik žen na vozíku přicházelo několikrát měsíčně do sboru, kde razítkovaly obálky, skládaly dopisy a takto pomáhaly. Viděl jsem to, jak si důchodci ve sboru rozebrali jména dětí a mládeže a každý se modlil za tři z nich. Zažil jsem to, jak mladý pár s malými dětmi si vzal službu v domově důchodců a co čtrnáct dní tam dojížděli a sloužili.
Pán Bůh má pro každého nějakou odpovědnost i ve sboru. Víte, co po vás Pán Bůh chce? Nebo si myslíte, že nechce nic? Nebo vám něco ve sboru vadí a to je důvod, proč mu nechcete sloužit? Jak je to vlastně s námi?
Já jsem se rozhodl udělat malý pokus. Nechal jsem vzadu v kostele na tom stole u pokladnic dva listy papíru s kolonkou pro jméno a pro kontakt. Tam se můžete napsat vy, kdo by jste chtěli někde přiložit ruku k dílu a nevíte kde. Druhou možností je, abyste mne nebo někoho z presbyterů prostě kontaktovali ať už telefonicky nebo osobně a společně určitě zjistíme, jak si vás chce Pán používat ve službě. Stejně jako Petra i nás Ježíš vyzývá, abychom přijali odpovědnost za církev.
3.pravda: Dobrý pastýř vede k následování
Ježíš jako dobrý pastýř nás vede k pokoře a takto pokorné k odpovědnosti. Kdyby to bylo všechno byli bychom v nelehké pozici. Ale Ježíš Petrovi řekl ještě něco. Jednoduše řekl: „Následuj mne!“ (v.19) V tomto verši je pro nás a určitě bylo i pro Petra obrovské povzbuzení. Ježíš jako dobrý pastýř nás vede k tomu, abychom Jej následovali. Nezanechal nás bez pomoci, ale řekl, že jako dobrý pastýř půjde před námi a bude nám razit cestu. My Jej máme jen následovat.
Vždy jsem byl fascinován tím, když jsem na letišti viděl ty auta, na kterých byl anglický nápis „follow me,“ což znamená „následuj mne“. Tyto malá auta vedou obří letadla při pohybu po letišti.
V našem případě je to naopak. My, malí lidé, máme následovat velkého Boha. My Ho nemáme následovat proto, abychom měli moc práce a komplikovanější život, ale proto, aby naše cesta životem byla jednodušší. Každý sportovec ví, že se lépe běží nebo jede za někým. Ten první nám rozráží vzduch. Pán Ježíš to dělá pro nás. On za nás nejen zemřel na golgatském kříži. On pro nás dělá mnohém víc. Každý den jde před námi a činí naši cestu jednodušší. Děkujme mu za to, že nás jako dobrý pastýř vede k následování.
Ježíš jako dobrý pastýř vede k pokoře, k odpovědnosti a k následování. Necháme se vést nebo se rozhodneme nechat náš život tak jak je? Udělejme změnu, poslechněme Jej. A připomínám, že pokud Jej chcete poslechnout a nově přijmout nějakou odpovědnost i v našem sboru, tak se můžete zapsat na listinu u východu z kostela. Rozhodněme se i my být pastýři tam, kde nás Bůh staví. A pamatujme, že ten nejlepší pastýř, Ježíš Kristus, chce vést každého z nás. Dovolme mu to.
