Jdi na obsah Jdi na menu
 


Luther o mši

28. 3. 2007

Žijeme v době, která se vyznačuje komunikací. Komunikace je určitě nádherný dar, který nám Pán Bůh dal. Komunikace je jistě velmi užitečným nástrojem k řešení osobních problémů, k vysvětlovaní stanovisek, k hledání společných cest. Komunikace je jistě velmi důležitá i v oblasti dialogu mezi církvemi a náboženstvími. Určitě i komunikace byla nástrojem toho, že na mnohých místech došlo ke zklidnění různých mezidenominačních násilných bojů a zápasů.

                Nicméně, komunikace není „lékem“ na doktrinální rozdílnost a jednota není nejdůležitější hodnotou křesťanství. Ano, komunikace je důležitá, abychom spolu vycházeli korektně, abychom se společně ozvali ke společenským a morálním otázkám. Ale mezidenominační dialog by neměl sloužit k tomu, abychom dělali zásadní věroučné kompromisy jen proto, abychom měli  jakousi jednotu. Pokud by tomu bylo tak, pak by reformace byla největším omylem v historii církve. Je naprosto zásadní, abychom znali naše kořeny, znali učení naší církve a chránili je a předávali dalším generacím.

                V posledních dnech jsme opět byli svědky jisté debaty o doktrinálním sbližování naší církve s jinými církvemi. Jednou z diskutovaných oblastí byla právě oblast mše. V poslední době se nám také dostalo moderního překladu Knihy svornosti. Otevřeme ji tedy a podívejme se do ní a do dalších Lutherových textů na reformační učení Martina Luthera o této oblasti.

                Základem Lutherovy kritiky církve jeho doby bylo učení o ospravedlnění. Zpočátku Luther vůbec nespojoval tuto klíčovou doktrínu s praxí mše svaté. Dokonce v jednom období prohlásil, že by osobně nanosil dřevo, aby byl upálen někdo tak heretický, kdo by napadl mši svatou. (Carl Wisløff, Luther’s Controversy with Rome on Eucharistic Sacrifice)

                Nicméně Luther postupně docházel k tomu, že právě praxe mše svaté je jádrem falešného učení o ospravedlnění. Dokonce se nebránil prohlášení, že mše svatá je nejhorší ze všech papežských herezí. (Luther‘s Works, svazek 38)

Není se proto co divit, že to první, na co narazíme při čtení Šmalkaldských článků je právě ostrá kritika mše. Luther začal takto: „Mše v papežství je největší a nejhroznější ohavnost … Přesto je ze všech papežských modloslužeb tou hlavní a nejokázalejší. Papeženci totiž tvrdí, že táto oběť, to jest sám úkon mše, vysvobozuje člověka z hříchu za života i z očistce po smrti (a to i v tom případě, že tento skutek koná bezbožník a ničema).“ (Druhá část, článek II, odstavec 1) Luther pokračuje: „Mše je nebezpečná věc, vymyšlená a zavedená bez ohledu na Boží vůli a slovo, bez Božího příkazu.“ (Druhá část, článek II, odstavec 5) Luther zakončuje svou rozpravu o mši ve Šmalkaldských článcích následujícím prohlášením: „Stručně řečeno, mši a všechno, co z ní vzešlo nebo k ní bylo přidáno, nemůžeme strpět a připustit, ale naopak ji musíme odmítnout, abychom mohli setrvat u prokazatelně čisté svátosti Večeře Páně a přijímat ji  a užívat vírou, podle ustanovení Ježíše Krista.“ (Druhá část, článek II, odst. 29)

                Večeře Páně je v reformačním pojetí milostivý Boží skutek, kdy pokání činící hříšník přijímá tělo a krev našeho Spasitele spolu s radostnou novinou o odpuštění, které bylo vydobyto krví Ježíše Krista. V pojetí Římskokatolické církve už však nejde o svátost, skrze kterou přijímáme odpuštění, ale spíše o oběť a o dobré skutky, kterými si získáváme odpuštění hříchů. Dochází zde k překroucení svátosti v oběť, milosti ve skutky a evangelia v zákon.

Dalším zásadním nešvarem, který Luther u mše či u vysluhování Večeře Páně vidí je to, že bylo vypuštěno Boží slovo, Kristova slova ustanovení Večeře Páně. To se vůbec nečetlo a tak došlo k tomu, že ze svátosti bylo odcizeno to, co ji činí svátostí, Boží slovo. Dalším problémem byl fakt, že nebyly vysluhovány oba elementy. Ve světle toho všeho, co při Večeři Páně chybělo, Luther říká o papeži a jeho biskupech, že okrádají Boha a olupují církev. (Luther‘s Works, svazek 38)

Luther taky silně protestoval proti spojení mše a očistce. Je pro něj absolutně nemožné, aby vysloužení mše způsobilo, že duše člověka opustí očistec a dojde pokoje u Hospodina. Takovéto mše Luther nazývá titulem „modlářské neřádstvo.“ (Šmalkaldské články, druhá část, článek II, odst. 11)

Pro Luthera tedy bylo nesmírně důležité, aby lidé byli schopni oddělit, co je mše a co je svátost Večeře Páně. Vyjádřil jednoznačně: „Vskutku, přeji si a toužím vidět a slyšet, že tato dvě slova ´mše´ a ´svátost´ jsou chápana jako naprosto odlišná, tak jako den a noc, ano, tak odlišná jako ďábel a Bůh.“ (Luther‘s Works, svazek 38) Toužený rozdíl Luther popsal takto: „O mši jde, pokud já za své hříchy a hříchy druhých obětuji svátost Bohu, jako skutek vykonaný lidskou bytostí…o svátost jde, pokud přijímám od kněze tělo a krev našeho Pána Ježíš Krista ve chlebu a víně.“ (Luther‘s Works, svazek 38)

Luther dále pokračuje a popisuje, jakou reakci by v nás mělo vyvolat slovo mše: „Nechť Bůh daruje všem vroucím křesťanům takové srdce, aby když uslyší slovo mše mohli být tak zděšeni, že by udělali znamení kříže stejně tak, jako kdyby viděli ďáblovo znesvěcení. Na druhé straně, kdyby slyšeli slovo svátost nebo Večeře Páně, měli by tančit z čisté radosti.“ (Luther‘s Works, svazek 38)

                Tolik určitě stačí k tomu, aby si čtenář udělal názor na to, jaký byl Lutherův postoj vůči mši. Nyní následuje mnohem těžší problém a to položit si otázku, kolik se toho za posledních téměř pět set let změnilo. Změnil se postoj Římskokatolické církve? Změnily se doktríny luteránů? Jaký vztah bychom měli mít ke mši my?

                Vidíme, že v Římskokatolické církvi došlo od dob reformace k řadě změn. Při vysluhováni Večeře Páně už většinou uslyšíte slova ustanovení a dokonce v jazyce, kterému rozumíte. V církvi už není vidět to zjevné kupčení s odpustky. Jsou zde kněží, kteří zvěstují Krista a jejichž pojetí Večeře Páně má blíž k reformačnímu než k tomu, které oficiálně učí Římskokatolická církev. To jsou všechno velmi radostné a povzbudivé změny a měly by být pro nás povzbuzením k dalšímu modlitebnímu zápasu o tuto církev a k našemu živému svědectví. Stejným dechem ovšem musíme dodat, že oficiální učení církve se v této oblasti nezměnilo. Stále platí, že mše je oběť, kterou účastnící přinášejí Hospodinu. Dovolte několik citací z Katechismu katolické církve, který schválil papež Jan Pavel II. Zde se říká, že v eucharistii „přinášíme Otci oběť Jeho Syna, která nás s Ním smiřuje.“ Dále zde čteme: „Kdykoli je tato oběť z kříže, na kterém byl Kristus, naše pascha, obětován, slavena na oltáři, je vykonáváno dílo našeho vykoupení.“ „Eucharistie je obětí, protože zpřítomňuje oběť kříže.“ „Skrze službu kněze je duchovní oběť věrných dokončena ve sjednocení s obětí Krista, našeho jediného prostředníka, který je v eucharistii obětován skrze ruce kněze ve jménu celé církve nekrvavým a obětním způsobem, dokud sám Pán nepřijde.“ A nakonec ještě zmiňme současné stanovisko k modlitbám za zemřelé: „Eucharistická oběť se také nabízí za ty, kdo ve víře odešli, kdo zemřeli v Kristu, ale nejsou ještě plně očištěni, aby mohli vstoupit do světla a pokoje Kristova.“ (Catechism of the Catholic Church)

                Se zármutkem tedy musíme konstatovat, že zásadní body katolické doktríny o mši se od dob Luthera nezměnily. Pokud tedy luteráni usilují o to, aby prosadili společenství u stolu Páně spolu s katolickou církví, pak je to možné pouze tehdy, pokud se sami vzdají svého reformačního věroučného postoje. Jiná cesta není.

Pokud chceme jako katolíci a protestanti být k sobě vzájemně upřímní, musíme uznat, že máme významně rozdílné učení o spasení a ospravedlnění. Tento rozdíl ale nezdůrazňujeme proto, abychom jeden druhého odsuzovali nebo ponižovali. Můžeme být rozdílní a přitom mít férové vztahy. Ani tyto rozdíly totiž nikdy nezabrání v tom, abychom se vzájemně respektovali, chovali se k sobě slušně, spolupracovali v jistých oblastech nebo se společně modlili. Pro každého protestanta je však výzvou, aby byl svědectví všem lidem (třeba i katolíkům), kteří ještě nepoznali, že spasení je darem Boží milosti, který jsme zdarma obdrželi v Kristu Ježíši, našem Pánu.

                                                          (Zpracováno s použitím stejnojmenného článku Daniela Preuse)