Jdi na obsah Jdi na menu
 


Adopce - aneb z otroka synem

27. 12. 2013

a.jpgMilí bratři a sestry, dnes budeme hovořit o tom, že nás Bůh adoptoval. To je totiž termín, který je v Bibli použit ruku v ruce s jedním vánočním textem. Než se ale podíváme na samotný biblický text, dovolte jen několik statistik s oblasti dětí bez rodičů. V České republice žije v ústavních výchovných zařízeních (lidově řečeno v dětských domovech) více než 8 500 dětí. Málokteré z těchto dětí je sirotek. Obvykle jsou to dětí rodičů, kteří se neumí o své děti postarat, protože jsou alkoholici, narkomani, mentálně slabší a podobně. Každý rok takto do těchto ústavů nastoupí více než 2000 nových dětí, nejčastěji novorozenců. Z toho je ročně adoptováno asi 450 dětí, opět především nemluvňat, především bílých. Část romských dětí je adoptována do zahraničí, kde nevládnou takové rasistické předsudky, jako v naší zemi. Potom tady máme ještě pěstouny, kteří se starají většinou o děti, které nemohou být adoptovány. Jsem vděčný, že právě v našem regionu je těchto pěstounů nejvíce v celé republice. Dojalo mne, že dvě ze tří hlavních rolí v letošním muzikálu církevní školy hrály děti, které si z dětského domova vzaly právě pěstounské rodiny. Kéž bychom měli otevřené srdce na potřeby těchto dětí a kéž by bylo ještě mnoho takových, kteří by své domovy pro tyto děti otevřely.

Audio záznam naleznete zde.

Ale teď si už pojďme přečíst ten zmiňovaný text, abychom se dověděli,             že je tady i jiná adopce: Boží adopce.

 

Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic. (Galatským 4:4-7)

               

                V tomto textu čteme o tom, že Bůh poslal Ježíše Krista na tento svět. Ano, to si připomínáme o Vánocích. A tento text nám říká proč Bůh poslal Ježíše. Abychom byli přijati za syny. Jiné překlady říkají, abychom byli adoptováni. Každý, kdo žije vírou, kdo patří Bohu, je tedy nazván Božím synem, protože byl adoptován za syna či dceru. Ale co to znamená? Co to člověku přináší? Apoštol Pavel nám říká, že touto adopcí získáváme tři obrovská privilegia.

 

1. privilegium: Získáváme záchranu od dluhů

                To, že nás Bůh adoptoval, v prvé řadě působí, že jsou nám odpuštěny dluhy. Žijeme v době, kdy jsou lidé velmi zadluženi. Vidíme to i o Vánocích. Když porovnáme tržby v běžných měsících a tržby o Vánocích, tak Češi utrácejí o Vánocích nejvíce z celé Evropské unie. A mnozí se také kvůli dárku pořádně zadlužují.

                Já jsem řekl, že nás příchod Ježíše zachraňuje od dluhů. Ale nejde o dluhy, co naděláme, když si půjčujeme na dárky nebo třeba na dům. Jde o jiné dluhy.

                Abych to mohl vysvětlit, potřebuji vám přiblížit, jak fungovaly adopce dle římského práva v době, ve které apoštol Pavel, který napsal náš text, žil. V té době se neadoptovala nemluvňata. Bohatí rodiče, kteří neměli děti, si adoptovali jednoho ze svých dospívajících otroků. Při adopci se stal adoptovaný jejich právoplatným synem. Často byl takový otrok zadlužen – to byl často i důvod, proč byl v otroctví. Když byl někdo adoptován, tak se ty dluhy najednou staly dluhy jeho nových rodičů, kteří je zaplatili a zachránili tak adoptovaného syna od dluhů.

                Když nás díky narození Ježíše Krista Bůh adoptoval za své syny a dcery, tak nám odpustil naše dluhy. A tím naším dluhem je dluh vůči Božímu zákonu. Čteme totiž, že „Bůh poslal svého Syna, aby vykoupil (neboli vyplatil) ty, kteří jsou zákonu podrobeni.“ (v.4-5) Být podroben zákonu znamená, být podřízen zákonu. A tady nejde o zákony ČR, ale o zákony Boží. A ty Boží zákony říkají třeba, že máme milovat Boha nadevše, říkají, že máme odpouštět, říkají, že nemáme lhát a pomlouvat, říkají, že nemáme být pyšní a závistiví. A my všichni, absolutně všichni, jsme ty zákony nedodrželi, porušili jsme je a porušujeme je. A z toho máme obrovskou pokutu, obrovský dluh. Ale ten, kdo uvěří Bohu, ten je adoptován jako Boží syn či dcera a Bůh jej vyplatí ze všech jeho dluhů nedodržení zákona.

                Pokud tedy Bohu věříte, jste zachráněni od dluhů. Cokoliv jste kdy udělali zlého, je to jednou pro vždy pryč. Vůbec se tím už nemusíte trápit, je to vyplaceno. Samozřejmě, pokud Bohu nevěříte, pokud Jej svým životem nenásledujete, tak s vykoupením vašich hříchů počítat vůbec nemůžete.

 

2. privilegium: Získáváme status syna/dcery

                To druhé, co tady apoštol Pavel zmiňuje a co bych chtěl připomenout, je to, že když jsme Bohem adoptování, získáváme status syna či dcery. Co to znamená? Znovu se pokusíme přemýšlet o adopci. Co ten, koho nevychovávají rodiče, potřebuje nejvíce? Hračky a dárky to nejsou. Naopak, praxe je taková, že moudří ředitelé dětských domovů omezují přísun hraček a drahých dárků dětem. Ono hračka samotná dítěti štěstí nezajistí. A když třeba nějací sportovci nakoupí všem dětem nadstandartní dotykové mobily, tak nevědomky působí problém, protože děti si zvykají na nějaký standart, který v drtivé většině případů v dospělosti nebudou mít. Vyjdou z dětského domova, nastěhují se někde na ubytovnu a budou rádi, pokud vůbec budou mít práci. Taková je totiž jejich situace. Takže pro jejich budoucnost je lepší, když raději vyrůstají skromněji, aby ten přechod do opravdového života byl jednodušší. Tím nechci říct, že děti nemají mít v domovech hezky a útulně a že je nemůžeme obdarovat. Jen v tom musíme být moudří. Ale to, po čem děti touží nejvíce, nejsou věci, ale vztah. Ony touží být dcerou či synem. Oni touží po tátovi a mámě, po blízké osobě, která zůstane.

                Apoštol Pavel tady přesně toto říká. Každý kdo Bohu věří, je Bohem adoptován a tím se stává jeho synem a dcerou, nachází v Bohu svého Otce. V nás lidech je totiž zakořeněná touha Bohu patřit. Ona je srovnatelná právě s tou touhou osamělého dítěte po rodičích. Stejně tak, jako tu touhu dítěte nenaplní hračky, či výlety, tak touhu po Bohu nenaplní ani úspěch, ani peníze, ani vztahy s lidmi. Tu touhu naplní pouze Bůh, když nás přijme jako syny a dcery. A proto Ježíš přišel, abychom byli Božími dětmi.

                Stejně jako se dítě učí cizím lidem říkat mami a tati, tak se my učíme Bohu říkat Otče. A, aby nám to šlo lépe, abychom se nebáli, dává nám Bůh svého svatého Ducha. Apoštol Pavel to popsal: „Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.“ (v.6) Boží Duch nás vede k tomu, abychom Boha oslovovali a přijímali jako milujícího Otce. A pamatujte, Bůh nemá žádné vnuky a pravnuky. Buď budete jeho synem či dcerou nebo vám v soudný den řekne: „Neznám vás!“

 

3. privilegium: Získáváme dědictví

                To třetí privilegium, které v dnešním textu vidíme, je v tom, že ten, kdo je adoptovaný, se stává dědicem. Jak jsem již řekl na začátku, v římské praxi to byl dokonce i důvod pro tu adopci. Apoštol Pavel popisuje situaci toho, kdo v příchodu Ježíše Krista našel svoji záchranu. O něm platí: „A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“ (v.7)

                Podívejte se na ten ohromný kontrast. Z toho, kdo byl obrovským dlužníkem, až tak obrovským, že ztratil svobodu, ztratil právo na svůj vlastní život, tak z toho se stává dědic, tedy najednou mu patří vše, co patří Bohu.

                A přesně o tom je Vánoční zvěst. Ježíš Kristus přišel na tento svět, aby svou smrtí připravil místo pro naši adopci. Přišel, aby se z nás, kdo jsme duchovními otroky, kteří ztratili své životy, aby se z nás stali dědicové všeho. Přesně to nám Bůh nabízí. Nabízí nám, že nás vezme k Němu do nebe, abychom si tam vše, užívali.

                Před několika týdny jsem slyšel příběh jedné čtyřleté dívenky. Ta byla odebrána z rodiny, kde zažívala hrozivé věci. Když řeknu zanedbávání péče, domácí násilí a zneužívání, tak to zní suše a technicky. Ale ty zvěrstva, se kterými se setkala ani tady nedokážu popisovat. Soud ji rodině odebral a ona přišla do nové rodiny. První týdny se chovala jak vystrašený ptáček, měla strach z lidí, plakala, v noci se pořád budila, nejedla, při každém zvuku se lekala. A mohl bych mluvit déle o destrukci, které se projevovala v jejím životě. Pro nové rodiče to nebylo lehké, byla to dřina. Ale po několika měsících ve zdravém prostředí se z ní stalo veselé děvče. Nechci říci, že všechna traumata raného dětství jsou pryč a že už bude jen dobře, ale nádhernou odměnou jejím novým rodičům byla věta, kterou u jedné příležitosti řekla: „Já jsem to nejšťastnější děcko na světě.“

                Milí bratři a sestry, přátelé. Dnes tady slavíme Kristovy narozeniny. Kristus přišel, aby nás nenechal v té mizérii našich vin a tragédií. Jak zpívá Marek Eben ve své krásné koledě, On přišel, aby světlo „zasvítilo i do našeho chlíva.“ Ten chlív nemají jen ti, kdo týrají děti. Ten chlív máme ve svém životě všichni. Ježíš  přišel, aby za ten náš chlív zaplatil svou smrtí a tak nám dal naději na adopci. V této adopci nám Bůh nabízí trvalé odpuštění našich hříchů, trvalý vztah s Tím, kdo nás stvořil a trvalý podíl na všem, co Bůh má, kým On je. On nás chce proměnit, abychom mohli strávit věčnost s Ním a vyznávat, že jsme ti nejšťastnější lidé na světě. Je tady otázka. Jste už adoptováni? Jste už přijati? Nebo ještě žijete v té tragédii toho vašeho chlíva hříchu a neodpuštění.

Pokud jste Božím synem či Boží dcerou, tak tyto Vánoce jsou určitě i pro vás velkou radostí a oprávněně. Pokud nejste adoptováni, pak tyto Vánoce jsou další příležitostí. Nevím, kolik jich ještě dostanete. Možná je to příležitost poslední. Dnes se můžete v pokání před Bohem sklonit, vyznat Mu, že jste dlužníci, protože jste nedokonalí, poprosit o odpuštění a poprosit o adopci do Boží rodiny. A pokud toto upřímně uděláte, tak už i vy budete mým bratrem, mou sestrou a budeme společně nejšťastnější lidé na světě. A nic většího, vám nemohu k Vánocům přát. Kéž bychom všichni byli Božími dětmi.

Audio záznam naleznete zde.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář