Boží pozvání
Jak již jsme dnes hovořili, máme neděli, která je charakteristická tím, že si připomínáme Boží pozvání. A ten dnešní text ukazuje na to Boží pozvání v historickém kontextu Izraele a pohanů. Zaposlouchejme se tedy do Matoušova evangelia:
„A Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích: "S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít. Poslal znovu jiné služebníky se slovy: 'Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!' Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je. Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: 'Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.' Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky. Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: 'Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?' On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.' Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán." (Matouš 22:1-14)
Kdykoli studujeme Boží slovo, musíme se prvně ptát, co tím Pán Bůh chtěl říci původním posluchačům a potom se ptáme, co to znamená pro nás. Víme, že Matoušovo evangelium bylo určeno především pro křesťany z židů. V této části Matoušova evangelia nacházíme několik podobenství, které dávají do kontrastu židy a pohany.
Pojďme si tedy toto podobenství nejprve vysvětlit. V podobenství je řeč o otci, který připravuje svatební hostinu pro svého syna. Samozřejmě je to obraz nebeského Otce a Jeho syna Ježíše Krista. Co je tou svatbou? V knize Zjevení je řeč o tom, že jednou dojde ke svatbě. Půjde o svatbu mezi Kristem jako ženichem, a církví jako nevěstou. Jinými slovy, Bible přirovnává věčnost v nebi, ke svatebnímu veselí, kde všichni, kdo ve víře odešli z tohoto světa se budou radovat s Kristem a z Krista. A v tomto podobenství ta svatba určitě znamená totéž. Ta svatba, to je symbol nebe, věčného života s Kristem.
V podobenství král posílá služebníky, aby pozvali svatební hosty, ale oni nechtějí jít. Pozývá je tedy podruhé a připomíná, co všechno už přichystal, ale oni dali přednost něčemu jinému. U některých to šlo dokonce až tak daleko, že ty, kdo je pozývali, potupně ztýrali a zabili.
Jasně vidíme Ježíšův odkaz na proroky a kazatele slova. Někteří vykladači Bible říkají, že to první pozvání je to pozvání ve Starém zákoně. A to druhé, kde je řeč o tom, že už je vše hotovo, odkazuje na dokončenou oběť Ježíše Krista a na pozývání skrze apoštoly a první křesťany. Ať je to jakkoli, tak je tady ukázáno, že ti, kdo byli přednostně pozváni, ti to pozvání odmítli. Vidíme tedy odkaz na židovský národ, který odmítl Boží pozvání ke Kristu.
Ale podobenství pokračuje a Král říká služebníkům, aby pozvali všechny, které potkají. A dále čteme, že pozváni přijali mnozí, dobří i zlí. Tady vidíme odkaz na to, že pozváni evangelia nezůstalo jen pro židy, ale bylo dáno i pohanům a ti přicházejí.
Čekali bychom, že je to konec, ale ten nepřichází. Král si všímá jednoho člověka, který není oděn ve svatebním rouchu a nechává ho vyhodit ven, do hrůzných temnot. Co se to stalo? On, který říkal, že může přijít kdokoli, ten který přikázal, aby ty lidi zastavili na cestách a vzali na hostinu, ten je trestá za to, že nemají správné oblečení.
Abychom správně pochopili tuto část tohoto podobenství, potřebujeme znát trochu kulturní pozadí té doby. Historikové tvrdí, že když se v té době konala svatba, měl hostitel připravené roucho, které si všichni hosté přivlékli na svůj oděv. Šlo o kus bílé látky, do které se zahalili. Takže tento člověk nebyl chudákem, který neměl peníze na svatební oblečení. Tento člověk odmítl přijmout to, co pro něj král nachystal. A proto je zde ta prudká reakce krále.
Jak se tedy zorientovat v této poslední části podobenství? Ježíš tady prorocky ukazuje na to, co se stane. Ukazuje na to, že mnozí se nechají pozvat ke křesťanství. Mnozí se stanou členy té pozemské církve nebo církví. Ale ne všichni přijmou to svatební roucho, ne všichni budou patřit Kristu. Možná jim Kristus bude sympatický, možná budou uznávat biblické pravdy, možná se budou snažit žít podle křesťanských morálních zásad, možná jim bude dobře v církvi, ale nikdy od Krista nepřijali ten čistý šat. To jsou lidé, kteří si žijí po svém a Krista berou pouze jako nějaký bonus do života. A Ježíš mluví tvrdě a jasně, že pro takové není místa v království nebeském.
Kdo má tedy ten čistý šat a jak ho můžeme získat? Tuto otázku slyšel i apoštol Jan a píše o ní v knize Zjevení. My tam můžeme číst toto: „Jeden z těch starců na mne promluvil: "Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?" Řekl jsem: "Pane můj, ty to víš!" A on mi řekl: "To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově."“ (Zjevení 7:13-14)
Apoštol Jan nám říká, že ti mají to bílé roucho, kdo přijali odpuštění skrze smrt Ježíše Krista. Ti mají ta bílá roucha, kdo kapitulovali na svoje vlastní snahy vést si svůj život a kdo jej dali do Kristových rukou. A právě takoví stráví věčnost s Kristem.
Bratři a sestry, milí přátelé, hovoříme o pozvání. Hovoříme o pozváním, kterým dnes nás Bůh pozývá do přítomnosti Ježíše Krista. A znovu připomínám, že nás pozývá Bůh. Ten, který stvořil celý tento svět. Ten, který zná každou naši myšlenku. Ten, který je v nebesích obklopen andělskými bytostmi, které si před Jeho slávou zakrývají oči. Ten Bůh mne a tebe pozývá. A četli jsme, že pozývá lidi dobré i zlé. Ten Bůh pozývá úplně každého. On pozývá ty, kdo se cítí skvěle a mají pocit, že se jim vše daří. Pozývá i ty, kdo toho hodně zkazili a cítí se jako ztroskotanci, kterým už nikdo nemůže pomoci. Pozývá i ty, kdo jsou ztrápení, protože zrovna nesou velkou bolest či jen s vypětím sil zvládají své životní situace. Bůh pozývá každého. Nikdo pro Něj není ztracený případ. A On pozývá i dnes.
Co uděláš s tímto pozváním? Možná tady dnes nesedí nikdo, kdo by se teď chystal, že mne po kázání zbije a zabije, jak to bylo v tom podobenství. Ale je docela možné, že tady dnes sedí takoví, kteří před Bohem dají prostor „poli a obchodu.“ Jde o ty, kteří nenacházejí v Ježíši své největší štěstí, ale ve svém úspěchu, ve svém finančním zaopatření. To je to, co je pro ně nejcennější. Když evangelista Lukáš popisuje toto podobenství, tak hovoří, že někdo odmítl přijmout Ježíšovo pozvání, protože se právě oženil a chce si užít vztah s nevěstou. A opět si myslím, že i tady dnes může být někdo, kdo vymění Ježíše za vztah. Ne, takový člověk pravděpodobně nevystoupí z církve, nezačne žít nějakým tragickým životem, ale vědomě udělá kompromisy, udělá věci, o kterých ví, že se Ježíši nelíbí. A pak už přítomnost Ježíše nebude jeho největším štěstím.
Někdy přemýšlím, co si asi v takových chvílích myslí ti andělé, kteří jsou v Boží přítomnosti. Když vidí, že my dáme přednost něčemu jinému než Ježíši, musí si rvát vlasy. (Pokud teda andělé mají vlasy.) Možná křičí zoufalstvím a říkají: „Jak jen můžeš vyměnit přítomnost s Ježíšem za vilu, sporťák a deset milionů. To nevidíš, co děláš? To si neuvědomuješ, že Ježíš je mnohem, mnohem, mnohem víc než vlastnit úplně všechno?“ Nebo vidí někoho jiného a křičí: „Jak jen můžeš vyměnit věčnost s Ježíšem za touhu, aby tě vyhlásili nejlepším sportovce, umělcem, podnikatelem? Nevidíš, jak naprosto nevýznamný úspěch je to ve světle věčnosti s Bohem?“ Nebo ti andělé vidí další osobu a vrtí hlavou a říkají: „Jak jen můžeš vyměnit věčnost s Ježíšem za pár chvil uspokojení ve vztahu s nějakým člověkem. Což nevidíš co ztrácíš? Což nevidíš, o co tady jde?“
Odpusťte mi ty fantastické úlety do myšlenek andělů, ale chci ukázat na tu realitu naší sleposti. Ne zdaleka nechci říct, že nemůžeme mít krásný dům, majetek, úspěch či krásné vztahy. Chci ale říct, že to vše máme podřídit Kristu. A pokud bychom snad viděli, že se nám to stává cennější než Kristus, tak se rychle něco musí stát.
Ďábel chce, abychom nedocenili velikost Kristova pozvání. On chce, abychom své největší štěstí našli někde jinde, jen ne v Ježíši. On chce, abychom Ježíši řekli, že přijdeme později. On chce, abychom nepřišli. Ale Ježíš i dnes pozývá.
Ježíš ale nepozývá jen do církve. A já dnes nevolám k tomu, abyste se stali členem našeho sboru. Na místě Kristově volám, abyste se sklonili před Boží velikosti a řekli Mu, že si ten svůj život už nechcete řídit sami. Řekněte Mu, že rezignujete. Vyznejte Mu svoje slabosti a hříchy a přijměte odpuštění, které Vám nabízí, přijměte čistý šat.
A my, kdo už jsme toto zažili a přijali ten bílý šat, volejme dnes k Pánu a prosme Ho, aby nám neustále obnovoval ten bílý šat, aby nám odpouštěl naše selhání a pády. Prosme, abychom naše životy podřídili Jemu. Prosme, aby se nám Ježíš znovu a znovu stával vším.
Michal Klus, pastor
