Církev a hříšníci
Ježíš řekl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: 'Milosrdenství chci, a ne oběť'. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." (Matouš 9:12-13)
V jednom českém deníku se v posledních dnech objevovala rubrika nazvaná Studenti čtou a píší noviny. Středoškoláci měli do tohoto deníku zasílat své krátké úvahy na téma „Bezbožní Češi?“. Za šest týdnů přišlo do redakce víc než 10 000 článků. Každý den tento deník jeden článek zveřejňuje a já jsem si jich několik přečetl. Možná jste některé také četli.
Dovolte, že zacituji větu z jedné ze zmíněných úvah. Student Vojtěch Mistr z Letovic napsal: „Přijdete do kostela a jedna z prvních věcí, co uslyšíte je, že jste hříšník takového ražení, že byste se měl stydět ráno otevřít oči.“ Tomuto studentovi vadí, že mu je v kostele připomínáno, že je hříšník. Podobnou stížnost už jsem slyšel vícekrát a možná i někdo z Vás, kdo jste tady, nebo z Vás diváků souhlasíte s názorem tohoto studenta.
Myslím si, že autor tohoto citátu a většina dalších, kteří to vnímají stejně, nechtějí říci, že není pravda, že jsme hříšní. Jim se prostě nelíbí to, že to církev pořád připomíná. Ano, když se nad sebou na chvíli zamyslíme, tak musíme říct, že jste nedokonalí, hříšní. A tohle řekne i ten, kdo v žádného boha nevěří. Určitě uzná realitu toho, že náš charakter je poškozený, že nejsme schopni žít ani tak, jak bychom chtěli. Jsme nedokonalí. Dovolte, že připomenu ten známý výrok Ježíše. Říká: „Kdo z vás je bez hříchu, hoď první kamenem.“ Kdo je bez hříchu? Nikdo není bez hříchu! A jak už jsem řekl, pravdou je, že si to uvědomujeme často. Pravdou je, že denně neseme důsledky našich selhání. Pravdou je, že často bychom chtěli vrátit čas zpátky a něco udělat jinak. Pravdou je, že často cítíme vinu.
Proč je ale církev tak tvrdá a pořád lidem otlouká o hlavu fakt, že jsou hříšní? A zároveň se musíme ptát: Proč je Bible tak tvrdá a pořád čtenářům připomíná, že jsou hříšní? Vždyť nepotřebujeme, aby nás stále někdo ubíjel špatnými zprávami.
Dovolte jednoduchou ilustraci. Přestavte si člověka, který se po opakovaných zdravotních problémech rozhodne vyhledat lékaře. Po sérii vyšetření mu lékař oznámí, že má příliš nízkou srdeční frekvenci a řekne, že potřebuje kardiostimulátor. Tento člověk přijde domů a řekne si, že to nějak zvládne bez kardiostimulátoru, že si bude dávat pozor na životosprávu a podobně. Po několika týdnech jde ale opět ke svému internistovi, protože mu je pořád špatně. Lékař opět řekne, že má nemocné srdce a že nutně potřebuje kardiostimulátor. Bez něj riskuje život. Tentokrát neodejde hned domů, poleží si několik dní v nemocnici, ale opět odmítne zákrok a navíc se ještě zlobí, že mu lékař stále připomíná jeho problémy. Jako by už neměl starostí dost. Po třetí už ho do nemocnice veze rychlá záchranná služba. Po té, co se trochu zotaví, lékař mu připomíná, že ho jeho slabé srdce málem zabilo a že pokud se nerozhodne pro zákrok, tak mu zbývají jen dny života. To už našeho pacienta úplně vyvede z míry a řekne: „A dost. Už mne to přestalo bavit. Tak já se tady tak trápím, málem zemřu a vy mi tady zase připomínáte mé problémy? Víte jak mě to ubíjí? Víte jak se špatně cítím, když to slyším? Vždyť mne těmi zprávami přivedete do hrobu.“
Co byste řekli? Blázen. Možná budete překvapeni, ale Bible mluví o tom, že Ježíš použije úplně stejné slovo, když jednou bude oslovovat ty, kdo nechtěli slyšet o hříchu. Nazve je blázny. A při vší úctě, pokud nechcete dnes slyšet o hříchu, tak jste blázni. Protože jen blázni nechtějí vědět, jak na tom jsou a co jim může pomoct.
Když nám lékař řekne, že jsme nemocní, tak je to nesmírně špatná zpráva a nikomu se nepřijímá lehce. Kdybyste na to nepřišli a neléčili se hned, tak zemřete. Ale představte si, že jste na tu nemoc přišli včas, a že je jednoduše a dokonale léčitelná. Tak najednou se ta zpráva stává nesmírně dobrou zprávou. Proč? Protože Vám zachraňuje život.
A právě proto Bible opakovaně mluví o hříchu. A právě proto církev, která je věrná Božímu slovu, musí opakovaně mluvit o hříchu a musí o něm mluvit často.
Když člověk pociťuje vinu, tak ho to trápí a člověk hledá, co by mohl udělat. Někdo si řekne, začnu znova. Byla to tragická etapa mého života, ale začnu znova a bude to skvělé. Ale možná jste i vy už mnohokrát začali znova, možná jste i vy skončili ve stejné slepé uličce jako před tím. A začínáte pořád znova a znova doufáte, že se to změní. A nic. Možná jste si řekli „Budu se více snažit!“, ale ani to nepomohlo.
V těch studentských úvahách, které jsem zmiňoval, se také občas objevovaly odpovědi na otázku, co by církev měla dělat. Studenti většinou psali, že církev by měla lidi povzbuzovat k tomu, aby se měli rádi, aby si pomáhali, aby se starali o slabé a hendikepované, aby byli soucitní atd. Víte, to jsou skvělé postřehy a opravdu tohle by církev měla dělat, je to nesmírně důležité. A musíme činit pokání z toho, že toho neděláme dost. Ale toto není odpověď na otázku viny a hříchu, na naši vnitřní prázdnotu. Ani tyto aktivity ve své podstatě nedokáži pomoci. Člověk se k tomu upne, ale zjistí, že ani tudy cesta nevede. Tohle možná dá životu nějaký smysl, zaneprázdní vaše myšlení, ale nevyřeší otázku viny, kterou v sobě máme. Když použiji frázi, kterou se před pár týdny v zahraničí proslavil náš premiér, i tohle je pouze „cesta do pekel“. Na začátku jsme četli verš, kdy Ježíš říká, že chce milosrdenství, ne oběť. Nic z toho, co bychom pro Něj obětovali nestačí.
A právě proto, Ježíš, jako ten nejlepší a dokonalý lékař lidských srdcí říká: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ Pokud za Ním jako nemocní přijdeme, On nabízí naprosté vyléčení. Ježíš řekl: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“
Jak nás Ježíš léčí? Jak nese naše břemena? On to břímě hříchu a viny vzal na sebe. A o tom je Velký pátek. Je o tom, že dokonalý Boží Syn, Ježíš Kristus, který se nikdy nedopustil hříchu, vzal na sebe všechny moje hříchy a všechnu mou vinu. Vzal na sebe také tvoje hříchy a tvou vinu. Vzal na sebe hříchy všech lidí, co kdy byli a budou na této zemi. Stal se tak tím nejhříšnějším ze všech.
Bible říká, že trestem za hřích je smrt. Ježíš tedy umírá ne proto, že je sám hříšný, ale proto, že na sebe vzal můj a tvůj hřích. Je ztotožněn s mým a tvým hříchem. Umírá tedy za mne a za tebe. A přesně tak jak to zaznělo v té písni před kázáním, nebyly to hřeby, co drželo Ježíše na kříži. Byly to moje hříchy a Jeho láska ke mně. Hřeby nemají moc držet Ježíše na kříži. Vždyť On je všemohoucím Bohem. To, co Ho drželo na kříži byla Jeho láska ke mně a Jeho rozhodnutí odpustit mi. To, co Ho drželo na kříži byla Jeho láska k tobě a Jeho rozhodnutí odpustit ti.
A teď je zde jen jedna otázka. Stojíš o to? Já ano. Tato Kristova nabídka změnila můj život a proto tady jsem. A přestože jsem šťastně ženatý, mám zdravé děti, skvělou rodinu a mnoho dalších životních radostí, tak za největší bohatství svého života považuji to, že mne Ježíš zachránil a že Mu mohu patřit.
Ježíš o tebe stojí. Tys mu stál za to, aby za tebe zemřel na velký pátek před dvěmi tisíci let. Stojíš o Jeho nabídku? Přijmi ji! Teď jsi na tahu ty! On už udělal pro tebe vše. A proto má smysl pro Něj žít. Proto má smysl učinit Ho ústředním bodem tvého života. On je ten jediný, kdo dá tvému životu smysl. On nechce být pouze tvou berličkou. On je smyslem všeho bytí.
Pokud učiníš smyslem svého života podnikání a zkrachuješ, tak tě to může ubít tak, že se budeš celý život trápit s depresí. Pokud uděláš smyslem svého života vytvoření šťastné rodinu a ono se to úplně nepovede, můžeš se sesypat, protože se zhroutil tvůj sen. Pokud učiníš smyslem svého života Ježíše Krista a zhřešíš, tak On ti neřekne „Táhni hříšníku!“, ale řekne „Odpouštím ti!“ A to je tak skvělá zpráva. Zpráva, která způsobuje, že se nemusíme stydět otevřít oči. Ale naopak, mohu zažívat ten úžasný vnitřní pokoj. Neexistuje jiná cesta jak se vypořádat se svým vlastním hříchem než přijmout odpuštění z rukou Ježíše. On toto odpuštění nabízí i dnes. Každému z nás! Máš zájem?
Dovolte, že zakončím příběhem. Když jsem jel do porodnice, abych si z ní přivezl manželku se svou dcerou, zažil jsem velice smutný výjev. Viděl jsem divokou kachnu s maličkými, pravděpodobně jen hodiny či dny starými, káčátky. A ta kachna se vydala přes silnici. V tom místě byl zrovna kovový rošt na odvod dešťové vody. Kachna po něm bez problému přešla, ale nebohé káčátka roštem propadla dolů do kanálu. Rošt se nedal nadzvednout, ale bylo tam místo, kde šlo strčit ruku. Ale káčátka utíkala od člověka na druhý konec kanálu. Záchrana byla na dosah, ale káčátka nedůvěřovala zachránci. Pro ně to byl rozsudek smrti.
Rozhodni se důvěřovat svému Zachránci. Už za chvíli uslyšíme tóny varhan. Chci nám totiž dát prostor k tomu, abychom sami Bohu mohli říci, co máme na srdci. Tím nejlepším, co můžeš říci je, že vyznáš, že jsi hříšník a řekneš, že stojíš a prosíš o odpuštění. Řekni Bohu, že Mu chceš důvěřovat. Bůh nechce slyšet otřepané náboženské fráze, On touží, abychom před Ním vylili své srdce. Řekni Mu o svých nejistotách a pochybnostech. Ale řekni, že chceš důvěřovat. Učiň to nyní. Amen.
