Co se o nás šušká?
Dnes budeme číst text z listu Efezským a tak dovolte několik slov o městě Efezus a jeho spojitosti s apoštolem Pavlem. Apoštol Pavel se tam krátce zastavil při návratu ze své druhé misijní cesty v roce 52. Zanechal tam manželé Priscillu a Akvilu. Krátce po té tam působil i další misionář Apollos. Třetí misijní cesta apoštola Pavla směřovala především do Efezu a Pavel tam zůstal asi dva roky v letech 53-55. Jak vypadalo město Efezus? Bylo to centrum Malé Asie a po Římě jedno z nejdůležitějších měst. Stál tam chrám bohyně Artemis, jež je jedním ze sedmi divů světa a v té době byl největším chrámem světa. Byla zde jedna z největších knihoven s 12 tisíci knihami. Bylo tady obrovské divadlo pro 24 000 diváků. To byl Efezus. A do tohoto ekonomického, náboženského a společenského centra se Pavel vydal hlásat evangelium. A Pán bohatě žehnal jeho věrné službě a mnoho Židů i pohanů uvěřilo v Ježíše Krista. Když už se apoštol Pavel po dvou letech chystal odejít, došlo ve městě k veliké vzpouře proti křesťanům, kterou vyvolal zlatník Demetrius. Ten citelně poznal, že odbyt zlatých sošek, které vyráběl se snížil, protože lidé se odvraceli od model k živému Ježíši Kristu. Dav zahnal Pavlovy spolupracovníky do toho obrovského divadla a tam je na ně několik hodin křičeli. Trvalo dlouho, než se situace uklidnila. Křesťanství získávalo v Efezu stále větší vliv. A v takové situaci Pavel odchází a už se do Efezu pravděpodobně nikdy nevrátil.
A my teď čteme z Pavlova dopisu, který píše asi o deset let později z vězení v Římě.
Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím, nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách. (Efezským 1:15-16)
Co se to doneslo k Pavlovým uším? Co to Pavel zmiňuje? Říká, že se doslechl o víře efezských v Pána Ježíše Krista a o lásce mezi členy jejich sboru. Tohle se mu doneslo do Říma. Tohle se šuškalo o efezském sboru. Jistě, Pavel se určitě doslechl i o těch méně pozitivních událostech, ale tyto radostné a pozitivní hodnoty byly slyšet nejjasněji.
Co se asi šušká o našem sboru? Co si o nás povídají v jiných sborech? Občas něco zaslechneme. Občas mi je smutno z negativních zpráv o našem sboru, které se dozvím od druhých, protože vím, že to není pravda. Ale je mi ještě víc smutno, když slyším něco negativního, co je pravda. A je mi smutno z toho, že není moc slyšet o naší víře v Pána Ježíše a o naší vzájemné lásce. Možná se o ní moc mluvit nedá, protože ji dostatečně neprojevujeme. A pokud ji dostatečně neprojevujeme, tak je otázko, zda takováto víra a láska v našem sboru existuje. A potom je otázka, zda takováto víra a láska existuje v mém a tvém životě. Zamysleme se spolu nad touto vírou a láskou.
1. Víra v Pána Ježíše
Apoštol Pavel mluví na prvním místě o tom, že slyšel o víře efezských v Pána Ježíše. V předchozích verších apoštol Pavel popsal, v co věříme. Dovolte jen krátký výběr. Apoštol popisuje co činí Bůh a říká:
- v Kristu jsme byli obdařeni vším duchovním požehnáním (v.3)
- už před stvořením světa si nás vyvolil (v.4)
- skrze Ježíše Krista nás přijal za Syny (v.5)
- v Kristu jsme vykoupeni a jsou nám odpuštěny naše hříchy (v.7)
- v Kristu nám byla vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého
(v.13)
To jsou jen úryvky z toho, jak apoštol Pavel popisuje Toho, v koho věříme. Přátelé, my potřebujeme vědět komu věříme. A potřebujeme to vědět jasně, protože žijeme v době, která falšuje představy o Bohu a o Božím slově. Musíme vědět, že náš Bůh je Bohem, který „dal svého jediného Syna, aby každý kdo v něj věří nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16) Potřebujeme vědět, že náš Bůh, Ježíš Kristus řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14:6)
Víte, často ke mně přijdou lidé a řeknou větu: „vždyť máme stejného Boha“ nebo „vždyť Bůh je jenom jeden.“ A ti lidé si myslí, že je jedno v koho věří a že jsou na dobré cestě. Ale přitom oni věří v úplně jiného boha. Oni často věří v nějakého „panbočka,“ kterého si vymysleli a kterého přizpůsobili svým představám. A ať už si ho nazvou jak chtějí není to živý Bůh tak, jak je popsán v Bibli.
Pamatujme tedy, že není jedno v jakého Boha věříme. Není jedno, zda jsme spasení díky smrti Ježíše Krista nebo zda pro své spasení potřebujeme navíc utrpení Marie a dobré skutky dalších svatých. Potřebujeme vědět, že jedinou naší nadějí je Boží milost, která se projevila tím, že v Kristu jdou naše hříchy smyty. A pokud si potřebujete některé věci vaší víry ujasnit, tak doporučuji začít knížkou pro konfirmandy, která je jasná a přehledná.
Dalším tragickým omylem dnešní doby je to, že lidé si myslí, že pokud budou vědět komu věří, tak je s nimi všechno v pořádku. Ale to je omyl. Víra je víc než informace, kterou prohlásíme za pravdivou. Víra má spojitost s naší vůlí, s našim rozhodnutím. Autor biblického dopisu Židům říká, že věřit znamená spolehnout se.
Pavel v našem textu mluví o víře v Pána Ježíše. A určitě to není náhoda. Nestačí věřit v historickou osobu, ale je třeba, aby Ježíš byl Pánem života. Bible používá různé termíny, aby přiblížila jak se to stane. Říká, že musíme: vyznat Ježíše jako Pána, přijmout Ježíše, narodit se znovu, uvěřit a dát se pokřtít a další. To vše nám připomíná, že musíme dojít do bodu, kdy začneme důvěřovat Bohu. Nejen v něj věřit, ale důvěřovat mu. To je otázka naší vůle.
A tohle to se šuškalo o efezských. Kéž by se totéž šuškalo i o třineckých. Kéž by se o nás mluvilo jako o sboru, který věří v Pána Ježíše. Záleží na každém z nás, zda budeme naši víru kompromitovat, motat, zda budeme o Bohu jen vědět nebo zda budeme věřit v Ježíše, jako v našeho Pána, jemuž se podřizujeme.
2. Láska ke všem bratřím
Apoštol Pavel ale neslyšel pouze o jejich víře, ale slyšel o základním ovoci jejich víry, o vzájemné lásce. Jak moc potřebujeme tu lásku v našem společenství. Jak moc já potřebuji milovat lidi v tomto sboru.
Jsem moc vděčný za skupinku bratří a sester z našeho sboru, kteří pracují s bezdomovci. Tento týden udělali nový krok. Pozvali je k nám na faru. Já jsem jen prošel chodbou, kterou prošli oni a bylo to opravdu cítit a vyvolávalo to ve mně nepříjemný pocit. Musel jsem se sám sebe ptát, zda bych byl schopen takovým lidem podat ruku, pomoci. A docenil jsem to, co udělal František z Assisi. Ten trpěl strachem z malomocenství. Jednou potkal malomocného člověka bílého jak sníh a Bůh mu dal milost obejmout ho.
Víte, někdy se může stát, že si i lidé ve sboru navzájem „smrdí.“ Ale ne proto, že by se nemyli, ale proto, že jeden proti druhému něco mají. A někdy se stává, že kolem sebe taky tak chodíme. Myslím, že se to děje i v našem prostředí. A to je velký problém a velký nedostatek. Přemýšlel jsem co můžeme udělat, aby se to změnilo. Existuje jedna dobrá rada: „V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe.“ (Fil. 2:3)
A jak můžeme pokládat jeden druhého za přednějšího sebe? Především tím, že ty druhé budeme povzbuzovat o chválit. Toto je jeden z nejdůležitějších projevů lásky a úcty. Zkuste se zamyslet, kterého člena sboru jste v poslední době pochválili nebo mu poděkovali. Vzpomněli jste si na někoho? Taky se zkuste rozhodnout, že to trochu zlepšíte. Musíme se vědomě rozhodnout pro takový styl života.
Jednou oblastí je povzbuzování a druhou důležitou oblastí je umění přijmout kritiku. Kdosi řekl, že abychom mohli snést jednu kritiku, potřebujeme před tím sedm pochval. Přestože dobře vím, jak je důležitá reakce ne kritiku, tak jsem v této oblasti opakovaně selhal. Když jsem byl kritizován, když jsem byl falešně nebo i pravdivě obviňován, často jsem se neudržel a hájil jsem své já. Místo toho, abych vše v klidu vyhodnotil a zamyslel se, zda náhodou nemají kritici v něčem pravdu.
Nechci říci, že si máme všechno nechat líbit a že máme přijímat všechny názory. Ale měli bychom nejdříve přemýšlet a prosit Boha, abychom dokázali milovat i ty, co nám zrovna „nevoní“ a až potom v lásce reagovat. Není to jednoduché a já jsem ten první, kdo se to musí učit.
V roce 1864 naskakoval syn prezidenta Lincolna do rozjíždějícího se vlaku. Špatně našlápl, ztratil rovnováhu a padal z vlaku. V tom okamžiku jej zachytila čísi ruka a zachránila ho před pádem z vlaku. Zachránce se jmenoval Edwin Booth a o několik dnů později dostal od prezidenta Lincolna dopis děkující za záchranu syna. O necelý rok později byl prezident Lincoln zavražděn. Vrahem byl John Booth, bratr zmíněného zachránce.
V každém společenství vždycky bude někdo, kdo nebude chtít milovat a bude dělat rozbroje. A přestože to bude třeba jen jeden z celého společenství, tak nadělá spoustu škody. Příjmení Booth si téměř nikdo nepamatuje, jako jméno zachránce Lincolnova syna, ale jako jméno Lincolnova vraha. Je třeba vykonat mnoho dobrého, je třeba spousty lásky, abychom překryli roztržky a rozkoly. Rozhodněme se dnes, že budeme chtít milovat. Vyberte si několik osob, které vám „moc nevoní“ a modlete se, aby vám Pán Bůh dal tu milost, abyste je mohli milovat. Prosme Boha, aby se nám stala ta milost, že se bude šuškat o naší „víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím.“
