Jdi na obsah Jdi na menu
 


30. 1. 2012

Druhé nejdůležitější přikázání

p5180362.jpgAudio záznam naleznete zde.

Co byste si pomysleli, kdybych tady začal líčit to, jak se muž se ženou k sobě hezky chovají, jak se mají rádi. Určitě nás to potěší, když vidíme harmonický pár, máme z toho radost. Ale zůstala by ta radost i tehdy, kdybych řekl, že ten muž je ženatý s jinou a že mají dvě děti a že ta žena má manžela, který bojuje s rakovinou? Najednou se při myšlence na takový vztah už neusmíváme, ale jsme pobouřeni. Ten druhý pohled totiž úplně mění naše chápání dané reality.
Nebo si třeba představte, že teď na začátku kázání tady hlučně vejde dovnitř dvojice lidí. Asi budeme zklamání z toho, že jsou lidé neschopni přijít včas. Ale co když zjistíme, že ten hluk tvoří dvě berle, kterými se podpírá člověk, který chtěl ještě před chvíli spáchat sebevraždu. Potkal našeho sborovníka, který zrovna šel do kostela, ten s ním dlouze hovořil a pozval ho na bohoslužbu, proto přišli pozdě. Taro nová informace by zase náš pohled zásadně změnila. Najednou nám nevadí, že nás vyrušili, vždyť jde o život. Možná právě proto nám Boží slovo říká, že nemáme soudit, protože neznáme celou realitu. Dnešní text je také o takových rušitelích. Poslouchejme pozorně, co dělají lidé a jak reaguje Ježíš.

Jednoho dne učil a kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. Moc Páně byla s ním, aby uzdravoval. A hle, muži nesli na nosítkách člověka, který byl ochrnutý, a snažili se ho vnést dovnitř a položit před něj. Když viděli, že ho nepronesou zástupem, vystoupili na střechu, udělali otvor v dlaždicích a spustili ochrnutého i s lůžkem přímo před Ježíše. Když viděl jejich víru, řekl tomu člověku: "Tvé hříchy jsou ti odpuštěny."  Zákoníci a farizeové začali uvažovat: "Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy, než sám Bůh?" Ježíš však poznal jejich myšlenky a odpověděl jim: "Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci 'Jsou ti odpuštěny tvé hříchy', nebo říci 'Vstaň a choď?' Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy," řekl ochrnutému: "Pravím ti, vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů." A ihned před nimi vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a chválil Boha. Všechny zachvátil úžas a chválili Boha. Byli naplněni bázní a říkali: "Co jsme dnes viděli, je nad naše chápání." (Lukáš 5:17 – 26)

Tento příběh snad všichni dobře známe. Nad tímto textem jsme se navíc zamýšleli minulý týden na biblické hodině. Právě proto se dnes zaměřím především na tu první část toho příběhu. Máme tady skupinu těch, kdo přišli včas a poslouchají. A určitě jim nechceme nic vyčítat. Vždyť známe také příběh o Marii a Martě, kdy Ježíš ukazuje na prioritu naslouchání Jeho slovu. Potom tady máme také 4 muže, kteří nesou ochrnutého a ruší. Nicméně, právě na ně je upřena pozornost. A celá první část tohoto příběhu se vlastně věnuje jim. Oni jsou tady pro nás jistým vzorem. Dovolte tedy, že se společně s vámi budu chtít od těchto 4 mužů učit. A to, co se dnes od nich učíme, je to, jak dělat diakonii, jak sloužit druhým.

1.    Diakonii děláme, když sloužíme
Už samotné slovo diakonie symbolizuje tuto první lekci, kterou se učíme od těchto 4 mužů. Slovo diakonie znamená služba. Ti muži jsou služebníci. I oni asi mohli přijít dříve, aby poslouchali. Nicméně oni přinášejí chromého muže na lehátku a přicházejí pozdě. Oni přijali a vybrali si cestu služby. Nevíme, jaký měli vztah k chromému, ale z jejich činů vidíme, že nevykonávají pouze nějakou povinnost, ale s láskou tomu muži slouží. Záleželo jim na něm natolik, že ho nesli až k Ježíši. Určitě nebylo lehké přinést dospělého muže. Bylo to náročné. Nebyla to jen nějaká rutina. Vyžadovalo to oběť a oni ji přinesli, protože jim na tomto muži záleželo.
Snad se vám také připomenul text, který jsme četli od oltáře. Byl tam také ochrnutý muž. Pravidelně lehával u rybníka Bethesda. Byl nemocen 38 let, ale za tu dobu se nenašel nikdo, kdo by ho hodil do rybníka, když se rozvířila voda. Ten první, kdo se tam dostal, byl zázračně uzdraven. Ale tomuto ochrnutému nikdo neposloužil a tak zůstal nemocen, 38 let.
Tady je zásadní rozdíl. Jeden muž měl vedle sebe lidi ochotné posloužit, druhý nikoli. Možná to trochu zjednodušuji, ale v praxi to tak je. Buď ve chvíli potřeby vedle sebe někoho máme, nebo ne. A náš Pán nám v Bibli opakovaně přikazuje, abychom takto potřebným sloužili. A písmo nám zdůrazňuje, že takto sloužit nemají jen někteří, ale každý. Včera jsem to říkal i důchodcům v domově pro seniory. I oni mají sloužit jeden druhému. Apoštol Petr zapsal: „Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal.“ (1.Petr 4:10) Každý má sloužit. Každý má totiž nějaké obdarování ke službě, k diakonii.
Chtěl bych, abychom si znovu uvědomili, že Bůh nás volá k takovéto službě potřebným. A znovu také připomínám, že ta služba není lehká. Je to dřina. Vyžaduje to oběti. Takováto služba není často moc vidět. Nedá se dělat z kazatelny nebo z pódia. Ale je nezbytná. A tak se ptám, bratře, sestro, milý příteli, sloužíš druhým? Máš otevřené oči a uši na jejich potřeby? Nebo vidíš jen sebe samého?
Možná teď někdo řekne, že už zase moralizuji. Ano, moralizuji a víte proč? Protože nesloužit potřebným je hřích. Nesloužit potřebným je pohrdáním Boží milosti. Když Bůh mluvil ke svému lidu ve Starém zákoně a chtěl ukázat na jejich hříchy, tak když byl nejtvrdší, tak hovořil o jejich lhostejnosti k údělu vdov a sirotků. Já vím, že se nám o mnohé stará náš stát a další organizace, ale stejně je kolem nás spousta potřebných. Prosím, nebuďme slepí! Nenechme si vymýt mozky touto individualistickou společnosti. Nežijme jen pro své já a proto, abychom my se měli dobře, abychom my si užili. Jak žijí vaši rodiče? Jak žijí vaši sousedé? Nepotřebuji vaši službu? Nepotřebuji, abyste přivedli Ježíše do jejich domovů? Milí přátelé, pokud nikomu nesloužíme, tak je něco na našem křesťanství špatně. Podívejme se na svůj život! Zastavme se na chvíli! Čiňme pokání ze své pasivity a dejme se Bohem použít!

2. Diakonii děláme, když děláme o krok více
Podívejme se znovu na ty muže z příběhu. Přišli k domu a tam bylo plno. Měli právo toho chromého odnést zpátky a říci mu, že to prostě nejde. Oni to neudělali. Byli vytrvalí, hledali řešení, prostě udělali něco navíc. Jinými slovy, když to nejde dveřmi, zkusíme to střechou. A ono to vyšlo.
Typický dům z té doby měl na střeše terasu, na kterou vedly vnější schody. Ti muži se patrně po takových schodech dostali na střechu a začali připravovat otvor. Nejprve museli vykopat hlínu, protože na střeše rostla tráva a byla tam vrstva hlíny. Potom museli rozebrat hliněné dlaždice, vlastně cihly, které střechu zatěžovaly. Nakonec museli uvolnit samotnou konstrukci, museli někde sehnat provazy a potom už spustili ochrnutého dolů.
Celý tento proces byl určitě značně neobvyklý a právě díky tomu, že tito muži udělali o krok více, je jejich příběh zaznamenán v Bibli. Co se od nich máme učit my? Myslím si, že je to ukázka křesťanského přístupu. Křesťan má toužit udělat o krok více. Myslím, že to znázorňují i známá slova Ježíše: „Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.“ (Matouš 5:41-42). „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili!“ (Lukáš 6:29) Ježíš nás volá, abychom udělali o krok více a to dokonce i nepřátelům.
Víte, ďábel nás nebude nezbytně nutit, abychom nesloužili. On začne u toho, abychom udělali o krok méně. Tak je to s ďáblem vždy. On vám řekne: „Co by sis klekal k modlitbě, měj svobodu, vždyť modlit se můžeš jakkoli, klidně seď. Proč bys chodil do kostela, vždyť hlavní je slyšet Boží slovo a ty bohoslužby budeš poslouchat na internetu. Proč bys měl číst každý den z Bible, vždyť stačí, že ti každý den přijde sms s biblickým veršem. Proč bys tu nemocnou sousedku navštěvoval každý týden, vždyť stačí, že ji navštívíš před svátky, vždyť dokonce i někteří presbyteři nenavštěvují vůbec nikoho.“ Ďábel je mistrem v nabídce toho, abyste udělali o krok méně. Kristus nás volá, abychom udělali o krok více. A toto volání zní ve všech oblastech. Ono zní i v oblasti diakonie, služby bližním. Bratři a sestry, inspirujme se těmi čtyřmi muži, kteří vytrvale hledali způsob jak toho chromého přinést k Ježíši. Rozhodněme se dnes, že uděláme krok navíc.

3. Diakonii děláme, když u nás Ježíš vidí víru
Čtyři muži spustili ochrnutého před Ježíše. A pak čteme ve všech třech evangeliích, které tento příběh popisují, velice zajímavou větu. Evangelisté zaznamenali: „když Ježíš viděl jejich víru.“ Čí víru Ježíš viděl? Poslechněme si, co řekl dále: „Když viděl jejich víru, řekl tomu člověku: Tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ (v.20) Čí víru Ježíš viděl? Určitě viděl víru toho chromého muže, protože Ježíš neodpouští hříchy zástupně. On odpouští těm, kdo činí pokání a věří. Takže určitě viděl víru chromého. Nicméně on viděl i víru těch, kdo ho přinesli. Proto je tam řečeno, že viděl „jejich víru.“
Co to pro nás znamená? Znamená to, že i my potřebujeme při své službě, ke své diakonii, víru. Diakonie bez víry je mrtvá. O jakou víru ale jde? Jde o víru v Boha Otce, který stvořil tento svět. Jde o víru v Jeho Syna Ježíše Krista, který zemřel za naše hříchy. Jde o víru v Ducha svatého, kterého Bůh dává, aby nás vedl tímto životem. A taky určitě jde o víru, že tento Ježíš má moc. A přestože neznáme Boží cíl s nemocí a těžkostmi v životě člověka, máme právo prosit o uzdravení, o vyřešení o záchranu z jakékoli situace samozřejmě s tím dodatkem, aby se neděla naše vůle, ale Boží. Takže máme věřit v našeho Boha, který se nám zjevil, a máme věřit v Jeho moc.
Ale ten text nás vede k takovéto víře v určitém kontextu. Tomu chromému nejprve Ježíš odpustil hříchy a až potom ho uzdravil. Naše víra v Ježíše musí stát na přesvědčení, že nejdůležitější je odpuštění našich hříchů a až potom fyzické či jiné uzdravení.
Takže když děláme diakonii, potřebujeme věřit Ježíši a při tom vědět, že největší potřebou člověka není vyřešení jeho sociální či zdravotní situace, ale vyřešení jeho vztahu s Ježíšem Kristem. To je nejdůležitější. Vždycky. Nicméně, musíme si být také vědomi toho, že zatímco nakoupit, poklidit, či zavést k lékaři my dokážeme, dát víru či dovést někoho k pokání my nedokážeme. Můžeme vydat svědectví, můžeme učit, ale pak už je to pouze mezi tím člověkem a Bohem. A i v tom musíme věřit Bohu, věřit, že On je dobrý a dává se poznat.
Milí bratři a sestry, cílem každého kázání je, aby se něco změnilo. Nejen, aby někdo řekl, že to bylo dobré. Nejen, aby někdo řekl, že dneska vůbec nedřímal. Cílem je, aby v našich životech bylo dnes něco jinak než včera. A zítra něco jinak než dnes. A pokud mluvíme o diakonii, tak to platí obzvlášť. Diakonie se totiž nedělá v mysli ani slovy. Ta vyžaduje čin. Kéž by naše příští činy byli jiné než ty minulé. Kéž bychom my, třinečtí křesťané, sloužili, dělali krok na víc a kéž bychom to dělali s vírou v Ježíše. A kéž by v tom byl Bůh oslaven. Amen.
  Audio záznam naleznete zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

uzdravovani

EDITA, 15. 2. 2012 13:46

Ježiš uzdravoval /TLUMY LIDI/už tim že přišli bylo to o viře sama vim že to tak funguje...spiš myslim že pokani potřebuji napřed dělat věřici ...

diakonie na BH

EDITA, 15. 2. 2012 13:40

Rada byh byla aby se do BH nedělnih dostala DIAKONIE
program je vždy tak nabity tim co je už 1/2roku dopředu určeno že gdyž nastane potřeba TED musi se byt (tiho) uf salom edita