Důležitost správného směru
Proto, jak
říká Duch svatý: 'Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve
vzdoru jako v den pokušení na poušti, kde si vaši otcové žádali důkazy a tak mě
pokoušeli, ač viděli mé skutky po čtyřicet let. Proto jsem se na to pokolení
rozhněval a řekl jsem: Jejich srdce stále bloudí, dodnes mé cesty nepoznali. Ve
svém hněvu jsem přísahal: Nevejdou do mého odpočinutí!' Dejte si pozor, bratří,
aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha.
Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono 'dnes', aby se
nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil. Vždyť máme účast na Kristu, jen když
své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce. Je řečeno: 'Jestliže
dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru!' Kdo slyšel a
zatvrdil se? Což to nebyli všichni, kdo vyšli z Egypta pod Mojžíšovým vedením?
A na koho se Bůh hněval po čtyřicet let? Zdali ne na ty, kdo zhřešili a jejichž
těla padla na poušti? A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li
těm, kdo se vzepřeli? Tak vidíme, že nemohli vejít pro svou nevěru. Střezme se,
aby o někom z vás neplatilo, že v čase, dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup
do Božího odpočinutí. I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti. Ale
zvěst, kterou slyšeli, jim neprospěla, když ji vírou nepřijali. Neboť do
odpočinutí vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili, jak bylo řečeno: 'Přísahal jsem
ve svém hněvu: Do mého odpočinutí nevejdou!' To řekl Bůh, ač jeho odpočinutí
trvá od chvíle, kdy stvořil svět.
(Židům 3:7-4:3)
Text, který jsme četli, se nachází v části listu,
která mluví o odpočinutí. To slůvko se zde opakuje mnohokrát. Mluví o
odpočinutí, jako o něčem k čemu máme směřovat. Zaměřuje se na tu cestu
k odpočinutí, k věčnému životu.
Autor tohoto listu se snaží židovským křesťanům
vysvětlit, že každý člověk má dvě možnosti. Buď jde po té cestě do odpočinutí,
čili k Bohu, nebo jde po cestě od Boha. A dnešní text nás volá, abychom
zvážili, jak je to s námi.
Znovu zdůrazňuji, že tyto slova jsou napsána společenství
křesťanů, protože i v té době, i dnes, často mezi křesťany bývá i ten, kdo
nejde za Ježíšem. Dokonce autor tohoto listu používá jako svůj hlavní příklad
putování lidu Izraelského, tedy věřících, Jeho lidu, který jde z Egypta do
zaslíbené země – do svého odpočinutí.
A tak se znovu ptám: Jak je to s tebou bratře a
sestro? Jdeš k Bohu nebo od Boha? Nežádám, abyste hodnotili ty, kdo tu
dnes nejsou, vašeho bratra, švagra, tchýní, či ty, kdo tvrdí, že jsou křesťané
a přitom… však víte. Ale zeptejte se sami sebe: Kde jdu?
Křesťan se může od Boha vzdalovat, nebo se mu
přibližovat. Kde jdeš? Přibližme si tyto dvě alternativy.
1. Vzdalování
V tom přečteném textu máme příklad Izraelců, kteří
se vzdalovali. Oni zatvrdili svá srdce a také nesli následky takového chování.
Lidé, kteří byli části vyvoleného národa, kteří prožili duchovní proměnu, když
viděli, jak je Bůh vysvobodil z Egypta. Ti lidé zatvrdili svá srdce a
platili krutou daň – nedosáhli odpočinutí, nedosáhli země zaslíbené. Autor
tohoto listu nám zde opakovaně poukazuje na to, že člověk, který prožil
vykoupení, se může vzdalovat od Boha.
Verš 12 říká, že u bratra, křesťana, se může objevit zlé
srdce nevěry, srdce, které odmítá věřit. A pokud se toto srdce neléčí, pak to
vede k odpadnutí od živého Boha. Verš 13 říká, že můžeme být oklamání
hříchem, což vede k zatvrzení. Verš 19 říká, že odpočinutí je odepřeno,
pokud je zjevná nevěra – odmítání věřit. Verš 1 říká, že je možno promeškat
vstup do odpočinutí. Verš 2 říká, že je možnou nepřijmout vírou zvěst spasení.
To všechno jsou pro křesťana silná varování o nebezpečí,
které nám hrozí. A víte, co je největší tragédii? To, že křesťané si někdy
myslí, že jsou v bezpečí, že mají situaci pod kontrolou. Místo toho,
abychom neustále sledovali vlastní život, zaměříme se na druhé. Kontrolujeme
druhé lidi, posuzujeme je, myslíme si o nich, že by se měli změnit, diskutujeme
to s dalšími, … To nemusí být nezbytně špatné, špatné ale je, že
zapomínáme na sebe.
A když zapomeneme, tak jsme v ohrožení. Protože
plevelem zahrada zaroste sama. Z kopce to s námi taky jede samo.
Nemusíme dřít, aby zahrada zarostla plevelem. Nemusíme se namáhat, aby to
s námi šlo duchovně z kopce. To jde samo.
Hrozí nám, že si ani neuvědomíme, že naše přibližování
k Bohu se změnilo na vzdalování. Dovolte, že tady připomenu jeden přírodní
jev, který v našich krajinách proslavil především slavný Jára Cimrman. Jde
o driftování, tzn. o proces, při kterém vlivem mořských proudů dochází
v Arktidě k posunu ledových mas. A tak se stává, že polární
cestovatelé putující po ledu jsou hnání ledem třeba opačným směrem. To se stalo
mnohým osudné. Mnozí polárníci popsali, že šli proti pohybu ledu a že sice ušli
nějakou vzdálenost jedním směrem, ale drift, čili pohyb ledu, je zanesl ještě
dále směrem opačným. Ti, kdo si to uvědomili včas, měli naději. Ale také se
stalo, že si to někteří vůbec neuvědomovali a šli vstříc smrti. Kompas jim
ukazoval, že jdou dobře, ale jelikož se celá obří ledová kra pohybovala, tak
oni se nepřibližovali k cíli, ale vzdalovali se od něj.
Stejně nebezpečný jako v Arktidě může být tento jev
i v duchovním životě. Může se nám jevit, že se Bohu přibližujeme, ale ve
skutečnosti se vzdalujeme. Žijeme ve svých každodenních rituálech a ani si
neuvědomujeme, že se něco změnilo. My sami si myslíme, že je vše v pořádku
a nevidíme, že jsme se nějak změnili, že nás nějak ovlivnilo prostředí, ve
kterém se pohybujme. A já nemluvím o těch, kdo tady dnes nejsou. Mluvím o nás
bratři a sestry. Můžeme mít spoustu dobrých návyků, včetně toho, že chodíme na
bohoslužby. A přitom se můžeme vzdalovat od Boha, můžeme zatvrzovat své srdce.
Jak je to s tebou přibližuješ se Mu nebo se Mu vzdaluješ?
2. Přibližování
Jak se tedy máme přibližovat Bohu? Jak se má polárník
přiblížit cíli, když ho led od něj vzdaluje. Logický úsudek by byl, že řekneme,
že musí jít ještě rychleji. Jenže to nejde. Možnosti polárního cestovatele jsou
omezené jeho fyzickými schopnostmi a potřebou odpočinku. V duchovní cestě
jsme omezeni naší slabostí a hříšností.
Ale jak se máme přibližovat? Tento text nám dává jen
jednu odpověď: vírou! Podívejte se, co tady čteme. Verš 12 říká, že nevěra je
odpadnutí od živého Boha a to znamená, že víra je zárukou zůstání u živého
Boha. Verš 2 říká, že je třeba vírou přijmout zvěst Božího slova a to vede
k přiblížení se Bohu. Verš 3 říká, že jen ti, kdo věří přijdou do
odpočinutí. Víra, to je ten jediný způsob přibližování se k Bohu.
Co to znamená? To znamená, že nemusíme dělat nic, než se
spolehnout na Toho, kdo jediný dokáže obměkčit naše srdce, kdo jediný nás
dokáže přiblížit k sobě. Dovolte, že se vrátím k driftu,
k pohybu ledu. Víte, ten polární cestovatel s tím driftem nic
neudělá. On to nedokáže zastavit, nedokáže udělat nic, aby změnil směr pohybu ledu.
My se taky nedokážeme předělat, abychom byli svatí a následovali Ježíše Krista.
Ale ta úžasná milost je v tom, že Bůh to dokáže a On čeká na to, až se
vzdáme svých pokusů a spolehneme na Něj.
Jak se toto spolehnutí projeví v životě člověka?
Projeví se především v těžkostech. Když mě v práci trápí velké
komplikace, problémy, tlaky od zaměstnavatele, tak to s důvěrou dám do
Božích rukou a řeknu, Pane, sám to nevydržím, ale věřím, že ty se o mne
postaráš, protože jsi dobrý Pán. Problémy vždy nezmizí, ale Pán nám dá do srdce
pokoj, který nás přenese i přes tyto těžkosti.
Když mně trápí chování mých dětí, které experimentují
s věcmi, které jim škodí, tak prostě volám o milost k Pánu a řeknu
Mu, že já je prostě neuhlídám a neochráním, ale že důvěřuji Jemu, mému Pánu a
prosím o milost.
Když lékaři vysloví podezření na těžkou nemoc, tak se
obrátím k tomu, kdo mne stvořil a kdo ví o každé mé buňce a řeknu Mu, že
chci ve víře nést cokoli, co mi přichystal, protože jsem přesvědčen, že On je
dobrý Bůh.
To jsou chvíle, kdy Pán Bůh hýbe námi. Přesně o tom
hovoří i autor listu Židům. Nehovoří o bohoslužbách, nehovoří o slavnostech.
Hovoří o těžkostech, které Izraelci zažili na poušti. A říká, že se Bohu
přiblíží tehdy, když uprostřed těžkostí spolehnou na Hospodina. Ano je důležité
být na konferencích, na bohoslužbách, ale to bitevní pole je
v každodenních situacích. Jak reagujeme? Naříkáme, pláčeme, ptáme se Boha,
proč to dopustil, stěžujeme si na Něj, klademe si podmínky, cítíme se uražení,
vyhrožujeme Mu? Nebo Mu důvěřujeme?
My máme lepší situaci než ti Izraelci, protože nám Bůh
neobyčejně jasně ukázal, že to s námi myslí vážně. Pán Ježíš Kristus se
nechal přibít na kříž, aby projevil svou lásku k nám až do konce. On tam
trpěl hodiny na kříži, protože znal naši tendenci driftovat – vzdalovat se od
Něj. On se nechal opustit i svým vlastním Otcem, protože věděl, že to je jediná
cesta jak nás zachránit. Jemu na nás záleží. A tak je zde dnes otázka – chceš
být partnerem Krista, chceš být ve společenství živého Boha, chceš se Mu
přibližovat? Pak Mu jednoduše věř! Věř tomu, že je pravda, že Mu na tobě záleží
a že tě zachraňuje.
Abychom mohli obstát v čase boje a věřit Mu,
posiluje nás náš Pán skrze své Slovo, skrze modlitbu, skrze společenství bratří
a sester. Proto často hovoříme o potřebě čtení Božího slova, modlitby, účasti
na životě sboru. Skrze tyto nástroje je naše víra posilována pro chvíle
těžkostí a bolestí. Tím nejvzácnějším způsobem, kterým Pán potvrzuje naši víru
je účast u Večeře Páně. Právě zde se spojuje jak Boží slovo tak modlitba tak
společenství Božího lidu. Dnes nás chce Pán povzbudit, přijměme to Jeho
povzbuzení, abychom se od Něj nevzdalovali, ale abychom zažili Jeho přiblížení.
Audio záznam naleznete zde.