Jdi na obsah Jdi na menu
 


Důležitost správného směru

9. 2. 2010

ObrazekProto, jak říká Duch svatý: 'Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru jako v den pokušení na poušti, kde si vaši otcové žádali důkazy a tak mě pokoušeli, ač viděli mé skutky po čtyřicet let. Proto jsem se na to pokolení rozhněval a řekl jsem: Jejich srdce stále bloudí, dodnes mé cesty nepoznali. Ve svém hněvu jsem přísahal: Nevejdou do mého odpočinutí!' Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha. Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono 'dnes', aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil. Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce. Je řečeno: 'Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru!' Kdo slyšel a zatvrdil se? Což to nebyli všichni, kdo vyšli z Egypta pod Mojžíšovým vedením? A na koho se Bůh hněval po čtyřicet let? Zdali ne na ty, kdo zhřešili a jejichž těla padla na poušti? A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li těm, kdo se vzepřeli? Tak vidíme, že nemohli vejít pro svou nevěru. Střezme se, aby o někom z vás neplatilo, že v čase, dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup do Božího odpočinutí. I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti. Ale zvěst, kterou slyšeli, jim neprospěla, když ji vírou nepřijali. Neboť do odpočinutí vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili, jak bylo řečeno: 'Přísahal jsem ve svém hněvu: Do mého odpočinutí nevejdou!' To řekl Bůh, ač jeho odpočinutí trvá od chvíle, kdy stvořil svět.

 (Židům 3:7-4:3)

 

Text, který jsme četli, se nachází v části listu, která mluví o odpočinutí. To slůvko se zde opakuje mnohokrát. Mluví o odpočinutí, jako o něčem k čemu máme směřovat. Zaměřuje se na tu cestu k odpočinutí, k věčnému životu.

Autor tohoto listu se snaží židovským křesťanům vysvětlit, že každý člověk má dvě možnosti. Buď jde po té cestě do odpočinutí, čili k Bohu, nebo jde po cestě od Boha. A dnešní text nás volá, abychom zvážili, jak je to s námi.

Znovu zdůrazňuji, že tyto slova jsou napsána společenství křesťanů, protože i v té době, i dnes, často mezi křesťany bývá i ten, kdo nejde za Ježíšem. Dokonce autor tohoto listu používá jako svůj hlavní příklad putování lidu Izraelského, tedy věřících, Jeho lidu, který jde z Egypta do zaslíbené země – do svého odpočinutí.

A tak se znovu ptám: Jak je to s tebou bratře a sestro? Jdeš k Bohu nebo od Boha? Nežádám, abyste hodnotili ty, kdo tu dnes nejsou, vašeho bratra, švagra, tchýní, či ty, kdo tvrdí, že jsou křesťané a přitom… však víte. Ale zeptejte se sami sebe: Kde jdu?

Křesťan se může od Boha vzdalovat, nebo se mu přibližovat. Kde jdeš? Přibližme si tyto dvě alternativy.

 

1. Vzdalování

V tom přečteném textu máme příklad Izraelců, kteří se vzdalovali. Oni zatvrdili svá srdce a také nesli následky takového chování. Lidé, kteří byli části vyvoleného národa, kteří prožili duchovní proměnu, když viděli, jak je Bůh vysvobodil z Egypta. Ti lidé zatvrdili svá srdce a platili krutou daň – nedosáhli odpočinutí, nedosáhli země zaslíbené. Autor tohoto listu nám zde opakovaně poukazuje na to, že člověk, který prožil vykoupení, se může vzdalovat od Boha.

Verš 12 říká, že u bratra, křesťana, se může objevit zlé srdce nevěry, srdce, které odmítá věřit. A pokud se toto srdce neléčí, pak to vede k odpadnutí od živého Boha. Verš 13 říká, že můžeme být oklamání hříchem, což vede k zatvrzení. Verš 19 říká, že odpočinutí je odepřeno, pokud je zjevná nevěra – odmítání věřit. Verš 1 říká, že je možno promeškat vstup do odpočinutí. Verš 2 říká, že je možnou nepřijmout vírou zvěst spasení.

To všechno jsou pro křesťana silná varování o nebezpečí, které nám hrozí. A víte, co je největší tragédii? To, že křesťané si někdy myslí, že jsou v bezpečí, že mají situaci pod kontrolou. Místo toho, abychom neustále sledovali vlastní život, zaměříme se na druhé. Kontrolujeme druhé lidi, posuzujeme je, myslíme si o nich, že by se měli změnit, diskutujeme to s dalšími, … To nemusí být nezbytně špatné, špatné ale je, že zapomínáme na sebe.

A když zapomeneme, tak jsme v ohrožení. Protože plevelem zahrada zaroste sama. Z kopce to s námi taky jede samo. Nemusíme dřít, aby zahrada zarostla plevelem. Nemusíme se namáhat, aby to s námi šlo duchovně z kopce. To jde samo.

Hrozí nám, že si ani neuvědomíme, že naše přibližování k Bohu se změnilo na vzdalování. Dovolte, že tady připomenu jeden přírodní jev, který v našich krajinách proslavil především slavný Jára Cimrman. Jde o driftování, tzn. o proces, při kterém vlivem mořských proudů dochází v Arktidě k posunu ledových mas. A tak se stává, že polární cestovatelé putující po ledu jsou hnání ledem třeba opačným směrem. To se stalo mnohým osudné. Mnozí polárníci popsali, že šli proti pohybu ledu a že sice ušli nějakou vzdálenost jedním směrem, ale drift, čili pohyb ledu, je zanesl ještě dále směrem opačným. Ti, kdo si to uvědomili včas, měli naději. Ale také se stalo, že si to někteří vůbec neuvědomovali a šli vstříc smrti. Kompas jim ukazoval, že jdou dobře, ale jelikož se celá obří ledová kra pohybovala, tak oni se nepřibližovali k cíli, ale vzdalovali se od něj.

Stejně nebezpečný jako v Arktidě může být tento jev i v duchovním životě. Může se nám jevit, že se Bohu přibližujeme, ale ve skutečnosti se vzdalujeme. Žijeme ve svých každodenních rituálech a ani si neuvědomujeme, že se něco změnilo. My sami si myslíme, že je vše v pořádku a nevidíme, že jsme se nějak změnili, že nás nějak ovlivnilo prostředí, ve kterém se pohybujme. A já nemluvím o těch, kdo tady dnes nejsou. Mluvím o nás bratři a sestry. Můžeme mít spoustu dobrých návyků, včetně toho, že chodíme na bohoslužby. A přitom se můžeme vzdalovat od Boha, můžeme zatvrzovat své srdce. Jak je to s tebou přibližuješ se Mu nebo se Mu vzdaluješ?

 

2. Přibližování

Jak se tedy máme přibližovat Bohu? Jak se má polárník přiblížit cíli, když ho led od něj vzdaluje. Logický úsudek by byl, že řekneme, že musí jít ještě rychleji. Jenže to nejde. Možnosti polárního cestovatele jsou omezené jeho fyzickými schopnostmi a potřebou odpočinku. V duchovní cestě jsme omezeni naší slabostí a hříšností.

Ale jak se máme přibližovat? Tento text nám dává jen jednu odpověď: vírou! Podívejte se, co tady čteme. Verš 12 říká, že nevěra je odpadnutí od živého Boha a to znamená, že víra je zárukou zůstání u živého Boha. Verš 2 říká, že je třeba vírou přijmout zvěst Božího slova a to vede k přiblížení se Bohu. Verš 3 říká, že jen ti, kdo věří přijdou do odpočinutí. Víra, to je ten jediný způsob přibližování se k Bohu.

Co to znamená? To znamená, že nemusíme dělat nic, než se spolehnout na Toho, kdo jediný dokáže obměkčit naše srdce, kdo jediný nás dokáže přiblížit k sobě. Dovolte, že se vrátím k driftu, k pohybu ledu. Víte, ten polární cestovatel s tím driftem nic neudělá. On to nedokáže zastavit, nedokáže udělat nic, aby změnil směr pohybu ledu. My se taky nedokážeme předělat, abychom byli svatí a následovali Ježíše Krista. Ale ta úžasná milost je v tom, že Bůh to dokáže a On čeká na to, až se vzdáme svých pokusů a spolehneme na Něj.

Jak se toto spolehnutí projeví v životě člověka? Projeví se především v těžkostech. Když mě v práci trápí velké komplikace, problémy, tlaky od zaměstnavatele, tak to s důvěrou dám do Božích rukou a řeknu, Pane, sám to nevydržím, ale věřím, že ty se o mne postaráš, protože jsi dobrý Pán. Problémy vždy nezmizí, ale Pán nám dá do srdce pokoj, který nás přenese i přes tyto těžkosti.

Když mně trápí chování mých dětí, které experimentují s věcmi, které jim škodí, tak prostě volám o milost k Pánu a řeknu Mu, že já je prostě neuhlídám a neochráním, ale že důvěřuji Jemu, mému Pánu a prosím o milost.

Když lékaři vysloví podezření na těžkou nemoc, tak se obrátím k tomu, kdo mne stvořil a kdo ví o každé mé buňce a řeknu Mu, že chci ve víře nést cokoli, co mi přichystal, protože jsem přesvědčen, že On je dobrý Bůh.

To jsou chvíle, kdy Pán Bůh hýbe námi. Přesně o tom hovoří i autor listu Židům. Nehovoří o bohoslužbách, nehovoří o slavnostech. Hovoří o těžkostech, které Izraelci zažili na poušti. A říká, že se Bohu přiblíží tehdy, když uprostřed těžkostí spolehnou na Hospodina. Ano je důležité být na konferencích, na bohoslužbách, ale to bitevní pole je v každodenních situacích. Jak reagujeme? Naříkáme, pláčeme, ptáme se Boha, proč to dopustil, stěžujeme si na Něj, klademe si podmínky, cítíme se uražení, vyhrožujeme Mu? Nebo Mu důvěřujeme?

My máme lepší situaci než ti Izraelci, protože nám Bůh neobyčejně jasně ukázal, že to s námi myslí vážně. Pán Ježíš Kristus se nechal přibít na kříž, aby projevil svou lásku k nám až do konce. On tam trpěl hodiny na kříži, protože znal naši tendenci driftovat – vzdalovat se od Něj. On se nechal opustit i svým vlastním Otcem, protože věděl, že to je jediná cesta jak nás zachránit. Jemu na nás záleží. A tak je zde dnes otázka – chceš být partnerem Krista, chceš být ve společenství živého Boha, chceš se Mu přibližovat? Pak Mu jednoduše věř! Věř tomu, že je pravda, že Mu na tobě záleží a že tě zachraňuje.

Abychom mohli obstát v čase boje a věřit Mu, posiluje nás náš Pán skrze své Slovo, skrze modlitbu, skrze společenství bratří a sester. Proto často hovoříme o potřebě čtení Božího slova, modlitby, účasti na životě sboru. Skrze tyto nástroje je naše víra posilována pro chvíle těžkostí a bolestí. Tím nejvzácnějším způsobem, kterým Pán potvrzuje naši víru je účast u Večeře Páně. Právě zde se spojuje jak Boží slovo tak modlitba tak společenství Božího lidu. Dnes nás chce Pán povzbudit, přijměme to Jeho povzbuzení, abychom se od Něj nevzdalovali, ale abychom zažili Jeho přiblížení.

Audio záznam naleznete zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář