Hasíme žízeň
Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému. (Jan 4:13-14)
V dnešní přečteném textu se opakují slova voda a žízeň. Mnozí z nás už nějakou žízeň zažili. Vím o lidech, kteří si kvůli nedostatku vody šáhli na dno. Přesto vše musíme říci, že tady v této zemi nemáme s nedostatkem pitné vody problém. Všude na světě ale tomu tak není. Světové organizace uvádějí, že 884 miliónů lidí nemá bezpečnou pitnou vodu. A 5 miliónů lidí ročně by nezemřelo, kdyby mělo dostatek vody. To jsou tvrdá čísla. Nedostatkem vody je postižena hlavně Afrika. Když jsem navštívili Tanzanii, byli jsme tam v době dešťů. Ale i tak jsme cítili, jak je voda vzácná tekutina. Mnozí ji nosili několik kilometrů. A nejde o to, že si neumí vykopat studnu. Většina podzemní vody je tam totiž slaná. Takže musí hledat jiná, mnohem náročnější řešení.
Nebudeme tady ale dnes řešit problém světového nedostatku vody, i když i tady křesťané musí být a jsou aktivní. Například to vidíme u mnohých křesťanských organizací, které vrtají v Africe hlubinné studny. Dnes si připomeneme jedno setkání u studny s debatou o vodě, kterou vedl Ježíš. My si tu debatu budete průběžně číst. Z této debaty pro mne vyplývají 3 klíčové pravdy, o které se s vámi chci podělit.
1.pravda: Člověk má žízeň
Samozřejmě tady nechci mluvit o fyzické žízni, ale o té duchovní. Člověk má totiž duchovní žízeň. Touží po něčem, co by naplnilo jeho nitro, co by dalo jeho životu smysl. A člověk nenalezne pokoj, pokud nenalezne zdroj živé vody, kterým je Ježíš Kristus. Často se v této souvislosti cituje snad nejznámější výrok církevního otce Augustina, který řekl: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v tobě.“
Ježíš se setkal s ženou, která také žíznila. Přečtěme si jak k tomu setkání došlo: „Ježíš ... opustil Judsko a odešel opět do Galileje. Musel však projít Samařskem. Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému syny Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít!" - Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu. - Samařská žena mu odpoví: "Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou." Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda." Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu." Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!" Žena mu řekla: "Nemám muže." Nato jí řekl Ježíš: "Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu." (Jan 4:2‑18)
Především konec tohoto textu ukazuje, jak prázdná byla tato žena a jak zoufale toužila po něčem, co by ji uspokojilo. O této ženě víme jen pár detailů. Ale určitě není náhodou, že se vševědoucí Ježíš ptá na jejího manžela a tu se dovídáme, že táto žena už žije se svým šestým mužem. Pila vodu, která neuhasila žízeň. Stále hledala někoho, kdo ji bude opravdově milovat. Doufala, že když bude milována, když bude někomu patřit, že potom bude její život naplněn. Mýlila se a její život byl fiaskem. To je pravděpodobně potvrzeno i faktem, že pro vodu přichází v poledne, kdy pro vodu nikdo nechodí. Byla sama a měla daleko k tomu, aby se cítila šťastná, naplněná.
Stejně jako táto žena tehdy, tak i dnes je spousta žen a mužů, mladých a starých, kteří se zoufale snaží naplnit svůj život. Zkoušejí život naplnit vztahy, ale nenacházejí štěstí. Zkoušejí práci, zábavu, peníze, zkoušejí sloužit druhým, zkoušejí různé duchovní a okultní praktiky a cvičení. Mnozí dokonce na čas zažívají pokoj, naplnění, klid. Ale nikdy to dlouhodobě není a ani nemůže být ono. Tyhle věci totiž nikdy trvale tu duchovní žízeň neuhasí. Možná i dnes tady sedí někdo, kdo se dnes cítí, jako ta žena. Možná sedíte sami, protože nechcete s nikým mluvit. Možná nemáte přátelé. Poslouchejte, co se dovíme dál v tom příběhu, protože i pro vás je východisko a i vy můžete být trvale šťastní.
2.pravda: Člověk touží utišit žízeň
To je ta druhá pravda, kterou se učíme z tohoto textu. Dnešní člověk má opravdu zájem utišit svou duchovní žízeň. Hledá duchovní odpovědi. Vidíme to všude kolem. Náš národ není neduchovní. Kolik lidí hledá duchovní odpovědi, žel na špatných místech. Máme spoustu zájemců o služby kartářek, meditací, jógy a kdejakých duchovních praktik.
I naše samařská žena hledá odpovědi, jak vidíme z další diskuze. Ježíš se k ní obrátil a řekl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ (v.10) Na tyto slova žena reaguje a říká: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ (v.11-12) Žena nechápe, co může Ježíš nabídnout, ale chápe, že tady mluví o něčem větším a sama začíná mluvit o duchovním odkazu Jákoba. Je si vědomá toho, že toto není jen obyčejná studna, protože je to studna Jákobova. Ale nevidí, že by Ježíš měl něco lepšího. Ve vědru si jinou vodu nepřinesl. A tak se s očekáváním negativní odpovědi ptá, zda je Ježíš větší než Jákob. Jinými slovy říká: „Kdybys byl někým větším než Jákob, což nejsi, potom bys mohl mít lepší vodu.“ V této chvíli vůbec nechápe, kdo je Ježíš.
Ježíš v této chvíli nepokračuje tím, že by zjevil kým je, ale zjevuje té ženě, kým je ona. Ježíš odhalí této ženě, že ví vše o její minulosti, o jejich vztazích. Na to žena reaguje tím, že mluví o víře v Boha. Možná chtěla odbočit od tématu. Možná opravdu chtěla vědět, kde hledat pomoc. Táto žena říká: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!" Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." (Jan 4:19-24)
Samařská žena je si vědoma setkání s prorokem a proto vytahuje vše duchovního, co ví a zdá se, že si v tom chce udělat jasno. Nejdříve se ptá, kde je to správné místo k uctívání Boha. Ježíš jí ukazuje, že nezáleží na místě, ale na srdci člověka.
I tohle vše mi připomíná dnešního člověka. Tolik lidí o Ježíši slyšelo a četlo. Tolika lidem je jasné, že je tady nějaký duchovní rozměr života a přesto jim nedochází kdo je Ježíš a co nabízí. Mnoho lidí se ale ve svém hledání někde zasekne. Říkají: „Kde se vlastně v toho Boha má věřit. V červeném kostele na kopci nebo tady dole u vás evangelíků.“ A tento argument používají, aby ukázali, že Boha nejde najít. Člověk totiž sám o sobě nechápe Boha ani to, co nabízí. A tak hledá sám o vlastních silách. často končí v zoufalství, protože nic nemůže najít.
3.pravda: Ježíš se dává poznat
Možná už v této chvíli ta žena přemýšlela, zda Ježíš nemůže být Mesiášem. Každopádně říká: "Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko." (Jan 4:25) Táto žena ukazuje, že ve svém hledání má naději, že jednou přijde ten zaslíbený Mesiáš, který to vše vysvětlí.
Toto vše řekla ta žena Ježíši, který stojí před ní. Slovo Mesiáš znamená v hebrejštině „pomazaný“ a totéž znamená slovo Kristus v řečtině. A jak Židé tak Samařané očekávali příchod tohoto Mesiáše – Spasitele. Na to Ježíš zjevuje kým je a jednoduše odpovídá: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ (Jan 4:25)
Možná už to někde v koutku své duše ta žena tušila. Ale přesto to musel být šok. Potom už v Bibli nenajdeme ani jedno slovo, které by tato žena řekla Ježíši. Její skutky jsou však vypovídající. Rychle utíkala zpátky do města, aby o tom všem pověděla. Dokonce úplně zapomněla, že šla pro vodu a nechala tam i svůj džbán. A ve městě rozhlašovala: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“ (Jan 4:29) Ale určitě toho řekla mnohem více, protože dále čteme: „Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy.“ (Jan 4:39)
Později se i další lidé vydali za Ježíšem a přemluvili Ježíše, aby zůstal u nich v městě. Ježíš tam zůstal dva dny a mnozí v Něj uvěřili.
Milí bratři a sestry, přátelé – Ježíš se chce dát poznat. Ježíš chce ukončit trápení, které lidé mají. Ježíš chce svou živou vodou naplnit nitro každého člověka. On chce uhasit tu touhu po něčem, co dá smysl života. Možná i dnes je tady někdo, kdo cítí tu žízeň po Bohu. Každého takového volám, aby v pokoře přijal ten fakt, že jedině Ježíš je Zachránce, že jedině Ježíš dá životu smysl. Každého takového volám, aby otevíral Boží slovo a hledal Ježíše, protože On se dá poznat.
A nás, kteří jsme v Ježíši už našli svého Spasitele pozývám, abychom nepřestali od Něj čerpat tu živou vodu. Nezapomeňme nikdy na to, co pro nás udělal na kříži, kde zemřel za naše viny. Nadále se Ho držme vírou. Nadále Ho poslouchejme a Jemu služme, protože to je nejlepší, co můžeme udělat.
