Jdi na obsah Jdi na menu
 


I vy chcete odejít

4. 2. 2018

nabeel.jpgKaždý křesťan je povolán, aby v rámci církve sloužil Pánu Bohu. To učí Bible celkem jasně. A hned na začátku řeknu, že pokud je tady někdo, kdo by rád přiložil ruku k dílu, ale neví kde, tak mne určitě kontaktujte.

 Nicméně, musím vás varovat. Když stojíme ve službě Pánu Bohu, tak zažijeme těžkosti. Mohou být různého druhu. Možná zažijeme, že se nám ve službě nedaří. Možná nás služba příliš vyčerpává. Možná nestíháme a máme pocit, že na to už nemáme čas. Možná nás někdo kritizuje a máme pocit, že chybí podpora. Možná nás nějaký spolupracovník nebo někdo z vedení sboru či církve velmi zklame. Možná se dostaneme do bodu, kdy zjistíme, že už nám chybí nadšení či vize. Myslím, že skoro každý, kdo ve sboru někdy něco dělal, už něco z toho zažil. Co dál? Někteří řeknou, že si dají pauzu. Nicméně často se ta pauza protáhne na neurčito. Někteří řeknou, že už to nechávají na těch mladších. Někteří neřeknou nic a vzdají to.

Čteme, že dokonce někteří následovníci Pána Ježíše to vzdali a přestali Ježíše následovat po tom, co se jim nelíbily některé věci, které řekl. Odešli. A v té chvíli se Ježíš ptá i učedníků: „ I vy chcete odejít?“ (Jan 6,67) Učedníci zůstali.

Dnes si přečteme svědectví jednoho z apoštolů. On také zůstal. A zůstal, přestože to bylo hodně těžké. Jde o apoštola Pavla. Poslechněte si, co napsal korintským křesťanům.

 

Oni jsou Hebrejci? Já také! Jsou Izraelité? Já také! Jsou potomky Abrahamovými? Já také! Jsou služebníky Kristovými? Odpovím obzvlášť nerozumně: já tím víc! Namáhal jsem se usilovněji, ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve.

 Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil? Mám-li se chlubit, pochlubím se svou slabostí! Bůh a Otec Pána Ježíše, požehnaný na věky, ví, že nelžu. Místodržitel krále Arety dal hlídat brány města Damašku, aby se mne zmocnil, byl jsem však v koši spuštěn otvorem v hradbách, a tak jsem unikl jeho rukám. (2. Korintským 11, 22-33)

 

Než začneme přemýšlet o tom, co si z toho textu můžeme odnést, dovolte přiblížení kontextu. Apoštol Pavel se v této kapitole brání. Korintský sbor vznikl, když on sám město Korint navštívil a zvěstoval tam evangelium. Tam se setkal s Akvilou a Priscou, tam uvěřil představený synagógy Krispus, pohan Titus Justus a mnoho dalších židů i pohanů. Apoštol Pavel tam na pokyn skrze vidění zůstal rok a půl a vyučoval ty, kdo uvěřili. Koritnský sbor tedy patří mezi ty, kterým se Pavel věnoval velmi významně, na rozdíl od sborů, kde zůstal jen několik týdnů.

Apoštol Pavel napsal korintským křesťanům několik dopisů. Když píše dopis, ze kterého jsme četli, je zjevné, že se v Korintu objevili lidé, kteří působili ve sboru a byli vůči Pavlovi velmi kritičtí. Hovořili o něm pohrdavě, odmítali jeho autoritu, sami chtěli určovat směr. O Pavlovi mluvili jako o slabém učiteli a sami sebe vychvalovali. Proto apoštol Pavel hájí svoji autoritu. A část, kterou jsme přečetli, patří do tohoto oddílů. Apoštol Pavel popisuje svoje těžkosti ne proto, aby se chlubil, ale proto, aby ukázal, že mu na korintských křesťanech záleží. Snaží se ukázat, že to nedělá pro svůj prospěch, ale z Božího povolání. Tedy, on se nevyslal sám. Vyslal a povolal ho Ježíš Kristus a on je apoštolem z Jeho pověření.

 A teď už se podívejme na to, co se můžeme učit z toho dnešního textu. Rád bych zmínil dvě lekce, které se z toho textu učím.

 

  1. lekce: Služebník Pána Ježíše Krista zažívá bolest a těžkosti

To je to první, co je z tohoto textu zvláště patrné. Jen si to zopakujme. Pavel píše o tom, že byl opakovaně vězněn, bit holí, kamenován a někdy moc nechybělo a zemřel by. Třikrát zažil ztroskotání lodi! Nad to píše, že jeho cestování bylo tak náročné, že často padal únavou, z bolesti v noci nespal, věděl, co je trpět zimou, hlady a žízní. Pavlova služba nebyla jednoduchá služba. Byla to dřina, extrémní dřina, často na hraně smrti. Pavel to nevzdal.

Tento text nám znovu připomíná, že následování Krista není bezproblémovou poutí životem. Právě opak je pravdou. A je třeba si to připomínat.

Někdy hrozí jisté nebezpečí. Když čteme Bibli a vidíme tam příběhy třeba o tom, jak David porazil Goliáše, jak Ježíš nasytil zástupy a uzdravil každou nemoc, tak můžeme nabýt falešného dojmu. Můžeme mít pocit, že když budeme mít na své straně tak mocného Boha, pak On vždy vyřeší všechny naše problémy a my budeme žít bezproblémové životy. Ale to je falešná představa.

Někdy té falešné představě napomáhají také svědectví křesťanů, které se často koncentrují na to, jak jim Pán Bůh pomohl v těžké situaci, v nemoci, apod. A je dobré, když tato svědectví slyšíme. Ale to, co se stalo v životě jednoho, se nemusí dít v životě druhého. A problém nemusí být v tom, že ten druhý má málo víry. Někdy nás Pán Bůh nechá projít těžkým utrpením a dokonce v utrpení i zemřít. Tak se to stalo apoštolu Pavlovi a mnohým po něm. Myslím, že potřebujeme slyšet více svědectví o těžkostech a trápeních a o tom, jak nás v nich Pán Bůh posiloval.

Dovolte, že alespoň krátce připomenu jeden příběh. Jde o příběh muže, který se jmenoval Nabeel Qureshi. Narodil se v roce 1983 v Kalifornii a to v rodině pakistánských emigrantů. Byl vychován jako muslim. V průběhu vysokoškolských studií se seznámil s křesťanským spolužákem, se kterým často debatoval na Biblí či koránem. Jeho hlavními argumenty proti křesťanství bylo to, že Nový zákon není důvěryhodný, že Ježíš nikdy nebyl ukřižován a že nikdy o sobě netvrdil, že je Bohem. Postupně po poctivém výzkumu došel k závěru, že se v těchto oblastech možná mýlí. A dokonce se vynořili otázky, které zpochybňovaly důvěryhodnost Islámu. Se svými otázkami navštívil největší muslimské intelektuály v Americe i v Evropě, ale nikdo mu je nebyl schopen vysvětlit. Začal více číst Nový zákon a jednoho dne klekl na kolena a vydal svůj život Ježíši. To byl rok 2005. Následovaly velmi krušné momenty. Jeho rodiče byli jeho rozhodnutím zdrceni, zlomeni, plni bolesti. A pro Nabeela bylo tak těžké vidět jejich utrpení. To, že uvěřil, mu přineslo do života také hodně bolesti.

Roku 2008 začal studovat křesťanskou apologetiku a později si v oboru začal dělat i doktorát na Oxfordu. Bul to nesmírně inteligentní muž a od roku 2013 začal sloužit po boku známého evangelisty Raviho Zachariase. Byl považován, za jednoho z nejlepších evangelistů a zároveň expertů na Islám. Byl velmi uznávaným odborníkem, který byl často zván, aby přednášel na prestižních univerzitách. Napsal několik knih, jedna z nich, pod titulem: Hledal jsem Alláha, našel Ježíše, vyšla i v češtině. Byl ženatý a měl dceru.

Pamatuji si, jak jsem v srpnu 2016 četl oznámení o tom, že je onkologicky nemocný. Zemřel v září loňského roku. Bylo mu 34 let. Co se stalo? Jak to, že Pán Bůh dovolili, aby tento významný Boží služebník zemřel tak mladý? Nevíme, jaké jsou Boží cesty. Ale víme, že na nich může být utrpení a bolest.

V kontrastu s tím stojí učení některých křesťanů, kteří říkají, že pokud máte víru, tak se vám problémy budou vyhýbat, budete zdraví a úspěšní. Takovému zvěstování se říká evangelium prosperity a to učení nese název hnutí víry. Šíří se po celém světě a musíme jasně říci, že je falešné a nebiblické. Ale mnozí mu věří. Proč? Protože v nás je ta touha po dokonalém bezproblémovém životě. A ta touha má základ v tom, že toužíme po nebi. Toužíme po dokonalé věčnosti. Ale tuto dokonalost nezažijeme v tomto životě, ale až na věčnosti. Tam je ta dokonalost.

Loni se s námi na Sborovém obědě v lednu sdílela sestra Miriam (tehdy ještě) Prášilová. A moc mne oslovilo to, jak porovnávala Baala a Hospodina. Lidé se obraceli k Baalovi, protože ten jim sliboval vyřešení všech problémů. Samozřejmě to nefungovalo. Ale měli tu naději a chybu viděli v sobě. Naproti Hospodin nesliboval vyřešení všeho, ale sliboval, že bude přítomný i v bolesti a utrpení.

Právě tak ani my nemáme druhé ani sebe utěšovat slovy, že všechno bude dobré, že to dobře dopadne, že budeme brzy zdraví, apod. To my nemůžeme vědět. Neznáme Boží cesty. My máme povzbuzovat tím, že budeme na základě Písma ujišťovat, že Pán Bůh je s námi, že nás neopustil, že zná naše utrpení, že nás bude posilovat a že nám chystá dokonalou věčnost. To je naše jistota v utrpení.

 

  1. lekce: Služebník Pána Ježíše Krista vytrvá

Ta druhá lekce, která na mne tak silně dýchá z této části je ta, že Boží služebník vytrvá. Přemýšlím, jak bych dopadl já. Kolik utrpení, kolik bolesti Pavel zažil, ale jde dál. Nevzdal bych to já po prvním odporu? Neřekl bych, že to nejde? Apoštol Pavel pokračuje. Jak je to možné?

Když měl za sebou Pavel dokonce výslech před císařským tribunálem, tak říká: „Pán však při mně stál a dal mi sílu, abych mohl dovršit zvěstování evangelia, a slyšeli je všichni pohané; a byl jsem vysvobozen ze lví tlamy.“ (2Tim 4,16) Pavel Timoteovi píše, že jeho síla pramenila z toho, že viděl Pána Ježíše po svém boku. A tento Ježíš mu dodával sílu. Když je člověk v blízkosti Pána Ježíše, bude od Něj čerpat sílu a bude schopen jít dál.

Když sloužíme ze své vlastní síly, tak nám jednou ty síly dojdou. A potom si říkáme: Už zase je třeba se postarat o babičku. Už zase to dítě pláče. Už zase máme službu v kuchyni. Už zase máme jet do domova důchodců. Už zase máme zpívat na bohoslužbách. Už zase nám nikdo nepomůže. Už zase… Naše síly dojdou, vyprchá radost ze služby. Ale pokud jsme v blízkosti Pána Ježíše tak On nám sílu dodává.

Milí přátelé, pokud máte pocit, že sloužíte bez radosti, že vám chybí síly, že vás už to nebaví, že už dále pokračovat nechcete, tak je docela možné, že jste se vzdálili zdroji síly, Pánu Ježíši.

Samozřejmě, nechci říct, že to není těžké. To už jsme u Pavla viděli, že je. Dokonce i Ježíš se v getsemanské zahradě modlí o to, aby Otec od Něj odňal ten kalich. Věřím, že i Pavel se podobně v bolesti modlil a vyznával, že už to neunese. Ale i on stejně Jako Ježíš řekl, že ne jeho, ale Boží vůle nechť se děje, a pokračoval.

Ježíš šel dále a skončil ukřižován. Nicméně Jeho smrt přinesla záchranu člověku. Není jiné záchrany než mimo přijetí toho, že Ježíš zemřel za mne. To, že Ježíš vytrval i v utrpení přineslo lidstvu záchranu.

Pavel také vytrval a jeho vytrvalost způsobila, že se ještě za jeho života křesťanství rozšířilo po většině středomoří a později došlo až k nám.

Možná je tady dnes někdo, kdo má pocit, že už některé výzvy dále neunese. Chci vás ujistit, že pokud vás do té služby povolal sám Pán Bůh, tak On vám také dá sílu, abyste svěřený úkol dokončili, a On sám nás ujišťuje, že naše práce, není v Pánu marná. Takže to nevzdejme. „Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena' a 'vykročte jistým krokem.'“ (Židům 12,12)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář