Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak dělat dobrá rozhodnutí

18. 5. 2018

img_5564.jpgKaždý den se rozhodujeme. Někdy děláme velká rozhodnutí, někdy ta drobnější. Rozhodujeme se pro životního partnera či pro profesní dráhu, ale také rozhodujeme, jak strávíme večer nebo co uvaříme k obědu. Každý dělá rozhodnutí. I ty naše mámy dělají rozhodnutí a dělají jich spoustu. Dnes bych přečetl text, ve kterém uvidíme, jaké rozhodnutí udělaly dvě ženy, když jim přišla návštěva. Myslím, že z toho přečteného příběhu se můžeme naučit něco o tom, jak se rozhodovat.

 

Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: "Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" Pán jí odpověděl: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde." (Lukáš 10, 38-42)

 

Asi si ten příběh v myslí dokážeme docela dobře představit. Máme tady dvě ženy, Martu a Marii. Marta volila péči o Ježíše, Marie volila naslouchání Ježíši. Dovolte, že na základě tohoto textu představím tři rady, které si z něj mohou odnést nejen maminky.

 

1. rada: Pamatujte na prioritu

To je zjevně ta nejdůležitější myšlenka našeho textu. Ježíš ukazuje, co má být prioritou. Vidíme to z toho poslední verše. Ježíš řekl: „Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.“ (v.42) Co Marie volila? Jak se rozhodla? Rozhodla se být s Ježíšem. A to je dobré rozhodnutí.

Pokud chceme dělat dobré rozhodnutí, musíme začít u toho, že budeme prioritně usilovat o blízkost s Ježíšem.

A můžeme to aplikovat na mnoho dalších oblastí. Pokud chce matka dělat dobré rozhodnutí, musí sama usilovat o blízkost s Ježíšem. Ale zároveň, pokud chce, aby její děti dělaly dobrá rozhodnutí, musí je učit být blízko Ježíši. To je ta nejdůležitější oblast mateřství. Samozřejmě to platí i o otcích.

Ale aplikovat to můžeme i na sbor. Pokud chceme být sborem, který dělá dobrá rozhodnutí, musíme mít prioritu v tom, že naším cílem bude být blízko Ježíši. To znamená, že prioritou naší služby vždy musí zůstat zvěstování Božího slova, vysluhování svátostí a to, co z toho vychází. Samozřejmě můžeme dělat kdejaké další aktivity, ale prioritou musí být přinášení Božího slova, tedy Krista.

A tak nám ten dnešní text vlastně dává otázku. Je mou prioritou naslouchat Kristu? Je mou prioritou být v Jeho blízkosti? Jak se to projevuje v mém životě?

Co nás jako jednotlivce uvádí do blízkosti s Pánem Ježíšem? Je to samozřejmě Jeho slovo, Bible. Potřebujeme ho otevírat. Potřebujeme tomu dát prioritu. Ruku v ruce s tím jde modlitba. Vím, že pro mnohé z Vás je to samozřejmostí, ale také je tady jistě mnoho těch, kteří ve čtení Bible a v modlitbě pravidelnost nemají. Povzbuzuji vás, abyste si našli alespoň několik minut každý den na ztišení nad Božím slovem a modlitbou. Nejpřínosnější je většinou ráno. Povzbuzují vás také k tomu, abyste i jako manželé a rodiny měli ten čas s Ježíšem, s Jeho slovem.

Ale kromě Bible a modlitby tady patří i společenství. Tedy to, že i s druhými nasloucháme Ježíši. Hlavním setkáním, kde se to děje v našem sboru, jsou bohoslužby. Ale jsou tady i další setkání, jako třeba biblické hodiny či skupinky. Mám velkou radost, když vidím, že už rodiny s malými dětmi pravidelně přicházejí do sboru. Považuji za moc důležité, aby se děti od útlého věku učily takto přicházet k Ježíši. Když to příliš odložíme, pak se ten vztah buduje jen velmi těžce.

Nedávno jsem slyšel svědectví jedné dospělé ženy, kterou kdysi soud odebral její mamince, která se o ni nestarala. Asi třicet let byly téměř bez kontaktu. Nyní se snaží znovu navázat vztah. A jde to velmi těžce. Pokud děti od útlého věku nevedeme ke vztahu k Ježíši, tak tvoříme tuto propast. A čím později začneme, tím to půjde hůř. Mnozí rodiče si až pozdě vzpomenou, že chtějí, aby jejich děti byly věřící, ale jim už se nechce. Neznají Ježíše. Je jim cizí. A nutit do vztahu nejde.

Moc vás povzbuzuji, abychom prioritou svého života udělali čas s Ježíšem. Ano, vím, že dnešní společnost je rychlá a nedává nám příliš času. A právě proto potřebujeme mít ty správné priority. Marie je měla.

 

2. rada: Buďte realisté

Občas se setkám s lidmi, kteří mají ty vznosné představy o tom, že nebudou nic než užívat blízkostí s Ježíšem a ty přízemní věci vůbec nebudou řešit. Nějaké složenky je vůbec nezajímají. A někdy to končí dost nehezky.

A tak moje druhá rada je, abychom byli realisté. A teď nemyslím politickou stranu. Jde mi o to, abychom si uvědomili, že jsme zároveň lidmi z masa a kostí, kteří potřebují spát, jíst a naplňovat další své přirozené potřeby. Možná se ptáte, kde to beru v našem textu. Hned vám to vysvětlím.

Když jsem před několika dny hovořil o tomto textu v Tanzanii, tak jsem položil otázku. Co byste dělali, kdyby vás nenadále navštívil někdo, kdo k vám přišel z daleka. Odpověď byla jasná. Připravili bychom mu jídlo. To je vlastně přesně to, co dělala Marta v našem příběhu. Přišel Ježíš, ona Jej pozvala dále a šla Mu připravit jídlo. V té době to samozřejmě neznamenalo to, že šáhla do mrazáku pro zmrazený oběd a za deset minut jej udělala v mikrovlnce. Asi to docela trvalo.

A moje otázka zní. Co měla Marta dělat? Bylo špatně, že šla připravit Ježíši jídlo. Ti, kdo nejsou realisté, řeknou, že Marta si měla jako Marie sednout k Ježíšovým nohou a poslouchat. Já nesouhlasím. A proto má rada zní, abychom byli realisté. Pokud by si Marta sedla k Marií, tak by to bylo velmi neuctivé a Ježíš by hladověl. Marta dělala to, co bylo třeba. Starala se o základní Ježíšovy potřeby.

Zkusme se společně zamyslet nad jednou hypotetickou situací. Představte si, že Marie je sama doma. Marta je pryč. Co by asi Marie dělala? Seděla by u nohou Ježíše nebo by chystala jídlo? Jsem přesvědčen, že by chystala jídlo. Marie vlastně může sedět u nohou Ježíše, protože Marta se stará o žaludek Ježíše. Buďme realisté. Potřebujeme se starat i o další potřeby.

Přestože prioritou je, abychom naslouchali Ježíši, tak občas je třeba udělat něco, co to naslouchání umožní. Ve stejném duchu píše třeba apoštol Jakub, který dává tento příklad: „Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Buďte s Bohem - ať vám není zima a nemáte hlad", ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné?“ (Jakub 2,14-15)

Ano, musíme být realisté a vědět, že je potřeba postarat se i o fyzické potřeby. Jinými slovy můžeme říci, že aby člověk byl schopen naslouchat Ježíši, potřebuje k tomu připravit nějak podmínky. Znovu opakuji, že Marie byla schopna naslouchat Ježíši právě proto, že Marta se starala a Ježíšovy fyzické potřeby.

A tak tedy matka ví, že prioritou je, aby děti byly blízko Ježíši, ale také ví, že aby se to mohlo dít, tak děti potřebu jíst, spát, oblékat se, učit se, atd. Ve sboru víme, že nejdůležitější je být blízko Ježíši, ale aby se to mohlo dít, je třeba postavit kostel, je ho třeba uklízet, je třeba platit za účty za elektřinu, je třeba vařit obědy na táborech, a podobně. Jinými slovy, potřebujeme Marty, aby Marie mohly poslouchat. Marty jsou nesmírně důležité. Kdybychom neměli Marty, Marie by jen těžko byly schopny poslouchat. Anebo ještě jinak, občas musíme být Martou, abychom jindy mohli být Marií.

Ale pozor, při tom všem je nesmírně důležité, abychom neztratili ze zřetele to, co je prioritou. Prioritou je být blízkou Ježíši. Všechno ostatní tomu musí být podřízeno.

 

3. rada: Dobře plánujte

V tom našem příběhu vyznívá Marta dost negativně a já jsem dosud o ní hovořil pozitivně. V čem je tedy její problém? Problém je v jejím postoji. Poslechněte si, co Marta říká Ježíši: „"Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" Pán jí odpověděl: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde." (v.10-42) Problém Marty nebyl v tom, že dělá špatnou věc. Problém Marty byl v tom, že měla špatný postoj. Hněvala se, že ona musí vařit, kdežto sestra si užívá Ježíšovy přítomnosti.

Milí přátelé, nemáme někdy podobný problém? Neděláme některé věci s odporem, téměř z donucení? Jak vypadá naše služba? Když na nás vyjde řada při nějaké službě ve sboru, jaký je náš postoj? Jsme vděčni, že můžeme posloužit, nebo reagujeme jako Marta a ptáme se, proč zase musíme my, když si jiní sedí u nohou Ježíše?

Apoštol Pavel nám připomíná: „Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu.“ (Kol. 3,23) Pavel nám tady říká, že i když máme ty zodpovědnosti Marty, tak je můžeme dělat k Boží chvále.

Proč má ovšem Marta ten špatný postoj. Myslím, že jádro problému je ještě někde hlouběji. A možná to není problém pouze Marty, ale i Marie. Problémem je to, že se tyto dvě sestry nedohodly. Zjevně tady neproběhla ta důležitá komunikace. Kdyby Marta řekla, že dneska bude vařit ona a příště Marie, tak by se asi necítila tak ukřivděně. Nebo naopak. Marie mohla být aktívní a mohla předem navrhnout řešení. Mohla nabídnout, ať Marta tu slepici zabije, oškube a vykuchá, zatímco ona bude s Ježíšem, a že potom se přehodí a že Marta bude s Ježíšem a ona, Marie, z té slepice uvaří polévku a napeče chleba. A vše by bylo dobré. Došlo by k tomu nejdůležitějšímu, naslouchaly by Ježíši, ale zároveň by Ježíš nezůstal hladový.

Dobré plánování a dobrá komunikace je zásadní v našem rozhodování. Když dobře plánujeme, tak budeme realisté a uděláme vše potřebné, abychom dosahovali toho, co je prioritou. Tam, kde není dobré plánování, zůstává pocit hořkosti, jak tomu bylo u Marty. A tento princip platí ve všech oblastech. Platí to v osobních životech, platí to v rodinách, platí to v církvi.

Naší prioritou je být blízko Kristu, který nás vykoupil a který dává našemu životu smysl. Realita je ovšem taková, že žijeme v době, která nám dává pořádně zabrat. Jako jednotlivci, jako mámy, jako sbor či jakákoli skupina, udělejme si dobrý plán, aby vše co děláme, směřovalo k naší prioritě. 

Ježíš řekl: „Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.“ (v.42) Kéž by i každému z nás jednou řekl, že jsme volili dobře, a že jsme si vybrali to, oč nepřijdeme, oč nepřijdou naše děti.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář