Jdi na obsah Jdi na menu
 


22. 2. 2010

Ježíš a soucit

ObrazekAudio záznam naleznete zde.


„Zajímá Boha vůbec, jak se cítím? Uvědomuje si vůbec, čím procházím?“ Možná i vás někdy napadnou podobné otázky. Možná i vy se ptáte, zda Bůh ví o tom, co prožíváte na pracovišti, jak s vámi jedná soused, či to, jak vás bolí třeba chování vašich vlastních dětí. Ví to Ježíš? A má to pro něj nějaký význam? Vždyť nás lidí je mnoho miliard. To vše jsou těžké otázky, které nás mohou někdy přepadnout. A právě dnešní text nám na tyto otázky odpovídá. Zaposlouchejme se do něj:

 

Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.

(Židům 4:14-16)

 

 Autor listu Židům zde hovoří o Ježíši Kristu a o tom, koho v Něm máme. Používá zde přirovnání Ježíše Krista k veleknězi. Jinými slovy, v následujících kapitolách ukazuje, že velekněz, byl předobraz Kristův a v Kristu je dokonale naplněna jeho role. Co se teda o Ježíši Kristu, jako o dokonalém veleknězi, dovídáme v těch přečtených verších? Podívejme se na to společně. Dovolte, že zmíním tři klíčové pravdy o tom, kdo je Ježíš.

 

1. pravda: Ježíš je velekněz, který je před Boží tváří

 Připomeňme si opět, jaká byla starozákonní úloha velekněze. Když pomineme fakt, že velekněz byl vrchní ekonom chrámových financí, organizační vedoucí a zároveň vykonával roli jakéhosi soudce, tak tím nejvýznamnější úkolem velekněze bylo přinášet jednou ročně oběť za hříchy lidu. To bylo spojeno s velkým množství přesných nařízení. Například bylo přesně popsáno, co má mít oblečeno a to včetně spodního prádla. Bylo přesně popsáno jaké zvíře a jak se má obětovat. Bylo přesně popsáno kdy se má obřad uskutečnit. Proč to Pán Bůh dělal tak komplikované? To proto, aby si lidé uvědomili závažnost celého obřadu. To proto, aby si uvědomili, že mají co do činění se svatým a dokonalým Bohem. To proto, aby lidé pamatovali, že tento velekněz přichází do míst, kde přebývá Bůh. Pán Bůh totiž zaslíbil, že tam ve svatyni svatých, to znamená v samotném centru chrámu, bude přebývat. Velekněz měl tedy velkou výsadu. Jednou ročně přicházel do míst, kde Bůh řekl, že bude přebývat, aby tam přinesenou obětí orodoval za svůj lid. Nikdo jiný se tam nikdy nedostal.

 A autor epištoly Židům píše, že „máme mocného velekněze.“ A nenechává nás ani chvilku na pochybách, koho má na mysli. Tento list byl pravděpodobně napsán ještě před rokem 70 po narození Krista, kdy byl zničen chrám. Znamenalo by to tedy, že v Izraeli ještě stále je velekněz. Ale autor tohoto listu jasně říká, že tím mocným veleknězem je Ježíš Kristus. A dále nám říká, že On neprošel pouze několika nádvořími chrámu, aby se dostal do svatyně svatých, ale říká, že prošel nebesy a to znamená, že je vskutku v Boží přítomnosti.

 Ve dvanácté kapitole listu Židům je dokonce napsáno, že „usedl po pravici Božího trůnu.“ (Židům 12:2) To, že usedl, znamená, že už dokonal své vykupitelské dílo. A to, že je na pravici Boha, znamená, že je vykonavatelem Jeho vůle. A takového kněze máme.

 To nám vlastně ukazuje, že celá starozákonní velekněžská role byla pouze předobraz, náznak toho, co přijde. Celý tento starozákonní systém služby velekněze měl vlastně připravovat židovský národ na příchod Ježíše Krista a měl pomoci Židům uvidět a najít v Ježíši Záchrance.

 Ten, kdo za nás nyní oroduje, kdo působí v náš prospěch, je sám Ježíš Kristus. Není to jen nějaký kněz. Není to velekněz, je to Ježíš Kristus a ten se za každého z nás přimlouvá a v přítomnosti Boha Otce. A tak když procházíme bolestí a trápením, pamatujme, že naše naděje není v tom, že jsme v té správné církvi. Naše naděje není v tom, že máme správného biskupa. Naše naděje není v tom, že máme dobrou rodinu. Naše naděje není v tom, že se za nás modlí spousta lidí. Naše naděje je v tom, že sám Ježíš Kristus, ten, kdo je svatý a dokonalý, ten, kdo tu byl u stvoření světa, ten, kdo teď sedí po Boží pravici, dokonal pro nás své vykupitelské dílo a přimlouvá se za nás.

 

2. pravda: Ježíš je velekněz, který má s námi soucit

Je určitě úžasné vědět, že Ježíš je v Boží přítomnosti. Ale co by nám to bylo platné, kdyby Ježíš nevěděl vůbec nic o životě. Co by nám to bylo platné, kdyby Ježíš vůbec nevěděl, jaké pokušení a slabosti prožíváme. Jak by mi pomohlo to, že Ježíš sedí po Boží pravici, kdyby vůbec nevěděl o strachu, který mám z toho, že mám nevyléčitelnou nemoc. Jak by mi Ježíš mohl pomoct, kdyby vůbec nevěděl o strachu, který mám z toho, že zůstanu do smrti sám. Jak by mi Ježíš mohl pomoc, kdyby nevěděl, jaké to je žít pod jednou střechou s osobou, které mne stále ponižuje. Jak by mi mohl Ježíš pomoct, kdyby nevěděl, jak to bolí, když člověk vidí vlastní děti ženoucí se do záhuby.

Ale Ježíš všechny tyto situace dokonale zná. On zná tvé pocity lépe než je znáš ty sám. A co víc, On s námi soucítí. Náš text říká: „Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ (v.13) Je tady řečeno, že ví, čím procházíme a soucítí s námi. Doslovně to znamená, že není veleknězem, kterého by se nedotýkaly naše slabosti. To tedy znamená, že každá naše slabost, každá naše bolest, každé naše pokušení se Ho dotýká a On chce být s námi a posilovat nás. To je přece úžasné povzbuzení. O všem, co prožíváme, o všem, co nás trápí, o všem, co nás bolí, Ježíš ví a není Mu to lhostejné.

Tady na tomto světě mohou být mnohým lidem naše problémy lhostejné. Snažíte se o spravedlnost, ale lidé jako by neslyšeli. Toužíte, aby někdo viděl, jak trpíte, ale i přátelé mají jen mělká slova. Strádáte a nenalézáte pomoc. Zažíváte samotu a není nikdo, kdo by vás potěšil. Člověk je totiž omezený a nelze na něj spolehnout. Jsme slabí a hříšní. Ale společně se žalmistou můžeme vyznat: „Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v člověka.“ (Žalm 118:8)

Ano náš velekněz, Ježíš Kristus, ten nezklame nikdy. Tomu na nás vždy záleží! Utíkejme k Němu!

 

3. pravda: Ježíš je velekněz, který nabízí pomoc

 Tohle je ta třetí a poslední pravda. Ono by totiž ani ty předchozí pravdy nebyly až tak zásadní, kdyby nebylo té třetí. Co z toho, že je Ježíš u Boha, co z toho, že Ježíš ví o všem, co prožívám, kdyby nechtěl pomoct? Ale ten konec dnešního textu hovoří o tom, že On chce pomoct. Jako svou pomoc nabízí milosrdenství a milost. Dovolte, že ten 16 verš, přečtu v kralickém překladu: Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný.“

 Tento verš nám říká, že nám Ježíš nabízí milosrdenství a milost. Dvě podobná slova. Dovolte, že opět připomenu ten rozdíl. Obecně lze říci, že milosrdenství je to, že nám Bůh nedává to, co bychom si zasloužili. Ve své veliké lásce Bůh s námi soucítí. On vidí naše slabosti, naši hříšnost a nad každým pokání činícím hříšníkem se slitovává a netrestá jej tak, jak by si zasloužil. Znamená to, že dnes mohu odejít z kostela a zase si vesele hřešit a žít jako pohan? Samozřejmě, že ne. Každý komu bylo odpuštěno, chce žít jinak s novou milostí. Vždyť u zpovědi také slibujeme, že už nechceme dále vědomě hřešit. Ve svém milosrdenství nám Bůh odpouští a neodplácí nám podle našich zásluh.

 A potom je zde řeč, že dostaneme novou milost. A milost nám připomíná, že nám Bůh dává to, co si nezasloužíme. Ano, v prvé řadě nám dává odpuštění hříchů a věčný život. To je dar, který neumíme docenit. To je dar, který vydobyl na golgotském kříži, kde za nás umíral. To je dar, pro každého člověka. Otázkou je, zda ho každý příjme. A ten kdo tento dar přijal má zaslíbení další milosti, ve které nám Pán Bůh na každý den pomáhá. Podává pomocnou ruku, posiluje nás, otírá naše slzy, když jsme skleslí, chrání nás, když procházíme náročným obdobím, přináší řešení do nejrůznějších situací. Prostě nám pomáhá, ať už to vidíme nebo ne. To, že nevidíme, jak nám Bůh pomáhá ještě neznamená, že nám nepomáhá.

 Všimněme si také toho posledního dovětku našeho textu. Ježíš nám tu pomoc nabízí „v pravý čas.“ A tady se odhaluje náš častý problém. My to chceme teď. Teď potřebuji pomoc v mém smutku. Teď potřebuji pomoc v mé bolesti. Teď potřebuji řešení problému. Teď! Prosme o trpělivost, abychom počkali na pravý čas. Slibuji vám jedno, nebudete litovat. Litovat budete tehdy, když nepočkáte a sami se budete snažit věci řešit bez Boha. Když počkáte, nebudete litovat.

 A jak máme čekat na ten Boží čas? Co vlastně máme dělat? Jak usilovat o Boží zásah? Ten náš text nám dává dva příkazy: „Držme s toho, co vyznáváme!“ (v.14) „Přistupujme směle k trůnu milosti!“ (v.16) Co tyhle příkazy znamenají? Ten první nám říká, že máme stát na Božím slovu. Držet se ho, žít ve víře v to, co Bůh zaslíbil a poslouchat Jej. A to druhé nám říká, že máme k Bohu směle přistupovat. To činíme skrze smělou modlitbu. Jde o modlitbu, kdy Bohu můžeme vylít své srdce, říci o všem, co nás trápí, kdy Ho můžeme prosit o pomoc, ale třeba i o onu trpělivost.

Takže tady nacházíme tu starou dobrou výzvu. Máme pamatovat na to, že pilířem naší víry je Boží slovo a modlitba. Když takto budeme budovat náš život, pak máme jistotu, že dojdeme pomoci v pravý čas. Ne, nemáme zaslíbení bezstarostného života. Také nemáme slíbeno okamžité řešení. Ale máme jistotu, že Bůh pomůže tehdy, když to bude nejlepší. Držme se toho zaslíbení vírou a to jak dnes, tak v tomto postním období, tak celý život. Amen.

Audio záznam naleznete zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář