Ježíš a soucit
Audio záznam naleznete zde.
„Zajímá Boha vůbec, jak se cítím? Uvědomuje si vůbec,
čím procházím?“ Možná i vás někdy napadnou podobné otázky. Možná i vy se ptáte, zda Bůh ví o tom, co
prožíváte na pracovišti, jak s vámi jedná soused, či to, jak vás bolí
třeba chování vašich vlastních dětí. Ví to Ježíš? A má to pro něj nějaký význam?
Vždyť nás lidí je mnoho miliard. To vše jsou těžké otázky, které nás mohou
někdy přepadnout. A právě dnešní text nám na tyto otázky odpovídá.
Zaposlouchejme se do něj:
Protože máme
mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme
se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s
našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil
se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a
nalezli milost a pomoc v pravý čas.
(Židům 4:14-16)
Autor listu Židům zde hovoří o
Ježíši Kristu a o tom, koho v Něm máme. Používá zde přirovnání Ježíše
Krista k veleknězi. Jinými slovy, v následujících kapitolách ukazuje,
že velekněz, byl předobraz Kristův a v Kristu je dokonale naplněna jeho
role. Co se teda o Ježíši Kristu, jako o dokonalém veleknězi, dovídáme
v těch přečtených verších? Podívejme se na to společně. Dovolte, že zmíním
tři klíčové pravdy o tom, kdo je Ježíš.
1. pravda: Ježíš je velekněz, který je
před Boží tváří
Připomeňme si opět, jaká byla
starozákonní úloha velekněze. Když pomineme fakt, že velekněz byl vrchní ekonom
chrámových financí, organizační vedoucí a zároveň vykonával roli jakéhosi
soudce, tak tím nejvýznamnější úkolem velekněze bylo přinášet jednou ročně oběť
za hříchy lidu. To bylo spojeno s velkým množství přesných nařízení.
Například bylo přesně popsáno, co má mít oblečeno a to včetně spodního prádla.
Bylo přesně popsáno jaké zvíře a jak se má obětovat. Bylo přesně popsáno kdy se
má obřad uskutečnit. Proč to Pán Bůh dělal tak komplikované? To proto, aby si
lidé uvědomili závažnost celého obřadu. To proto, aby si uvědomili, že mají co
do činění se svatým a dokonalým Bohem. To proto, aby lidé pamatovali, že tento
velekněz přichází do míst, kde přebývá Bůh. Pán Bůh totiž zaslíbil, že tam ve
svatyni svatých, to znamená v samotném centru chrámu, bude přebývat. Velekněz
měl tedy velkou výsadu. Jednou ročně přicházel do míst, kde Bůh řekl, že bude
přebývat, aby tam přinesenou obětí orodoval za svůj lid. Nikdo jiný se tam
nikdy nedostal.
A autor epištoly Židům píše, že
„máme mocného velekněze.“ A nenechává nás ani chvilku na pochybách, koho má na mysli.
Tento list byl pravděpodobně napsán ještě před rokem 70 po narození Krista, kdy
byl zničen chrám. Znamenalo by to tedy, že v Izraeli ještě stále je
velekněz. Ale autor tohoto listu jasně říká, že tím mocným veleknězem je Ježíš
Kristus. A dále nám říká, že On neprošel pouze několika nádvořími chrámu, aby
se dostal do svatyně svatých, ale říká, že prošel nebesy a to znamená, že je
vskutku v Boží přítomnosti.
Ve dvanácté kapitole listu Židům
je dokonce napsáno, že „usedl po pravici
Božího trůnu.“ (Židům 12:2) To, že usedl, znamená, že už dokonal své
vykupitelské dílo. A to, že je na pravici Boha, znamená, že je vykonavatelem
Jeho vůle. A takového kněze máme.
To nám vlastně ukazuje, že celá
starozákonní velekněžská role byla pouze předobraz, náznak toho, co přijde.
Celý tento starozákonní systém služby velekněze měl vlastně připravovat
židovský národ na příchod Ježíše Krista a měl pomoci Židům uvidět a najít
v Ježíši Záchrance.
Ten, kdo za nás nyní oroduje,
kdo působí v náš prospěch, je sám Ježíš Kristus. Není to jen nějaký kněz.
Není to velekněz, je to Ježíš Kristus a ten se za každého z nás přimlouvá
a v přítomnosti Boha Otce. A tak když procházíme bolestí a trápením,
pamatujme, že naše naděje není v tom, že jsme v té správné církvi.
Naše naděje není v tom, že máme správného biskupa. Naše naděje není
v tom, že máme dobrou rodinu. Naše naděje není v tom, že se za nás
modlí spousta lidí. Naše naděje je v tom, že sám Ježíš Kristus, ten, kdo
je svatý a dokonalý, ten, kdo tu byl u stvoření světa, ten, kdo teď sedí po
Boží pravici, dokonal pro nás své vykupitelské dílo a přimlouvá se za nás.
2. pravda: Ježíš je velekněz, který má
s námi soucit
Je určitě úžasné vědět, že Ježíš je v Boží
přítomnosti. Ale co by nám to bylo platné, kdyby Ježíš nevěděl vůbec nic o
životě. Co by nám to bylo platné, kdyby Ježíš vůbec nevěděl, jaké pokušení a
slabosti prožíváme. Jak by mi pomohlo to, že Ježíš sedí po Boží pravici, kdyby
vůbec nevěděl o strachu, který mám z toho, že mám nevyléčitelnou nemoc.
Jak by mi Ježíš mohl pomoct, kdyby vůbec nevěděl o strachu, který mám
z toho, že zůstanu do smrti sám. Jak by mi Ježíš mohl pomoc, kdyby
nevěděl, jaké to je žít pod jednou střechou s osobou, které mne stále
ponižuje. Jak by mi mohl Ježíš pomoct, kdyby nevěděl, jak to bolí, když člověk
vidí vlastní děti ženoucí se do záhuby.
Ale Ježíš všechny tyto situace dokonale zná. On zná
tvé pocity lépe než je znáš ty sám. A co víc, On s námi soucítí. Náš text
říká: „Nemáme přece velekněze, který není
schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení
jako my, ale nedopustil se hříchu.“ (v.13) Je tady řečeno, že ví, čím
procházíme a soucítí s námi. Doslovně to znamená, že není veleknězem,
kterého by se nedotýkaly naše slabosti. To tedy znamená, že každá naše slabost,
každá naše bolest, každé naše pokušení se Ho dotýká a On chce být s námi a
posilovat nás. To je přece úžasné povzbuzení. O všem, co prožíváme, o všem, co
nás trápí, o všem, co nás bolí, Ježíš ví a není Mu to lhostejné.
Tady na tomto světě mohou být mnohým lidem naše
problémy lhostejné. Snažíte se o spravedlnost, ale lidé jako by neslyšeli.
Toužíte, aby někdo viděl, jak trpíte, ale i přátelé mají jen mělká slova.
Strádáte a nenalézáte pomoc. Zažíváte samotu a není nikdo, kdo by vás potěšil. Člověk
je totiž omezený a nelze na něj spolehnout. Jsme slabí a hříšní. Ale společně
se žalmistou můžeme vyznat: „Lépe utíkat
se k Hospodinu, než doufat v člověka.“ (Žalm 118:8)
Ano náš velekněz, Ježíš Kristus, ten nezklame nikdy.
Tomu na nás vždy záleží! Utíkejme k Němu!
3. pravda: Ježíš je velekněz, který nabízí
pomoc
Tohle je ta třetí a poslední
pravda. Ono by totiž ani ty předchozí pravdy nebyly až tak zásadní, kdyby
nebylo té třetí. Co z toho, že je Ježíš u Boha, co z toho, že Ježíš
ví o všem, co prožívám, kdyby nechtěl pomoct? Ale ten konec dnešního textu
hovoří o tom, že On chce pomoct. Jako svou pomoc nabízí milosrdenství a milost.
Dovolte, že ten 16 verš, přečtu v kralickém překladu: „Přistupmež tedy směle s doufáním
k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v
čas příhodný.“
Tento
verš nám říká, že nám Ježíš nabízí milosrdenství a milost. Dvě podobná slova.
Dovolte, že opět připomenu ten rozdíl. Obecně lze říci, že milosrdenství je to,
že nám Bůh nedává to, co bychom si zasloužili. Ve své veliké lásce Bůh
s námi soucítí. On vidí naše slabosti, naši hříšnost a nad každým pokání
činícím hříšníkem se slitovává a netrestá jej tak, jak by si zasloužil. Znamená
to, že dnes mohu odejít z kostela a zase si vesele hřešit a žít jako
pohan? Samozřejmě, že ne. Každý komu bylo odpuštěno, chce žít jinak
s novou milostí. Vždyť u zpovědi také slibujeme, že už nechceme dále
vědomě hřešit. Ve svém milosrdenství nám Bůh odpouští a neodplácí nám podle
našich zásluh.
A
potom je zde řeč, že dostaneme novou milost. A milost nám připomíná, že nám Bůh
dává to, co si nezasloužíme. Ano, v prvé řadě nám dává odpuštění hříchů a
věčný život. To je dar, který neumíme docenit. To je dar, který vydobyl na
golgotském kříži, kde za nás umíral. To je dar, pro každého člověka. Otázkou
je, zda ho každý příjme. A ten kdo tento dar přijal má zaslíbení další milosti,
ve které nám Pán Bůh na každý den pomáhá. Podává pomocnou ruku, posiluje nás,
otírá naše slzy, když jsme skleslí, chrání nás, když procházíme náročným
obdobím, přináší řešení do nejrůznějších situací. Prostě nám pomáhá, ať už to
vidíme nebo ne. To, že nevidíme, jak nám Bůh pomáhá ještě neznamená, že nám nepomáhá.
Všimněme si také toho posledního
dovětku našeho textu. Ježíš nám tu pomoc nabízí „v pravý čas.“ A tady se
odhaluje náš častý problém. My to chceme teď. Teď potřebuji pomoc v mém
smutku. Teď potřebuji pomoc v mé bolesti. Teď potřebuji řešení problému.
Teď! Prosme o trpělivost, abychom počkali na pravý čas. Slibuji vám jedno,
nebudete litovat. Litovat budete tehdy, když nepočkáte a sami se budete snažit
věci řešit bez Boha. Když počkáte, nebudete litovat.
A jak máme čekat na ten Boží
čas? Co vlastně máme dělat? Jak usilovat o Boží zásah? Ten náš text nám dává
dva příkazy: „Držme s toho, co
vyznáváme!“ (v.14) „Přistupujme směle k trůnu milosti!“ (v.16) Co
tyhle příkazy znamenají? Ten první nám říká, že máme stát na Božím slovu. Držet
se ho, žít ve víře v to, co Bůh zaslíbil a poslouchat Jej. A to druhé nám
říká, že máme k Bohu směle přistupovat. To činíme skrze smělou modlitbu.
Jde o modlitbu, kdy Bohu můžeme vylít své srdce, říci o všem, co nás trápí, kdy
Ho můžeme prosit o pomoc, ale třeba i o onu trpělivost.
Takže tady nacházíme tu starou dobrou výzvu. Máme
pamatovat na to, že pilířem naší víry je Boží slovo a modlitba. Když takto
budeme budovat náš život, pak máme jistotu, že dojdeme pomoci v pravý čas.
Ne, nemáme zaslíbení bezstarostného života. Také nemáme slíbeno okamžité
řešení. Ale máme jistotu, že Bůh pomůže tehdy, když to bude nejlepší. Držme se
toho zaslíbení vírou a to jak dnes, tak v tomto postním období, tak celý
život. Amen.
Audio záznam naleznete zde.