Ježíš je vzkříšen! Žijme jako lidé naděje!
Milí přátelé, máme dnes největší svátek. Svátek vzkříšení Ježíše. A je to největší svátek, protože nám přináší obrovskou naději!
Asi by to ani nebylo třeba, ale pro jistotu opět připomenu, co se stalo. V pátek byl Ježíš ukřižován a pohřben. Některé ženy viděly kde. Velekněží požádali, aby byl hrob hlídán ozbrojenou stráží, protože si vzpomněli, že Ježíš říkal, že vstane z mrtvých.
Audio záznam naleznete zde.
V neděli ráno přichází ke hrobu ženy, aby nabalzamovaly Ježíšovo tělo. V pátek to nestihly, v sobotu byl zákaz práce, takže to chtěly udělat v neděli. Cestou se trápily tím, že nedokážou od hrobu odvalit náhrobní kámen. Když tam přišly, byl kámen odvalen a hrob byl prázdný. Zjevil se jim anděl, který jim řekl, že Ježíš byl vzkříšen a poslal je, aby to řekly učedníkům.
Učedníci se běží přesvědčit na vlastní oči. Prvně tam doběhne Jan, ale neodváží se vstoupit do hrobky. Petr tam vstoupí a zjistí, že hrob je prázdný. Téhož dne večer se Ježíš zjevil učedníkům, kteří byli spolu v zamknuté místnosti. Mluvil s nimi a povzbuzoval jejich víru. Potom se jim ukázal ještě několikrát. Dle záznamu Pavla Jej po vzkříšení vidělo více než 500 lidí. Bylo mnoho svědků toho, že je opravdu živý.
Ano, je spousta těch, kdo tomu nevěří. Nepovažují to za historický fakt. Ale důkazy jsou velmi silné. A dokonce mnoho z těch, kteří chtěli dokázat, že vzkříšení je legenda, skončilo s tím, že to přijali jako pravdu. A ta pravda změnila jejich život. Ale o tom zase někdy jindy.
Každopádně, realita Kristova vzkříšení nám dává obrovskou naději. Naději pro náš život. Naději pro naši věčnost. A i o tom je dnešní text.
Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. (1. Tesalonickým 4, 13-14)
Milí bratři a sestry, přátelé, ten dnešní text hovoří o naději. Kristovo vzkříšení je s nadějí velice úzce spojeno. Podívejme se tedy na podstatu naděje.
Dovolte, že začnu příkladem, který použil můj oblíbený kazatel Tim Keller. Představte si, že byste se rozhodli zaměstnat dva muže. Vybrali byste zdravé, schopné, odolné muže. Byli by to muži, kteří by si byli maximálně podobní, měli by za sebou podobnou minulost, podobnou výchovu, měli by podobné vlastnosti a hodnoty. A dali byste jim úkol. Dali byste je do dvou identických místností, kde je stůl a na stole leží malá papírová krabička a hodiny. Uprostřed stolu je čára. A jejich úkolem by bylo, aby deset hodin denně, po dobu deseti dnů každou minutu přesunuli krabičku z jedné strany stolu na druhou. Samozřejmě by to hlídala kamera. A samozřejmě by měli nárok na přestávky, aby vás jako zaměstnavatele nezavřeli. Vše by bylo pro oba úplně stejné s jediným rozdílem. Tomu prvnímu byste za jeho práci slíbili 5.000 Kč. Tomu druhému 5.000.000 Kč.
A teď si představte, že se ti dva po 5 dnech dají o svačinové pauze do řeči. Ti dva vzájemně nevědí o rozdílnosti jejich odměn, a diskutují o tom, jak se jim ta práce daří. Ten první by asi hovořil o tom, že to asi zabalí, že to nemá smysl, že se z toho zblázní a že to vůbec nestojí za to. Ten druhý by měl pravděpodobně úplně jiný postoj. Možná by taky nebyl nadšený z toho, co dělá, ale určitě by ani nepřemýšlel o tom, že by skončil. Naopak, byl by vděčný, že dostal takovou lehkou práci. V čem je rozdíl?
Rozdíl je v tom, že ten druhý má naději. Váha budoucí odměny úplně mění jeho prožívání přítomnosti. Všechno je stejné, ale jeden má silnou naději a to mění jeho prožívání přítomnosti.
Milí přátelé, to jakou máme naději, ovlivňuje to, jak prožíváme tento život. A ten dnešní text nám k tomu přidává jednu zásadní pravdu a jednu výzvu.
1. Pravda: Ve vzkříšeném Kristu je naše naděje
Přečtěme si znovu ten text: „Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.“
Pavel tady říká, že ti, kdo nemají naději, se rmoutí. A to je pravda. Vzpomeňte si na ten příklad, který jsem na začátku dal. Když není naděje, tak ztrácíme sílu do zvládání každého dne.
Žijeme ve společnosti, kde je strašně málo naděje. A v té české společnosti je to tak viditelné. Už bývalý prezident Václav Havel mluvil o blbé náladě ve společnosti. A je fakt, že Češi jsou národem stěžování, nespokojenosti, pesimismu. Proč? Jsem přesvědčen, že je to proto, že nemají naději. Když totiž společnost žije v blahobytu a všechny její touhy jsou jen přízemní, už nemá po čem toužit. Ta Česká společnost se totiž vzdala hlubších hodnot. Stala se sekulární a materialistická. A nemá o čem snít. A to vede k zoufalství, špatné náladě, permanentní nespokojenosti a k životu bez štěstí.
Dovolte mi otázku? Jak byste definovali svůj život? Není i o vás pravda, že se rmoutíte, že nezažíváte štěstí, pokoj, radost. Pokud se v tom najdete, tak je docela možné, že důvodem je to, že nemáte naději, respektive pevný zdroj naděje. Samozřejmě jsou i tady jisté výjimky. Není to úplně černobíle. O štěstí, radost či pokoj nás může také okrádat třeba psychická nemoc. A ta ovládá naše emoce, i když objektivně máme naději. Dalším zlodějem štěstí a radosti může být i to, když ti, které máme rádi, si vybírají zlou cesty, cestu destrukce a bezbožnosti. A i když my sami máme dobrou naději, tak protože tyto lidi máme rádi, okrádá nás to i o naši radost. Každopádně, ve všech případech platí, že čím silnější naše naděje bude, tím lépe zvládneme nástrahy přítomnosti a to i se všemi překážkami.
Ale je tady ještě jedna věc, kterou musíme vysvětlit. Člověk může mít falešnou naději. Jde o naději, která není zakořeněná v pravdě. Například, mnozí muslimští teroristé jsou hnáni silnou nadějí toho, že když vykonají mučednický čin, čeká je na věčnosti odměna v podobě 72 stále přístupných panen. To je pro některé obrovskou motivací, která je vede k tomu, že jsou schopni zemřít při vykonání teroristického úkolu.
Já i vy jsme jistě přesvědčeni, že příslib 72 panen pro mučedníka je prostě falešný, a všem, kdo se těmi mučedníky stali, to už určitě došlo. Už jsou na věčnosti a čekalo něco jiného. Takže z toho příkladu vidíme, že nestačí naděje samotná, ale ta naděje musí být opřena o pravdivý základ.
A tak se můžeme ptát: V čem je naše naděje? Někoho žene naděje, že nakonec všechno dobře skončí. Ale je to pravda? Já jsem přesvědčen, že ne. Žijeme ve světě plném tragédií a nevíme, co je před námi. A žel, i věčnost bude pro mnohé velmi tragická. Něčí život je hnán myšlenkou, že už brzy bude lépe. Smýšlejí tak třeba i ti, kteří se snaží rozjet nějaký byznys, kterému dávají více, než by chtěli. A věří, že už brzo budou mít více času na rodinu. Ale tato naděje také často stojí na velmi vratkých nohách a celý život nám uteče mezi prsty. Jiní si říkají, že si život užijí v důchodu. Ale jak jistý je důchod? Další naděje, která je často falešná, je ujištění, kterým se potěšují pozůstalí, když říkají o zesnulém, že už skončilo jeho utrpení, že už je na lepším místě. Věřím, že je to pravda o těch, kdo z tohoto světa odcházeli ve víře v Krista, ale určitě to není pravda o všech lidech. Pro mnohé je to pouze falešná naděje.
A tak milí bratři a sestry, milí přátelé, potřebujeme naději. Ale ne kdejakou naději. Potřebujeme život v pravdivé naději. Jsem přesvědčen, že křesťanské poselství je tím jediným zdrojem této naděje. A garantem této naděje je právě historická událost Kristova vzkříšení. Bez Kristova vzkříšení nemá naše víra smysl. Nebudu tady dnes přidávat argumenty, proč věříme v pravdivost vzkříšení. O tom jsme už mluvili v minulosti, ale pokud si chcete k tomu něco přečíst, dejte mi vědět, rád vám poskytnu něco ke čtení či k poslechu. Kristovo vzkříšení je garantem naší naděje.
2. Výzva: Žijme jako lidé naděje
Řekli jsme, že Kristovo vzkříšení je garantem naší naděje. Nicméně není automatickým garantem naděje pro každého. Ta naděje je jen pro ty, kdo jsou čistí, kdo nejsou hříšní. Ale my víme, že všichni lidé jsou hříšní a tím největším hříchem je nevíra a to, že si člověk žije život, jak chce sám a nepočítá v Něm s Bohem, nenechává Boha, aby řídil jeho život.
Jedinou nadějí je to, že se člověk před Bohem pokoří, poprosí Ho o odpuštění a poprosí Ho, aby On vedl jeho život. Pokud jsi už Kristu přinesl svoje hříchy, pak bylo zaplaceno i za ty tvoje a můžeš žít s tou dobrou nadějí a ta naděje může transformovat tvůj život. A pokud jsi Mu své hříchy ještě nepřinesl, můžeš to udělat dnes. Dnes se můžeš pokořit a poprosit o odpuštění. Dnes můžeš žít tou nadějí.
Pokud o vás platí, že patříte Kristu, tak se můžete podívat na svůj život a ptát se, zda je vidět, že žijete s nadějí. Bible na mnoha místech říká, že to má být vidět. Musí to vidět naše děti. Musí to vidět ostatní členové našich rodin. Musí to vidět naši spolupracovníci, naši sousedé a přátelé.
Proč to někdy nevidí? Dovolím si tvrdit, že čím větší hodnotu přisuzujeme Kristově smrti a Jeho vzkříšení, tím větší bude naše naděje a tím více se to projeví na našem životě. Ano, jak už jsem řekl dříve, jsou tady další vlivy, naše psychické zdraví, ale i náš charakter, ale obecně je to určitě pravda.
A tak když zažíváte nepokoj a rmoutíte se, použijte ten lék, o kterém tady mluví Pavel. Utíkejte ke Kristovu kříži a k Jeho prázdnému hrobu. Připomínejte si, že si vás tak zamiloval, že za vás podstoupil všechno utrpení a zemřel. On také vstal z mrtvých a tak vám připravil nebeský domov, věčnost v dokonalosti s Ním a se všemi, kdo Jej ve víře následují.
Dovolte, že znovu připomenu ten text: „Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.“
Bratři a sestry, máme naději, která se týká té nejtragičtější události. Máme naději i pro den smrti. Ale máme naději i pro tento život, nejen pro smrt. A tak žijme touto nadějí a neustávejme v modlitbách za ty, kteří touto nadějí pohrdli a vydali se zlou cestou. Takové lidi máme ve svých rodinách, ve svých sousedstvích, na svých pracovištích.
Kristovo vzkříšení je garantem naší naděje. Nemusíme propadat zoufalství, ale s očima upřenýma na vzkříšeného Krista bojujme ten dobrý boj víry. Právě svědectví našeho spolehnutí se na Pána a naše modlitby jsou tím, co si Bůh může použít i k záchraně těch, kdo jsou kolem nás.
Bratři a sestry, máme naději. Ta naděje není falešná. Je zakotvena v Kristově vzkříšení. A dnešek je dnem oslavy tohoto vzkříšení. Kéž z našich srdcí plyne ten chvalozpěv vděčnosti za to, co si dnes připomínáme.
Audio záznam naleznete zde.
