Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. 1. 2009

Jste světlo světa

Asi před týdnem jsem se setkal s jedním manželským párem, dostali jsme se na otázky víry a taky jsem se zeptal, proč téměř úplně přestali chodit na shromáždění. Ještě před pár lety jsem je alespoň občas vídával. Začali mi popisovat to, jak se k nim zachoval jeden z členů našeho sboru. Oni byli tím člověkem velmi zraněni a řekli, že pokud tam chodí takový člověk, který je uznávaný jako „dobrý křesťan“, tak oni tam chodit nechtějí. Nebudu tady teď dále tuto situaci rozebírat. Nebudu rozebírat, co byla pravda a co jen pomluva či výmluva. Taky je jasné, že před Bohem taková výmluva neobstojí. Ale chci si dnes společně s vámi položit otázku: Co tady v našem kostele při bohoslužbách lidé vidí? Co si řeknou? Kolik je v Třinci lidí, kteří tedy nechodí kvůli těm, co tady chodí? Není náhodou někdo, kdo tady přestal chodit kvůli mně? Co s tím mohu udělat? To jsou nesmírně důležité otázky, na které se dnes pokusíme odpovědět. Přečtěme si text, který jsem k tomu dnešnímu kázání vybral.

 

Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

(Matouš 5:14-16)

 

 Ježíš nás tady vybízí, aby naše světlo svítilo. Tím našim světlem není nic jiného než Ježíš Kristus v nás. V Janově evangeliu čteme: „Ježíš k nim opět promluvil a řekl: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“(Jan 8:12) My teda máme žít tak, aby byl v našem životě patrný Ježíš Kristus. Máme žít tak, aby tohoto Krista v nás viděli i lidé, kteří Krista neznají. Máme žit tak, aby tito lidé vzdali slávu Ježíši Kristu, kterého uvidí v našem životě, v našem chování.

 A teď si musíme položit otázku: Děje se to? Když se třeba podíváme na konfirmační fotografie z těchto let a na ty před třeba 60 léty, tak vidíme velký rozdíl. Vidíme úbytek. Co se to děje? V čem je problém? Myslím, že problém je ve dvou rovinách. Dovolte, že to vysvětlím na jednoduchém příkladu.

 Mezi nejrychleji zmenšující se hladiny světa patří Aralské moře. Šlo o čtvrté největší jezero světa, jen o maličko menší než celá Česká republika. Z důvodu chybných politických rozhodnutí došlo k využití řek, které do jezera přiváděly vodu, pro masivní a rozsáhlé zavlažování. Důsledky byly katastrofické. Do roku 2003 (čerstvější informace nemám) klesla hladina o 22 m a jezero ztratilo 80% objemu vody. Břehy ustoupily o 150 km a nechaly za sebou 45 000 km² zasoleného pískového povrchu na kterém můžete dnes spatřit vraky velkých lodí. Prostě, je tam mrtvo. A když porovnáte satelitní fotografie z roku 2003 a 2008, tak uvidíte, že situace se zhoršuje pořád víc.

 Proč Aralské moře vysychá? Protože je v oblasti, kde je horko a kde se hodně vody přirozeně vypařuje. Ale tak tomu bylo vždycky. Druhým důvodem je to, že chybí přítok.

 V církvi to může být úplně stejné. I ve sboru se občas stane, že odejde ten, kdo už tam je. V lepším případě odejde do jiného sboru, třeba se tam přižení. V horším případě odejde zraněný a odejde dokonce od víry, od Boha. Druhým problémem může být, že není přítok. Nepřicházejí noví lidé.

 Podívejme se nejprve na to, kde ztrácíme ty, kdo tady byli. Jednoduchá odpověď by byla, že ochladla jejich láska k Bohu, upadla jejich víra. Ale proč? Podívejme se na několik skupin lidí.

Začněme u dětí věřících rodičů. Kolik z našich dětí by tady dnes mělo být a není? Možná o sobě ještě tvrdí, že jsou věřící, možná dokonce přijdou o svátcích do kostela. Ve skutečnosti ale Ježíši nepatří. Proč? Musíme jednoznačně říci, že ani rodiče, ani prarodiče, ani pastor či jiný člověk nedokáže způsobit, aby naše děti či kdokoli jiný uvěřili. To činí Bůh. Ale je docela pravděpodobné, že mezi důvody, proč tady tito lidé dnes nejsou, patří to, že v nás jako ve sboru neviděli Krista. Kristus v nás nezářil. Nesetkali se s Kristovou láskou. Oni třeba pouze o lásce slyšeli z kazatelny nebo na nedělní besídce, ale nikdy ji ve sboru nezažili. To je velká výzva, abychom si všimli, jak se k sobě navzájem chováme. To je velká výzva, aby naše děti v kolektivu svých vrstevníků viděly Ježíše Krista. Aby ho viděly na nedělní besídce, v dorostu, mládeži.

 Další významnou skupinou jsou ti, kteří zde přestali chodit, kvůli nějakému osobnímu konfliktu, který se vůbec netýkal života sboru. Třeba jsou zraněni nebo uvěřili nějaké pomluvě. A protože ta osoba, která je zranila nebo proti které něco mají, do kostela chodí, tak oni tam chodit nebudou. Samozřejmě i tento případ můžeme jednoduše odbýt a říci, že toto přece nemůže být omluva. Opravdu nemůže! Ale podívejme se z druhé strany. Nejsme někomu takovým kamenem pohoršení? Není někdo, za kým bychom měli zajít a zeptat se, zda se náhodou na nás nehněvá? Nejde jen o to mít pravdu, jde o to usilovat o záchranu. Usiluji o ni dostatečně?

 Další skupinou jsou ti, kteří zde nenalezli pomoc ve svých problémech. Slyšeli teorii, ale nikdy nikdo nepřišel s dotazem na to, jak se jím vede, co prožívají, zda třeba nepotřebují pomoc. A tak šli hledat jinde.

 Poslední skupinou, kterou bych zmínil, jsou ti, kteří odešli kvůli toho, co se tady káže nebo toho, jak probíhají bohoslužby, apod. Možná je zklamal nějaký názor, který tady zaznívá z kazatelny, a protože oni to vidí jinak, tak odešli jinde. Častější případ ale asi bude, že se jim nelíbí něco na formě. Jsou takoví, kteří od nás odešli, protože máme málo liturgie. Jiným se nelíbí, že máme moc liturgie. Některým se zdá, že máme moc češtiny, jiným, že máme moc polštiny. A příkladů by bylo více.

 Dovolte, že tuto část uzavřu jednou připomínkou. Naším cílem není mít plný kostel za každou cenu. Kdyby to byl náš cíl, tak bych tady dnes nestál a pozval bych si tady nějaké komedianty. A ani v kázání ani v naší praxi nechci a nebudu kázat to, co je populární a co lidi přitahuje. Ale chci být věrný Božímu slovu a kázat a praktikovat to, co ono říká. To také znamená, že se musí ozvat tvrdé slovo o hříchu. Ať už se to týká jakékoli oblasti života v posvěcení – manželství, financí, služby bližnímu. Možná někoho naštvu a přestane chodit. A určitě se už i to stalo. Jednou jedna mladá osoba reagovala na můj článek a řekla mi, že takovými názory ztratím všechny. A Ježíš vlastně řekl něco podobného. Neřekl, že ztratíme všechny, ale že ztratíme mnoho: „Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Mat 7:14) „Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“ ( Mat 22:14) Kdyby Pán nezkrátil ty dny, nebyl by spasen žádný člověk. (Marek 13:20)

 Nejdůležitějším úkolem sboru není naplnit kostel. Naším největším úkolem je být věrným světlem světa, ukazovat na Krista. Naším úkolem je usilovat o svatost, bojovat z hříchem v jakékoli podobě, nemůžeme jej tolerovat. A přitom všem musíme milovat bližní, i ty hříšníky, a být jim světlem, ukazovat na Krista. Protože jen tehdy, když se člověk setká s Kristem, tak může být zachráněn pro věčnost. A právě dnes, kde je všude tolik mluveného slova, je o tolik důležitější Krista ukázat životem. Bůh si toto naše svědectví může použít aby ti, kteří jdou do záhuby, byli zachráněni pro věčnost.

 Do teď jsem mluvil o těch, kteří mizí z našich řad. Teď bych se chtěl krátce zamyslet na tím, jak je to s tím přítokem. “Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“(v.16) Jak to naše světlo svítí? Jak žijeme? Ukazujeme lidem Krista, kterého neznají? Touží po Něm? To nejdůležitější je, abychom byli Jeho světlem v každodenních situacích, na pracovišti, mezi sousedy, ve škole. Toužíme být jeho světlem a proto jako sbor pořádáme nejrůznější akce, dětské tábory, anglické tábory, proto tady máme projekt Šance pro mladistvé ve střetu se zákonem, proto tady je Ashley z USA, proto máme nejrůznější skupinky, proto se i letos zapojíme do akce ProChrist. Dovolte, že se ale zaměřím na jednu velmi konkrétní situaci. Jakým světlem jsme zde na bohoslužbách?

 Představte si nějakého svého souseda, spolupracovníka, spolužáka – prostě člověka, který nežije ve vztahu s Pánem Ježíšem Kristem. Možná takový člověk přijde na bohoslužby, protože mu někdo blízký zemřel. Co tady uvidí? Kde uvidí zářit Kristovo světlo? Proč by se sem měl vrátit?

 Mohla by ho oslovit zvěst Božího slova. Ano, věříme, že Boží slovo má moc měnit lidské životy. Právě proto věnujeme přípravě kázání dost času a především se modlíme za přítomnost Ducha svatého. Každý pátek se s pastorem Pavlem a diakonem Edkem bavíme o tom, co budeme kázat a vzájemně se doplňujeme nebo třeba i opravujeme. Modlíme se, studujeme, připravujeme se. Snažíme se o to, abychom Boží slovo kázali věrně a zároveň aktuálně. Z druhé strany budeme také moc vděčni, pokud nám dáte nějaké podněty nebo vznesete k našim kázáním připomínky. Také jsme nesmírně vděčni za vás, kdo se za nás modlíte. Prosím, modlete se velmi konkrétně i za naše kázání, aby Duch Svatý skrze ně k nám všem promlouval. To je nesmírně důležité.

 Člověk, který přijde do kostela s bolestí v srdci většinou nevydrží soustředěně poslouchat. Nebo to kázání je o něčem, co ho zrovna teď netrápí. Ale kromě nás farářů, jste tady ještě všichni vy ostatní a vy můžete být nositelem dobré zprávy. Vy zvěstujete Boží slovo, vašim světlem je Kristus. Naše světlo svítí skrze naše chování, náš úsměv, skrze námi projevený zájem.

 I na našich bohoslužbách musíme pamatovat na ty největší přikázání. Máme milovat Boha a máme milovat svého bližního. Milujme ty lidi, kteří se tady objeví. Někdy mám pocit, že si myslíme, že největším projevem lásky je to, že uhneme z cesty a rychle utečeme domů. To není láska, to je naše pohodlí. Láska se projeví tím, že mi bude záležet na člověku, který tady přišel. Projeví se to možná tím, že změním svou tradici a místo sezení na svém obvyklém místě si přisednu k člověku, který je sám. Projeví se to tím, že nabídnu kancionál. Projeví se to tím, že se na daného člověka usměji. Projeví se to tím, že když uvidím někoho, koho alespoň z vidění znám, tak za ním zajdu a oslovím ho. Nedělejme, že jsme slepí. Ta naše láska k bližnímu se projeví i tím, že pokud vidím očividně ztrápeného člověka, tak se zeptám, zda mohu nějak pomoci. Prostě se to projeví tím, že nezůstanu pasivní. Ano, někdy člověk přijde do kostela, aby tam měl klid. Ale klid nikoho nezachrání. Člověk se potřebuje setkat s Kristem.

 Jedním z projevů naší lásky k bližním je i to, že jsme tolerantní a pomalí ke kritice. Jedni manželé, kteří nedávno začali chodit mezi nás, mi popsali jejich zkušenost. Vyšli z kostela, a protože ten muž je ještě stále velký kuřák, tak si už na schodech zapaloval. Za sebou uslyšel komentář: „To je strašné, sotva vyleze z kostela, už si zapaluje.“ Jeho manželka se tedy k němu obrátila a důrazným hlasem mu říká: „Fakt si nemůžeš dát pozor a vydržet ještě minutu? Je to s tebou hrozné.“ V zápětí se za nimi ozvala druhá žena a řekla: „To je hrůza, sotva vylezou z kostela už se hádají.“

Ano, je to neslušné kouřit na schodech kostela. Ano, lidé se dnes neumí v kostele chovat. To všechno je pravda. Ale pomůže ta pravda tomuto člověku? Pro většinu lidí by to znamenalo, že se už nikdy v kostele neukážou a kostel bude pro ně místo, kde byli zraněni. Křesťané pro ně budou lidmi, kteří zraňují a kritizují. A co je nejhorší, Bůh bude pro ně naprostá zbytečnost, o které nebudou chtít slyšet. Jakým světlem v tomto případě asi jsme? Jak reagujeme na nově příchozí? Chceme je zahnat, aby tady nechodili a „nešpinili“ nám to tady? Pokud toto je náš přístup, pak jsme nepochopili evangelium. Ježíš přece nepřišel vyléčit zdravé, ale nemocné. A pokud se sami považujeme za ty lepší, tak mám obavu, zda jsme vskutku přijali Kristovu milost. Spíš to vypadá, že nevidíme svůj hřích, že věříme jen sami sobě a že jsme zapomněli na Kristovu milost.

Jak reagujeme na ty, kdo přijdou do našeho kostela? Jak reagujeme, když přijdou s dětmi, které se občas ozvou? Jak reagujeme, když neví, kdy se postavit a kdy si sednout? Jak reagujeme, když nemají ani kancionál? Jak reagujeme? Platí o nás, že jsme světlem světa? Vidí lidé naše dobré skutky? Vzdávají slávu našemu Otci v nebesích? Nebo je tomu naopak? Nejsme náhodou tmou? Nevidí lidé spíše naše špatné skutky? Nedochází dokonce k tomu, že když nás vidí, tak se Bohu rouhají?

Možná jsme byli častěji temnotou než světlem. Já jsem byl často tmou. Já jsem často málo zářil. Já jsem mnoho věci i tady ve sboru pokazil. A co vy? Dovolte, že všem nám, kdo činíme pokání připomenu jeden nesmírně důležitý verš: „Jestliže doznáváme své hříchy, On [Ježíš] je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1Jan 1:9)

Ježíš Kristus prolil svou krev na golgatském kříži, aby nám odpustil náš hřích. Přijďme k Němu v pokání a vyznejme svůj hřích. Bůh odpouští. Bůh proměňuje. Všem pokání činícím tedy oznamuji slovy apoštola Pavla: „I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem.“ (Efezským 5:8)

Audio záznam kázání naleznete ZDE.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář