Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kamkoli půjdeš, půjdu

21. 2. 2017

a.jpgJeden z oblíbených citátů, který se objevuje na svatebních oznámeních křesťanů, zní takto: „Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“ Není to nádherné, když si snoubenci právě takovou vydanost před oltářem slibují? A nic na tom neubírá fakt, že v originálu to neslibuje muž své snoubence, ani žena svému snoubenci, ale slibuje to to snacha své tchýni, tedy, jak jistě mnozí víte, slibuje to Rút Noemi.

 

Audio záznam naleznete zde.

Video záznam naleznete zde.

Dovolte, že připomenu kontext toho příběhu a potom si přečteme tento citát v širší souvislosti.  Příběh začíná, když se člověk jménem Elímelek spolu se svojí manželkou Noemi a se dvěma syny odstěhuje z Betléma do zahraničí, do Moábu. Dnes bychom řekli, že to byl ekonomický uprchlík. Utíkali za vidinou lepšího života, protože v Judsku, kde žili, panovala neúroda a hlad.

Nicméně, lepší život je nečekal. Nejprve zemřel Elímelek a Noemi zůstala sama se dvěma syny. Světlem v temnotě asi bylo to, když si oba synové našli manželky. Ale dříve než vůbec počali děti, oba synové umírají také. A tak tady zbývá Noemi se dvěma snachami.

Asi si dokážete představit tu situaci. Noemi přišla o vše, co měla. Navíc je v cizí zemi. Táhne ji to domů, i když tam za sebou spálila všechny mosty. Podle tehdejší kultury mají snachy vyživovací povinnost, mají povinnost se o Noemi postarat. Noemi ví, že je pro ně přítěží. A tak když to vše zváží a když se doví, že se v Judsku situace zlepšila, rozhodne se k návratu. Samozřejmě nechce nutit snachy, aby šly s ní, protože ví, že ony i jako vdovy ještě mají šanci k dobrému životu, pokud zůstanou mezi svými. A tak jim řekla, aby zůstaly. Jaká byla reakce obou snach, si nyní přečteme:

 

Tu se rozplakaly ještě hlasitěji. Orpa políbila svou tchyni na rozloučenou, avšak Rút se k ní přimkla. Noemi jí řekla: "Hle, tvá švagrová se vrací ke svému lidu a ke svým bohům. Vrať se také, následuj svou švagrovou!" Ale Rút jí odvětila: "Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt." Když Noemi viděla, že Rút je odhodlána jít s ní, přestala ji přemlouvat.

(Rút 1, 14-18)

 

Milí přátelé, text, který jsme přečetli, v sobě nese nádherné potvrzení toho, že Rút se rozhodla pro absolutní vydání. A ta vydání jsou dvě. Podívejme se na ně společně.

1. Vydání se druhému

Rút se rozhodla, že půjde s Noemi, že opustí svoji zem, svoji rodinu, svůj domov. Musela moc dobře vědět, že je to cesta, která není výhodná. Odcházela do země, která není její zemí. Odchází mezi lid, který jejím národem pohrdal. Šance, že tam najde ženicha, jsou minimální. Jde s Noemi, i když ví, že to bude těžké. Rút se rozhodla naplnit svoji povinnost vůči Noemi. Rút se Noemi vydala.

Dnes mluvíme o manželství. A některá manželství jsou podrobená těžkým zkouškám. Někdy je to dáno okolnostmi, na které nemáme vliv. Třeba jako v našem příběhu. Přijde smrt, nemoc, ztráta zaměstnání či jiné těžkosti. Jindy si to zaviníme sami. Tím, že neumíme komunikovat, tím, že neumíme odpouštět, tím, že jsme sobci či čímkoli jiným.

A v takových to těžkostech nás často napadá myšlenka, že když z toho vztahu, kde je tolik trápení a bolesti, utečeme, bude nám líp. Rút měla příležitost z tohoto vztahu vycouvat. Bylo to morálně v pořádku. Ona to neudělala, i když věděla, že si volí tu těžší variantu. Lidé trpící v manželství mají často pocit, že když zvolí rozchod, bude líp. Ale většinou není líp. Není líp.

Psycholog Jeroným Klimeš píše: „Lidé čekají, že to za tři měsíce budou mít za sebou. Nesmírně naivní představa. Trvá pět let, než se z rozchodu opravdu vzpamatujete, a to ještě jen za předpokladu, že vše jde dobře.“

Rút zůstala s Noemi. Proč? Ta odpověď je jistě komplexnější. Ale to, co zde jistě u Rút vidíme je vydání, tedy fakt, že se Noemi vydala. Takovéto vydání je základem pevného vztahu a musí být základem manželství. Takovéto vydání je opakem sobectví, které chce pouze brát a mít pro sebe. Často to říkám na svatbách. Když se mluví o svatbě, mluví se, že se budeme brát. To je to egoistické sloveso. Něco si beru. Už to mám. A jistě v tom je také kus reality a nedokážeme se od toho oprostit. Ale důležitější je to vydání se. A to se používá, když mluvíme o nevěstách, které se vdávají. A tak máme to sloveso dávat se. Ale dávat se samozřejmě nemá jen žena muži, ale i muž ženě.

Co znamená, že se druhému dávám? Znamená to, že chci, aby on byl šťastný. Znamená to, že jsem ochoten se kvůli něho měnit. Znamená to, že jsem kvůli něho ochoten ustoupit ze svých pozic.

Jsem přesvědčen o tom, že právě toto je jeden z nejdůležitějších principů manželství. A jsem přesvědčen o tom, že čím více oboustranně v manželství funguje, tím šťastnější jsme. A nikdy není pozdě s tím začít. I když už jste v manželství roky, rozhodněte se, že se chcete ještě více dávat svému partnerovi.

Někteří z toho mají strach, mají strach, že budou partnerem zneužiti. A jistě to hrozí. Když se dává pouze jeden a když druhý jen bere, tak to není naplňující vztah. Ale když se rozhodnete bránit to své a tomu druhému vyčítat, tak se propast mezi vámi bude vždy jen zvětšovat. A naopak, dávání se je nakažlivé. Vždyť o tom mluví Ježíš, když říká: „…kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.“ (Matouš 5:39-41)

Rút se rozhodla vydat se. A tak její chování je jistým předobrazem toho, co pro nás udělal sám Ježíš Kristus. On se lidstvu vydal. Volil tu pro Něj horší cestu. Cestu trápení a bolesti. Přijal utrpení a nakonec i smrt, protože to byla jediná cesta jak nás učinit věčně šťastnými. Udělal to proto, že si nás tak zamiloval. Ale neskončilo to tragédií, ale vzkříšením. A to je i pro nás velkou nadějí. Přestože ta cesta je někdy cestou bolesti, na konci je velké požehnání.

Jak mnozí víte, i ten příběh Rút potom skončil nádherně. Možná jste v situaci, kde nic dobrého nevidíte. Dejme si pozor, abychom se nenechali svést na cestu, která zdánlivě vypadá lehčí. Důvěřujme Pánu Bohu a ptejme se, jakou cestou jít. A udělejme vše pro to, abychom zůstali věrni a rostli ve vydanosti.

 

2. Vydání se Hospodinu

Žel, tady mnohá kázání končí. Ale v tom textu je ještě jedno silné vydání, které nám do toho příběhu vnáší hodně světla. Vidíme tam to druhé vydání. Je to vydání se Hospodinu. Čteme tam: „Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“ (v.17) Ať se mnou Hospodin udělá co chce. To je vydanost Hospodinu.

Dovolte, že se pokusím opět nám trochu přiblížit ten kontext. Rút vyrostla ve víře v Moábská božstva. To byla úplně jiná víra, než víra Židů. Setkala se s rodinou Noemi. Nevíme o jejich víře mnoho. To, co vidíme, je spíše k pláči. Jednoznačná neposlušnost vůči Božímu zákonu. Opouštějí zaslíbenou zemi, opouštějí místo, kde se děje duchovní život, kde se přinášejí oběti za hřích. Navíc si synové berou pohanky. To se někdy trestalo smrtí. Asi svoji víru moc vážně nebrali.

Možná bychom to mohli přirovnat k tomu, jak si dnes někdo, kdo si o sobě myslí, že je evangelík, najde partnera, který s vírou nemá nic společného. Do kostela přijdou na Vánoce, nastěhují se k sobě, žijí jako by byli manželé, přestože manželi nejsou, duchovní život moc neřeší. Asi bychom se ptali, jakým svědectvím takový evangelík asi je?

A do toho všeho vstupuje ta osobní zkušenost. Vždyť k čemu jim ten jejich Bůh je? Vždyť neochránil Elímelecha, neochránil jeho dva syny, tragédie za tragédii. Kde byl ten židovský Bůh? Přirozeně, lidsky by o takového Boha nikdo nestál. Přirozeně stojíme o boha, který nám dá zdraví, úspěch, peníze.

V této situaci Rút říká, ať se mnou Hospodin udělá, co chce! A to vyznání je ještě silnější, než se na první pohled zdá. Před tím Rút říká: „Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“ (v.16) Tady Rút používá slovo Bůh. To je takové univerzální slovo pro jakéhokoli boha. Je to stejné jako v češtině. Když řekneme slovo Bůh, tak si možná průměrný Čech představí něco blízkého křesťanskému Bohu, ale často se za tím skrývá cokoli nadzemského, co nemá s křesťanstvím nic společného. Vždyť podle Čechů je i Hašek bůh, a Jágr je bůh a těch různých představ o tom, kdo či co je bůh, je hodně. A tak je to i v jiných jazycích. Třeba v arabštině používají pro slovo bůh slovo Alláh. A tak křesťané, když mluví o bohu, tak mluví o Alláhovi.

Ale všimněte si, jaké slovo užívá Rút ve svém vyznání. Ona neříká pouze Bůh. Ona říká: „Ať se mnou Hospodin udělá, co chce!“ (v.17) V češtině je slovo Hospodin zastaralé slovo. Ale to slovo znamená Pán. A v jiných jazycích se také tak překládá. Třeba i v polštině. Jménem „Hospodin“ (hebrejsky JHVH) se představil Bůh Mojžíšovi.

Rút nenechává nikoho na pochybách. Nemluví jen o nějakém bohu. Mluví o Hospodinu, mluví o Pánu, mluví o Bohu Abraháma, Izáka a Jákoba. I v dnešní době to je důležité. O bohu mluví kde kdo. Dokonce se kde kdo obrací k bohu v modlitbě. Ale ten Bůh má jméno. Je to Hospodin, je to Pán a my dnes víme, že se nám zjevil jako Ježíš Kristus. A tak mějme to jméno Ježíš v naších ústech, když se modlíme nebo když druhým na Pána Boha ukazujeme. Nenechávejme sebe ani nikoho jiného na pochybách, komu věříme!

Proč něco takového Rút říká? Nevíme přesně, co ji k tomu vedlo. Možná se Noemi vrátila k Hospodinu a vyprávěla, kdo Hospodin je a co učinil pro její lid. Tak jak tak, k tomuto silnému vyznání uprostřed tragédie ji mohla vést jedině nově nalezená pevná víra v Hospodina. „Ať se mnou Hospodin udělá, co chce!“ (v.17) Rút, vyznává, že se vydává napospas Hospodinu, od kterého jakoby v těch zásadních věcech pomoc neviděla. To dokáže jenom víra, která není přirozená, ale která je darem Božím. Ona neříká: Ať mi Hospodin požehná! Ať mi Hospodin zase dá krásné manželství a hodně dětí! Ať mě Hospodin bohatě odmění za to, že jdu s Noemi. Ne! Říka: „Ať se mnou Hospodin udělá, co chce!“ (v.17)

Toto je jeden z nejkrásnějších biblických příkladů spolehnutí se na Hospodina. Ne má vůle, ale Tvá vůle se staň, řekl Ježíš Kristus v Getsemana. Rút tady říká něco velmi podobného. Patří to i mezi naše vyznání? Patří to mezi naše vyznání i v době, kdy nerozumíme a kdy to bolí? Kéž by nám Pán Bůh dal milost, abychom Mu takto mohli věřit a toto vyznat. Taková vyznání s nerodí lehce a často jsou v slzách. Ale jsou moc důležitá. A pokud nám taková vyznání chybí, prosme o odpuštění a o novou sílu. Pán Bůh ji rád dává těm, kdo k Němu v upřímném pokání přicházejí.

Ať se mnou Hospodin udělá, co chce!“ (v.17) Co Hospodin chtěl udělat s touto Moábskou dívkou? Víc než ona kdy dokázala snít. Její velká víra se stala požehnáním všem nám především v tom, že se nakonec stala prapra…babičkou samotného Ježíše Krista. Stala se předkem toho, kdo zná ty naše bolesti a kdo za ty naše slabosti zemřel na kříži.

Ježíš za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. (2.Korintským 5,15) Ježíš se nám vydal, abychom se my mohli vydat Jemu. Právě v tom je největší štěstí, které můžeme zažít!

Audio záznam naleznete zde.

Video záznam naleznete zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky

(Pavel, 4. 3. 2017 4:17)

Michale, děkuji Vám, za supr kázání. Vždy jsou pro mě povzbuzením, napomenutím ... Díky, že je sdílíte online.
Ať Vám pán žehná.

Re: Díky

(Michal, 6. 3. 2017 22:01)

Díky za zpětnou vazby. Buďte požehnaný!