Michal Klus - Je psáno...

Mám ještě nějakou naději? To je hluboká otázka, kterou si kladou lidé v různých situacích. Tuto otázku si může klást student, který těžce nezvládl písemnou část zkoušky. Tuto otázku si může klást dívka zamilovaná do chlapce, kterého zrovna potakala s jinou. Tuto otázku si klade člověk, který se dozvěděl o smrtelné diagnóze. Tuto otázku si může klást člověk, který touží po odpuštění. Vlastně je pravdou, že tuto otázku si klademe velmi často. Co je to ale naděje? A kdy, jak a v co máme jako křesťané doufat? Každý člověk touží po naději a to především ve chvílích těžkostí a křesťané určitě nejsou výjimkou.

Advent je obdobím, kdy naděje hraje významnou roli. Židé žili s nadějí, že přijde Mesiáš a že jejich utrpení bude ukončeno. My také žijeme s nadějí, že Ježíš přijde podruhé. A co má tato naděje společného s mojí nadějí, že třeba dobře vychovám děti? Jak to tedy s tou nadějí je?

Dnes budeme číst poměrně náročný adventní text, ve kterém je mnoho myšlenek, ale já jsem se rozhodl, že z toho vytáhnu právě ty myšlenky, které hovoří o naději.

„Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. Chci říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby, dané otcům, a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování, jak je psáno: 'Proto vzdám tobě chválu mezi národy a jménu tvému žalmy zpívati budu.' A dále je řečeno: 'Radujte se, pohané, spolu s jeho lidem.' A opět: 'Chvalte Hospodina všichni národové a vzdej mu chválu lid všech zemí.' A Izaiáš k tomu říká: 'Přijde potomek Isajův, povstane, aby vládl národům, v něj budou pohané doufat.' Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého.“ (Římanům 15:4-13)

Dovolte, že se dnes zamyslíme nad významem a používáním slova naděje. Určitě bychom mohli definovat více významů, v jakých slovo naděje používáme, ale asi bychom se shodli na tom, že běžně je slovo naděje spojeno s nějakou nejistotou. Student živí naději, protože by si moc přál, aby zkoušku zvládl, ale není si tím jistý, protože ví, že závažně chyboval. Dívka živí naději, protože touží po vztahu s daným chlapcem, ale není si jistá, protože ho vídává s jinou. Člověk se smrtelnou diagnózou živí naději, ale není si jistý, protože ví, že s takovou diagnózou se umírá. Naděje je tedy spojena s nejistotou. A naopak, skoro bychom řekli, že je často spojena s nepravděpodobností. Není moc velká šance, že se dočkám toho, po čem toužím, ale mám naději. Často říkáme, že naděje umírá poslední. A chceme tím říct, že i když všechno vypadá špatně, tak ještě to není definitívní a my ve skrytu duše máme naději, že by to mohlo dopadnout dobře. To je naděje, jak o ní denně mluvíme. Nicméně tato naděje nám sice dává sílu jít dál, ale nic nám negarantuje.

Avšak když se díváme do Bible, tak se nám zdá, že ten význam slova naděje je trochu jiný. Ano, najdeme místa, kde je slovo naděje používáno tak, jak ho my dnes běžně používáme. Ale třeba právě nadějné očekávání mesiáše došlo naplnění a my si ani nepřipustíme, že by tomu tak nebylo. Vždyť starý zákon to jasně proklamoval. A když si přečteme i ten náš dnešní text, tak nám ta definice naděje nebude moc sedět. Vezměme si ten dvanáctý verš: „A Izaiáš k tomu říká: 'Přijde potomek Isajův, povstane, aby vládl národům, v něj budou pohané doufat.'“ Doufat tady znamená mít naději. Pavel tady cituje proroka Izajáše, který 700 let před narozením Krista hovoří o tom, že jednou přijde Mesiáš a že v Něm bude naděje pohanů, nežidů. Jednoznačně tady je odkaz na Krista a církev, tedy i na nás, a je zde řečeno, že budeme mít v Kristu naději. Co je tou nadějí?

Nevěřící lidé říkají, že ta naděje je berlička, o kterou se křesťané opírají a že si prostě ve chvílích starostí a problémů mohou říci, že se budou držet naděje, že to Pán Bůh vyřeší a že je po smrti stejně čeká věčný život. Samozřejmě mnozí nevěřící lidé říkají, že pokud člověku tato falešná naděje dá sílu k životu, tak ať si raději věří. A křesťan je tak považován za blázna, který má falešnou naději, ale je mu to tolerováno, protože mu je potom lépe.

Pokud by naše křesťanská naděje byla taková, tak by to s námi bylo opravdu dost špatné. Ale Bible hovoří o naději jinak. Mohli bychom citovat mnoho pasáží, ze kterých je jasné, že biblická naděje je jiná. Dovolte alespoň jeden citát za všechny: „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.“ (Židům 10:23) Z tohoto a z jiných míst v Bibli vidíme, že jeden z významů slova naděje, který Bible používá, je víc než jen víra v něco, co je nejisté. Tady čteme o neotřesitelné naději, to znamená o jisté naději. A to se tak trochu vymyká našemu chápání naděje. Co je tedy touto nadějí? Biblická naděje není jen touha po něčem nereálném, ale je to jisté očekávání příznivé budoucnosti. A musím to zopakovat znovu. Biblická naděje je jisté očekávání příznivé budoucnosti. Není to bláznivá touha po něčem nereálném, ale jisté očekávání. Je to očekávání, které má jistotu naplnění. Neví sice kdy a jak, ale ví, že je to jistota. A jde o očekávání příznivé budoucnosti. A to je to, co odlišuje naději od víry. Víra se týká minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Kdežto naděje se dívá vždy jen do budoucnosti. Biblická naděje je tedy očekávání příznivé budoucnosti.

Co je tou příznivou budoucnosti? Co mohu očekávat, abych nebyl bláznem? Vraťme se opět k našemu textu. Četli jsme: „A Izaiáš k tomu říká: 'Přijde potomek Isajův, povstane, aby vládl národům, v něj budou pohané doufat.'“ (v.12) Je tady řeč o tom, že pohané, to znamená církev z pohanů bude mít naději v Ježíši Kristu. To znamená, že tou naší jistou nadějí je Ježíš Kristus. Nemáme jistou naději zvládnutí zkoušky, života s vysněným partnerem, uzdravení z nemoci nebo úspěchu v podnikání. Ale mám jistou naději, že ať už tu zkoušku zvládnu nebo ne, Ježíš Kristus chce být moji moudrostí. Ať už toho vysněného partnera budu nebo nebudu mít, Ježíš je tím, kdo mi bude chtít být nejblíž. Ať už se z nemoci vyléčím nebo ne, Ježíš mi na věčnosti nabízí dokonalé zdraví. Ať už to podnikání vyjde nebo ne, Ježíš chce být mým největším pokladem. To je ta naděje. Jisté očekávání Ježíš Krista a Jeho moci.

Když tedy použijeme tu naši definici na advent, tak můžeme říci, že adventní naděje je jisté očekávání příchodu Ježíše Krista. To je ta naše naděje. A o tom je advent. Advent je o tom, že s jistotou očekáváme příchod příznivé budoucnosti, příchod Ježíše Krista. A tohle musí být naše naděje. Naší životní nadějí musí být očekávání Ježíše Krista. I starý zákon tak často používá to slovo, že máme čekat na Hospodina. To je stejný princip, je to o naději. Čekání na Ježíše Krista je totiž smyslem lidského života. Čekání na Ježíše Krista totiž přináší slávu samotnému Bohu a nám přináší obrovské požehnání.

Co tedy prakticky znamená mít naději v Ježíši Kristu? Co znamená očekávat Ježíš Krista? Ano, určitě je to spojeno s tím, že toužíme po tom, aby našim blahem bylo být v Jeho přítomnosti. Milí bratři a sestry, toto není přeháňka. Opravdu, naším největší touhou musí být touha po Kristu. A já vím, že se s tím často pereme. Často toužíme více po tom být v náručí milujícího muže. Často je naším největším cílem dosáhnout uznání. Naší největší touhou může být dobře vychovat děti. Ale přestože to jsou vznešené cíle, tak kdykoli přijdou do naší mysli jako ty nejdůležitější, tehdy musíme volat k Bohu o milost a činit pokání. Protože to není to nejdůležitější. A potom musíme prosit. Nemáme prosit, abychom manžela, děti či práci milovali méně. Máme prosit, abychom Krista milovali více, aby byl pro nás tím nejcennějším.

A pak nám i ten dnešní text připomíná, kde čerpat tuto naději, toto očekávání Krista. Čteme: „Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.“ (v.4) Ta naděje přichází skrze Písmo, skrze Boží slovo. Je to tady zase. Pořád to opakujeme. Boží slovo je ten úžasný lék na naše životy, protože nás vede k naději, k očekávání Hospodina. Právě proto tady opakovaně volám k tomu, abychom ho četli a přemýšleli o něm. Právě proto jsme v adventu vyhlásili, že budeme číst evangelium Lukáše. Čtěme Boží slovo a kéž nás to slovo vede k pokání z naší hříšnosti, k vděčnosti za Boží velikost a k prosbám, abychom ho jistě čekali, aby pro nás byl vším. A Bůh bude působit a my můžeme věřit těm desítkám úžasných zaslíbení. Zmíním třeba to z Žalmu 37:4 „Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce.“

Toto je úžasný verš, který nám říká něco zásadního. Pokud bude naše naděje v Bohu, v Ježíši Kristu, tak i ty oblasti naše života, které jsou pro nás tak důležité Bůh transformuje takovým způsobem, že v nich nalezneme obrovské štěstí a radost. Ano možná toužíme po partnerovi, po zdraví, po tom, abychom dodělali školu nebo byli úspěšní. A to je v pořádku. Ale podřiďme tyto naděje a tyto touhy touze po Bohu. Vyznejme Kristu, že On je pro nás důležitější. Vyznejme Mu, že přes hrůzu bolesti, kterou by nám přivodilo to, že neobdržíme touženého partnera, zdraví, nedoděláme školu nebo ztratíme práci, tak že raději získáme Jeho než tyto důležité aspekty našeho života. Ne, taková vyznání se neříkají lehce. Přicházejí v slzách a bolesti, ale Bůh skrze ně dělá něco velkého. Tozer řekl: "Zkušenosti lidí, kteří za starých časů chodili s Bohem, nás poučují, že Bůh nemůže člověku plně požehnat, dokud si ho před tím nepodrobí." Podrobit se Bohu znamená dát Mu všechno. Znamená to mít svoji naději pouze v Něm. A potom se můžeme spolehnout na jeho zaslíbení. Můžeme se spolehnout, že nás požehná, že nám dá tolik radosti a pokoje, kolik jsme si ani představit nedokázali. Tento týdne jsem poslouchal jednu adventní píseň, kterou složil můj oblíbený zpěvák Rich Mullins. A v té písni nazvané „Můj vykupitel přichází“ jsou tyto slova: „Nikdy nebudu pochybovat o Jeho zaslíbení, přestože pochybuji o svém srdci, o svých očích. Můj Vykupitel totiž přichází.“ To je biblická naděje. Podrobme se Bohu, přijměme tuto naději. O Něm nepochybujme. Nikdy nebudeme litovat.

Tento týden se mne jedna sestra z našeho sboru zeptala, kdy bude na kázání něco nového. Asi ji dnes zase zklamu. Zase staré věci. Zase je to o tom, zda je Kristus mojí nejdůležitější nadějí, zda je On objektem mé největší touhy. A já doufám, že o tom budeme mluvit, dokud budeme dýchat, protože s tím stále znovu a znovu zápasíme. A stále znovu a znovu potřebujeme činit pokání za toho, že naše vlastní touhy jsou příliš vysoko a že touha po Něm je příliš nízko. Zase znovu potřebujeme prosit, aby pouze On byl naší naději. Zase znovu potřebujeme prosit, abychom věřili, že to je to nejlepší i pro nás.

 Milí shromáždění, každý máme nejrůznější touhy, naděje, očekávání. Už jsme dnes jmenovali mnoho z nich. Chtěl bych Vás pozvat k osobnímu ztišení. Chci Vás pozvat ke ztišení s prosbou, aby Duch svatý odhaloval, co je v našem srdci. A pokud vás Boží Duch k tomu povede, tak v pokání vyznávejte to, že vaší největší nadějí není Kristus, děkujte za to, že vám to dnes odhalil a proste, aby se On sám tou největší nadějí stal. Proste, abyste věřili, že to je to nejlepší i pro vás!

„Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého.“ (v.13)

Audio záznam naleznete zde.