Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když dojdou síly

26. 2. 2008

Asi každý z vás už slyšel pojem „syndrom vyhoření“. Když jsem hledal nějakou solidní definici syndromu vyhoření, našel jsem jich celou spoustu a byly dost rozlišné. Nakonec jsem si vybral jednu, která se možná nejvíce hodí do sborového prostředí. Vyhoření je definováno jako „výsledek procesu, v němž lidé velice intenzívně zaujatí určitým úkolem nebo ideou ztrácejí své nadšení.“ (Wikipedie)

Syndrom vyhoření má podle jistého rozboru následující tři základní fáze:

1. fáze: pocit, že jedinec nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém.

2. fáze: vyskytují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že jedinec stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání.

3. fáze: pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit – že se nemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání.

Tak tohle je vyhoření. Proč o tom mluvíme? Protože i křesťana může potkat takové vyhoření. Protože dokonce člověka, zapojeného do služby sboru, může potkat takové vyhoření. Vyhoření zasahuje především ty, kdo pracují s lidmi, kdo mají příliš vysoké cíle, kdo narážejí na odpor, kdo mají snahu udělat vše sami. Ale samozřejmě těch příznaků je mnohem více. Podívejme se společně na biblický obraz člověka, který vyhořel a pokusme se i v tomto příběhu najít rady pro náš každodenní život.

 

Achab oznámil Jezábele vše, co udělal Elijáš, že pobil všechny Baalovy proroky mečem. Jezábel poslala k Elijášovi posla se slovy: "Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi!" Když to Elijáš zjistil, vstal a odešel, aby si zachránil život. Přišel do Beer-šeby v Judsku a tam zanechal svého mládence. Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: "Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové." Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň a jez!" Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl. Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: "Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!" Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. (1.Královská 19:1-8)

Tento text je příkladem toho, jak člověk a to i ten, kterého si Bůh používá, může vyčerpáním úplně padnout. Jak jsem řekl, toto nebezpečí hrozí každému člověku. Podívejme se tedy na dvě klíčové pravdy, které nacházíme v tomto textu.

 

1.pravda: Ďábel nás vede k rezignaci                     

Tohle je první pravda, kterou musíme mít vždy na paměti. Ten, kdo chce ničit, rozbíjet, vést ke skepsi a rezignaci je ďábel. Sám Ježíš Kristus říká, že ďábel přišel, „aby kradl, zabíjel a ničil.“ (Jan 10:10) Ďábel může působit přes naši vůli, může působit přes druhé lidi a přes okolnosti a povede nás k tomu, abychom rezignovali. Tak tomu bylo u Eliáše. Po slavném vítězství na Karmelu, kde Bůh zázračně zapálil Eliášovu oběť, se Eliáš dovídá o tom, že ho Jezábel chce zahubit. Dostává strach z jedné ženy a prchá. Celý den prchá pouští a potom padá pod keř a říká Bohu, že už dál nemůže, že už chce umřít.

I na tomto příkladu vidíme několik charakteristik, které přispívají ke vzniku syndromu vyhoření. Jsou to:

- nerealistické očekávání: Eliáš měl svoji představu o tom, jak udělá v Izraeli duchovní revoluci, ale ta se pořád nenaplňuje. Chtěl vymýtit modloslužbu, ale to se pořád dokonale nepodařilo. Nevidí ty velké úspěchy, vidí jen selhání. (v.4, 10)

- fyzická a emoční únava: Eliáš měl za sebou fyzicky náročné období. Nachodil spoustu kilometrů, chodil z místa na místo, tak jak ho vedl Bůh. Byl unaven z těch duchovních bojů, z toho napětí, ve kterém stále žil, protože kolem něj bylo mnoho těch, kdo mu ukládali o život.

- pocit samoty: Eliáš všechny tyto předchozí boje bojoval téměř sám. Nepracoval v týmu. Ano, Hospodin jej vedl. Měl také svého sluhu, ale chyběl mu partner jemu rovný. Ve verši 14 mluví o své samotě, když říká, že už je posledním Hospodinovým následovníkem.

Toto všechno jsou nástroje, které ďábel uchopí a obrátí proti nám, aby nás ubil, abychom se vzdali. Takže si na všechny tyto oblasti musíme dát velký pozor. Musíme si dát pozor, abychom nebyli příliš orientováni na výsledek. Na to čeho všeho chceme dosáhnout. Uvědomme si, že cílem našich životů není v prvé řadě výkon, ale poslušnost Bohu. Cílem našich životů je poslušnost Bohu.

Ale musíme si dát pozor také na únavu a na samotu. Potřebujeme odpočinek, potřebujeme přátele a společenství.

Ďábel se nás bude vždy snažit přimět k rezignaci. Může se to projevit třeba v manželství. Ďáblem ubitý člověk se potom ptá, zda má ještě cenu, aby v tom vztahu zůstal. Může se to projevit v zaměstnání. Ďáblem ubitý člověk potom pořád mění práci, ale problém není v jeho práci, ale v něm samém. Může se to projevit ve sboru, jak už jsem na začátku zmínil. Může se to projevit tím, že člověk už nebude chtít stát ve službě, ve které stojí. Už nebude chtít učit nedělní besídku, už nebude chtít hrát v hudební skupině, už nebude chtít vést studijní skupinku. Možná někdo řekne, už nebudu chodit na ten dorost, už nebudu chodit do tohoto sboru. Potřebuji si dát pauzu.

Nechci teď říci, že když někdo jednou začne učit nedělní besídku nebo se zapojí do jiné služby ve sboru, tak ji musí vykonávat až do smrti. Nechci taký říct, že některé sborové aktivity musí pokračovat na věky věků. Některé aktivity někdy skončí a začnou nové. Chci tím vším říci, že pokud nám Pán neukáže jiné místo služby, kde si nás chce použít, pak je rezignace důsledkem působení ďábla. Řeknu to ještě jednou, protože je to nesmírně důležitá pravda. Pokud nám Pán Bůh neukáže jiné místo, kde si nás chce použít, pak je rezignace důsledkem působení ďábla.

Ďábel chce, abychom rezignovali. To pokušení skončit s něčím má pravděpodobně každý. Já mám takové útoky docela často. Ďábel udělá vše proto, aby vám vaši službu znechutil a znepříjemnil. Způsobuje, že jste unavení, pokouší se rozbít váš osobní duchovní život, nabourává vztahy mezi křesťany. Ďábel udělá vše proto, aby vám ukradl veškerou radost ze služby. On chce, abychom to vzdali, a využije každou příležitost, aby nás k tomu tlačil.

Možná si teď kladete stejnou otázku, kterou jsem si kladl já. Tak pokud ten útok neustál ani Eliáš, tak jak bych to mohl ustát já. Částečná odpověď je v tom, že sami nikdy nevyhrajeme. Ale potom je tady ta druhá pravda.

 

2.pravda: Bůh obnovuje síly

Boží slovo říká: „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.“ (Jakub 4:7) Takže pokud ještě máme trochu síly, tak se ďáblu vzepřeme a přibližme se zpátky k Bohu. Modleme se o radost ze služby, radost ze života pro Boha.

Ale náš Pán nám v Božím slově opakovaně připomíná, že nám chce obnovit sílu, i když sami už žádnou nemáme. I ve chvíli, kdy jsme sraženi a na dně, i ve chvíli, kdy selháváme, On je věrný a chce nás posílit. Snad jedno z nejhezčích povzbuzení zapsal prorok Izajáš, který řekl: „Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ (Izajáš 40:31)

Tady je řeč o nových silách. O tom, že Bůh chce, abychom i potom, co padneme, chytli druhý dech. On sám nám v tom chce pomoci. Znovu se tedy přesvědčujeme, jak důležité je, abychom znali Boží slovo, abychom se jím povzbuzovali. Ve chvíli slabosti je dobré si napsat několik biblických veršů a stále si je opakovat. Dát si je na oči, přilepit na ledničku, přišpendlit na nástěnku, napsat si verš jako spořič obrazovky na počítač. Hledejme sílu v Božím slově.

Podívejme se, jak pomohl Bůh Eliášovi. To první, co Bůh pro Eliáše udělal, bylo to, že se postaral o jeho tělo. Andělé přinesli Eliáši jídlo a vodu a on se posilnil. Ale pro vyčerpanost opět usnul. Bůh se postaral, aby Eliáš v prvé řadě byl najezený a odpočinutý.

Možná se nám to zdá málo duchovní, ale je velmi důležité, abychom dbali o své tělo. A to nejen v době, kdy už chybí síly, ale neustále. Usilujme o zdravé tělo, veďme zdravou životosprávu. Jsme za své tělo odpovědni. Ale také nezapomeňme, že náš život se nemůže točit jenom kolem žaludku.

Potom, co se Eliáš posilnil jídlem, nechal ho Bůh spát. Spánek a odpočinek jsou velmi důležitou součástí našeho života. Křesťan musí i v této oblasti zodpovědně dbát sám o sebe. A právě ve chvíli vyčerpání a nedostatků sil je důležité zajistit kvalitní odpočinek. Vzít si dovolenou a využít ji opravdu k odpočinku je nesmírně důležité. Ano, mladý organismus snese mnoho a tak jde krátkodobě brát dovolenou na to, abychom měli vedlejší zaměstnání nebo stavěli dům. Ale dlouhodobě to rozhodně není udržitelné.

To další, co Bůh dělá, je to, že Eliáše vede k aktivitě. Budí ho a dává mu úkol. Eliáš znovu potřebuje začít fungovat a Bůh dává impuls k tomuto fungování a dává také sílu.  Čteme: „Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: "Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!" Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu.“ (v.7-8) Eliáš šel v Boží síle. Už nešel o svých vlastních silách, ale šel v Boží síle. Někdy Bůh dovolí, abychom padli vyčerpáním, abychom si uvědomili, že jsme všechno chtěli vytrhnout přirozeně a sami. On nám chce ukázat, že máme spoléhat ne na sebe, ale na jeho moc.

Ale je tady další oblast, jak konkrétně u Eliáše Bůh obnovuje síly. On obnovuje ty duševní síly a to tak, že jej znovu nasměruje k logickému uvažování. Bůh pokládá Eliášovi opakovaně jednoduchou otázku: „Co tu chceš, Eliáši?“ (v.9, 13) Bůh nutí Eliáše znovu začít logicky myslet, znovu začít poslouchat Hospodina. V době slabosti si potřebujeme odpovědět základní otázky: Kdo jsme? Co Bůh chce, abychom dělali? Kdo ovládá náš život a kdo chceme, aby jej ovládal?

Tím posledním, jak Hospodin obnovuje síly Eliáše je to, že ho ujišťuje o tom, že není sám. Svou přítomností mu v první řadě dává jasně znát, že On je s ním. Dokonce mu dává zažít svou blízkost, ukazuje mu svou vlídnou tvář. Nakonec ho ujišťuje o tom, že kromě něj tady je dalších sedm tisíc těch, kdo Bohu věří a jej následují. Eliáš si myslel, že je poslední, že je sám. Bůh mu ukazuje, že tady má spoustu přátel. V krizi na ty přátele někdy rychle zapomeneme. Ale oni tu jsou, a pokud ne, tak Bůh přivede nové. Ale nikdy nejsme sami.

Dnešní neděle nese latinský název Oculi, což je latinské slovo pro oko. Tou dnešní výzvou je, abychom vyhlíželi Hospodina. Ale je to zároveň velká výzva, abychom se podívali sami na sebe. Není v našem životě nějaká oblast, ve které nás ďábel vede k rezignaci? Neusiluje ďábel o to, abychom rezignovali na nějaký vztah? Neusiluje ďábel o tom, abychom rezignovali na nějakou službu ve sboru. Nechce nás snad v nějaké oblasti ubít a unavit, abychom padli. Vážení přátelé, to jsou nesmírně důležité otázky. Ďábel totiž působí proti Božímu působení a my potřebujeme velkou citlivost, abychom odhalili jeho podvodné působení.

Právě proto přišel na svět Ježíš Kristus. Jan zapsal: „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy.“ (1.Jan 3:8) Ježíš Kristus zemřel na golgatském kříži a, jak říká apoštol Pavel, „tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.“ (Koloským 2:15) Ježíš nad ďáblem zvítězil. Přijměme Jeho sílu a buďme silní díky Jeho moci.

Milí přátelé, ďábel nás chce vést k rezignaci a pádu. Ježíš obnovuje naše síly a chce, abychom zůstali silní. Dejme Mu šanci. Dejme Mu prostor v našich životech.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář