Když nepřichází ovoce
Milí přátelé, máme neděli pokání. Odkud se vzala? Historicky církev vyhlašoval pokání ve chvílích, kdy se zdálo, že Pán Bůh se hněvá a vynáší soud. Po vzoru starého zákona církev volala lidi k pokání s nadějí, že Pán Bůh odvrátí svůj hněv. Tak tomu bylo třeba ve chvílích, kdy se na Evropu valili Turci. Později se ze dne pokání v německých zemích stal svátek, který se připomínal většinou ve středu a to v různých termínech. Ještě později došlo k přesunutí na neděli.
Audio záznam naleznete zde.
Video záznam naleznete zde.
V naší církvi a i v některých dalších prožíváme neděli pokání v předposlední neděli církevního roku. Asi bychom taky potřebovali spontánní volání k pokání, když vidíme, co se děje v našich rodinách, v našich sporech, církvi, společnosti. Ale dnes máme plánovanou neděli pokání. K čemu? Abychom si uvědomili, jak hrozně náš hřích Pána Boha uráží, jak je destruktivní a jaké opravdu je naše nitro. Na druhé straně nás tyto fakta vedou k ještě většímu docenění Boží milosti a dobroty.
Přečtěme si tedy dnešní text, určený na neděli pokání.
Potom jim pověděl toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: 'Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?' On mu odpověděl: 'Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit'." (Lukáš 13:6-9)
Milí bratři a sestry, přátelé! Podobenství, které jsme přečetli, patří mezi podobenství, jejichž vysvětlení evangelisté nezaznamenali. Nicméně toto podobenství je docela jasné. Pán Bůh je ten, kdo je vlastníkem vinice, na které roste fíkovník a očekává plody. Tři roky přichází a stále nic. Když tedy přijde naposledy, dá vinaři rozkaz fíkovník porazit. To je samozřejmě paralela soudu s člověkem a jeho zatracení. Nicméně vinař se přimlouvá, prosí o ještě jeden milostivý rok a slibuje, že udělá maximum pro to, aby strom přinesl ovoce. To nám připomíná příběh o Abrahámovi, který se přimlouvá za Sodomu. Abrahám prosí o milost a získává slib, že Pán Bůh Sodomu nezničí, pokud se tam najde 10 spravedlivých. Pán Bůh souhlasil, ale nakonec stejně v Sodomě nabylo ani těch 10 spravedlivých. A tak nám to podobenství připomíná, že i my se máme přimlouvat a prosit Pána Boha, aby ještě dal naději těm, kdo Mu nepatří.
Chtěl bych tedy nějak aplikovat toto podobenství. Vybírám 4 aplikace z tohoto podobenství. Budeme tedy hovořit o tom, že Pán Bůh očekává ovoce, že Pán Bůh je trpělivý, že úkol církve je přimlouvat se a sloužit.
- Pán Bůh očekává ovoce
Tohle je asi úplně jasné. Stejně jako vlastník v podobenství, tak i Pán Bůh očekává, že náš život bude nějak plodný. Proto nás tady nechává. Jinak je plodný člověk plný síly, zdraví a talentu a jinak plodí člověk, který je stíhán nemocemi stáří. Takže se nemůžeme nikdy srovnávat. Ale od každého Pán Bůh očekává, že bude užitečný. Co je tím ovocem? Třeba modlitby za druhé. Třeba služba při přípravě akce. Třeba pomoc rodině, která se dostala do těžké situace. Třeba to, že mám v práci pod sebou skupinu zaměstnanců a vedu je čestně a poctivě. Třeba to, že v mém životě bude viditelné ovoce lásky, trpělivosti, pokory či radosti.
Jsem si jist, že snad každý přináší nějaké ovoce. Ale přinášíme to, co Ježíš očekává? Přinášíme hojnost ovoce? Přinášíme očekávanou kvalitu i kvantitu? Nejsme našemu Stvořitel a nebeskému Otci náhodou něco dlužni?
Máme neděli pokání. Takže teď udělám krátkou pauzu k tiché modlitbě pokání. Čiňme pokání! Vyznávejme, že nepřinášíme tolik ovoce, kolik bychom měli. A pokud tady je někdo, kdo si myslí, že přináší Pánu Bohu dost ovoce, tak se může modlit, jako se modlil ten farizej v jiném Ježíšově podobenství. Můžete tedy děkovat Bohu za to, jak jste dobří a za to, že nejste jako my ostatní, kdo jsme tady v tomto kostele, kdo nepřinášíme dost ovoce. Jsou vlastně pouze tyto dvě možnosti. Skloňme se tedy k osobním modlitbám pokání.
- Pán Bůh je trpělivý
V tom našem textu čteme, že vlastník vinice tři roky přicházel k fíkovníku. Ten fíkovník z nějakého důvodu přestal plodit nebo možná nikdy nezačal plodit. A majitel mu vždy dal ještě šanci. Nezničil ho ani po prvním ani po druhém roku. Až když přišla třetí neplodná sezóna, tak řekl, že to je konec. Pán Bůh je opravdu trpělivý. Ale ne navěky. On nakonec opravdu vykoná soud. On je trpělivý, aby lidé měli čas činit pokání, které je může zachránit od soudu.
V tomto týdnu jsem četl příběh krále Jóšijáše. Za jeho kralování nalezli Knihu zákona – tedy první část Bible, která byla ztracena. A když král četl, co se tam píše, tak mu došlo, že jeho národ čeká soud a katastrofa. A tak činil pokání a začal duchovní reformy, aby se lid vrátil k Pánu Bohu. Pán Bůh to pokání slyšel a promluvil k Jóšijášovi: „Protože tvé srdce zjihlo a pokořil ses před Hospodinem, …, protože jsi roztrhl své roucho a přede mnou plakal, vyslyšel jsem tě, je výrok Hospodinův… a tvé oči nespatří nic z toho zla, které uvedu na toto místo.“ (2Kral 22,19-20)
Bůh byl trpělivý a čekal, přestože před Jóšijášem byly generace nevěrných králů. Milostivě dával šanci a neposlal soud. Jak zapsal apoštol Petr: „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ (2Petr 3,9) Pán Bůh je trpělivý i v dnešní době. A mnozí jsou na živu, jen díky velké Boží trpělivosti. A za tu Boží trpělivost s námi se potřebujeme modlit.
Budeme se teď opět tiše modlit. Prosme Pána Boha, aby nám dal ještě milost a byl s námi i dále trpělivý. Přestože se naše země, naše Evropa k Němu obrací stále více zády, prosme o milost a trpělivost. Prosme o duchovní obnovu, prosme, aby s ní Pán začal u nás!
- Církev se přimlouvá
Když už se vlastník rozhodne fíkovník zničit, zakročí ještě vinař a přimlouvá se. Čteme: „On mu odpověděl: 'Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím.“ (v.8) Augustín k tomu říká: „Zahradník, který se přimlouvá, to je svatý (tedy křesťan), který se jako ten, kdo je součástí církve, modlí za ty, kdo její součástí nejsou.“ Tedy my křesťané se máme modlit za ty, kdo Pánu Ježíši Kristu nepatří. Máme prosit Pána Ježíše Krista, aby jim dal ještě milost. To je jeden z nejdůležitějších úkolů církve, tedy i našeho sboru, tedy každého z nás. Máme se modlit za ty, které se Pán Bůh chystá poslat tam, kde oni sami chtějí – na věčnost bez Něj!
Ale my víme, jaká strašná katastrofa to je. A proto máme prosit, máme se přimlouvat. Každý z vás má kolem sebe lidi, kteří nepatří Ježíši. Možná věří v Boha. Možná s vámi přijdou o Vánocích do kostela. Možná si o sobě myslí, že jsou křesťané. Možná pokřtili své děti. Možná jsou zapsáni v naši matrice. Ale nestala se jim ta milost a nestali se Božími dětmi, jsou ztraceni. Jak poznáme, že je někdo Boží dítě? Poznáme to po ovoci. A tam už jsme dnes byli.
Zase se ztišíme k modlitbě. Teď chceme činit pokání z toho, že se málo přimlouváme za ty kolem nás, kdo Pánu Ježíši nepatří. Čiňme tedy pokání a prosme, aby nás Pán Bůh změnil.
- Církev slouží
Dovolte tu poslední aplikaci. Církev slouží. V našem příběhu to je jasné. Vinař se přimlouvá. Ale tam to nekončí! Přestože ten vinař nedokáže přesvědčit fíkovník, aby plodil, může udělat něco proto, aby změnil podmínky. A tak říká, že ho okope a pohnojí. Prostě udělá všechno, co on může udělat, aby fíkovník přinesl ovoce.
My také nikoho nezměníme. Ale můžeme měnit vnější podmínky. Můžeme udělat něco pro ty, kdo Pána Ježíše neznají. Můžeme jim být dobrým příkladem. Můžeme jim v lásce sloužit. Můžeme je povzbuzovat a těšit. Můžeme s nimi trávit čas a prakticky jim pomoct. Můžeme je pozvat na shromáždění, kde uslyší evangelium. Můžeme jim vydat svědectví o tom, jak jsme uvěřili a proč je pro nás víra důležitá. Můžeme jim vysvětlit evangelium. A mohl bych tady mluvit hodně dlouho. Ano, to je úkol církve. Máme se modlit, ale máme být také těmi, kteří svými praktickými skutku okopávají a hnojí.
A víte vy co? Z kopačky jsou mozoly a hnůj smrdí. Už žiju 17 let v městě, ale ještě jsem to nezapomněl. Nicméně mám strach, že jsme někdy tou hezkou církví, s jemnými ručičkami a s vůni parfému. My jsme ale povolání k tomu, abychom druhým sloužili. A přitom se zapotíme a bude to bolet a budeme smrdět. To symbolizuje námahu, těžkosti s tím spojené. A k této cestě nás Ježíš povolal. My si často vybereme tu lehkou, bezproblémovou a pohodlnou cestu. Ale tato cesta lidem kolem nás moc nepomáhá, co víc často ještě zhoršuje podmínky pro ty, kdo jsou kolem nás.
Je tady poslední chvíle modliteb. Čiňme pokání z toho, že málo sloužíme druhým. Prosme o odpuštění a o to, aby nám Pán dal srdce služebníků.
„Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním.“ (Žalm 103,1-4)
Audio záznam naleznete zde.
Video záznam naleznete zde.
