Kolik to stojí?
Jedna z otázek, kterou často klademe, je otázka „Kolik to stojí?“ To není vůbec nepodstatný dotaz. Často se totiž stane, že si něco chceme koupit, ale když zjistíme cenu, tak si to rozmyslíme. Stalo se vám to někdy? Otázka typu „Kolik to stojí?“ je otázkou, kterou řešíme téměř každý den.
Při svém studiu v USA jsem nakoupil několik věcí v internetové aukci. Ne, nekupoval jsem ani umělecké předměty ani věci, které předtím vlastnily nějaké celebrity. Většinou jsem kupoval knihy. Fungovalo to tak, že jsem tam přes internet zadal cenu, kterou jsem ochoten zaplatit. Pokud nikdo nepřihodil více, tak jsem byl kupcem já. Když si dal člověk dobrý pozor, dokázal dobře nakoupit.
Tento týden jsem četl v novinách o zajímavé aukci. Třetí nejbohatší muž světa, Warren Buffett, nabídl v internetové akci příležitost strávit s ním tři hodiny u oběda. Zájem byl obrovský a zisk byl určen na charitu. Výherce, který nabídl nejvyšší cenu, byl ochoten za ty tři hodiny zaplatit $ 620.100, což je asi 14.000.000 Kč. To dělá asi 1.300 Kč za každou sekundu.
Někteří lidé jsou ochotni zaplatit za mnohé věci mnoho? Dnes si společně chceme položit otázku, „Kolik stojí následování Krista?“ nebo také otázku, „Kolik jsem za následování Krista ochoten zaplatit?“ Podívejme se do dnešního biblického textu, abychom si dokázali odpovědět tyto otázky.
Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: "Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak - až položí základ a nebude moci dokončit - vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. 'To je ten člověk', řeknou, 'který začal stavět, ale nemohl dokončit.' Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem. (Lukáš 14:25-33)
V tom textu se třikrát opakuje stejná věta: „Nemůže být mým učedníkem.“ Ježíš tady nemluví o svých dvanácti učednících. Slovo učedník znamená také následovník. Ježíš tedy mluví o všech nás, kdo chceme být následovníky Krista a popisuje tady tři typy lidí, kteří nemohou být Jeho následovníky. Podívejme se společně na ně.
1. Ti, kdo se nechtějí vzdát svých vztahů
Připomeňme si znovu verš 26: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ Ti z vás, kdo používáte ekumenickou Bibli, tak pod tím veršem dokonce najdete malou poznámku, že doslovný překlad by byl tento: „Kdo přichází ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, svou ženu a děti, své bratry a sestry, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ Ježíš tady říká, že ten, kdo chce být jeho učedníkem, musí nenávidět své blízké.
Nezdá se vám to nějaké divné? Vždyť čtvrté přikázání nám připomíná: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (2.Mojž. 20:12) Tak proč tady Ježíš říká, abychom je nenáviděli? V Bibli také čteme, že máme milovat své manželky. Pavel například napsal: „Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně.“ (Kol. 3:19) Proč je tedy máme nenávidět? A kdo se vlastně spletl, Ježíš nebo Mojžíš a Pavel? Odhalili jsem tady chybu v Bibli?
Odborníci, kteří znají kořeny blízkovýchodní kultury a jazyků blízkého východu nám to vysvětlují. Není výjimkou, že řečník použil silné slovo a nemyslel ho doslovně, ale chtěl ho jen využít k vyjádření kontrastu nebo extrému. Možná to není dost jasné a tak dovolte malý příklad. Použiji k tomu text přirovnání, které ve své písni zmínil americký křesťanský zpěvák Keith Green. Ten v jedné své písní zpívá o zemi a o nebi. Když se díváme po tomto světě, vidíme krásu přírody, zdá se nám to nádherné. Když však jednou budeme v nebi a budeme se dívat zpátky na zem, bude nám to tak připadat v porovnání s nebem jako „popelnice.“ Tak to řekl Keith Green a tohle jeho tvrzení lze porovnat se slovy Ježíše.
Jak už jsme řekli, Boží slovo nás vyzývá, abychom ctili své rodiče, milovali své manželky i všechny blízké. Ale když to porovnáme s naší láskou k Ježíši, tak by ta naše láska k lidem měla být pouze slabým odvar té lásky k Bohu. Tak slabým, že to Ježíš nazval „nenávistí.“ Ježíš nás tedy vede k tomu, abychom nejprve milovali Jeho a potom dlouho, dlouho, dlouho nic a nikoho. Přesto je nesmírně důležité si uvědomit, že toho nemáme dosáhnout tím, že bychom omezovali lásku k nejbližším. Naopak i tu máme a musíme neustále posilovat. Toho rozdílu dosáhneme tím, že Ježíše uděláme tím prvním a nejdůležitějším v našem životě a všechny ostatní vztahy mu podřídíme. Ježíš totiž říká, že pro Něj musíme být ochotní vzdát se svých vztahů.
Co to ale znamená v praxi? Jak se to má projevit? Proč to Ježíš tolik zdůrazňuje? Je to tak vážný problém křesťanů? Ano, musíme uznat, že je to velký problém. Vztahy nás totiž dokážou odvést od Boha. Děti a mladí lidé mají většinou velmi blízké vztahy se svými vrstevníky. Vztahy jsou pro pubertální mládež nesmírně důležité. Hrozí tady obrovské nebezpečí, že z důvodů zachování nějakých vztahů, omezím svůj vztah s Bohem. A to je začátek katastrofy. Pro dospívající je velmi důležitá otázka hledání životního partnera. A tady se lehce stane, že se tento partner dostane na důležitější místo než Ježíš Kristus. Známe to všichni z praxe. Po svatbě je ve shromáždění vidíme stále méně a méně, až se ztratí úplně. Další kritické období je, když Pán Bůh požehná manželé dětmi. Najednou se stanou naše děti důležitější než vztah k Pánu Bohu. Ano, já sám jsem tím prvním, kdo bude volat po silných a stabilních rodinách. Potřebujeme, aby rodiny měly pro sebe dostatek času. Ale musíme pamatovat, že i tady musíme přinést oběť. Určitě i na rodinu a jiné vztahy toho času budeme mít méně než by mohli mít lidé, kteří Boha nenásledují. Ale z Boží milosti si svůj čas můžeme uspořádat tak, aby Bůh byl nejdůležitější a na rodinu také zbylo dost času.
Jsme ochotni vzdát se svých vztahů pro Ježíše? Nezpůsobují nějaké naše vztahy to, že se od Boha vzdalujeme? Pokud ano, tak to urychleně musíme řešit. Nedovolte, aby vás vztahy odvedly od cesty následování Ježíše Krista! Podřiďte všechny své vztahy Ježíši Kristu!
2. Ti, kdo se nechtějí vzdát svého pohodlí
Podívejme se znovu na text Písma: „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“ (v.27) To první co jsme si řekli bylo to, že ti lidé, kteří nejsou ochotní vzdát se pro Krista svých vztahů, nemůžou být Jeho učedníky. Teď tady čteme, že Jeho učedníky nemohou být ani ti, kdo nenesou svůj kříž. Co to znamená? My někdy říkáme: „Mám já to ale kříž.“ Touto větou vyjadřujeme, že zažíváme něco těžkého. Nést kříž tedy znamená, zažívat těžkosti. A Ježíš tady mluví o těžkostech spojených s následováním Jeho samotného.
Ježíš nás tady vyzývá, abychom nehledali vlastní pohodlnost, která nás vede k tomu, že ten kříž někdo složíme nebo dokonce naložíme na někoho jiného. Ježíš nás vyzývá, abychom jej trpělivě nesli. Jaký kříž tedy jako křesťané neseme? Příkladem může být to, že pokud se budu chtít ráno před tím než vyjdu do školy nebo do práce ztišit k modlitbě a k čtení Božího slova, tak si budu muset přivstat a to člověk, který není učedníkem Ježíše, nemusí. Dalším příkladem toho, jak se máme vzdát pohodlí je třeba účast na bohoslužbách. Jak rádi by si mnozí v neděli pospali. Ale i tuto slast si musí a chce křesťan odpustit, protože ví, že je důležité být ve společenství Božího lidu.
Je nám pohodlnost pokušením? Zdá se nám někdy, že se nám nechce nikam jít, že se nám nechce nic pro sbor udělat, že se nám nechce pomoci nemocnému sousedovi, navštívit někoho, kdo potřebuje vyslechnout nebo se ozvat, když je hanoben Pán Bůh? Pohodlnost je strašný nepřítel. Já se musím přiznat, že s tím často bojuji. A projevuje se to už v těch maličkostech. Občas se stane, že manželka není doma, když přijdu z práce, a napíše mi vzkaz, že si mám to a to přihřát a že si mám zajít do sklepa pro kompot. Samozřejmě v takovém případě obědvám bez kompotu, protože jsem příliš pohodlný. Už to je špatné, ale ještě horší je, když nám naše pohodlnost zastírá cestu k Bohu. Prosme Boha, aby nám ukázal, kde jsme příliš pohodlní. Vyznejme naši pohodlnost, prosme o odpuštění a usilujme o změnu.
3. Ti, kdo se nechtějí vzdát svého majetku
Dostáváme se k poslednímu úseku, kde Ježíš popisuje, kdo nemůže být Jeho učedníkem. Ježíš říká: „Žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.“ (v.33) Tady vidíme ten třetí typ člověka, který nemůže být následovníkem Ježíše Krista. Je to takový člověk, který se nehodlá pro Ježíše vzdát všeho, co vlastní.
Proč je to tak důležité? Protože pouze tehdy, když si uvědomíme, že vše, co vlastníme, patří Bohu, tehdy na tom nebudeme závislí, ale budeme závislí na Bohu. A to je cíl našeho pozemského života – závislost na Bohu.
Pamatujete si příběh Ananiáše a Safiry. Oni, jako mnozí následovníci Krista, prodali svůj majetek a přinesli peníze apoštolům a řekli, že Bohu dávají všechno. Ve skutečnosti si část zisku nechali. Oni to nemuseli nezbytně odevzdávat, ale schovali to a lhali, že nic nemají. A Petr říká, že lhali Bohu. Nepodřídili všechno Jemu. Oba dva padli na zem mrtví.
Když nepodřídíme všechno co máme Bohu, pak je to naše duchovní smrt.
Jak se tedy máme vzdát svého majetku? Jak svůj majetek podřídit Bohu? Bible to říká jasně. Nemáme tomu majetku sloužit. Nemáme být na něm závislí. Máme Bohu přinášet desátky a oběti, máme být štědří vůči potřebným. To vše znamená, že máme část svých příjmu oddělit pro Boha. Naše dávaní v neděli by nemělo probíhat tak, že šáhnu do peněženky a něco tam najdu. Měli bychom se předem rozhodnout, jakou částku ze svého příjmu dáme.
Ale potom je také důležité, abychom moudře hospodařili s tím zbytkem. Bůh nás volá k odpovědnosti. Je důležité, abychom se neobklopovali nadbytkem. Je také důležité, abychom se nezadlužovali. Musíme moudře hospodařit s tím, co máme a použít i to, co máme, ke chvále Boží. Otevřít naše domy pro druhé, dát do služby třeba naše auto.
Takže shrňme si to spolu. Učedníkem Ježíše Krista nemůže být ten, kdo se nechce vzdát svých vztahů, svého pohodlí a svého majetku. To znamená, že se máme vzdát všeho. Jak je to se mnou? Jsem ochoten vzdát se toho, co mám? Na začátku jsem mluvil o člověku, který se pro tři hodiny se svým idolem vzdal 14.000.000 Kč. My se také máme vzdát. Jak vás znám, tak si myslím, že asi nikdo z nás se nebude muset vzdát 14.000.000 Kč. Ale pravdou je, že my se musíme vzdát ještě větší hodnoty. My se musíme vzdát úplně všeho. Musíme být připraveni obětovat vše pro Ježíše. Ale ne jen pro tři hodiny s naším idolem, ale pro věčnost s naším Bohem. Bůh to od nás očekává. On ví, že to není lehké. On se taky vzdal všeho, když poslal svého Syna na kříž Golgoty. Ten vybojoval vítězství, aby můj hřích, i má neochota vzdát se toho, co mám, mohla být odpuštěna. On nás v tom zápase nenechá samotné. On řekl: „Nikdy tě neopustí a nikdy se tě nezřeknu.“ (Židům 13:5) Nás se Ježíš nikdy nevzdá. Nevzdejme se my Jeho. Amen.
