Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. 6. 2013

Moje místo ve společnosti

a.jpg

Na začátku tohoto měsíce jsem byl v Košících na konferenci, která se jmenovala „Držím Ti miesto“. Mým úkolem bylo zamyslet se nad místem křesťanů ve společnosti. A tento týden jsem se vzdělával na velké mezinárodní konferenci ve Wisłe. Účastnilo se jí 750 křesťanů ze 43 zemí. A hlavní otázkou bylo, jaké místo máme jako křesťané mít v této společnost. Inspirován těmito setkáními bych se chtěl i s vámi nad tímto tématem dnes zamyslet. Dovolte, že k tomu přečtu známý text z evangelia Matouše:

 

Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. (Matouš 5:13-16)

 

                Máme být solí. Sůl chrání před zkažením. Máme být světlem. Světlo umožňuje nacházet cestu a nežít v chaosu a destrukci. A Ježíš říká, že pokud budeme světlem a solí, lidé uvidí naše dobré skutky a vzdají slávu Bohu. Takže naše místo ve společnosti je být solí a světlem a dělat dobré skutky. Dobré skutky jsou zásadní pro náš duchovní život. Samozřejmě, reformace křesťanům přinesla tak důležitý návrat k pochopení toto, že dobré skutky nepotřebujeme pro naše spasení. Ale naše dobré skutky jsou důležité pro spasení druhých. Když je druzí uvidí, vzdají slávu Bohu. Vyzývá nás k tomu i apoštol Pavel: „V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas.(Galatským 6:9)

Víme, že ďábel chce přesný opak a chce tento svět učinit nechutný a temný. A proto jsme povolání k tomu, abychom přinášeli slanost a světlo tomuto světu. Jak konkrétně tedy udržovat tento svět slaný a světly? To je klíčová otázka. Jak svítit a jak solit, aby nás bylo vidět, aby to vedlo k oslavě Boha? Ono můžete mít sůl ve slánce a světlo pod nádobou. Ale Ježíš říká, že ta slanost musí ovlivňovat druhé, naše světlo musí svítit druhým. Nestačí mít to světlo a tu slanost ve svém srdci. Nestačí mít to světlo a tu slanost v kostele. Musí to být venku. Jak to máme dělat? Jak to dělat, aby lidé viděli naše světlo a ochutnávali naši slanost?

Při hledání odpovědí na tuto otázku mne velmi ovlivňuje pastor Tim Keller. Jde o pastora, který založil sbor, vlastně mnoho sborů. Ale ten první byl v centru New Yorku. A když se připravoval na založení tohoto sboru, kladl si stejné otázky jako my. Ale on jim věnoval a stále věnuje obrovské množství času a myslím, že se od něj můžeme učit. Některé moje myšlenky tedy budou od něj. Každopádně doporučuji jeho knihy.

Chci začít něčím zásadní. Pokud chceme být světlem a solí tomuto světu, musí být naše srdce neustále proměňováno Kristem. Jen tehdy, když Bůh v nás pracuje a působí změnu, jen tehdy můžeme být solí a světlem. Chtěl bych tedy ukázat na tři oblasti, ve kterých musíme být Kristem proměňování jako jednotlivci i jako církev, abychom byli světlem a solí. Chtěl bych ukázat na tři potřeby, které máme.

 

1. potřeba: Pokornější srdce

Milí bratři a sestry, pokud nám jde o to, abychom našemu okolí byli světlem a solí, pak potřebujeme být vůči tomu okolí pokornější. Často jsme křesťany, kteří jsou velmi pyšní. Jsme pyšní na to, že my víme, kde je pravda. Jsme pyšní na to, že my patříme Kristu a povyšujeme se nad nevěřící lidi. Ale to je hrozná tragédie. Musím být evangeliem znovu a znovu pokořováni. Vždyť my věříme pouze proto, že si nás Bůh vyvolil. My věříme jen proto, že se nám stala obrovská milost, že jsme uvěřili. Nevěříme proto, že jsme inteligentnější než druzí. Nevěříme proto, že jsme byli lepší. Dnes věříme a patříme Bohu jen proto, že On se smiloval. Věříme, protože On byl dobrý. Chápeme smysl života, protože On zasáhl naše životy. Víme, jaká budoucnost čeká toto lidstvo jen proto, že On se nám zjevil a ukázal svůj plán. A evangelium nám to připomíná a my nutně potřebujeme více pokory ve vztahu k těm, kdo nevěří. Hrdost, pýcha a povýšenost tu nemá žádné místo. My jsme ti žebráci, kterým se stala milost.  

Je tady ještě jeden zásadní důvod, proč potřebujeme jako křesťané více pokory. Je to proto, že Boží milost není soustředěna jen na církev, tedy na křesťany. Dovolte, že to vysvětlím. Když Martin Luther vysvětluje modlitbu Páně a vysvětluje prosbu „chléb vezdejší dej nám dnes“, tak říká, že Pán Bůh na tuto prosbu odpovídá tím, že dá svoji milost, aby rolník dobře vypěstoval obilí, aby mlynář dobře obilí semlel, aby pekař chléb dobře upekl a aby nám ho obchodník včas dodal. Luther říká, že Bůh k nám přichází v masce rolníka, mlynáře, pekaře a obchodníka a skrze ně nám odpovídá na naši modlitbu o chléb. Skrze ně Pán Bůh dává milost tomuto světu. Luther velmi silně zdůrazňoval rozměr povolání a říkal, že přes toho, kdo věrně plní své povolání, dává Pán Bůh tomuto světu stejně tak milost, jako přes kněze či jiné duchovní. Ano, to působení je úplně jiné. Ale Luther připomíná, že Bůh může dávat svoji milost skrze každého člověka.

                To, že pekař upeče dobře chleba nebo mlynář dobře namele mouku, to je nespasí. Ale oni se, třeba i nevědomky, stávají Božími posly, skrze které Pán Bůh milostivě působí. Oni působí dobro. A to dobro plyne z Božího srdce a zároveň ukazuje na dobrého Boha. Ale nejde jen o civilní zaměstnání, která působí dobro. Když se matka stará o nemocné dítě a stává k němu v noci, tak nezávisle na tom, zda věří v Ježíše Krista, či nevěří, působí dobro. A dobro je vždy z Boha a vždy na Boha ukazuje. Tento skutek tuto ženu nespasí, ale Bůh si ji používá k činění dobra. A to je ten důvod, proč potřebujeme pokoru. Potřebujeme pokoru vůči těm, kdo nevěří, protože milostivý Bůh si používá i je. V nás nic lepšího není. Jen jsme přijali Boží milost.

2. potřeba: Odvážnější srdce

Mluvili jsme o pokoře. Ale samotná pokora není dostatečnou solí a světlem. Je třeba přidat srdce, které je stále odvážnější. Věřící člověk z Boží milosti pochopil základní principy tohoto světa. Věřící člověk ví, že hřích degeneruje, deformuje, ničí, rozbíjí Boží stvoření, Boží principy. A věřící člověk potřebuje odvahu, aby se této degeneraci vzepřel. Ta odvaha je Božím darem, který Bůh dává těm, kdo žijí evangeliem. Pokud nás evangelium proměňuje, pak budeme nejen pokorní, ale také odvážní. Budeme odvážní, protože máme co nabídnout.

Vzpomínám si, jak mi jeden člověk vyprávěl, jak mu imponovala jistá skupina křesťanů. Citoval je a říkal, že oni jsou velmi pokorní a uvědomují si, že nemají dnešnímu světu co nabídnout. K tomu nás určitě nevybízím. Ano, potřebujeme pokoru a respekt, ale z druhé strany odvahu, protože máme co nabídnout. Máme neměnné evangelium, které osvobozuje v každé době a je úžasnou nabídkou pro každého člověka. A tak můžeme a musíme být odvážní, protože máme Boží slovo, které nám ukazuje pravdu v Ježíši Kristu. Pán Bůh chce, abychom tu odvahu použili k tomu, abychom evangelium přinášeli do této společnosti.

Tím prvním krokem odvahy je to, že se nesmíříme s tím, že lidé neznají Pána Ježíše jako svého Spasitele. Z této odvahy vyplývá misie a evangelizace. Nicméně jsou tady i další rozměry. Potřebujeme odvahu, abychom této společnosti přinášeli Boží principy. Potřebujeme odvahu, abychom pojmenovali zlo zlem a nepravost neprávostí. Nemáme na všechno rezignovat a propadnout apatii. Křesťan není ten, kdo sedí a nadává na politiky. Křesťan se ptá, Bože co chceš, abych v této situaci dělal já. Křesťan je ten, kdo s odvahou i s pokorou navrhne, aby se na pracovišti některé věci dělaly jinak, protože jsou nemorální. Křesťan je ten, který s pokorou a odvahou ukáže na nezastupitelnost rodiny a bude hledat cesty, jak pomoct společnosti, aby to pochopila. Křesťan je ten, který ukáže na to, že každý má právo na život, ať je to plod v těle matky nebo nemocný dědeček. Křesťan je ten, kdo bude rozbíjet mentalitu spotřeby a kdo bude ukazovat na hladovějící zástupy. Křesťan je ten, který bude učit lidi vděčnosti a štědrosti. Křesťan se ozývá s pokorou, ale zároveň s odvahou a rozhodností. Možná se nedostaneme do večerních zpráv nebo do sněmovny. Ale tyto hodnoty můžeme předávat při rozhovorech se sousedy, na pracovišti, ve škole. Nemlčme ke společenským událostem. Modleme se o pokoru a odvahu a reagujme.

Křesťan není ten, který na zlo ve společnosti reaguje tím, že se stáhne a vydá je svému osudu. Křesťan není ten, který lidi nechá, ať si v tom marasmu žijí a ať vidí, kde to plyne. Křesťan není ten, kdo se škodolibě směje, když vidí hroutící se společnost a s potutelným úsměvem říká: „Vždyť jsem vám to říkal.“ Ne, křesťan má být ten, kdo pláče nad úpadkem společnosti, křesťan má být ten, kdo bojuje za její obnovu a záchranu. Křesťan bojuje o každý záblesk světla, o každé zrnko soli. Nicméně, bojujeme s pokorou, protože víme, kdo jsme. Ale bojujeme s odvahou, protože víme, kdo je Bůh.

 

 

3. potřeba: Obětavější srdce

Dovolte, že tuto myšlenku uvedu textem apoštola Pavla: „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Římanům 5:8) Celé křesťanství stojí na tom, že Kristus se obětoval za hříšné. Celé křesťanství stojí na tom, že Kristus vzal na sebe hřích druhých. Proč? Udělal to z lásky k hříšníkovi. A my Jej máme i v tom následovat. Pokud evangelium působí v našem životě, tak naše místo ve společnosti bude tím místem, kdy se obětujeme pro druhé. Můžeme být pokorní a dokonce i odvážní, ale svědectví církve bude bez slanosti a bez světlosti, pokud nebude doprovázené schopnosti obětovat se pro druhé. Naším úkolem není sedět u televize a naříkat, jak je ten dnešní svět hrozný. Naším úkolem je vstát a přinést oběť. Ježíš tady nenechal církev proto, abychom světu ukazovali jak tu je málo soli a světla. Pokud si říkáme křesťané, kristovci, tak máme následovat příklad Ježíše Krista a přinést do toho světa světlo a slanost tím, že přineseme oběti. Samozřejmě, naše oběti nepřinesou světu spasení. Naše oběti ukáží světu Krista.

Dovolte svědectví jedné ženy, kterou ve své přednášce zmínil pastor Tim Keller. Jednou ona žena přišla k němu do kostela a on se jí ptal, co ji tam přivádí. Ona mu řekla svůj příběh. V práci udělala velkou chybu a zasloužila vyhodit, ale její šéf šel za svým šéfem a vzal to na sebe. Ne že by lhal, ale řekl, že on ji nedostatečně připravil, nedostatečně motivoval, nedostatečně kontroloval, atd. Samozřejmě to pro něj znamenalo jistou ztrátu dobrého jména, možná i více. Ona tedy za ním zašla a děkovala mu a opakovaně se ho ptala, proč to udělal. On několikrát odpověděl, že to je přece normální, že tak by to mělo mezi lidmi fungovat. Ale ona to stále nechápala a ptala se. On ji tedy řekl, že něco podobného udělal někdo i pro něj. Řekl, že je křesťan, a že to pro něj udělal Ježíš Kristus. A z toho důvodu on se tak snaží chovat i k ostatním. Na to ona odpověděla jedinou otázkou: „Kde chodíš do kostela? Do takového kostela chci chodit také.“

Evangelium nás proměňuje a staví na pravé místo ve společnosti, pokud máme lásku po vzoru Kristově a jsme připraveni přinést oběti. Evangelium působí, že připisujeme zásluhy druhým a nevztahujeme je vždy jen sobě. Evangelium působí, že přijímáme vinu, místo toho abychom pořád hledali jiné viníky. Evangelium působí, že vyvýšíme jiné lidi, než abychom si jen my budovali kariéru. Evangelium působí, že lidem sloužíme, místo abychom je zneužívali. A takovým způsobem se stáváme světlem a solí, které nejsou pod hrncem a ve slánce. Takovým způsobem vstupujeme do společnosti.

                Srdce, které je proměňováno evangeliem, to je základ toto, jak být světlem a solí ve společnosti. Když naše srdce bude proměňováno evangeliem, pak budeme pokorní, odvážní a obětaví. A když takoví budeme, bude tady slanost a světlo. A když tady bude slanost a světlo, pak díky Boží milosti lidé uvidí naše dobré skutky a vzdají slávu Bohu. Toužíte taky vidět, že se toto stává realitou? Toužíte po tom, abychom viděli, že lidé tady v Třinci vzdávají slávu Bohu? Já po tom moc toužím a modlím se o to. Spojme se v tomto úsilí. Amen.

Audio záznam naleznete zde.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář