Mzda nebo milost?
Jsem vděčný, že mohu sloužit ve sboru, kde je mnoho lidí nějak zapojených do služby. Máme tady presbytery, služebníky s dětmi, mládeži či dospělými. Máme tady zpěváky a hudebníky. Máme tady ty, kdo slouží v diakonické oblasti, navštěvují nemocné a mohl bych mluvit ještě mnoho. Ano, sám Ježíš říká, že církev je tělem, kde každý je nějakou částí těla a svým způsobem přispívá k fungování celku. Samozřejmě, v církvi budou vždy i ti, kdo se vezou s ostatními. A teď nemám na mysli nemluvňata, osoby starší či nemocné. Mám na mysli ty, od kterých Pán Bůh očekává nějaké ovoce a žádné na nich nenachází.
Audio záznam naleznete zde.
Video záznam naleznete zde.
Ty, kteří se jen vezou, chci dnes volat k pokání a k tomu, aby poslechli Boží povoláni a dali se vést. Ale to dnešní kázání je především pro ty, kdo Pánu Bohu a Jeho církvi nějak slouží. Každému z vás chci totiž položit otázku: „Jaká je Vaše motivace?“ Jonathan Edward si zapsal na začátku své služby jakási předsevzetí pro tuto svou službu. A tam mimo jiné píše, že chce, aby jeho motivací byla „všepohlcující touha usilovat o Boží slávu.“ Jaká je vaše motivace?
Dovolte, že připomenu jednu otázku, kterou položil Pánu Ježíši Petr: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?“ (Matouš 19:27) Petr ukazuje na věrné následování učedníků a ptá se, co z toho kápne. Pán Ježíš slibuje věrným učedníkům velké požehnání, ale potom pokračuje s podobenstvím. Čteme:
Mnozí první budou poslední a poslední první. Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.' Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu stojíte celý den nečinně?' Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' On jim řekne: 'Jděte i vy na mou vinici.' Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!' Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: 'Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!' On však odpověděl jednomu z nich: 'Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?' Tak budou poslední první a první poslední. (Matouš 19:30 – 20:16)
Milí bratři a sestry, pojďme se nejprve zamyslet nad tímto podobenstvím a potom se budeme ptát po tom, jak ho aplikovat. Máme tady hospodáře a vinici. To je oblíbený biblický obraz Boha a Jeho lidu – církve. Pán Bůh povolává k práci na své vinici pracovníky, tedy lidi. Ráno, tak jak bylo běžné, najme pracovníky a dohodne se s nimi na mzdě. V průběhu dne však ještě 4 krát vychází na místo, kde bývají pracovníci a zase tam několik nečinných nachází a dává jim milostivě šanci. Každý dobrý hospodář si ráno najme tolik pracovníků, kolik potřebuje. Je tedy jasné, že tady jde o projev milosrdenství toho hospodáře. A jak je vidět, i tito lidé to tak chápou. Nedohadují se o mzdu, prostě věří tomuto milosrdnému hospodáři. Po práci dojde na výplatu. Kdyby se vyplácelo od těch, co pracovali od rána, asi by nebyl žádný problém. Dostali by smluvenou mzdu, odešli by a ani by nevěděli, jak dopadli ostatní. Ale je tomu naopak. A ti, co pracovali mnohem méně, jedni dokonce pouhou hodinu, dostávají celý denár. Není se co divit, že ti co pracovali celých 12 hodin, očekávali, že dostanou více. Ale dostali také jen denár, teda mzdu, na které se shodli ráno. A potom protestují, že to není spravedlivé. Ale správce jim říká, že se na této ceně domluvili a tak mají to, co si zasloužili. A připomíná, že on si se svými penězi může dělat, co chce, teda může být i velkoryse štědrý k těm, kdo pracovali málo. Nakonec Ježíš opět dodává slova, kterými začal: Poslední budou první a první budou poslední.
Asi bychom byli rádi, kdyby nám i toto podobenství sám Ježíš vysvětlil. Ale On to nedělá. Jak tedy toto podobenství chápat? Klíčem k pochopení tohoto podobenství je pochopení toho, co symbolizuje denár, kterým Bůh člověka odmění. Někteří v tom denáru vidí věčný život. V tom případě to podobenství hovoří o tom, že je jedno, kdy uvěříme, zda v dětství, v dospělosti či ve stáří, všichni dostaneme stejnou cenu – věčný život. Je zde ovšem několik problémů. Už Luther, Melanchton a další reformátoři říkali, že v denáru nemůžeme vidět věčný život. V prvé řadě by to asociovalo, že věčný život je důsledkem práce, tedy je za zásluhy. A to Boží slovo na mnoha místech vyvrací, když říká, že jsme spasení z Boží milosti, ne z našich zásluh. Ještě větší problém je ale v tom, že nám potom nedává smysl, proč by Ježíš na začátku i na konci tohoto podobenství mluvil o tom, že kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
Jaké je tedy další možné vysvětlení tohoto podobenství? Reformátoři se většinou odvolávají k tomuto denáru jako k obecnému Božímu požehnání. A v pracovnících vidí dvě skupiny křesťanů. Zkusme se tedy podívat na ty dvě skupiny a na jednotlivé fáze toho příběhu.
1. Povolání do služby
Tou první skupinou jsou ti, kdo jsou najati ráno. S těmi se domluvil na mzdě za jejich práci. Kdežto ta druhá skupina, tedy všichni ti, kdo byli najati později, je v jiné situaci. Jim akorát řekl, že jim dá, co bude správné. A oni to přijímají, protože vědí, že jeho milosrdenství je jejich jediná šance. Pokud někdo neměl práci, ohrožovalo to jeho existenci a tak s radostí přijímají tuto nabídku s nadějí, že dostanou alespoň něco. Alespoň jídlo, když už ne mzdu. Očekávání a přístup k pánovi jsou úplně jiné. Už tady vidíme, že obě skupiny jsou v jiném postavení. První skupina je skupina těch, kteří mají smlouvu a čekají na její dodržení. Druhá skupina jde pracovat, protože to je pro ně naděje.
I každého z nás Pán Bůh povolal do služby. A moje dnešní otázka je, proč na to povolání reagujeme. Proč Bohu věříme? Proč Mu sloužíme? Je to proto, jak říká Edwards, že chceme přispět k Boží slávě? Hrozí nám totiž, že Bohu sloužíme jako ta první skupinka pracovníků. Prostě věříme, že z toho budeme něco mít. Prostě žijeme s tím, že pokud my budeme Bohu dobře sloužit, tak si zasloužíme bezproblémový a dobrý život. Očekáváme, že nás obdaří svým požehnáním, že nám dá zdraví, že nám prostě to nejlepší. Vždyť my jsme ti ochotní, kteří Mu slouží. Je tady obrovské nebezpeční, že s Bohem pouze uzavíráme jakýsi obchod. Ale v tom případě se naše víra neliší od víry různých pohanských skupin, které hledaly cestu, jak si naklonit svá božstva a obdržet jejich přízeň. Ale křesťanství je přece jen o něčem jiném.
Křesťanský přístup k Bohu je více podoben té druhé skupině. Jde o lidi, kteří jsou si vědomi, že nebyli zaměstnáni a mají pouze tragické vyhlídky. Ale v tom k nim přichází Bůh. Není zde jejich aktivita. Oni neobcházeli vinice a nehledali záchranu. Oni pouze pasivně čekali. To ukazuje na realitu našeho života. My Boha najít nedokážeme. On jde naproti k nám a smilovává se a povolává. A dává nám své zaslíbení. Žádný byznys, žádné smlouvání, žádné nárokování si něčeho. Tito služebníci se prostě spolehnou na slovo Pána, který jim říká, že jim dá to, co bude správné.
2. Práce na Boží vinici
Tou druhou etapou je jejich práce. K té nelze mnoho říci. Vlastně ani ten text nám moc neříká. Akorát z vyjádření těch prvních pracovníků je jasné, že ta práce byla namáhavá a to především pro ty, kdo pracovali celých 12 hodin. Je jasné, že se nadřeli mnohem více než ti, co pracovali pouze hodinu. Ti už pracovali jen večer, kdy už nebylo vedro.
Ta práce na vinici symbolizuje práci pro Boží království. A Ježíš tímto podobenstvím a především Jeho závěrem dává najevo, že to co je zásadní není to, kolik jsme toho pro Pána Boha vykonali. Ježíš tady naopak ukazuje, že je špatně, když se povyšujeme, zviditelňujeme naše výkony a chlubíme se naší službou.
Ano, i služba v Božím království může být jen předváděním sama sebe. I pastor či jakýkoli další služebník může vlastně spíše budovat svoje ego, své jméno, svou popularitu. To je obrovské nebezpečí, které hrozí nám všem. Jak vypadá moje služba? Mám tendenci se chválit a předvádět? Mám tendenci mluvit o tom, jak je moje služba těžká a jak v ní obětavě stojím? Mám tendenci svoji službu zviditelňovat, mám tendenci ukazovat, že moje služba je důležitější a duchovnější než ta práce druhých? Všem nám to hrozí. Podívejme se upřímně sami na sebe, zda si o sobě také nemyslíme více, stejně jako ti první dělníci.
3. Odměna za práci
A potom se dostáváme k tomu závěrečnému zúčtování. A tady přichází velké překvapení. Všichni dostali stejně. Toto podobenství se určitě muselo líbit komunistům. Jak k tomuto textu řekl pastor Piętak: „Za socialismu to tak trochu fungovalo podobně: všichni museli pracovat, většinou dostávali stejně, a navíc bez ohledu na odpracovanou práci (czy się robi, czy się leży, dwa tysiące się należy). Snad proto někteří považovali Ježíše za prvního komunistu.“ Ale tady se projevuje něco většího: Boží dobrota, Boží milost.
Správce tedy odměňuje i ty, kdo pracovali pouze hodinu jedním denárem. Představte si, jaká tam musela panovat obrovská radost a nadšení. Dostali to, co si nezasloužili. Proč? Protože Pán chtěl. Tečka. On se tak rozhodl. On si se svým majetkem může dělat, co chce. A On je štědrý. Nelze tady nevidět obrovskou Boží milost k těm, kteří se spolehli na Jeho slovo a šli pracovat. Ti, kdo se spolehli na milost, obdrželi milost.
A co ta druhá skupina. Ti, když viděli, kolik dostávají ti předchozí, tak očekávali více. Když tedy dostali to, na čem se ráno domluvili, byli zklamaní. Proč? Ježíš sám odpovídá řečnickou otázkou, ze které je jasné, že záviděli to, že ti druzí byli štědře obdarování a dostali tolik, co oni. Ale správce jím dává najevo, že dostali to, co bylo nasmlouváno. O nic nebyli ochuzeni.
Co to tedy znamená? Znamená to, že ti, kdo byli prvními, ti kdo měli velká očekávání, ti, kdo chtěli být nejvíce odměněni, nakonec vůbec nebyli spokojeni, přestože nedostali málo. A naopak, ti co byli poslední, ti co si nic nemohli nárokovat, ti, kdo se spolehli na vůli svého Pána, ti byli spokojeni a nadšeni a tak se stali prvními.
Ježíš to řekl svým učedníkům, protože oni sami si chtěli věci zasloužit. Chlubili se tím, co pro Ježíše dělají a měli očekávání, že to bude náležitě oceněno. A Ježíš to oceňuje, ale zároveň je také varuje, že takový přístup může v konečném důsledku vést k duchovní destrukci. Na druhé straně je toto podobenství nádherným zaslíbením pro ty, kteří se nechlubí svými dovednostmi, svými velkými činy, kteří možná mají pocit, že jejich služba je nepatrná a před Boha přicházejí v pokání a v zármutku, že toho nestihli vykonat více pro Jeho slávu. A ty Ježíš nazývá prvními.
Je to zároveň obrovská výzva pro nás všechny. Pokud máte stále pocit, že vám Pán Bůh nedává dost, je to pravděpodobně proto, že nežijete Jeho milostí. Pokud máte pocit, že by vám měl dát více, že si více zasloužíte, pak jste jen ti, kdo mu slouží pro mzdu, pro smlouvu. A jsou před vámi dvě možnosti. Buď se k Pánu v pokání obrátíte a vyznáte tento svůj pyšný přístup, nebo vás tato závist a nespokojenost duchovně zabije a odvede od Pána. Ten, kdo žije milostí, ten ví, že si nezaslouží nic. A s vděčností Pánu děkuji za jakýkoli dobrý dar. Takový člověk dokáže přát druhým Boží požehnání, když sám prochází těžkostmi. Takový člověk dokonce dokáže Bohu děkovat, i když prochází těžkostmi a bolestmi. A nejde o to, že se zbláznil. On jen pochopil, kdo je člověk a kdo Bůh.
Tak kde jsi dnes? Stojíš jako ten, kdo je hrdý, na svoji víru, na svoji službu, na to, co dělá pro Boží království? Stojíš jako ten, kdo má spousta očekávání toho, co Bůh pro něj prostě musí udělat? Nebo klečíš v pokání jako ten, kdo vidí svůj nedostatek a slabost své služby, ale na druhé straně vidí nezaslouženou dobrotu našeho Pána a bez přestání za ni děkuje? Kéž nám všem dá Pán milost pokání. Kéž nás všechny stále proměňuje, abychom opravdově toužili oslavit Jej. Kéž bychom se spolehli na Jeho milost. Potom ji totiž zažijeme.
Audio záznam naleznete zde.
Video záznam naleznete zde.
