Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na dně

11. 11. 2018

img_1890.jpgUž jste někdy cítili, že větší bolest už neunesete? Zažili jste ten pocit, kdy jste si mysleli, že to, co se stalo, musí být jen sen a že to nemůže být pravda? Svírala vás úzkost taková, že jste měli pocit, že se nedokážete nadechnout? Jsou situace, kdy i věřící člověk může být tak deptán tím, co prožívá, že se hroutí. Právě text určený na dnešní neděli popisuje něco obdobného. Myslím, že jsem nikdy jako základ kázání neměl depresivnější text. Nevidím v něm žádný náznak naděje. Přesto si myslím, že je ten text důležitý, abychom si uvědomili, co někteří lidé prožívají.

 

Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí. Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou. Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo. Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl. Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou. (Jób 14,1-6)

 

Autorem nářku, který jsme přečetli, je Jób. Pokud náhodou někdo Jóba nezná, dovolím si připomenout, že to byl velmi zbožný muž, který byl příkladem víry pro mnohé. Měl 10 dětí a byl velmi zámožný. Jeho stáda čítala tisíce kusů a měl početné služebnictvo. Nicméně v jednom dni přišel o všechno. Vlastně, téměř o všechno. Zbyla mu manželka, ale ta v té době asi byla více na obtíž než k užitku. Navíc později těžce onemocněl a nemoc mu přivozovala ukrutné bolesti.

Než se dostaneme k samotnému textu, dovolte jedno krátké obecné vysvětlení. Bible se skládá z nejrůznějších žánrů. Kniha Jób, je příběh psaný ve verších. Je důležité si uvědomit, že každou část Bible nevykládáme stejně. Například, když čteme nějakou epištolu, kde apoštol Pavel vysvětluje nějakou doktrínu či radí křesťanům jak žít, tak to řadíme do kategorie, kterou někdy nazýváme předpis. Takový text vykládáme většinou doslovně a snažíme se ho implementovat do svého života.

Na druhé straně jsou texty, které jsou jakýmsi popisem. Třeba popisem různých příběhů. A tyto texty vyžadují více obezřetnosti, abychom s nimi dobře nakládali. Když například čteme, že malý chlapec měl sebou 5 chlebů a dvě rybičky, tak to neznamená, že křesťanští rodiče mají svým synům dávat na svačinku chleba s rybou jen proto, že se to objevuje v Bibli. U popisných textů přemýšlíme nad tím, proč je v Bibli máme a co nás mohou učit.

Text, který jsem přečetl, je popisným a navíc poetickým textem. A jako takový ho musíme chápat. Co se tedy z něj můžeme učit? Zkusme se zamyslet.

1. Člověk je pomíjivý tvor a život je těžký

Jóbův žalozpěv, který jsme četli, je jistým pohledem na život. Co Jób  vidí?  „Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí“ (v.1-2) Jób vidí, že život je příliš krátký. A toto neříká jako teoretik, ale toto mluví jako ten, kdo musel pohřbít všechny svoje děti. A proto nemluví pouze o krátkosti života, ale také o tom, že utrpení je nadmíra. My to samozřejmě vnitřně chceme naopak. Chceme mnoho let a málo utrpení. Nicméně i my víme, že je tomu tak, jak říká Jób.  

Fakta, která tady v emocích Jób popisuje, najdeme i jinde na stránkách Bible. Takže tyto fakta, která Jób říká, jsou vlastně pravdou. Ano, život rychle uteče. Tak často to slýchávám a to především od starších lidí.

Mojžíš to vlastně vyjádřil velmi podobně jako Jób: „Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme.“ (Žalm 90,10) Bible i na dalších místech mluví o tom, že život je krátký. Poeticky to vyjádřil král David: „Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.“ (Žalm 103, 15-16) I dnešní smuteční oznámení nám zase ukázaly na pomíjivost života. Žena, která odešla po době trápení ve věku 52 let, muž ve věku 61 let. Ano, život je krátký.

Připomínka pomíjivosti byla v historii velkým tématem. Memonto mori! Pamatuj na smrt! Toto latinské heslo se často zdůrazňovalo. Proč? Protože vědomí toho, že jednou zemřeme a postavíme se před Pána Boha, nám může pomoct žít lépe. Uvědomujeme si totiž, že máme omezený čas a že později už některé věci spravit nepůjdou. Vědomí naší konečnosti nás vede k tomu, abychom se ujišťovali, že máme v pořádku vztah k Pánu Bohu, k lidem kolem nás a vlastně i k samému sobě.

Dnešní doba se na druhé straně vyznačuje tím, že o smrti nechceme mluvit. Mnozí lidé žijí, jako by smrt ani neměla přijít. Možná i mezi námi bude dnes někdo, kdo bude nahněvaný, že tolik mluvíme o smrti. Mnozí rodiče to přenášejí o do výchovy dětí. Téma smrti obcházejí a i navzdory radám současných psychologů nevezmou děti ani na pohřeb blízké osoby, aby dítě nemuselo myslet na smrt. Ale chtě nechtě, smrt je realitou. A chtě nechtě, život je plný těžkých událostí. Někdy mi jich coby pastorovi možná chodí více než jiným a tento týden byl tedy obzvláště těžký. Těch zpráv o lidské bolesti bylo velmi mnoho. 

Milí přátelé, nevím, jaké pocity se hodí vám v hlavě, když přemýšlíte nad svým vlastním odchodem z tohoto světa. Ano, člověk může mít různé obavy. Umírání může být velmi složité, plné utrpení nebo obrovské zátěže pro nejbližší. Ale to už si nevybereme a nic s tím neuděláte.

Nicméně to zásadní je vědět, kde po smrti půjdeme. Věřící člověk může mít pro den smrt naději díky vítězství Ježíše Krista a ta naděje může být jistotou. A s tím už dělat něco lze. Apoštol Jan zapsal o naději v Ježíši Kristu: „Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.“ (1.Jan 5,12-13) I dnes můžeme přijmout Božího Syna, Ježíše Krista a mít naději pro dny prožité na tomto světě i pro věčný život.

 

2. I věřící člověk může propadnout depresi

Jób přes všechny tragédie nezpochybňuje Boží moc, ale ve svém utrpení vidí Pána Boha v tom autoritářském a nemilosrdném světle. Vidí Ho jako drsného soudce. Co více, odvážím se tvrdit, že Jób propadl depresi. Nechci tady tedy dávat klinickou diagnózu, ale v tomto textu vidíme Jóba, který si zoufá a nevidí žádný světlo. A my laici to nazýváme depresí. Vrcholem je to vyjádření v poslední větě, kterou jsme četli: „Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou.“ (v.6) Jób vidí všechno černě. Prosí, aby mu Pán Bůh nebyl blízko, aby se na něj nedíval. Tedy, i Boha, jehož blízkost ho potěšovala, vidí jako břemeno, jako soudce, jehož pohled mu vysává život z těla.

Když se v Bibli hovoří o Božích očích, Božím pohledu, Boží blízkosti, tak je to obvykle v opačném smyslu. Je to většinou volání, aby se Pán Bůh na nás podíval, protože Jeho pohled přináší uzdravení a požehnání. Nicméně Jób zažil tak hrozné bolesti, že v tomto okamžiku nevidí vůbec nic pozitivního. Rezonuje v něm ta otázka proč a jelikož nezná odpověď, zažívá těžkou krizi ve vztahu k Bohu, ale tím pádem svoji osobní bytostní krizi. Nevidí východisko, vše je černé, Boží blízkost ho děsí, nazývá Boha svým nepřítelem, cítí se Bohem ukřivděný, nemá naději, proklíná den, kdy se narodil, nechce žít, prosí, aby mohl zemřít. Jób už dál nemůže. Taková je deprese. Máme pocit, že nám vzala úplně všechno dobré. I když byste chtěli cítit a myslet jinak, nejde to.

Když čteme knihu Jób, tak vidíme, že tedy černé momenty se střídají s velice silnými vyznáními víry v Boha a obrovské naděje. Je to jako houpačka. Jednou jsi nahoře a jednou dole. Kdo čte knihu Jób poprvé je většinou velmi zmatený. I tak totiž mohou vypadat emoce nesmírně trpícího či depresního člověka.

Nicméně, toto období v životě Jóba pominulo. Pán Bůh ho nakonec chválí za to, jak mluvil a naopak kárá jeho přátelé, kteří ho poučovali. A musíme říci, že Jób řekl mnoho špatných slov a na druhé straně jeho přátelé velmi mnoho dobrých. Přesto je on chválen a jeho přátele kritizováni. Co to znamená? Co se z toho máme učit?

Učme se z toho to, že Pán Bůh nejedná šablonovitě a že má pochopení pro naše slabosti, i pro naše deprese, i pro naše utrpení, i pro naše zoufalství, které na nás někdy dolehne. A to je pro nás hrozně dobrá zpráva. My zdraví a pokojně žijící lidé asi těžko pochopíme lidi, kteří prožívají velké utrpení či z jiných důvodů podlehli těžkým depresím. Ale Pán Bůh je chápe.

A tak nás ten dnešní text vlastně učí něco velice důležitého. Učí nás soucitu s trpícími. Učí nás, že ten, kdo se v depresi či utrpení divně vyjadřuje o Bohu a víře, nezbytně nepropadl démonskému vlivu či neodpadl od víry. Učí nás, že vůči trpícím máme mít spoustu milosrdenství. Učí nás, že ty, kdo trpí nebo jsou v depresi, nemáme poučovat a nemáme spravovat jejich divnou teologii. V utrpení či depresi na to není ten nejlepší čas. V takové chvíli je třeba, abychom tu pro takové bratry a sestry prostě byli; abychom jim dali svůj čas, přestože třeba spolu budeme jen mlčet a moc toho nenamluvíme; abychom své bratry a sestry objali, povzbudili, byli tady pro ně a to bez nějakých třeba i zbožných frází, ale s opravdovým tichým a laskavým ujištěním o Božím milosrdenství v jejich životě. Není to lehké. A někdy možná dokonce ublížíme ještě více. Ale nevzdejme to a hledejme cestu, jak je požehnat. I tyto věci se jde učit. Hledejte rady a nevzdejte to.

Být s člověkem, který trpí nebo je v depresi, je dřina. Ale je to moc důležité. A věřím, že těm, kdo prosí Pána Boha o pomoc, dá Duch svatý ta správná slova a ty správné činy, aby pro trpící byli požehnáním. Byl bych moc rád, abychom byli sborem, ve kterém mají trpící lidé místo, ve kterém mají místo lidé s depresí či jiným duševním onemocněním. Byl bych moc rád, kdybychom uměli těmto lidem se soucitem sloužit. Jsem moc rád, že tady máme i ty, kdo se jim věnují. Zrovna tento čtvrtek v 16.00 je další setkání skupinky Podané srdce. Modleme se za tuto moc důležitou službu. Protože i Pánu Bohu vydaný člověk může, stejně jako Jób, propadnout těžké depresi.

 

3. Mějme naději v Hospodinu

Jób si prošel obrovským utrpením a depresními stavy. Ale vyšel z toho. Jak zní jeho poslední vyznání: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ (Jób 42,5) Je fascinující, že ty hrozné tragédie a jejich důsledky včetně té těžké deprese vedly Jóba cestou, která způsobil, že uviděl Pána Boha v úplně novém světle a jeho víra byla ještě silnější než před tím, a tedy byl šťastnější než před tím. A to je naše naděje. Zlo je zlo. A utrpení i deprese jsou důsledkem života ve zlém světě. Nicméně Pán Bůh má moc a i uprostřed toho nejhoršího zla přichází k člověku jako ten, kdo se mu chce ukázat úplně novým způsobem a přinést nové požehnání. A to chce dělat v životě každého člověka, ve mně i v tobě. A to je naše naděje uprostřed utrpení.

 Možná tady dnes sedíte, jako ti, které bolest, utrpení či nemoc přitiskly tak, že už nemáte více sil. Bratři a sestry, Pán Bůh je vám blíže než si dokážete představit. On vás nese ve svém náručí. A On vás nepustí. A přestože to možná zrovna nevidíte, necítíte a možná máte pocit, že už tomu ani nevěříte, tak jednou to uvidíte a budete žasnout.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář