Na pokraji smrti
Minulý týden jsme společně přemýšleli o Ježíšově poselství městu Filadelfia, tak jak je zapsáno v druhé části knihy zjevení. Text na třetí adventní neděli je text ze začátku stejné kapitoly. Jde o text, který je poselstvím sboru v městě Sardis. Město Sardis leží v dnešním Turecku a bylo obnoveno v šedesátých létech minulého století. Historicky je to však jedno z nejstarších měst Malé Asie. Svého největšího rozmachu dosáhlo v sedmém století před Kristem a potom už zažívalo pouze pád z té původní slávy. Dalším primátem, který toto město drží je to, že pravděpodobně právě tam se v době rozkvětu města začalo s ražením mincí a to za vlády krále Croesuse, který získával zlato ze zlatonosné řeky, která městem protékala.
Velký význam pro město měl vysoký skalnatý příkrý kopec, který převyšoval okolí o 500 metrů a na jehož vrcholu byla pevnost, o které se říkalo, že je nedobytná. To bylo poslední útočiště v době války. Přesto byla pevnost několikrát dobyta a ve dvou případech proto, že noční hlídky prostě spaly, protože si byly příliš jisté nedosažitelností pevnosti. Sboru v tomto městě zasílá Ježíš následující poselství:
Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: "Vím o tvých skutcích - podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu. Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni. Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím." (Zjev. 3:1-6)
Toto je ten nejtvrdší ze sedmi dopisů zaznamenaných v knize Zjevení. Ježíš říká: „Vím o tvých skutcích - podle jména jsi živ, ale jsi mrtev.“ (v.1) Stejně jako celé město Sardis žilo svou dávnou slávou a ve skutečnosti upadalo, tak i s tímto sborem to vypadalo stejně. Po svém vzniku byl i tento sbor pravděpodobně živým a silným sborem. Teď mu Bůh velmi tvrdě říká: Jsi mrtev.
Co by dnes řekl Ježíš našemu sboru? Co by dnes řekl mně a tobě? V tomto textu vidíme, že i ten láskyplný Ježíš někdy použije velmi tvrdá slova. Jak často si lidé myslí, že mají s Bohem vše v pořádku a přitom je jejich život v zásadním konfliktu s Božím slovem. Naše situace je ovšem mnohem složitější než Ježíšova, protože my nevidíme dovnitř člověka. Ale i dnes možná někomu z vás, kdo jste tady chce Ježíš říci to stejné. Jsi mrtev. Jsi duchovně mrtev. To, co považuješ za víru, žádnou víru není. Sám Pán Ježíš popisuje, jak se jednoho dne všichni postavíme před Boží tvář a bude tam spousta těch, co toho o víře hodně namluvili a Ježíš řekne: „Neznám vás.“ (Luk. 13:25)
Jak se projevuje to, že je někdo mrtvý? On tady neříká, že neznají Boha, nemluví o tom, že nikdy neuvěřili. Ježíš tady říká: „Tvým skutkům mnoho chybí.“ (v.2) Říká také, že potřísnili svůj šat. (v.4) Takže vidíme, že nejde o to, že by měli nějaké špatné učení nebo přešli k nějaké sektě, ale mluví, že jejich život neodpovídá tomu, jak má vypadat život křesťana.
Jak vypadá můj život? Jak vypadá tvůj život? Usilujeme o život, který se líbí Bohu nebo je to život, ve kterém Bůh nemá zalíbení. Věřící člověk nikdy nehodí svou víru za hlavu najednou. Přijde to pomalu. Možná to začne vysedáváním s kamarády u jednoho piva, ale potom se to zvrtne. Možná to začne náhodným flirtováním a potom se to vymkne kontrole. Možná to začne jednou sázkou nebo hrou na automatu a potom ztratíme kontrolu. Postupně člověk upadá hlouběji do chapadel hříchů a nemůže ven. Pokud někdo z vás je zrovna teď v podobné situaci, tak si možná uvědomuje, že žije nedobře, ale nemá sílu s tím nic udělat. A už ani neví zda s tím chce něco udělat. Má takový člověk ještě naději? Možná ano. Ježíš volá: „Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření!“ (v.2) Jak to můžeme udělat? Ježíš nám tady ukazuje tři kroky k posilnění toho, co je na vymření.
1.krok: Rozpomeň si, jak jsi mé slovo přijal
To je to první, co Ježíš říká, že je třeba učinit, abychom posilnili to, co je na vymření. Říká: „Rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel.“ Ježíš nás vyzývá, abychom si vzpomněli, jak jsme žili kdysi. Takové rady nám Boží slovo dává i na jiných místech. Efezskému sboru Ježíš říká: „Rozpomeň se, odkud jsi klesl.“ (Zj. 2:5)
Proč potřebujeme takto vzpomínat? Když máme duchovní smrt na jazyku, k čemu nám pomůže vzpomínání? Důvod k takovému ohlédnutí je v tom, že můžeme vidět ten rozdíl mezi přítomností a minulostí, kdy jsme byli blízko Bohu. Když tento rozdíl uvidíme, pak je naděje, že si uvědomíme realitu svého hříchu, že si uvědomíme svůj pád.
Co vidíte, když se podíváte na svoji minulost? Co vidíte, když zavzpomínáte na roky, kdy jste vyznali Pánu svou víru, kdy jste se Ho rozhodli vědomě následovat? Co se od té doby změnilo? Jde naše víra stále ku předu? Jsme stále blíže Bohu? Podařilo se nám vypořádat se s nejedním hříchem? Nebo naopak vidíme, jak je to stále horší, jak ten vztah k Bohu chladne, jak jsme se hříchem umazali, jak jsme prohráli boj s pokušením, jak jsme selhali? Dám vám teď minutku na to, abyste si odpověděli tuto otázku, Nenechte Vaše myšlenky jen tak poletovat. Odpovězte si, zda je váš vztah k Bohu lepší či horši než před léty.
Pokud při takovémto ohlednutí vidíte, že ta víra je živá, že se projevuje v praxi, tak chvalte Boha a děkujte mu za Jeho milost. Pokud jste si ale uvědomili, že už dávno ta Vaše víra není tak vroucí, pokud jste si uvědomili, jak prohráváte své zápasy víry, tak je to důležité znamení k tomu, abyste něco změnili. Posilněme naši víru, vraťme se k Bohu.
2.krok: Zachovávej mé slovo
To je ten druhý krok v procesu záchrany toho, co je na vymření. Jde o zachovávání Božího slova, jak to máme zapsáno v druhém verši. O zachovávání Božího slova jsem mluvil už minulou neděli a tak tento bod zkrátím.
Pokud si člověk uvědomí svůj hřích, pak potřebuje Boží slovo, aby byl vytržen z tohoto hříchu. Velkým příkladem mi v tom je pastor Don Richman z USA, který nás už nejednou navštívil. On má univerzální lék na nejednu duchovní nemoc, závislost či hřích - studium Božího slova. Ať už člověk zápasí s čímkoli, dřív než začne řešit, začne se s tím člověkem scházet ke studiu Božího slova. Při studiu Božího slova totiž sám Bůh začne léčit a uzdravovat. Tohle je moc Božího slova.
Sám to poznávám dnes a denně. Možná je to otřepaná fráze, ale když netrávím čas v Božím slovu, tak to je hned poznat. Pozná to má manželka, poznají to mé děti. Boží slovo totiž chrání před hříchem a nedovolí, aby se hřích rozrostl. Vede k pokání. Proto potřebujeme zůstávat v Božím slově.
Pokud jsme ovšem spadli do nějakého těžkého hříchu jako cizoložství, závislost na alkoholu, drogách či pornografii nebo prostě do jakéhokoli opakovaného hříchu, potřebujeme někoho, kdo bude to Boží slovo studovat s námi. Už jsme totiž dali příliš mnoho prostoru tomu zlému a on nás zase lehce přemůže, pokud nebudeme mít oporu. A proto všem takovým doporučuji, aby si našli někoho, s kým budou to slovo studovat. Pokud nikoho nemáte, přijďte za mnou nebo za někým jiným a najděte si prostředí, kde budete studovat Boží slovo. Skrze toto slovo Vás Ježíš zachrání.
3.krok: Čiň pokání
To je to poslední, k čemu nás volá ten text a věřím, že je to zároveň to klíčové: „čiň pokání.“ (v.3) Z čeho činit pokání? Z toho, že ten náš šat není bílý, ale poskvrněný, jak se Ježíš vyjádřil o lidech ze sardského sboru. Z toho, že jsem si chtěl život řídit vlastní cestou. Z toho, že jsem si neuvědomoval svůj hřích. Z toho, že jsem nežil Božím slovem.
Boží slovo nás vyzývá, abychom si své hříchy nenechali pro sebe. Jakub zapsal: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého.“ (Jakub 5:16) Stejně jako jsem říkal, že nám pomůže, když máme ke studiu Božího slova ještě někoho dalšího, tak je velkou pomocí, když máme někoho, komu se můžeme vyzpovídat. A zdaleka to nemusí být jen pastor. Je výborné, když někomu důvěřujeme natolik, že mu řekneme o svých pádech a on se za nás bude modlit. Toto je nesmírně důležité a to především tam, kde si se svým hříchem nemůžeme dát rady. Čiňme pokání a zachraňme to, co je na vymření. Neskrývejme svůj hřích. Vynesme jej na světlo. Prosme o odpuštění.
Sokrates šel jednou kolem domu „nevalné pověsti“ a uviděl, jak tam vchází jeden z jeho studentů. Sokrates přišel ke dveřím otevřel je a volal svého studenta jménem. Ale stejně jako Adam v ráji i tento student se schoval a zůstal potichu. Po opakovaném volání nicméně tento student přišel s tváří zrudlou hanbou a s očekáváním tvrdé kritiky. Sokrates mu s otcovskou láskou řekl: Pojď synu, odejedeme odsud. Odejít není hanba, hanba bylo zde vejít.
Někdy žijeme tak, že nám je hanba zanechat hřích za sebou. Pamatujme není hanbou hřích vyznat a činit pokání. Hanbou je si z hříchem začít. Ale to vše Bůh může odpustit.
My všichni máme dvě možnosti. Nečinit pokání a zůstat tak, jak jsem. Potom nám hrozí, že umře i to co je na vymření. Ježíš říká, že se svým soudem přijde jako zloděj. Potom už bude pozdě na pokání. Potom už se nestihne nic. Stejně jak obránci té pevnosti v městě Sardis tak i lidé při druhém Božím příchodu budou překvapeni. Pro ty, kdo s Bohem nežijí to bude katastrofa.
Na druhé straně je možnost posílit to, co je na vymření. Můžeme to učinit tak, že si vzpomeneme, jaké to bylo když jsme Boží slovo přijali poprvé, že tím Božím slovem budeme žít a že budeme činit pokání. Potom je tady naděje a vysvobození z hříchu. Kéž bychom i my vybrali cestu života a ne smrti. Ježíš Kristus za náš hřích zemřel, On je cestou pravdou i životem. Touží po tom, abychom nezahynuli, ale žili věčně. Dejme se jím vést.
Zdá se, že i nejeden člověk z města Sardis se vydal touto cestou. Víme, že z města Sardis vzešel významný křesťan jenž se jmenoval Melito, byl sardským biskupem, který byl znám svou znalostí Božího slova a zbožným životem. Možná jsme na pokraji smrti, posilme to, co je na vymření.
