Nejvtipnější hláška Velikonoc
Čas od času se zastavím a žasnu nad různými detaily toho, jak jsme stvořeni a jaké schopnosti nám Pán Bůh dal. Jednou z nich je schopnost zasmát se něčemu humornému. A přestože teď s rodinou zažíváme těžké období, zažili jsme několik momentů, kdy jsme se spolu něčemu zasmáli, a vnímám, jak to pomáhá nést i ty těžké věci.
Když jsem si přečetl text pro dnešní kázání, tak jsem si uvědomil, že je tady jeden velice vtipný moment. Ale nebudu předbíhat. Dnes ten text budeme číst po částech. Přečtěme si tedy první část našeho velikonočního příběhu. Budeme číst z Lukášova evangelia o událostech, které se odehrály v neděli vzkříšení.
Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.
Řekl jim: "O čem to spolu rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!" On se jich zeptal: "A co to bylo?" Oni mu odpověděli: "Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. (Lukáš 24, 13 – 21)
Tak zpátky k tomu, co bylo tak humorné. Všimli jste si? Nepoznaný Ježíš se doptává dvou učedníků, co že se stalo v tom Jeruzalémě. Než to Kleofáš začal Ježíši vysvětlovat, řekl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ (v.18)
Nepřijde vám to vtipné? Ve skutečnosti je Ježíš jediným člověkem z masa a kostí, který opravdu ví, co se stalo. On jediný přesně ví, co znamenala Jeho smrt. On jediný ví, jak porazil smrt a vstal z mrtvých. A tady Mu Kleofáš říká, že je asi jediný, kdo neví, co se stalo. Myslím si, že se Ježíš musel kousat do rtu, aby nevyprskl smíchy.
Jelikož tuto větu máme zapsanou v Lukášově evangeliu, je jasné, že si ji Kleofáš moooooc dobře zapamatoval. Myslím, že potom často vyprávěl o tom, jak vzkříšenému Ježíši řekl, že je jediný, kdo nic neví. Myslím, že se tomu museli smát i ostatní. Proto si to zapamatovali a proto máme takovou větu v Bibli.
Nicméně, není to až příliš reálný obraz toho, jací jsme? Někdy máme pocit, že ani Pán Bůh přesně neví, co se děje. A tváříme se jako ti, kdo Mu to musí vše dobře vysvětlit. A ve skutečnosti On vše ví a On jde s námi, aby nám něco vysvětlil, abychom Ho zažili takového, jaký je. To je obraz vzkříšeného Ježíše. On jde s námi, i když jsme smutní, zmatení, nebo naopak příliš sebejistí.
Ale zpátky k příběhu. Ti dva učedníci odcházejí z Jeruzaléma a mluví o tom všem, co prožili. Jsou velice zklamaní, protože Ježíš je po smrti. Doufali, že On je Mesiáš, ale vzhledem k tomu, že byl zabit, tak si myslí, že se spletli. Tito učedníci měli teologii slávy a moci a ne teologii kříže, utrpení a milosti. Očekávali Mesiáše, který povede ty moudré a rozhodné, kteří Ho následují a poslouchají. Ale Mesiáš přišel ve slabosti, aby spasil ty, kdo přiznávají svoji slabost a neschopnost.
Kleofáš se svým přítelem odcházejí z Jeruzaléma. Vlastně nevíme proč. Nevíme, zda se vrací domů nebo zda byli třeba posláni, aby oznámili ostatním, že Ježíš je mrtev. Každopádně jsou na špatné cestě. Je velice zvláštní, že je nezastavily ani ty události nedělního rána, které popisují. Sami to Ježíši říkají: „Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ (v.22-24)
Tito učedníci jsou ohromeni a stejně jdou špatným směrem. To je velice příznačný obraz nás lidí. My můžeme být dokonce ohromeni, zažít nějaký zázrak, a stejně si jdeme svojí špatnou cestou. Vzpomínám si na příběh kamaráda, který nebyl věřící, ale teklo mu do bot, a tak se modlil. A vše, za co se modlil, se stalo. Říkal, že ten Bůh asi opravdu existuje. Ale po pár dnech řekl, že to určitě byla jen náhoda. Ani zjevné Boží jednání není zárukou proměny srdce. Tito učedníci šli špatným směrem.
Boží milost se projevuje tím, že Ježíš se k nám přidává, i když jdeme špatným směrem. On je s námi, aby nás zachránil. V tom našem příběhu jsou tři zásadní dějství, skrze které Pán Bůh vrací naše poutníky na dobrou cestu. Je to skrze slovo, svátost a svědectví. Pojďme se nad tím zamyslet.
1. dějství: Slovo
Ježíš trpělivě naslouchá povídání učedníků o tom, co se stalo v Jeruzalémě, ale pak už to nemůže vydržet a spustí: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?" Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.“ (v.25-27)
V tomto okamžiku asi mohl Ježíš říci: Vždyť jsem to já! Ježíš! A nebylo by třeba nic vysvětlovat. On to nedělá. On je bere do Písma, do Bible. Ježíš tady na zemi totiž věčně nebude, kdežto Písmo tady zůstane. A Písma svědčí o Ježíši. (Jan 5,39) Ježíš je tedy bere do Božího slova. Do stejného Božího slova, které máme my dnes. Ježíše totiž nacházíme všude v Božím Slovu. Ježíš se ukazuje druhým v Božím slovu.
Tady začíná nejzajímavější kázání všech dob, které dává do souvislosti celý Boží spasitelný plán tak, jak se odvíjí už od stvoření. Boží slovo je to, co tito učedníci potřebují. Boží slovo je nástrojem, který si Bůh používá, aby daroval víru. Učedníci naslouchají fantastickému příběhu, začíná jim to do sebe zapadat, jsou nadšení a žasnou, že to nikdy neviděli. Později říkají, že jim hořelo srdce (v.32), když to poslouchali. Pamatuji na druhého kamaráda, se kterým jsem kdysi četl Bibli. Ten stále opakoval jednu větu: Jak to, že jsem to dříve neviděl.
Milí přátelé, Ježíš používá Boží slovo, aby nás vracel na dobrou cestu a aby nás na ní udržoval. Dělal to s těmi učedníky, dělá to s námi. Nepodceňujme moc ztišení nad Biblí. Tam vidíme skutečného Ježíše. Tam se nás On dotýká. Tam se děje setkání se vzkříšeným Ježíšem. Tam nás On obrací na tu dobrou cestu.
Na druhé straně je tady jedno obrovské varování. Víra není jen intelektuální cvičení. Nestačí jen vše vědět a všechno pochopit. Víra je ještě něco více. Vždyť se podívejme na ty naše dva učedníky. Přestože už tomu rozumí, přestože chápou souvislosti, přestože už jim hoří srdce, oni Jej stále nepoznali. Nevidí, že ten, kdo kráčí vedle nich, je ten, kdo hraje hlavní roli v tomto úžasném příběhu. Jejich oči zůstávají stále slepé!
2. dějství: Svátost
Ježíš má pro učedníky druhé dějství. Čteme: „Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: "Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.“ (v.28-31)
To je opět další zlomový okamžik. Ježíš dokončil své učení. Opět zde mohl zjevit svoji slávu a zmizet. Ale On se nechává pozvat ke stolu. A u toho stolu najednou došlo k zásadní proměně rolí. Z hostitelů se stávají hosté a z hosta hostitel. On slouží jim. On vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim.
Opět tady můžeme vidět jistý obraz. Jak často my máme pocit, že my pro Pána Boha něco děláme, my Mu nějak sloužíme. My mu děláme laskavost. Ve skutečnosti On slouží nám. On je tím hostitelem. Nic na tom nemění ani fakt, že si to někdy ani neuvědomujeme. Není to o tom, že my jsme ti dobří, kteří Ho hledají. Vždyť my až příliš často sebevědomě jdeme špatným směrem. Je to o tom, že On přichází. On nám slouží. On pracuje na tom, abychom změnili směr. Tak se to stalo i těmto dvěma učedníkům. A tam Oni zažívají tu úplně první Večeři Páně po Kristově vzkříšení. Oni zažívají reálnou přítomnost vzkříšeného Ježíše Krista. V jídle, které se stává svátosti, se s Ním potkávají. A o tom je Večeře Páně, o tom jsou svátosti. Jde o setkání s Ježíšem Kristem. V tomto setkání sám Pán Ježíš odstraňuje naši slepotu a my Jej vidíme.
Zažít Ježíše Krista je opravdu něco svatého. To není jen nějaká náboženskost. Nejde jen o nějaké duchovní cvičení. Jde o to, že najednou vírou vím, že On je tu se mnou. A to je to poselství Velikonoc. On je živý a je se mnou. Otázkou není, zda je vedle mne, ale zda Ho už vidím, zda Ho zažívám. A pokud ne, tak i to je něco, o co i dnes můžeme prosit.
3. dějství: Svědectví
V tom momentu, kdy naši dva učedníci Ježíše poznali, se On od nich vzdálil. Ale vzdálil se vlastně pouze fyzicky, protože ve skutečnosti je jim blíže, než kdy byl. On je teď tím, kde je v jejich srdcích, kdo panuje v jejich životech. On v nich přebývá skrze svého Ducha. On přebývá v těch, kdo Mu věří!
Přečtěme si závěr tohoto příběhu: „Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: "Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi." Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.“ (v.32-35)
Setkání s Ježíšem mění všechno. Jde o obrácení o 180 stupňů. Ten obrat přichází okamžitě. Není zde váhání, vyhodnocování, rozhodování. Setkání s Ježíšem je vrací na dobrou cestu, na cestu svědectví o Vzkříšeném! Cesta od Krista se mění na cestu svědectví o Kristu, který je už navždy s nimi.
Když šli s Ježíšem, tak Jej přesvědčovali, že už není dobré pokračovat v cestě, že už je pozdě. Ale když se s Ním setkali, tak vnímali tu urgenci, aby přinesli svědectví, aby o tom řekli druhým. Ještě té hodiny běží zpět do Jeruzaléma.
A tak jdou nejprve k ostatním učedníkům a přinášejí svědectví o Vzkříšeném. A tam se také se Vzkříšeným znovu setkávají. A potom o několik týdnu později, naplněni Duchem svatým jdou jako svědci do ulic Jeruzaléma, do vesnic Judska a Samaří a až na konec světa. Jdou jako svědci o Ježíši, který je vzkříšeným Mesiášem.
Jako svědkové vědí, že prostě musí druhým ukázat Ježíše. Oni vědí, že cílem jejich svědectví, cílem každého kázání, je ukázat na Ježíše. Protože Písma svědčí o Něm! Protože On se s lidmi chce osobně setkat.
Kdykoliv se teď tito svědkové dívají do Písma, vidí tam Ježíše. Je to, jako když se na filmový trhák díváte podruhé. Najednou víte, jak to všechno skončí a tak se na Písmo díváte optikou kříže a prázdného hrobu. Už to tam všude vidíte! Ježíš tam všude je! A oni Ho ukazují druhým.
A k tomuto svědectví Písem mohou učedníci přidat i svoje svědectví, protože se s tímto Ježíšem osobně setkali a zažili Ho při svátosti, kterou jim sloužil. I my můžeme přidat své svědectví, protože jsme se s Ním setkali. Už Ho totiž vidíme. Ježíš tady totiž je.
Přeji vám radost z života v blízkosti vzkříšeného Ježíše Krista.
