O vdovách nejen pro vdovy
Dnes nás čeká poslední ze série kázání, které se točily kolem mužů a žen a jejich vzájemných vztahů. Chceme hovořit především o vdovcích a vdovách a do této skupiny jsme přidali i rozvedené. Máme ale na mysli ty rozvedené, kteří jsou dle biblických pravd v situaci, kdy jejich původní manželství je už neobnovitelné, protože původní manžel či manželka je v jiném vztahu nebo třeba po smrti. Takže, když dnes budu mluvit vdovách a vdovcích, budu mít na mysli i tuto skupinu. I tak mojí modlitbou je, aby sám Bůh mluvil skrze svého svatého Ducha ke každému z nás.
A s tím na mysli, přečtěme si text, který jsem vybral k našemu tématu. Jsou to slova apoštola Pavla.
Audio záznam naleznete zde.
Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné. Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu. Vdova, která je opravdu osamělá, doufá v Boha a oddává se vytrvale prosbám a modlitbám ve dne i v noci. Ta, která myslí jen na zábavu, je mrtvá, i když žije. To jim zdůrazňuj; ať se jim nedá nic vytknout. Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící. Mezi zapsané vdovy smí být přijata žena ne mladší než šedesát let, jen jednou vdaná, známá dobrými skutky: jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost a umývala jim nohy, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle. Mladší ženy nezapisuj mezi vdovy. Neboť jakmile je smyslnost odvrátí od Krista, chtějí se opět vdávat; tak propadají odsouzení, protože porušily slíbenou věrnost. Zároveň si navykají zahálet a chodit po návštěvách. A nejen zahálet, nýbrž i klevetit, plést se do cizích věcí a mluvit, co se nepatří. Chci tedy, aby se mladší vdovy vdávaly, měly děti, vedly domácnost a nedávaly protivníku příležitost k pomluvám. Některé totiž se již daly na satanovu cestu. Má-li některá věřící žena vdovy v příbuzenstvu, ať jim pomáhá, aby nebyla zatěžována církev, která má pomáhat osamělým vdovám. (1.Timoteovi 5:3-16)
V Božím slově nečteme mnoho o vdovcích, protože jejich situace nebyla tak složitá, jako role žen. Vdovec jako muž byl schopen pracovat a uživit se. Pozice žen byla mnohem těžší. Samotná vdova neměla mnoho možnosti jak si zajistit obživu. A právě proto Bible opakovaně volá k soucitu a ke skutkům milosrdenství a to nejčastěji vůči sirotkům a vdovám. Příkladem je i Jakub, který říká: „Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ (Jakub 5:27)
Samozřejmě, doba se změnila. Přesto i dnes patří sirotci a vdovy k ohroženým skupinám. Chci tedy už teď na začátku vyzvat nás všechny, abychom měli otevřené oči na potřeby těch nejslabších a to včetně vdovců a vdov. Pomáhejme, jak můžeme. Ale zároveň vás prosím, pokud víte o vdovách či vdovcích či dokonce párech, které jsou v těžké situaci, nahlaste to v naší sborové kanceláři, abychom hledali cestu, jak jim pomoci. Ale zároveň se obracím i na vás, kdo jste tady a jste v těžké situaci, dejte nám vědět.
Stejným dechem chci také poděkovat všem, kdo nezištně slouží lidem ve svém okolí. Mnohdy jsou to právě vdovy, které slouží druhým vdovám a starším lidem. Ale chci poděkovat i jednomu mladému muži, který je svobodný, má tedy možná trochu více času a nabídl se, že bude seniorům pomáhat s dopravou. Moc si takové pomoci vážíme.
Ale podívejme se nyní na ten náš text. Apoštol Pavel, tady vdovy rozděluje vlastně do dvou skupin. Mluví o mladých vdovách a starších vdovách. Než se podíváme na tyto dvě oblasti odděleně, podívejme se na to, co je zde společné. Pavel píše: „Vdova, která je opravdu osamělá, doufá v Boha a oddává se vytrvale prosbám a modlitbám ve dne i v noci.“ (v.5) Ať je vdova či vdovec mladý či starší, to první, s čím se musí vypořádat je osamění. K tomu dojde tím, že zemře partner. Možná v případě nevěry a odchodu partnera je to ještě horší, než kdyby ten partner zemřel. Samota a smutek jsou tím prvním, s čím se vdova či vdovec musí vypořádat. Přestože jsme všichni jiní, jde o náročnou oblast a vypořádat se s odchodem blízké osoby je náročné a zabere to čas. To, co nás v tom procesu pomůže, je důvěra v Boha a modlitba. Dnes by tady asi některé vdovy mohly stát a vydávat svědectví, jak je Boží blízkost přenesla přes mnohé bolesti. Jako soused vdovy mohu říci, že jsem dosvědčoval, jak se naše sousedka utíkala k oslavným písním na Boží chválu, aby ji smutek nepřemohl. A tato rada se týká vdov, ale na druhou stranu je aplikovatelná pro každého z nás. Každý zažijeme období bolesti a smutku. Jak reagujeme? Kde utíkáme se svým žalem a bolestí? Kéž bychom uměli utíkat k Hospodinu. Připravujme se i v době pokoje na nepokoj a těžkosti.
Ono, statistika je neúprosná. Pokud se manželé nerozvedou, tak téměř 50% z nich ovdoví. Ano výjimečně se stane, že oba partneři odejdou ze světa najednou při nějaké nehodě, ale to jsou výjimky. A tak i vy, kdo jste manželé, a především vy starší, modleme se o to, abychom měli sílu zvládnout život, i kdybychom zůstali vdovci či vdovami. Ale my všichni se můžeme modlit o to, abychom ve chvíli těžkosti a tragédii uměli doufat Hospodinu. Učit se tomu potřebujeme pravdu už dnes.
A teď se tedy podívejme na zmiňované dvě skupiny vdov.
1. Mladší vdovy
O mladších vdovách Pavel říká toto: „Mladší ženy nezapisuj mezi vdovy. Neboť jakmile je smyslnost odvrátí od Krista, chtějí se opět vdávat; tak propadají odsouzení, protože porušily slíbenou věrnost. Zároveň si navykají zahálet a chodit po návštěvách. A nejen zahálet, nýbrž i klevetit, plést se do cizích věcí a mluvit, co se nepatří. Chci tedy, aby se mladší vdovy vdávaly, měly děti, vedly domácnost a nedávaly protivníku příležitost k pomluvám.“ (v.11-14)
Nejprve Pavel hovoří o tom, že mladší ženy by neměly být zapisovány mezi vdovy. Nevíme úplně přesně, o co šlo, ale pravděpodobně měly sbory nějaký sociálně-diakonický program určený starším vdovám, o které církev pečovala, a které se staly služebnicemi církve. K této službě skládaly slib, kde se zavázaly, že už se nevdají a zůstanou ve službě církvi. V předcházejících verších Pavel píše, že by to neměly být ženy mladší 60 let.
Naopak, Pavel říká, že mladé vdovy mají stále potřebu rodiny a tak jim doporučuje, ať se znovu vdají. Manželská smlouva totiž zaniká úmrtím partnera a tak jsou vdovy volné pro další sňatek. Takže, mladé vdovy, pokud mají tu příležitost, mají se vdát, mít děti a vést domácnost.
Tady bych chtěl upozornit na jeden důležitý fakt. Pavel tuto rodinnou službu vnímá jako jisté povolání ženy. Žena není druhořadá, pokud nepřijme nějakou vznešenou službu. Naopak, role ženy a matky a té, která zajišťuje teplo rodinného krbu je tu silně vyzdvižena. A tak i ženy, které se rozhodnou pro takový život, stojí v Boží službě, přestože jim třeba péče o děti nedovolí, aby stály v jiné službě. Péče o děti a rodinu je v Božích očích velmi významné povolání a rozhodně by se nemělo znevažovat. Muži by měli ženy oceňovat za tuto jejich službu. Není to v dnešní době jednoduché, ale křesťané by měli být ti, kteří budou chránit, vyzdvihovat a oceňovat roli ženy jako matky a manželky.
Pavel tady také zmiňuje jistá nebezpečí vdov a zvláště těch mladých. Ale možná se to týká všech žen a vlastně asi i mužů. Nebezpečím zde je zahálka, pomluvy, starání se o věci, do kterých nám nic není, nevhodná mluva. Točí se to hodně kolem ovládání našeho jazyka. Je to tedy velká výzva, abychom si dávali pozor na to, co říkáme a prosili Pána Ježíše, aby chránil naše ústa. Prosme Ho, abychom mluvili to, co mluvit máme a nemluvili to, co mluvit nemáme.
A ještě jedno nebezpečí tady Pavel vidí a varuje před ním. Po tom, co Pavel vyzývá vdovy k tomu, aby důvěřovaly Bohu, říká: „Ta, která myslí jen na zábavu, je mrtvá, i když žije. To jim zdůrazňuj; ať se jim nedá nic vytknout.“ (v.6-7) A zase bychom mohli říci, že se to netýká pouze vdov a dokonce pouze žen, ale téměř nás všech. Pokud ztratíme ze zřetele, že v Kristu je naše štěstí a budeme ho hledat v zábavě, tak tratíme všechno. Je to jedno z dnešních největších nebezpečí. Většina lidí nebojuje s existenčními problémy, tak se prostě baví. V čem je problém? Problém je v tom, že dnešní zábava je často spojena s věcmi, které ničí charakter. Mohli bychom mluvit o opilství, drogách, vulgaritě, nečisté mluvě nebo flirtování či o jiných chcete-li, neřestech. Ale hlavní problém je v tom, že pozornost obracíme jen na sebe a Boha a taky bližního klademe daleko za sebe. A i před tím nás dnešní text varuje a volá nás, abychom se podívali do svého nitra, na to jak žijeme, pro koho žijeme a jak se bavíme. I dnes jsme volání k pokání a k rozhodnutí pro změnu.
2. Starší vdovy
A teď ještě něco ke starším vdovám. Možná si vzpomenete, že úřad biblického diakona nebo jáhna vlastně vznikl kvůli vdovám. Křesťané si stěžovali, že vdovám není věnovaná dostatečná péče. Apoštolové ale říkali, že oni mají kázat a ne vyšetřovat, která vdova pomoc opravdu potřebuje a která ne a tak ustanovili diakony, aby řešili ty diakonické potřeby.
A o podobných věcech píše i Pavel a říká, že v prvé řadě se o vdovy má starat nejbližší rodina. Zmiňuje to dokonce opakovaně. Říká: „Má-li některá věřící žena vdovy v příbuzenstvu, ať jim pomáhá, aby nebyla zatěžována církev, která má pomáhat osamělým vdovám.“ (v.16) A na začátku dnešního textu mluví podobně: „Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné. Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu.“ (v.3-4) I tady Pavel připomíná, že zodpovědnost postarat se o vdovu či vlastně jakéhokoli potřebného má především rodina. Připomíná mi to i slova naší starostky. Ta zmiňovala, jak někteří lidé v domově pro seniory nemají peníze na některé základní věci. A když s nimi mluví, tak se dozví, že měli dům a hospodářství, ale přepsali to na děti. A teď berou sociální dávky a žádají po městě podporu, protože nic nemají. Ať už je sociální systém jakýkoli, nemá se zneužívat a určitě je povinností děti se o rodiče postarat. A to je určitě další biblický princip, který platí pro nás všechny. Máme se postarat o své příbuzné. A Pavel tady přidává větičku navíc a říká: „To je totiž milé Bohu.“ (v.4) Učme se dělat to, co je milé Bohu. Při svém plánování budoucnosti nezapomínejme na své rodiče. Nezapomínejme, že je naší povinností požehnat je v době jejich stáří a nemoci. Ano, i tady se doba mění. Je to mnohdy obrovská fuška. Dlouhodobě nemocných bylo v době apoštola Pavla určitě mnohem méně. Nebylo mnoho těch, kdo byli dlouhodobě upoutání na lůžko. Lidé při vážnějších onemocněních umírali. Dnes žijeme dlouho, lékaři do poslední chvíle zápasí o život, ale to často znamená, že je třeba odbornější a náročnější péče. Není to lehké. A už i tady vidíme další námět na modlitby. My, kdo ještě máme rodiče, modleme se o sílu, abychom se o ně dokázali postarat a zajistili jím důstojné stáří a důstojný odchod na věčnost. Kéž by naši senioři nemuseli na věčnost odcházet z prostředí stesku a samoty, ale z prostředí vroucí rodiny, kde jsou děti za své rodiče vděčni.
Ve středu začíná postní období. Budeme směřovat k velkému pátku a k Ježíšovu dílu spasení, které se odehrálo v Jeruzalémě. O Ježíši v tomto období čteme: „Ježíš procházel městy i vesnicemi, učil a přitom stále směřoval k Jeruzalému.“ (Lukáš 13:22) Ježíš směřoval k Jeruzalému, protože věděl, že tam je to místo, kde má zemřít za člověka a vydobýt mu věčnost v Boží blízkosti. Kéž bychom i my směřovali k Jeruzalému. Platí to pro vás, ať už jste vdovy nebo jinak strádající a trpící lidé, nebo jste třeba ti, kdo se o druhé staráte. Platí to, i když nepatříte do žádné z těchto skupin. Svoji sílu hledejme v Kristu, v tom, co pro nás udělal, v tom o čem svědčí prázdný hrob. Mějme tu nebeskou perspektivu, která nás ujišťuje, že ten, kdo věří, se nemusí bát vdovství ani samoty, protože v nebi už nebudou ani vdovy, ani svobodní, ani rozvedení. Budeme zažívat dokonalost ve vztahu s Ním, s Kristem. Kéž by o nás všech platilo, že Mu patříme a že k Němu směřujeme. Kéž by nás očekávání věčnosti s Ním posilovalo v cestě touto časností.
Audio záznam naleznete zde.
