Jdi na obsah Jdi na menu
 


Otázkou není, kdo je můj bližní!

19. 1. 2016

a.gifTu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: "Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" Ježíš mu odpověděl: "Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?" On mu řekl: "'Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí' a 'miluj svého bližního jako sám sebe'." Ježíš mu řekl: "Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ." Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: "A kdo je můj bližní?" (Lukáš 10,25-29)

Audio záznam naleznete zde.

Video záznam naleznete zde.

Milí přátelé, pojďme se dnes společně zamyslet nad tímto známým textem. Máme tady zákoníka, který, jak čteme, zkoušel Ježíše. A to slůvko v originále opravdu má význam toho, že ho tento zákoník chtěl nachytat. Nejde o člověka toužebně hledajícího cestu k Bohu, ale o člověka, který chce Ježíše usvědčit.

Tento zákoník se ptá, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě, tedy, aby se dostal do nebe. Ježíš odpovídá tím, že ho směřuje do Písma, respektive se ho ptá, co k tomu říká Bible. A zákoník velmi dobře odpovídá: „'Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí' a 'miluj svého bližního jako sám sebe'.“ (v.27) Ježíš oceňuje jeho odpověď a říká: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ (v.28)

Co asi v této chvíli prolétlo hlavou onomu zákoníkovi. Myslím, že si vzpomenul na lidi, které opravdu neměl rád. Tak či onak, došlo mu, že není schopen tento příkaz naplnit. A nejen on, nikdo z nás není schopen dokonale milovat Boha i každého člověka. A tomu zákoníkovi to zcela jistě došlo. Ale nechtěl si přiznat, že by nebyl schopen naplnit Boží zákon. Přiznat si selhání je totiž hrozně těžké. A tak chce ten zákon upřesnit. A ptá se: „A kdo je můj bližní?“ (v29) Jinými slovy, chtěl říci, že ti lidé, které nemá rád, vlastně ani nejsou jeho bližní.

Milí přátelé, nejednáme my stejně? Nedělíme lidi na ty, kteří jsou bližní a na ty, kteří bližní nejsou? Je opilec mým bližním? Je romský puberťák mým bližním? Je ten podvodník od konkurence mým bližním? Je ta pomlouvačná sousedka mou bližní? Je muslim mým bližním?

Doktor Martin Luther k tomuto textu řekl: „Našim bližním je jakákoli lidská bytost, především ta, která potřebuje naší pomoc. …  Dokonce i ten, kdo nám nějakým způsobem ublížil nebo nás ranil. Tento fakt nic nemění na tom, že je mým bližním.“ Ano, o tom není pochyb. Každý člověk je našim bližním! Každý! Není výjimky! Ve vašem životě se zatím neobjevil ani jeden člověk, který nebyl vaším bližním! Ani jeden!

Přečtěme si teď, jak Ježíš zareagoval na tuto otázku. A já vás prosím, dobře si všimněte, že Ježíš v následujícím příběhu vůbec neodpovídá na otázku po tom, kdo je náš bližní. Ona totiž v této chvíli nebyla vůbec podstatná. Ježíš místo toho klade otázku úplně jinou, otázku, která je zásadní!

Dočteme teď ten příběh. Dobře poslouchejte.

 

Ježíš mu odpověděl: "Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: 'Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.' Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?" Zákoník odpověděl: "Ten, který prokázal milosrdenství." Ježíš mu řekl: "Jdi a jednej také tak." (Lukáš 10,30-37)

 

Jaká je tedy ta zásadní Ježíšova otázka? Zákoník se ptá, kdo je jeho bližní. Ježíš klade otázku, kdo z těch tří byl bližním tomu potřebnému! A ve svém důsledku pokládá zákoníkovi otázku: Kým jsi ty? Jsi jako ten Samařan? Jaké je tvé srdce?

O tom, kdo je náš bližní, není pochyb. Otázkou je, kým jsem já. Otázkou je, jaké je to moje srdce. Naše přirozenost vždycky bude hodnotit ty druhé. Ten je takový či makový. Ten si moji pomoc zaslouží a ten ne. To je můj přítel a to nepřítel. Prostě řešíme, jaký typ člověka je ten náš bližní. Ježíš ale klade otázku, jaký typ člověka jsem já! To je totiž otázka, kterou si klade křesťan. To je totiž otázka, kterou si musíme klást my, kdo chceme být následovníky Ježíše Krista!

Ježíš tady klade otázku, zda umíme prokazovat milosrdenství bez ohledu na to, kdo to milosrdenství potřebuje. A když se vrátíme k tomu přikázání lásky, tak Ježíš mění otázku „Kteří lidé jsou hodni mé lásky?“ na otázku „Jak mohu být člověkem, jehož milosrdenství není ohraničeno vzhledem, bohatstvím, vzděláním, společenským postavením nebo třeba náboženským přesvědčením člověka?“

Ježíš nás učí, čím je charakterizován takovýto člověk, ten, kdo je schopen přinést milosrdenství komukoli. Ježíš tady udává dvě charakteristiky, které u tohoto Samařana vyzdvihl.

 

1. charakteristika: Soucit

To první, co Ježíš zdůrazňuje je soucit. Čteme: „Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem.“ (v.33) Kněz a lévita, kteří šli kolem před ním možná také zažili nějaký soucit, ale ne dost, aby to s nimi něco udělalo. Tento člověk, o kterém mimochodem nevíme vůbec nic, nebyl hoden jejich lásky. U Samařana to bylo jinak. Jeho soucit ho vedl k akci.

Proč máme mít soucit? Odpověď nám dal onen zákoník. Bůh nám říká: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (v.27) A proč ho máme milovat? Protože každý člověk je stvořen k Božímu obrazu. Proto! A pokud vám chybí soucit, když vidíte trpícího, pokud vás soucit nevede k akci, tak se modlete, abyste více milovali Boha.

A já teď neříkám, že musíte pomáhat každému potřebnému. To není v silách žádného. Ale tento text nás volá, abychom nezavírali oči před těmi, kterým máme pomoct, které nám Pán Bůh klade do cesty. A dejme si velký pozor, abychom se nevymlouvali. Dejme si pozor, abychom neříkali, že na to máme sociální služby. Dejme si pozor, abychom se nevymlouvali na mnoho práce. Dejme si pozor, abychom se nevymlouvali, že musíme dělat něco významnějšího či duchovnějšího. Takové výmluvy mohli mít i ti dva v našem příběhu. Ale Ježíš to neřeší. Oni nemají Kristovo srdce. Modleme se o soucitné Kristovo srdce.

 

2. charakteristika: Ochota přinést oběť

To je to druhé, co tady Ježíš zdůrazňuje. Samařan věnoval potřebnému svůj čas a také své peníze. Poskytl tu základní potřebu a potom ho předal hostinskému s tím, že mu dal zálohu dva denáry a slíbil doplatit další případné výdaje. Dva denáry by dnes znamenaly asi 2 000 Kč. Co jsme schopni dát my?

Žijeme v jiné době. Dneska bychom vytáhli mobil a bezplatně zavolali sanitku. Ta by většinou do 15 minut přijela, my bychom možná ještě vydali nějaké svědectví a za půl hodiny bychom byli hotovi s hřejivým pocitem dobrého skutku.

Ale jsou i situace, kdy to nejde tak lehce. No, možná řeknete, že přece máme různá sociální zařízení a diakonii. A ano, máte pravdu. Ale pokud bych měl použít obraz z toho našeho příběhu, tak sociální služby bych spíše přirovnal k tomu hostinci. Když už se k nim člověk nějak dostane, postarají se o něj. A můžeme říci, že jdou dnes i o krok dále, mají svoje terénní pracovníky apod. Ano, musíme být velmi vděčni na to, jak dobře se máme.

Žádná společnost se ale neobejde bez těch Samařanů nebo možná Samaritánů, jak to překládá kralická Bible, kteří budou mít otevřené oči a uši a budou schopni pomoci tam, kde sociální služby nedosáhnou. A žádná taková služba se neobejde bez obětí. Taková služba vyžaduje čas a mnohdy i peníze či jiné zdroje.

Jakou oběť jsme ochotni přinést my? No nejjednodušší je mnohdy hodit nějakou korunu na sbírku. Ale myslím, že Pán Bůh po většině z nás chce více. Začíná to otevřenýma očima a soucitným srdcem.

Těch potřeb je mnoho. Dovolte jen několik nejakutnějších příkladů. Sháníme dobrovolníky, kteří by byli ochotni připojit se k projektu Šance podaná ruka. Hledají se jak muži, tak ženy. Hledají se ti, kdo se naším přátelům s Šance budou věnovat nebo třeba ti, kdo jim připraví svačinu. Třeba jednou za měsíc. Můžete pomoci jednou měsíčně? Hledají se muži a ženy, kteří by sloužili těm nejstarším v době setkání v Domově pro seniory. Potřebujeme ty, kdo přivezou ty nejstarší na vozíčku nebo je doprovodí na bohoslužbu či biblickou hodinu.

A nakonec ještě jedna výzva týkající se také seniorů. Vzhledem k měnící se finanční situaci sboru asi nebudeme schopni v budoucnosti zajistit to, abychom měli speciální zaměstnaneckou pozici určenou k navštěvování starších a nemocných členů sboru, jak je tomu nyní. Takže budeme potřebovat, abychom se aktivněji zapojili my ostatní. Někteří to už dělají. Ale hledáme další muže a ženy, kteří by byli ochotni navštívit ty nejstarší sborovníky. Není na to třeba velké odbornosti. Je třeba velkého srdce. Je třeba soucitu a ochoty přinést oběť času. Zbytek záleží na vás. Není to něco, k čemu vás Pán volá? Možná jedna návštěva měsíčně. Možná více. Záleží na vás. Pokud je tady někdo ochoten nově vstoupit do této služby, můžete se zapsat na listinu u sester s literaturou.

Milí bratři a sestry, je jasné, že služba milosrdenství má za cíl pomoct potřebným. Ale služba milosrdenství působí ještě něco jiného. Služba milosrdenství je totiž jistým odrazem služby Ježíše Krista. On z velkého soucitu, z velké lásky přišel a přinesl největší oběť. Dal svůj život, abychom my mohli být věčně zachráněni. A tak křesťané svým milosrdenství ukazují na Boží milosrdenství. Ale ani to není všechno. Když přinášíme milosrdenství, jsme proměňování. Přestáváme se dívat na druhé optikou toho, zda jsou nebo nejsou hodni naší lásky a soucity. A začínáme zkoumat své vlastní srdce. A to nás může vést k tomu, že i když sami toho nejsme hodni, došli jsme velkého Božího milosrdenství. Služba milosrdenství ve jménu Ježíše Krista totiž odstraňuje otázku „Kdo je můj bližní?“ a nahrazuje ji pokojem ve vztahu s Bohem, který nám nezaslouženě prokázal milosrdenství a zamiloval si nás.

Audio záznam naleznete zde.

Video záznam naleznete zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář