Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. 9. 2019

Otrok nebo svobodný?

a.jpgPokračujeme v naší sérii o svobodě v Kristu a já bych dnes začal takovým příkladem, který nás uvede do další části z knihy Galatským.

Dovolte, že ještě před tím zkusím definovat, co je křesťanská svoboda. Svoboda je, když můžu dělat to, po čem toužím a co mi přinese radost až na věky. Ta definice by jistě šla rozšířit, ale pro dnešní kázání bude stačit.

První část říká, že dělám, po čem toužím. Opilec touží po alkoholu, takže první část definice je splněna, ale toto mu nebude působit potěšení až na věky. To je asi jasné. Trochu složitější to může být s tou druhou části a o té je také náš dnešní text.

Dovolte další příklad, byť možná nedokonalý. Představte si muže, který je ženatý a má děti. Nicméně, tento muž se v práci setkává s ženou, která mu je velice sympatická, je mu s ní čím dále lépe a ona vůbec neskrývá svůj obdiv k němu. Najednou má ten muž pocit, že jeho manželství mu už nic nedává. Najednou má pocit, že to manželství je jako klec, která mu brání, aby se cítil svobodný. Takový muž má asi tři možnosti. Může opustit rodinu. Ale táto volba je porušením manželského slibu, je hříchem, má destruktivní následky a okrádá toho muže o tu věčnou radost. Jeho další možností je zůstat v manželství, uvědomit si, že to je ta správná volba, ale nic zásadního neměnit ve vztahu ke své manželce. Nicméně ani tak není svobodný, protože nedělá to, co ho těší. Dělá to, co musí. Zůstává manželem možná kvůli dětí, možná kvůli tomu, že nechce porušit slib, který dal, možná ze strachu, že se společensky ztrapní. Potom je tady třetí možnost, zažít obnovu svého manželství. To asi bude vyžadovat pokání a mnoho dalších kroků vedoucích k obnově vzájemné lásky a důvěry. Ale toto je jediná cesta, jak může být skutečně svobodný. Bude opět dělat to, co ho těší a přinese mu to trvalou radost.

Nechci tady dnes pastoračně rozebírat manželství, takže se v tom příkladu neutopme. Ale použil jsem ho proto, abych ukázal na tu prostřední možnost, kdy něco děláme z nějakého donucení. Když bych to aplikoval na naši víru, tak jde o takový stav, kdy se snažíme nějak duchovně žít, ale neděláme to proto, že by nás to těšilo, ale děláme to tak trochu z donucení. V tom případě nejsme svobodní. Jasným příkladem může být třeba chození do kostela. Pokud chodím do kostela, protože mám strach z pekla, nebo nechci zklamat své rodiče, tak nejsem svobodný. Řešením samozřejmě není přestat chodit, protože to ztrácím ten věčný benefit, řešením je změna mého postoje.

Pokud se modlím a nedělám to rád, tak nejsem svobodný. Pokud otvírám Bibli a nedělám to rád, tak nejsem svobodný. V těchto případech jsem vlastně otrok. A o tom je ten dnešní text. A mojí modlitbou je, aby nám Pán Bůh ukázal, zda jsme svobodní nebo zda jsme otroci, a aby nám dal touhu být svobodnými.

Odpovězte mi vy, kteří chcete být pod zákonem: Co slyšíte v zákoně? Čteme tam, že Abraham měl dva syny, jednoho z otrokyně a druhého ze ženy svobodné. Ten z otrokyně se narodil jen z vůle člověka, ten ze svobodné podle zaslíbení. Je to řečeno obrazně. Ty dvě ženy jsou dvě smlouvy, jedna z hory Sínaj, která rodí děti do otroctví; to je Hagar. Hagar znamená horu Sínaj v Arábii a odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť žije v otroctví i se svými dětmi. Ale budoucí Jeruzalém je svobodný, a to je naše matka. Vždyť stojí psáno: 'Raduj se, neplodná, která nerodíš, jásej a volej, která nemáš bolesti, neboť mnoho dětí bude mít osamělá, více než ta, která má muže.' Vy, bratří, jste dětmi zaslíbení jako Izák. Ale jako tenkrát ten, který se narodil pouze z těla, pronásledoval toho, který se narodil z moci Ducha, tak je tomu i nyní. Co však říká Písmo? 'Vyžeň otrokyni i jejího syna, neboť syn otrokyně nebude dědicem spolu se synem svobodné.' A proto, bratří, nejsme syny otrokyně, nýbrž ženy svobodné. Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. (Gal. 4,21 – 5,1)

 

Apoštol Pavel nám to napětí mezi svobodou a otroctvím ilustruje na starozákonním příkladu. Už před tím apoštol Pavel použil příklad Abraháma a teď to tedy bude další příklad z jeho života.

 

Hagar a Sáraj

Pán Bůh Abramovi (to je původní Abrahamovo jméno) opakovaně sliboval, že z něj vzejde veliký národ. Avšak Abram už stárne a je bezdětný. Jednou se mu Pán Bůh opět zjevuje a ujišťuje ho o svém požehnání. Nicméně Abram se ptá, co z toho požehnání bude, když vše kvůli jejich bezdětnosti zdědí jeho otrok. Na to Pán Bůh odpovídá: "Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna." (Gen 12,4) A my dále čteme, že Abrah Hospodinu uvěřil. Určitě se moc radovali a toužebně vyhlíželi těhotenství. Ale čas plynul a žádná změna nepřišla.

Sáraj, Abramova manželka, se po jakémsi čase rozhodla, že to vezme do svých ruku. Přišla s návrhem řešení. Navrhla Abramovi, ať se vyspí s její otrokyní Hagar a tak bude mít syna. V té době to pravděpodobně v okolních národech nebylo něco úplně nezvyklého. Když byla žena neplodná, pán měl dítě s otrokyní a ta ho porodila do klína své paní. A to dítě patřilo té paní. Abram a Sáraj zapochybovali, jejich víra zeslábla, a tak se rozhodli, že to s tím dítětem takto vezmou do svých rukou. A opravdu otrokyně Hagar otěhotní a narodí se jí syn.

Dovolím si tady malou odbočku. I dnes se totiž dělají podobné praktiky. Říká se tomu náhradní nebo surogátní manželství. Jde o to, že náhradní matka odnosí dítě jiného páru. Dnes už to nevyžaduje nemanželský sex, protože se použije umělé oplodnění na klinice. Samozřejmě chápu, jak nesmírně těžké je pro manželé, když nemohou mít děti. Ale toto určitě není cesta shodná s Boží vůli. O co horší, tento způsob často využívají bohatí lidé, kdy ženy nechtějí být těhotné, nechtějí se omezovat v kariéře. Najdou si tedy nějakou ženu, většinou chudou, často někde z Asie. Ta jim odnosí dítě a po narození jim je předá. Možná jste slyšeli o celebritách, které to takto praktikují. Děje se to i v Česku a je zde nejasný právní výklad, zde je to povoleno nebo ne. České náhradní matky si za odnošení dítěte berou čtvrt až půl milionu korun. Je to velmi smutné a necitlivé chování.

Ale pojďme zpátky do našeho příběhu. Abram má tedy syna s otrokyní Hagar a pojmenuje ho Izmael. A potom je třináct let ticho. Abrahámovi je 99 let, má pocit, že vše dává smysl, že se v Izmaelovi splnilo zaslíbení. A v tom znovu promluví Hospodin. Poslechněme si ten rozhovor:

Bůh také Abrahamovi řekl: "Svou ženu nebudeš už nazývat Sáraj, její jméno bude Sára (to je Kněžna). Požehnám ji a dám ti také z ní syna; požehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů." Tu padl Abraham na tvář, usmál se a v duchu si řekl: "Což se může narodit syn stoletému? Cožpak bude Sára rodit v devadesáti?" Proto Abraham Bohu řekl: "Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!" Bůh však pravil: "A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Smíšek). Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou. A pokud jde o Izmaela, vyslyšel jsem tě: Hle, požehnám mu a rozplodím a rozmnožím ho převelice; zplodí dvanáct knížat a učiním z něho veliký národ. Ale svoji smlouvu ustavím s Izákem, kterého ti porodí Sára příštího roku v tomto čase." (Gen 17,15-21)

Pán Bůh opakuje svůj slib. A říká, že On dodrží, co zaslíbil a že Abrahám bude mít syna, že toho syna bude mít se Sáraj, teď už přejmenovanou na Sáru. Pán Bůh tak ukazuje, že cesta, kterou se Abrahám vydal, když tomu všemu chtěl pomoct, nabyla dobrá. Pán Bůh měl jiný plán. A o rok později se skutečně stalo, co Hospodin zaslíbil. Sára porodila syna zaslíbení, Izáka, a z jeho linie vznikl židovský národ.

 

Svoboda důvěry nebo otroctví zákonu

V našem textu používá apoštol Pavel tento příběh jako obraz toho, co znamená žít ve svobodě. Žít ve svobodě znamená, spolehnout se na zaslíbení.

A apoštol Pavel tedy čtenářům nutně tlačí otázku. Jak chcete žít vy? Chcete být dětmi otroctví nebo dětmi svobody? Chcete být těmi, kteří nedůvěřují plně Hospodinu a mají tendenci vzít otázku své spásy do svých rukou nebo chcete být těmi, kdo se spolehnou na Boží zaslíbení. Dovolte, že několik takových zaslíbení, týkajících se naší věčnosti, připomenu:

 

  • A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista. (Jan 17,3)
  • Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Řím 6,23)
  • A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. (1.Jan 5,11-12)
  • Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. (Jan 6,54)

 

Ve všech těchto textech rezonuje to zaslíbení. Není tam pro nás úkol. Je tam totiž odkaz na Krista, který už ten úkol splnil. My máme pouze důvěřovat těmto Božím slibům. Skutečně svobodný je totiž ten, kdo se z Boží milosti vírou na toto zaslíbení spolehne. To poslední zaslíbení nás bralo k Večeři Páně. Samozřejmě ono nezaslibuje, že když budeme chodit k Večeři Páně, budeme automaticky spaseni. Ono ukazuje na to, že když k ní přistupujeme s vírou v to, že Pán Ježíš za nás prolil svoji krev, pak jsme skutečně svobodní a máme život věčný.

Bratři a sestry, skutečně svobodní jsme tehdy, když spoléháme na zaslíbení. Potom k Pánu Bohu přicházíme rádi a těší nás to. Nechci říct, že já někdy nezažívám situaci, kdy mne to do společenství nebo k Božímu slovu netáhne. Určitě zažívám. Únava, nějaké starosti či trápení někdy způsobí, že bych nejraději seděl doma a ani nevycházel. Někdy si přečtu biblický text a ani nevím, co jsem četl, protože mám vypnutou mysl. Někdy jsem na setkání, kde se modlíme a moje myšlenky létají někde po světě. To se samozřejmě může stát každému. Ale pokud se to stává pravidlem, tak je to známka, že něco není v pořádku. A pokud se z mého následování Krista úplně vytratí radost a touha po Boží blízkosti, pak je to známka toto, že ztrácím nebo jsem už ztratil svobodu a jednám jako otrok, tedy jsem otrok.

Co potom? Apoštol Pavel v tom našem textu dává ještě jeden příklad o svobodě a otroctví a srovnává Sijón, jako místo kde bylo dáno desatero s nebeským Jeruzalémem. To už nebudeme rozebírat. Ale potom dává radu pro ty, které opět svádí otroctví. Pavel cituje z toho příběhu o Abrahámovi a říká: „'Vyžeň otrokyni i jejího syna, neboť syn otrokyně nebude dědicem spolu se synem svobodné.“ (v.30) Bratři a sestry, pokud nás něco vábí do života v otroctví a okrádá nás o svobodné a radostné následování Krista, musíme to vyhnat. Jak? Je jediný způsob, jak to udělat. V pokání s k tomu přiznat a poprosit Pána Boha o dar víry. Kdo Pánu Bohu věří ke spasení, ten je svobodný a má věčná život.

Je před námi chvilka zpovědi a také večeře Páně. To je nová příležitost, jak se radovat ze svobody. A pokud jste si uvědomili, že vás to otroctví zase tahá za šos, vyznejte to Pánu Bohu a poproste o novou milost, abyste mohli radostně věřit a následovat Jej.  A když potom budete klekat u stolu Páně, poděkujte Pánu Ježíši, že vám zajistil svobodu. Poslední verš našeho textu říká: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (v.1)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář