Jdi na obsah Jdi na menu
 


14. 11. 2010

Pokání – to je dobrota! Boží!

pa281094.jpgDnes si připomínáme neděli pokání. Ano, pokáním má křesťan žít každý den, ale přesto má význam mít jednu neděli ročně oddělenou k tomuto účelu.

Když se řekne pokání, tak asi nemáme ty nejlepší pocity. Když se řekne pokání, tak si uvědomujeme, že musel být nějaký průšvih a že bychom měli být smutní. Já bych chtěl dnes tuto naši představu změnit. Ne, nechci říct, že se při pokání či zpovědi máme smát od ucha k uchu. Ale z Božího slova se dnes budeme učit, že pokání je projevem Boží dobrotivosti. To, že se stal průšvih, to totiž všichni víme. Ale z Boží milosti je člověk přiveden k pokání, to znamená k nápravě, k záchraně. Jako hříšníci musíme být za možnost pokání vděčni. Protože právě pokání je cestou k pokojnému a radostnému životu.

 

Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž. Víme přece, že Boží soud pravdivě postihuje ty, kteří tak jednají. Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu?Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud.On 'odplatí každému podle jeho skutků'. Těm, kteří vytrvalostí v dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest, dá život věčný. Ty však, kteří prosazují sebe, odpírají pravdě a podléhají nepravosti, očekává hněv a trest. Soužení a úzkost padne na každého, kdo působí zlo, předně na Žida, ale i na Řeka; avšak sláva, čest a pokoj čeká každého, kdo působí dobro, předně Žida, ale i Řeka.

(Římanům 2:1-10)

 

            Podívejme se tedy podrobněji na to, co tady apoštol Pavel říká. Zmíním 3 klíčové pravdy:

 

1.      Člověk neujde Božímu soudu

V první kapitole listu Římanům apoštol Pavel říká, že pohané se nemohou vymlouvat. Čteme: „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ (v.19-21) Pavel říká, že pohané nemají omluvu za to, že odmítají Boha Stvořitele. A následují poměrně tvrdá slova, kdy ukazuje na to, že za takovéto jednání a hlavně za to, že odmítají Boha, jsou hodni smrti (v.32).

Na začátku naší kapitoly Pavel reaguje především na Židy a říká: „Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž.“ (v.1) Apoštol Pavel tady varuje Židy, ale vlastně každého člověka, že si máme dát pozor na to, abychom nesoudili, protože tím odsuzujeme i sami sebe. Pavlovi jde především o to, aby Židé nebyli soudci pohanů, ale určitě to platí i o jakémkoli souzení. Ještě jednou si poslechněte tu závěrečnou větu: „Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž.“ (v.1) On tady neříká, pokud činíš totéž, co odsuzuješ, odsuzuješ sám sebe. Neříká „pokud činíš totéž“. On jasně oznamuje „činíš totéž“. A zdaleka nemusí jít o stejný čin! Zdaleka nemusí jít o odmítání Boha, pýchu, modloslužbu nebo třeba homosexuální jednání, jak tomu čteme v první kapitole. Ale jde o to, že ať už žijeme jakkoli, ať jsem jakkoli zbožní, všichni jsme stejně tak hříšníci a stejně tak odsouzeníhodní. Proto nemáme soudit. Protože každý člověk je hříšný a každý i se svými skutky stane před Božím soudem!

Jako praktický příklad nám může sloužit známý příběh o Ježíši a ženě přistižené při cizoložství. Tehdy Ježíš pronáší tu známou větu: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ (Jan 8:7) Proč to Ježíš říká. Neříká to proto, aby řekl, že ta žena je bez viny. Říká to ze stejného důvodu, jako apoštol Pavel. Jde Mu o to, aby si přítomní uvědomili, že i oni jsou hříšníci a jednou stanou před Božím soudem.

Dovolte, že ještě kratičce odbočím a připomenu, co to znamená soudit druhého. Když je napsáno, že nemáme soudit, tak je tím myšleno, že nemáme soudit člověka. Jeho chování samozřejmě soudit a odsuzovat můžeme. Hřích musíme nazvat hříchem, ale nemáme člověka zatracovat, protože za tohoto života může být člověku odpuštěno, může přijmout Boží milost. Velmi je v tomto případě důležitá motivace. Protože i když kritizujeme a odsuzujeme chování člověka, musíme to dělat s láskou, jako ti, kdo chtějí pomoci, obnovit, zachránit člověka. Tím, že ho zkritizujeme před druhými mu jistě nepomůžeme. A proto se potřebujeme modlit o srdce na pravém místě! Modleme se o milost, abychom s druhými jednali jako ti, kdo vědí, že se sami jednou postaví před Boží soudný stolec, kde bude vše odhaleno. To je ostatně Pavlův důraz: Pamatuj, že neujdeš Božímu soudu.

2.      Boží dobrota nás touží přivést k pokání

Díky Bohu za to, že Boží slovo nepřináší pouze zvěst o soudu. Tou radostnou zprávou je, že Bůh milostivě působí, abychom nebyli odsouzeni, ale naopak, abychom byli zachráněni. Apoštol Pavel ve čtvrtém verši pokládá řečnickou otázku: „Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“ Je tady řeč o tom, že Bůh je bohatý, štědrý v dobrotě, shovívavosti, velkomyslnosti a dobrotivosti. Takového Boha máme. A o tomto Bohu čteme, že nás z této své dobrotivosti chce přivést k pokání.

Dnes máme neděli pokání a tak si musíme znovu připomenout, co je pokání. Pokání je Bohem darovaný stav, kdy si hříšník uvědomuje svůj hřích, lituje jej a usiluje se napravit (přečtěte si tuto větu znovu). To první a zásadní je to, že nejde jen o nějaké lidské rozhodnutí, projev lidské vychytralosti, ale jde o projev Boží dobrotivosti. Přesně tak to tady říká apoštol Pavel. Dovolte, že zacituji ještě jeden verš, který toto připomíná. O učednících čteme: Když to tedy uslyšeli, upokojili se a začali slavit Boha se slovy: "Tedy i pohanům dal Bůh pokání k životu!"“ (Skutky 11:18). Lukáš zde napsal, že Bůh dal pokání. Nebyla to jejich volba, byl to výsledek Božího působení skrze zvěstované Boží slovo.

Dovolte ještě jeden Biblický text, který ukazuje, že nejde pouze o lítost na hříchem, ale o touhu po změně. Pán Bůh skrze proroka Ezechiele řekl: „Proto budu soudit každého z vás, dome izraelský, podle jeho cest, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se a odvraťte se ode všech svých nevěrností a vaše nepravost vám nebude k pádu. Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít, dome izraelský? Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít.“ (Ezechiel 18:30-32)

Izrael je tady volán, aby odhodil všechny nepravosti. Nestačí lítost nad hříchem, je třeba změny života. Právě proto ve zpovědi vyznáváme hříchy, ale také slibujeme, že s Boží pomocí toužíme svůj život napravit a žít pod vedením Ducha svatého. A opět i tady si připomínáme, že to sami nedokážeme, že pouze Boží dobrota s námi může něco udělat. Pouze Boží dobrota nás totiž je schopna přivést k pokání.

 

3.      Bůh odplatí všem podle jejich skutků

Tohle je ta třetí pravda, kterou chci zdůraznit z dnešního textu. Čteme: „On 'odplatí každému podle jeho skutků'.“ (v.6) A potom apoštol Pavel píše: „Těm, kteří vytrvalostí v dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest, dá život věčný. Ty však, kteří prosazují sebe, odpírají pravdě a podléhají nepravosti, očekává hněv a trest. Soužení a úzkost padne na každého, kdo působí zlo, předně na Žida, ale i na Řeka; avšak sláva, čest a pokoj čeká každého, kdo působí dobro, předně Žida, ale i Řeka.“ (v.7-9)

Ten apoštol, který píše, že spasení není ze skutků, tady píše, že Bůh „odplatí každému podle jeho skutků.“ Není tady nějaká chyba? Vždyť on tady píše, že za zlé skutky je Boží hněv a trest, tedy peklo, a za vytrvalost je věčný život. Vždyť Pavel nám v Písmu připomíná, že jsme spaseni z milosti, tak co to tady je?

Boží slovo si určitě neodporuje. Jsme spaseni díky tomu, že Ježíš Kristus zemřel na  dřevě kříže a ve své milosti nám nabídl odpuštění hříchů. To, co tady apoštol Pavel popisuje je realita toho, že když je někdo spasený, tak to musí být vidět na skutcích. Jeho život je proměňován Božím Duchem a takový člověk z vděčnosti za spasení radostně slouží Bohu. Pomůže nám ale, když se ještě zamyslíme nad tím, o jakých dobrých skutcích je tady řeč. Apoštol píše: „Těm, kteří vytrvalostí v dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest, dá život věčný.“ (v.7) Je tady řeč o tom, že musíme vytrvat v dobrém jednání. To mimo jiné ukazuje na možnost nevytrvat a takto ztratit věčný život. A dále říká, že to dobré jednání je v očekávání nepomíjející slávy, cti a pokoje. A tu nepomíjející slávu, čest a pokoj obdrží ti, kdo stráví věčný život s Kristem. Pokud tedy o nás je pravda, že se spásná víra projevuje tím, že vytrvale toužíme po věčném životě s Kristem, milujeme Jej a následujeme, pak nás čeká věčný život. Nečeká nás proto, že jsme si to nějak zasloužili, ale proto, že takováto touha je znamením Kristem proměněného života a spásné víry. Pokud má člověk takto proměněný život, čeká ho věčný život, pokud nemá, čeká ho věčnost bez Ježíše.

A právě proto i dnes musíme Bohu děkovat, že ve své dobrotivosti nás vede k pokání, abychom svůj boj víry dovedli až do konce a strávili věčnost s Ním. Děkujme Mu za to!

Audio záznam naleznete zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář