Jdi na obsah Jdi na menu
 


Požehnanější je dávat než dostávat

18. 2. 2018

img_4408--zmeneno-.jpgKdyž děláme přípravu na manželství nebo i ve svatebním kázání často hovořím o slovech, která používáme ve spojitosti s manželstvím. Například, když vás navštíví snoubenci, aby vás pozvali na svatbu, tak vám oznámí, že se budou brát. Jeden druhého si berou. Jeden druhého dostávají. Ale v tom slovu „brát se“ je kus egoismu. Já si něco beru. Já něco budu mít. To je ten egoistický přístup popisu svatby. Na druhé straně, když se dívka nebo žena připravuje na svatbu, tak oznamuje, že se bude vdávat. A to je mnohem krásnější slovo. Nezdůrazňuje to, že si někoho bude brát, ale že se někomu vydá. Teda zdůrazněna je ta radost z toho, že má někoho, komu se chce dát. A přestože nechci rozbít klasický model mužství a ženství, tak si myslím, že svým způsobem se i muž v manželství musí vydat a  stále vydávat. A nakonec to neplatí pouze o manželství, ale o všech vztazích a o životě obecně. Potřebujeme se stále učit, jak být lidmi, kteří více dávají, než berou. Jsem přesvědčen, že právě tady lež jeden z důležitých klíčů našich vztahů. Našich manželství.

Přečteme si k tomu i kratičký text z knihy Skutků. Jde o slova apoštola Pavla efezským křesťanům. A Pavel tady cituje Pána Ježíše a říká:

 

Ve všem jsem vám ukázal, že máme … pamatovat na slova Pána Ježíše, protože on řekl: 'Požehnanější je dávat, než dostávat.' " (Skutky 20,35; B21)

 

1. Pamatovat slova Ježíše Krista

Apoštol Pavel nás vybízí, abychom pamatovali na konkrétní slova Pána Ježíše Krista. A když říká, že na ně máme pamatovat, tak jistě mu nejde pouze o to, abychom je nezapomněli, ale hlavně o to, abychom je žili. A touto připomínkou bych chtěl začít. Pokud chcete, aby vaše manželství či jakýkoli jiný vztah byl šťastný, nestačí být teoretikem. Nestačí znát nějaké důležité zásady. Je třeba je žít stále znovu a znovu.

Velmi jasně to zdůraznil právě Pán Ježíš v podobenství o stavitelích, kde jeden stavěl na skále a druhý na písku. O moudrém muži Ježíš řekl: „Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.“ (Mt 7,24) A o druhém staviteli řekl toto: „Každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku.“ (Mt 7,26)

Všimli jste si toho rozdílu? O obou mužích je řečeno, že slyšeli ty pokyny Pána Ježíše Krista. Nešlo o to, že by jeden neslyšel, nevěděl, nebyl informován. V této fázi jsou na tom stejně, oba věděli. Ale potom přichází ten rozdíl. První slyšel a plnil pokyny Ježíše. Druhý slyšel a neplnil pokyny Ježíše. První byl nazván rozvážným, druhý bláznivým. Rozdíl nebyl v tom, co věděli. Rozdíl byl v tom, jak na toto poznání reagovali svým životem.

A tak tedy, když máme pamatovat slova Pána Ježíše, tak si máme vybrat cestu rozvážného muže a usilovat podle těchto slov žít. Znát Boží pravdy a žít si po svém Ježíš nazývá bláznovstvím. Nepuďme tedy blázni a žijme podle Božího slova.

Připomíná mi to, jak o důležitosti praktického následování Pána Ježíše Krista mluvil můj oblíbený kazatel Francis Chan. Přirovnal to k situaci u nich doma. Řekl, že když své dceři řekne, aby si šla uklidit pokoj, tak ona chápe, o co jde. Ona nebude reagovat tím, že o dvě hodiny později nahlásí, že se naučila ten tátův příkaz zpaměti. Ví, že má uklidit. Ani nepřijde a neřekne, že si to nastudovala v řečtině nebo že svolala své kamarádky, aby společně studovaly, co znamená uklidit si pokoj. Ten příkaz je jasný a ona ví, co má udělat.

Pastor Chan tady říká, že nám někdy hrozí nebezpečí, že dokážeme o věcech hodně mluvit a pořádat konference, ale ve skutečnosti nám skutek utek. Zůstáváme teoretici. Pro každého z nás je to dnes velké varování, protože i v otázce vztahů či manželství sice můžeme znát spoustu důležitých biblických pravidel, dokonce můžeme o manželství mluvit a radit dalším, ale přitom to sami nežít. Jinými slovy, člověk může být i manželský poradce a přesto se mu může jeho vinou rozsypat manželství. Proč? Protože nestačí znát pravdy, je třeba je denně pamatovat, je třeba je žít. Pavel nám tedy radí, abychom pamatovali na slova Pána Ježíše. Radí nám, abychom si je připomínali, abychom je žili.

 

2. Požehnanější je dávat než dostávat

Pojďme už k samotnému citátu Pána Ježíše. „Požehnanější je dávat než dostávat.“ Co tato kratičká věta říká? Říká, že člověku přináší více štěstí, když dává, než když dostává. To samozřejmě neznamená, že dostávat či přijímat je špatné nebo že i přijímání nepřináší štěstí. Vůbec ne. A někdy se musíme učit i tomuto přijímání. Hrdost nám může bránit přijmout dar či prokazované dobro či slova vděčnosti.

Ježíš tady ale říká, že více štěstí člověku přinese, když dává, než když přijímá. Souhlasíte s tím? Možná si někdo řekne, že u něj tomu tak není. Že přece jen má větší radost, když dárek dostane, než když ho dá. Nechci se vás moc dotknout, ale pokud je to i váš pohled, tak to prostě znamená, že jste ještě nedospěli do stavu, kdy tomuto Ježíšovu tvrzení dáte za pravdu. Ono to totiž vyžaduje jistou dávku dospělosti. Malé dítě jednoznačně preferuje dárky dostávat. Chce to čas. Dítě musí dozrávat, směřovat k dospělosti, aby mělo radost i z dávání. Jsou ovšem lidé, kteří zůstávají dětmi a nenaučili se dávat. Ve svém egoismu chtějí hlavně brát, hlavně dostávat. A je to nebezpečný stav pro každý vztah a jistě i pro manželství.

Vztahy a tedy i manželství jsou na prvním místě o dávání. Když apoštola Pavel mluví o manželství, tak říká, abychom v úctě dávali přednost jeden druhému (Ef 5,21). Tedy máme dávat na první místo toho druhého. Pro každého člověka je to zápas, protože máme silné ego.

Přirozeně si věci nárokujeme. Chci, aby se mi manželka podřídila. Chci, aby mi manžel vyhověl. Chci, aby se změnila. Chci, aby to přestal dělat. Nicméně Ježíš do toho vnáší jinou perspektivu a říká, abychom přestali v prvé řadě chtít a zaměřili se na to, že my budeme dávat. Chci být dobrou manželkou svému muži. Chci dělat své manželce radost. Chci mu vyjít vstříc. Rád ji vyhovím, i když sám bych to udělal jinak. Udělám tu práci, aby si on mohl odpočinout. Postarám se večer o děti, aby ona mohla trochu klidu.

Když dokážeme zapřít sami sebe a budeme se dávat tomu druhému a upřednostňovat jej, tak v tom najdeme hodně štěstí. To je právě to, co činí manželství či obecně vztahy tak nádherným a skvělým. Ale nejde to úplně samo. Proto nám to Pavel připomíná. Ano, to dávání se skládá s každodenních maličkostí ale také z toho, že něco připravím a naplánuji dopředu. Znamená to, že se zeptám sám sebe, co mohu udělat, aby se manželka v našem vztahu cítila dobře.

Zamilovanost je často velmi egoistická. Chceme pouze brát. A i když to někdy vypadá, že dává, tak je to vlastně stejné, jako když rybář dává ryby chutného červíka. Dáváme, abychom dostali ještě více. Láska se ovšem projevuje nezištným dáváním.

Když se v manželství toto dávání vytratí, vede to k tomu, že manželé chtějí jen brát. Stupňují své požadavky na toho druhého. Stupňují svoji kritiku na toho druhého. Přestávají vidět svoje slabosti a vidí jen selhání a nedostatky toho druhého. A takové manželství je únavné, nepřináší radost a dokonce bolí. Je docela pravděpodobné, že tuto bolest teď zažívají někteří z vás, kdo tady sedíte. Možná je vaše manželství v krizi nebo v nějaké patové situaci. Nebo jste prostě ztratila tu prvotní lásku, přestali být vzájemně štědří a váš vztah upadl do nějaké rutiny. Chci vás povzbudit, začněte znovu dávat. To je zásadní lék na každé manželství, na každý vztah. Začněme se znovu jeden druhému dávat, ne od druhého brát a vysávat ho. Dnes se rozhodněte, že se nově jeden druhému dáte. A můžete to potvrdit právě zopakováním svého vzájemného slibu.

Proč je to dávání tak důležité? Apoštol Pavel říká, že vztah muže a ženy v manželství má zrcadlit vztah Ježíše Krista a církve. A v čem hlavně to má být vidět? V tom vzájemném dávání. Kristus se dal své církvi a církev se dává Kristu. Stejně to má být mezi mužem a ženou. A tak manželství má být svědectvím o Boží lásce k člověku.

Na těch slovech Pána Ježíše, které cituje Pavel je něco zvláštního. Žádný evangelista je nezapsal. Tato Ježíšova slova v žádném z evangelií nenajdeme. Jediné místo, kde je máme, je právě tato citace Pavla z rozhovoru s efezskými křesťany. Nicméně evangelia ukazují, že Ježíš tato slova žil až do konce. On sám sebe dával. Dával se ztrápením mužům a ženám. Dával se malomocným, kterým se ostatní vyhýbali obloukem. Dával se hříchem zničeným prostitutkám či celníkům. A dal se do rukou i těm, kdo Ho zajali, zesměšňovali, ponižovali, mučili a zabili. Dal se mně i tobě, aby nám vydobyl odpuštění a věčný život. Celé postní období nám vlastně připomíná, že Ježíš přišel na tento svět, aby se dal člověku.

A tady si dovolím ještě jednu důležitou poznámku. Cílem života není manželství. A cílem manželství není to, aby to manželství bylo hezké. Cílem života a cílem každého manželství je to, abychom žili k Boží slávě. Myslím, že nám křesťanům dnešní doby hrozí, že si z manželství a rodiny uděláme modlu, kterou chráníme a uctíváme. Hlavně rodina … slyším tak často. Když do středu postavíte rodinu, tak je to zase jistá forma egoismu – rodinného či manželského egoismu. Naše rodina, naše manželství tady má být, aby se dávalo druhým, aby se dávalo Pánu Bohu k dispozici. To je požehnanější, než když se zaměřujeme pouze na sebe. A tak i toto je důležitá otázka, kterou si musíme klást. Jak se jako manželé, jako rodina dáváme druhým?

Nevíme, kdy Ježíš řekl, že je požehnanější dávat než dostávat, ale víme, že Ježíš to žil až do posledního okamžiku. Když se umíme dát, přináší to požehnání. Preferovat dávání před přijímáním je Boží vůle. A být v Boží vůli přináší štěstí a navíc to ukazuje na Pána Boha, který nás dobře stvořil. Když žijeme dáváním, jsme svému okolí svědectvím o dávajícím Bohu, o Ježíši, který se dal.

Ano, dokud budeme na tomto světě, nepůjde to samo. Budeme o to muset bojovat. Ale sám Ježíš nám k tomu dává sílu a On sám nám také odpouští, kdykoliv selháváme. Poprosme Ho i dnes znovu o odpuštění našich selhání a o novou sílu, abychom chtěli více dávat než přijímat.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář