Michal Klus - Je psáno...

Bratři a sestry, přátelé. Víme o tom, že jako křesťané jsme povoláni k tomu, abychom vše, co děláme, dělali, jako by to bylo našemu Pánu Ježíši. Víme, že jsme povoláni, abychom Mu sloužili. Ale jak Mu máme sloužit? Co je nejdůležitější? Jak Mu mám sloužit já? Co očekává ode mne? Nedělám něco špatně? Učím v nedělní besídce, ale co když ode mne Pán očekává něco jiného? Někteří křesťané se takovými otázkami mohou trápit. Text, který je určen na dnešní neděli hovoří, co má být základem naší služby Bohu. Hovoří o tom, jak poznám, zda je Má služba v Božích očích v pořádku. Vyslechněte si dnešní text, vlastně jeden krátký verš.

Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. (Římanům 12:1, CEP)

 Než se nad tímto jedním veršem zamyslíme, dovolte krátké přiblížení struktury listu Římanům. Apoštol Pavel v prvních jedenácti kapitolách listu Římanům řeší hlavně otázku spasení. Zdůrazňuje, že díky Božímu milosrdenství nezůstáváme ve stavu zatracení, ale díky Boží milosti je z nás sňata vina a je nám oblečeno roucho spravedlnosti. Naše viny jsou nám odpuštěny a jsme nazváni Božími dětmi. A od této dvanácté kapitoly hovoří o tom, jak se má projevovat to, že jsme Božími dětmi. A je tam spousta praktických rad, co máme dělat.

 Mezi těmi radami najdeme i výzvy k obětavosti. I to je určitě projev naší víry, když se umíme podělit o to, co máme, s potřebnými. Nicméně, naše veškerá služba musí být zakořeněná v Kristu, jinak to bude pouze prázdný humanismus. Ano, humanismus je sympatický, protože pomáhá člověku. Ale my křesťané se s humanismem nesmíme spokojit. Naším cílem není jen pomoct člověku. Naším cílem je oslavit Boha. Ale tady hrozí další extrém. V Americe mají jedno pořekadlo. Říkají: „Ten člověk je tak duchovní, že se pro nic nehodí.“ A to je velké nebezpečí pro křesťany, že budeme mít hlavu kdesi v oblacích a vůbec si nevšimneme, že si nás chce Pán používat tady na zemi, pro službu druhým.

 A právě proto nám apoštol Pavel na začátku té výzvy k praktické službě ukazuje, co je tou pravou službou. Ukazuje, co od nás Pán očekává.

 Podívejme se tedy na ten text: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“

Nejprve si všimněme, že říká, že nás vyzývá, pro Boží milosrdenství. Pokud chceme sloužit Bohu, musíme mít na paměti Boží milosrdenství. To musí být naše startovací čára. Naše služba musí být reakcí na Boží dobrotu, na Boží shovívavost, na to, jak se nad námi Hospodin slitoval. A právě z vděčnosti za tuto Jeho úžasně projevenou lásku i my máme milovat druhé a sloužit i jim.

 Jak můžeme tedy sloužit Bohu a mít na paměti Boží milosrdenství? Dám vám jednu radu. Když ráno otevřete oči, poděkujte Bohu za Jeho dobrotu. Poděkujte Mu, že se nad Vámi smiloval a že Vám dal ze své milosti dožít dalšího dne a poproste Ho, aby Vás svým Duchem vedl a ukazoval vám, kde máte vy prokazovat milosrdenství. Nebo Ho proste, aby Vám dal příležitost prokázat milosrdenství. A když takto budeme přistupovat k životu, tak budeme určitě Bohu sloužit, a ta služba bude určitě vycházet z Božího milosrdenství.

 A potom je tam řečeno, že máme vydávat svá těla, sami sebe, jako oběť. Tady se nám vybaví ten starozákonní systém obětí. Izraelci přinášeli beránka, aby ho obětovali za své hříchy. Ale tady nejde o to, abychom se obětovali za své hříchy. To už bylo vykonáno na dřevě kříže a to je jasně vidět v těch zmiňovaných předchozích kapitolách. To Boží milosrdenství se už přece projevilo. Za naše hříchy už bylo jednou provždy zaplaceno Ježíšem Kristem. Tady jde o oběti vděčnosti za to, co Bůh pro nás udělal. Z lásky k Němu máme obětovat sami sebe, doslova své tělo. Proč své tělo? Protože musíme obětovat své nohy a zajít navštívit nemocného. Protože potřebujeme obětovat své ruce a nosit staré sousedce nákup. Protože musíme obětovat své ústa a uši, abychom si mohli popovídat s těmi, kdo jsou sami. Protože celé tělo pracuje, abychom vydělali nějakou korunu, kterou dáme ne třikrálovou sbírku nebo pošleme hladovým do Tanzanie. To není jen otázka našeho vnitřního nastavení. Je třeba tzv. přiložit ruce k dílu.

 Takže naše služba musí vycházet z Božího milosrdenství a má to být oběť našeho těla. Potom apoštol Pavel přidává tři charakteristiky té naší oběti.

1. Máme přinášet živou oběť

 Naše oběť má být živá. Opakem živé oběti je neživá nebo mrtvá oběť. Když je něco neživé, tak to samo o sobě není schopné ničeho. Jediná naděje je, že ten kdo je živý s tím, co je neživé, něco udělá. Když máte kus dřeva, tak ten sám o sobě nic nevytvoří. Ale v rukou mistra se může stát nádhernou řezbou.

 Ale my nejsme povoláni pouze k tomu, abychom přinášeli takovou pasivní službu. Jsme povoláni, abychom byli živou obětí! Živý znamená kreativní, aktivní, průbojný.

 Když se řekne živý, tak si často vybavím rostliny, často nějaký obyčejný plevel, který si najde cestičku i přes asfalt. V tom životě je tolik síly, že pohne i tím, co je mrtvé. A právě takovou živou oběť máme přinášet našemu Pánu.

 A co to v praxi znamená? Znamená to že nečekáme pasivně na to, až nás někdo nebo něco přinutí pro Pána něco udělat, ale ptáme se: Pane, co chceš, abych dnes učinil s tímto dnem, abych ti sloužil ještě lépe. Jsem si jist, že Vám Pán ukáže.

 Včera jsme se na setkání mladých rodin bavili o podobné tématice a jedna setra hovořila o tom, jak ji přišlo velmi jasně na mysl, že by jedné paní měla zanést o Vánocích nějaké koláče a cukroví. Věděla totiž, že u nich nic nemají. Manžel z toho nadšený nebyl, protože doma moc nezbylo, ale přesto to byl on, kdo to odnesl. A bylo to velké svědectví. Navíc jim to Pán vynahradil, protože druhého dne sami dostali darem spoustu cukroví.

 A tak buďme živí, aktivní a modleme se, aby nám Pán ukázal, co máme činit, co On od nás očekává. Přinášejme živou oběť.

2. Máme přinášet svatou oběť

 To druhé, co říká náš text je, že máme přinášet svatou oběť. Svatost jde ruku v ruce s dokonalostí. A když mluvíme o svatí a dokonalé oběti, tak si zase připomínáme to, co vidíme ve starém zákoně. Když měli Izraelci přinést svatou a dokonalou oběť, tak to znamenalo, že mají přinést to nejlepší. Měli přinést nejlepšího beránka. V Mojžíšově zákoně stálo: „Jestliže jeho darem bude zápalná oběť ze skotu, přivede samce bez vady.“ (3.Mojžíšova 1:3) To je obraz té dokonalé oběti, kterou máme přinést.

Někteří lidé se spokojí s tím, že přinášejí živou oběť. Ale to by bylo málo. My máme přinášet živou a také svatou, dokonalou oběť. Máme Pánu dát to nejlepší, ne to, co zbude, co už nepotřebujeme.

Někdy pozývám lidi k pomoci s nějakou službou a oni říkají, no nevím, zda mi to vyjde. Co se za tou odpovědí často skrývá? No skrývá se za ní to, že mám spoustu věcí, které upřednostňuji. Ale kdyby mi nějaký čas a síly zbyly, no tak potom přijdu. Samozřejmě, chci být realista. Vím, že musíme chodit do práce a do školy. Vím že je třeba postarat se o rodinu. Ale ruku na srdce. Co všechno ještě vejde před službu Hospodinu.

 Už Izraelci při těch obětech často dávali Bohu to, co zbylo a On je za to napomínal: „Když přivádíte k oběti slepé zvíře, to není nic zlého? Když přivádíte kulhavé a nemocné, to není nic zlého? Jen to dones svému místodržiteli, získáš-li tak jeho přízeň a přijme-li tě, praví Hospodin zástupů.“ (Malachiáš 1:8)

 Nedávejme Hospodinu odpad. Dejme Mu to nejlepší, co nám dal. Jsem nesmírně vděčný za mnohé z vás, kteří věrně sloužíte a štědře podporujete službu našeho sboru. Ale jsou takoví, kteří na sbírku hodí knoflíky nebo o Vánocích třeba šupiny z kapra. My jsme však povoláni k tomu, abychom přinášeli oběť a aby to byla oběť svatá, dokonalá.

3. Máme přinášet Bohu milou oběť

 Nakonec apoštol Pavel přidává ještě jednu charakteristiku té oběti. On totiž člověk může být velice aktivní a přinášet živou oběť. Člověk dokonce může přinášet to nejlepší a tak přinášet Hospodinu svatou oběť. Ale to ještě může být málo, pokud ta oběť není zároveň Bohu milá. Přesně toto se stalo Izraelcům v době proroka Amose, skrze kterého Pán Bůh takto promluvil: „Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění. Když mi přinášíte zápalné oběti a své oběti přídavné, nemám v nich zalíbení, na pokojnou oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nepohlédnu.“ (Amos 5:21-22)

 Proč v jejich hojných obětech Hospodin nenalezl zalíbení? Protože jejich srdce nebylo tam, kde mělo. Protože oni sice přinášeli oběti, aby si Hospodina udobřili, ale sami si žili tak, jak chtěli. Ignorovali právo a spravedlnost, nepečovali o potřebné, cizoložili. I sebekrásnější oběti takových lidí se Hospodinu nikdy líbit nebudou.

 Pán Bůh chce, abychom k Němu přicházeli v pokoře, ve vydanosti Jemu a v touze oslavit Jej. I dnes se najdou lidé, kteří slouží v církvi, ale jejich motivaci spíše je, aby si něco u Pána zasloužili nebo aby je prostě bylo vidět. A já se modlím i za sebe, abych nikdy nepadl do rutiny, ale abych k Pánu přicházel v pokoře a chtěl Ho celým svým životem oslavit.

Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. Když budeme Bohu přinášet takovou živou, svatou a Bohu milou oběť, tak to bude ta pravá bohoslužba. To bude ta pravá služba Bohu. Nemusíme se trápit tím, zda máme sloužit v nedělní besídce nebo s bezdomovci. Ale v každém čase se ptejme, zda ta naše služba je oběť živá, zda jsme aktivní, zda hledáme, kde si nás chce použít. Ptejme se, zda ta naše služba je oběť svatá, zda přinášíme Pánu to nejlepší, co máme. A nakonec se při té naši službě ptejme, zda je ta naše oběť Bohu milá, zda Jej milujeme a posloucháme, zda je naší motivací oslavit a vyvýšit našeho Pána a ne sebe. Potom bude tento sbor plný služebníků, kteří slouží dobře. Potom se z nás Pán bude radovat. Potom si Pán tu službu použije k tomu, aby proměňoval lidské životy. Kéž by se to stalo tomuto sboru. Amen.

Audio záznam naleznete zde.