Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přinášíme k Ježíši

10. 11. 2015

a.jpgJděte ke všem národům a získávejte mi učedníky (Mat 28:19). To je poslední zaznamenaný úkol, který dal Ježíš učedníkům.  Je to zásadní úkol pro každého věřícího člověka, pro každý sbor, pro Kristovu církev. Co děláme jako jednotlivci, abychom tento evangelizační úkol splnili? Co děláme jako sbor, abychom tento evangelizační úkol splnili? Něco děláme. Třeba jsem byl moc povzbuzen především našimi nejstaršími spolusborovníky, když jsem viděl, kolik přátel jste pozvali na akci „Zveme Třinec na večeři.“ Nebo jsem hodně povzbuzen, když vidím mladé lidi, kteří kromě toho, že pracují v dorostu a mládeži ještě organizují Open club, aby zasáhli mladé lidi v našem městě evangeliem. A mohl bych dávat další příklady. Ale jistě by šlo dělat více. Jde o to, abychom se sami ptali, zda jsem svědectvím o Ježíši. 

Někdy říkáme, že potřebujeme pozvat lidi k Ježíši, ale to je málo. Nestačí člověka pozvat. Je třeba jej přivést a někdy doslova přinést k Ježíši. Stejný cíl měli také čtyři muži, o kterých si dnes přečteme z Božího slova. Přinést přítele k Ježíši.

 

Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy."

 Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: "Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?" Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: "Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: 'Odpouštějí se ti hříchy,' anebo říci: 'Vstaň, vezmi své lože a choď?' Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" - řekne ochrnutému: "Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!" On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: "Něco takového jsme ještě nikdy neviděli."

Marek 2:1-12

 

Tento známý text se zabývá především Ježíšovou autoritou a odpovídá také na otázku, proč máme přivádět člověka k Ježíši. Odpověď všichni známe: Máme to dělat, protože jedině Ježíš, který na Golgatě prolil svou krev, dokáže odpustit naše hříchy a darovat nám věčný život. Tento text ale hovoří také o tom, jakou roli hrají v tomto procesu lidé. Máme být těmi, kdo přivedou člověka k Ježíši.

Jak můžu přivést člověka k Ježíši? Chci se poučit od těchto čtyř mužů a vidím zde tři zásady přinášení k Ježíši. Samozřejmě z jiných textů bychom našli i další, ale tady vidím tyto tři:

 

1. zásada: Musí nám na lidech záležet

Odpovězme si nejprve na otázku, kdo v našem okolí potřebuje Pána Ježíše Krista. Jsou to naší příbuzní, přátelé, sousedé a spolupracovníci. A když si teď představujeme jejich tváře, tak bychom se každý měli zeptat: Záleží mi na nich? Mám je rád natolik, abych je přivedl k Ježíši? Modlím se za ně? Uvědomuji si, že bez Ježíše jdou k věčnému zahynutí? Uvědomuji si já, jaký je rozdíl mezi nebem a peklem? Uvědomuji si, že do nebe se dostane jen ten, kdo, jak říká apoštol Pavel, vyzná Ježíše jako Pána a uvěří, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých? (Řím 10:9)

Čtyřem mužům z našeho příběhu záleželo na jednom ochrnutém. Záleželo jim na tom, aby ho přinesli k Ježíši. Oni určitě měli dost svých starostí. Navíc, kdyby se nezdržovali s tím ochrnutým mužem, možná by přišli včas a dostali by se dovnitř a mohli stát vedle Ježíše. Jim ale záleželo na jejich příteli natolik, že ho nesli přes celou vesnici až k Ježíši. Určitě to nebylo lehké, nést dospělého muže. Bylo to náročné. Nebyla to jen nějaká rutina. Vyžadovalo to oběť a oni ji přinesli, protože jim na tomto muži záleželo.

Možná si vzpomenete na dalšího ochrnutého člověka, o kterém čteme v Bibli. Byl to ochrnutý muž, který ležel u rybníka Bethesda. Byl nemocen 38 let, ale za tu dobu se nenašel nikdo, kdo by ho hodil do rybníka, když se rozvířila voda. Podle jejich tradice, ten první, kdo se tam dostal, byl zázračně uzdraven. Ale ten ochrnutý neměl přítele a zůstal nemocen 38 let. Ochrnutý z našeho příběhu měl přátele, kterým na něm záleželo a kteří ho donesli k Ježíši.

Žel musíme říci, že dnešním lidem záleží na kde čem, jen ne na duši člověka. Kdysi v médiích proběhla zpráva o muži, který na internetu vyhrožoval, že sní svého králíka, pokud mu lidé nepošlou několik tisíc dolarů. Ale lidé mu opravdu posílali obrovské sumy, aby králíka zachránili. Záleželo jim na králíkovi.

Jak je to s vámi? Uvědomujeme si, kde jdou ti, kdo nemají Ježíše Krista jako Pána. Nestačí trochu věřit. I Ďábel ví, že je Bůh. Je třeba žít život ve vydanosti Kristu. A ti, kdo takto nežijí, jdou k věčnému zatracení. A to je strašná věčná tragédie. Kde jdou naší blízcí? Kde jdou vaše děti? Kde jde tvůj manžel či manželka. Kde jdou vaši rodiče? Kde jdou vaši sousedé? Kde jdou vaši spolupracovníci. Oni jsou více než králík. Záleží nám na nich?

Pokud si uvědomujete, že jste možná nějak otupěli, nebo že ochabl váš zápas, pak vás povzbuzuji. Modlete se za ně denně: Modlete se, aby nezahynuli, ale byli zachráněni pro věčnost. Udělejte si seznam přátel a modlete se za ně!

 

2. zásada: Musíme být vytrvalí

Podívejme se znovu na ty muže z příběhu. Přišli k domu a tam bylo plno. Měli právo toho chromého odnést zpátky a říci mu, že to prostě nejde. Oni to neudělali. Byli vytrvalí a hledali řešení. Nakonec jej našli. Jak lehce my se vzdáme. Jak často řekne, že nějaká evangelizační aktivita už dnes nejde nebo že to či ono už nefunguje. A tak si ospravedlníme to, že se věnujeme sami sobě a své rodině a zapomínáme, že lidé kolem nás jdou do věčného zatracení.

Jak to udělali naši muži? Nevzdali se! Typický dům z té doby měl na střeše terasu, na kterou vedly vnější schody. Ti muži se patrně po takových schodech dostali na střechu a začali připravovat otvor. Nejprve museli vykopat hlínu, protože na střeše často rostla tráva a byla tam vrstva hlíny. Potom museli rozebrat hliněné dlaždice. Nakonec museli uvolnit samotnou konstrukci stropu. Museli někde sehnat provazy a potom už spustili ochrnutého dolů.

Celý tento proces byl určitě značně neobvyklý a právě díky vytrvalosti těchto čtyř mužů je zaznamenán v Bibli. Co se od nich máme učit my? Jak máme být vytrvalí? Jak jsem už zmínil, určitě máme být vytrvalí v prvé řadě v modlitbách. To nám taky Bible na jiném místě připomíná (Kol 4:2, Řím 12:12). V čem ještě máme být vytrvalí? V přinášení k Ježíši. Ale co to opravdu znamená přinést někoho k Ježíši? To znamená dovést ho do bodu, kdy bude schopen a ochoten poslouchat zvěst Božího slova. Ježíš totiž v tom domě hlásal Boží slovo. A Bible nám říká, že víra je ze slyšení. Apoštol Pavel zapsal: „Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli?“ (Řím 10.14)

            Jsou zhruba dvě možnosti, jak mohou lidé naším přičiněním slyšet Boží slovo. Buď uslyší od nás, když se s nimi o něj podělíme nebo jej uslyší na shromáždění, kde je pozveme. Ne všichni ale zvládáme vysvětlit druhým evangelium a ne všechna naše kázání toto evangelium vysvětlují. A právě proto děláme evangelizační akce, kde chceme své blízké pozvat, aby slyšeli Boží slovo.

            V čem tedy máme být vytrvalí. Ne v naléhání, aby s námi šli, ale v budování takových vztahů, které nám pomohou vypěstovat důvěryhodné přátelství, které umožní, že lidé přijmou naše pozvání na podobná shromáždění. Buďme vytrvalí v cílevědomém zlepšování vztahů s lidmi z našeho okolí. Ale to je dřina. Vyžaduje to spoustu času. Protože až tehdy, když lidé uvidí náš život, až tehdy budou ochotni s námi jít na nějaké evangelizační setkání. Když někdo zve někoho na evangelizační akci a nikdy ho nepozval domů na kávu, tak se velkých úspěchů asi nedočká.

            Budujme přátelství a přinášejme lidi ke Kristu. A použijte jakýkoli nástroj. Už jsme několikrát dělali kurz Objevování křesťanství. Ten můžete udělat třeba doma v obýváku nebo u nás v kavárně. Přemýšlejme, koho bychom chtěli přinést ke Kristu.

 

3.  zásada: Musíme věřit

Čtyři muži spustili ochrnutého před Ježíše. A pak čteme ve všech třech evangeliích, které tento příběh popisují, velice zajímavou větu, která je základem pro následné odpuštění hříchů. Evangelisté zaznamenali: „když Ježíš viděl jejich víru.“ Když Ježíš viděl víru jak ochrnutého a tak i jeho přátel, tak ochrnutému odpustil hříchy. To, že musel věřit ochrnutý, bychom ještě chápali. Vždyť bez víry není odpuštění hříchu. Ale vidíme, že zde hraje roli i víra jeho přátel.

Co to pro nás znamená? Znamená to, že i my potřebujeme a musíme věřit, že Ježíš dokáže naším přátelům pomoci. Jak často v to nevěříme, jak často to vzdáváme! Máme rodinné příslušníky a nevěříme, že by Ježíš mohl jejich život změnit. Pozveme souseda třikrát na setkání a on vždy odmítne a my to vzdáme. Nevěříme, že by ho Pán Bůh proměnil. Máme spolupracovníka, který zápasí s alkoholem, a nevěříme, že by Pán Bůh mohl změnit takového člověka a ani se za něj nemodlíme. Ale Pán Ježíš si chce použít i naši víru a naše modlitby.

Vyznávám, že mi ta víra také chybí. Můj děda byl alkoholik a několikrát jen o vlásek přežil těžké autonehody a další kolize způsobené alkoholem. Nedokázal jsem si představit, že by uvěřil. Přišlo mi, že to už prostě takové je, a že se to ani nemůže změnit. Vždyť všechno věděl a stále si žil posvém. Ale musel jsem obdivovat svou babičku. Ženu, která si také prožila své ve vzdoru vůči Bohu. Ale v době, kdy můj děda umíral na zápal plic, byla už babička následovnicí Pána Ježíše. Byla pro mne velkým příkladem toho, jak stále věřila, že děda může uvěřit. Viděl jsem u ní tu naléhavost, protože přestože to s ním neměla lehké, chtěl, aby byl zachráněn pro věčnost.  Když jsem byl s ní v nemocnici naposledy, tak znovu dědovi vysvětlovala, že může činit pokání a že mu Pán Ježíš chce odpustit. Děda byl utlumený, měl umělou ventilaci plic, a proto nemohl mluvit. Ale viděl jsem, jak z jeho očí tekly veliké slzy. A to je mou nadějí. Letos v únoru odešla k Pánu i má babička. Ale pamatuji si ji jako tu, která věřila, že Pán Bůh může zachránit každého člověka.

Musí nám na lidech záležet, musíme být vytrvalí, musíme věřit. To jsou samé rozkazy a my v jejich dodržování často selháváme. Ale tak je tomu v mnohých oblastech našeho života. Co s tím? Křesťanská odpověď je pokání: tedy lítost nad hříchem a snaha o změnu. A k tomu jsme voláni i dnes. Litujme své slabosti a nedůslednosti. A rozhodněme se pro změnu. Rozhodněme se, že budeme zápasit o naše blízké. Rozhodněme se je přinášet k Ježíši. Přijďme dnes sami k Ježíši, řekněme Mu o svých slabinách, poprosme Jej o odpuštění a o vedení Jeho Duchem. On zná naši slabost. On za tu slabost zemřel. On ji chce odpustit.  On nás vyzbrojí, abychom mohli být silnější v úkolu, který nám svěřil. On to chce udělat. Chceme to i my?

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář