Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč milujeme?

23. 1. 2017

1.jpgMotivace je v životě člověka nesmírně důležitá. Představte si, že máte těžce nemocného člověka. A najednou se objeví někdo, kdo kolem něj začne běhat, mobilizovat lékaře, přesvědčovat je, aby dali prioritu zrovna jeho nemocnému, bude denně trávit velkou část dne u jeho lůžka, bude mu kupovat drahé léky či jiné „zázračné“ medikamenty a dokonce za něj zorganizuje modlitbu v kostele. Co si o takovém člověku řeknete? Asi vás napadne, že má toho nemocného moc rád. A co kdybyste se dověděli, že ten člověk pomáhá proto, že mu ten umírající slíbil odkázat 5 miliónů, ale ještě to nestihl napsat do závěti. Náhle je to úplně jiný případ. Motivace je opravdu velmi důležitá.

Audio záznam naleznete zde.

Video záznam naleznete zde.

Dnes budeme mluvit právě o tom, co je křesťanskou motivací ve vztazích s druhými lidmi. A věřím, že Pán Bůh chce k nám dnes promluvit a to skrze apoštola Jana. Ten zapsal tato slova:

 

Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.

(1.Jan 4,7‑12)

 

Boží láska je tím, co nás motivuje ke vztahům k druhým lidem. Podívejme se tedy na tento text, abychom dovolili Božímu Duchu, aby v nás skrze toto slovo pracoval. Vybral jsem 4 důležité pravdy z tohoto textu:

 

1. pravda: Láska je znakem znovuzrození

Připomenu začátek toho dnešního textu: „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (v.7-8) Jan vyzývá čtenáře k tomu, aby se milovali. To je asi ještě celkem jasné. To není tak revoluční. To by člověk nemusel být křesťan. Stejné výzvy měli třeba i hippíci. Ale Jan potom pokračuje a říká, že láska je z Boha. Bůh je zdrojem lásky. A dále Jan říká, že Bůh je láska. Bůh sám je láskou a je zdrojem lásky. Mohli bychom to třeba přirovnat k ohni a říci, že oheň je zdrojem tepla, že on sám je teplem. Samozřejmě, oheň není jenom teplem, stejně jako Bůh není jenom láskou. Ale neumíme si ani představit oheň bez tepla a stejně tak není Bůh bez lásky.

A tento Bůh, který je láska, nám skrze apoštola Jana říká, že „kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.“ (v.7) Tedy ti, kdo milují touto Boží láskou, jsou znovuzrození. To znamená, nejsou už vedeni jen sami sebou. Nepřebývá v nich už jen to přirozené já. Z Boží milosti se stali Božími dětmi. Jak píše Jan ve svém prologu: „Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.“ (Jan 1,13) A Jan tady říká, že ti, kdo se takto narodili z Boha, ti, kdo jsou Kristovi následovníci, ti milují Boží láskou. Jan říká také opak. Pokud někdo nemiluje, nezná Boha, není znovuzrozený. To je velmi silné.

Co by o nás řekli lidé v našem okolí. Třeba kdyby o nás vyplňovali nějaký dotazník a byly by tam vždy jen dvě možnosti. Bylo by tam na výběr „milující“ nebo „lhostejný“. Co by o mně a o vás zatrhli. A co bychom o sobě řekli my? A co Pán Bůh? Podle Božího slova „nemilující člověk“ a „křesťan“ nejde dohromady. Pokud máte ve svém životě někoho, koho odmítáte milovat, je na místě si dát otázku, zda jste znovuzrozeni.

Ale abych nenadělal zmatek. Někdo může říct, že nenávidí teroristu z Berlína. Je třeba si ujasnit, že tato nenávist je spojená s tím zlem, které oni reprezentují. Toho člověka vlastně neznáme, nenávidíme jeho zlo. Ale stejně se potřebujeme modlit i o lásku k takovým lidem, aby se i jim stala Boží milost a mohli patřit Ježíši a stát se těmi, kdo šíří Boží lásku. To přejeme i nepřátelům.

               

2. pravda: Láska se projevuje oběti

Podívejme se, jak Jan pokračuje. Čteme: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.“ (v.9) Tady je největší projev Boží lásky. On se stal člověkem. Mluvili jsme o tom o Vánocích. Přišel do tohoto světa utrpení, aby byl s námi a především proto, aby za nás trpěl a zemřel. To byl největší projev Boží lásky. Láska vyzdvihuje zájmy druhého nad své vlastní a vede mne k oběti. Ježíš přinesl oběť nejvyšší.

A my, kdo jsme se z Boha narodili, duchovně znovuzrodili, my máme stejnou lásku. Mělo by být vidět, že v nás přebývá Boží láska. A nejjasněji by se to mělo projevit právě tím, že jsme schopni přinést oběti pro druhé. Jak to vypadá se mnou a s naším sborem. Je vidět, že jsme schopni přinést pro druhé oběť?

Často je nejjednodušší přinést oběť finanční. Ne pro každého. Někteří lidé prostředky nemají, jiné jsou s penězi příliš spoutáni. Ale dát peníze je často poměrně jednoduché. Máme téměř dvě stovky lidí, kteří podporuji dítě v Tanzanii. Ale kolik máme těch, kdo jsou ochotni navštívit staršího nebo nemocného souseda? Kolik máme lidí ochotných věnovat se nějaké ztrápené osobě? Jsem vděčný, že v našem sboru takoví jsou. Ale nemělo by to být více vidět? Nemělo by být vidět více oběti na naší straně? To se sami musíme ptát Ducha svatého. Já se hlásím jako první, že jsem příliš pohodlný. A že potřebuji, aby Pán mé srdce měnil.

 

3. pravda: Naše láska je reakcí na Boží lásku

To je ta třetí pravda, kterou bych chtěl zdůraznit. Jan píše: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás“ (v.10) Náš vztah s Bohem nezačíná tím, že my jsme se rozhodli. Začíná tím, že Bůh si nás zamiloval. Mne a vás si zamiloval. A pokud Ho milujeme my, tak je to jen důsledek toho, že On nás znovuzrodil a my jsme schopni této Boží lásky. Naše láska je reakcí na tu Jeho.

Proč je to tak? Už jsme to zmínili na začátku. „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (v.7-8) Naše láska je důsledkem toho, že se Bůh narodil v nás. A říkali jsme, že díky tomuto novému narození v nás přebývá Boží láska a my jsme schopni milovat tou Boží láskou. I nevěřící člověk je schopen milovat, protože každý člověk je stvořen k Božími obrazu, ale ta láska je lidská, není napojena na Krista, protože ten člověk žije bez Krista. Takže láska může být i u nevěřícího. Ale u věřícího člověka by měla být vidět ta nezištná Boží láska, která je charakteristickým znamením života křesťana, měla by ukazovat, že si nás Bůh zamiloval prvně.

John Piper vysvětluje, že když je o křesťanech řeč, že se mají milovat, tak je to, jako kdyby někdo řekl, že ryby mají plavat, ptáci mají létat, živé bytosti mají dýchat a podobně. Prostě laská, jako reakce na Boží lásku má být součástí naší duchovní DNA, protože nás takovými Pán Bůh učinil ve znovuzrození. A když ta láska u křesťana není vidět, tak je to známkou něčeho nezdravého, stejně jako když ryba neplave a létavý pták nelétá.

Přichází tedy jedna důležitá otázka. Když nám tedy Jan říká, že láska je něčím, co jsme od Boha získali, co už máme, proč nám zároveň přikazuje, abychom se milovali. Mohli bychom si říct, že když jsme uvěřili, přijali jsme tu Boží lásku a tak se už o nic nemusíme starat. Musí to jít samo, když jsme to od Boha dostali. Proč se snažit.

Dovolte přirovnání. Když anděl Gabriel oznámil Marii, že se jí narodí Spasitel světa, tak Marie si taky mohla říct, že to je skvělá zpráva, že se vlastně o Ježíše vůbec nebude muset starat. Je jisté, že z Něj bude Záchrance světa, takže Ho nemusí krmit, šatit, starat se o Něj, oblékat Ho, učit Ho mluvit, učit Ho milovat Hospodina, modlit se. Vždyť je jisté, že z Něj bude Spasitel světa. To Ho mohla zavřít někde do kumbálu a pustit ven, jak Mu bylo třicet. Vždyť měla jistotu, že z Něj bude Spasitel světa. Marie se tak nezachovala. Přestože ji tady Pán Bůh něco slíbil, ona dělá to, o čem je přesvědčená, že je nejlepší a vychovává svého Syna v bázni Boží. Stejně tak, i my máme jistotu, že Boží láska je v nás, ale to nás nevede k nečinnosti, ale k životu v lásce k Bohu a druhým, která vychází z toho, že si nás Pán Bůh zamiloval nejdříve!

 

4. pravda: Pokud se milujeme, lidé uvidí Boha

To je poslední pravda tohoto textu, kterou chci dnes připomenout. Čím Jan zakončuje náš text? Čteme: „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“ (v.12) Proč tady Jan najednou hovoří o tom, že Boha nikdy nikdo neviděl? On tady zdůrazňuje, že pokud se budeme vzájemně milovat tou Boží láskou, pokud nezavřeme tu naši lásku někde do kumbálu, ale bude ji chtít žít, tak lidé uvidí Pána Boha skrze nás, protože tehdy On v nás zůstává a tehdy Ho je vidět! Tehdy lidé uvidí tu Jeho lásku. A proto tady jsme, aby svět uviděl Ježíše. Jsme tady, aby svět uviděl Ježíše jako milujícího Boha dříve, než v soudný den, kdy Ho uvidí jako soudce.

Dovolte, že zakončím převyprávěním skutečného příběhu. Ve Spojených státech žila krátce po druhé světové válce jedna rodina. Manželé se dvěma předškolními dětmi. Byli křesťané. Muž byl voják a byl odvolán na základnu do Japonska. Byl to hezký láskyplný vztah. Říkali si, že to zvládnou a vzájemně udržovali tu svoji lásku tím, že si posílali spoustu dopisů. Čas utíkal a už odpočítávali, kdy už budou zase spolu. A tu jednou přišel dopis. A hned první věta po oslovení zněla takto: „Hrozně rád bych tento dopis napsal tak, abych ti nezlomil srdce, ale to není možné. A tak jdu rovnou k věci. Zamiloval jsem se do jedné dívky tady v Japonsku a už se k vám nevrátím.“  Dokážete si představit, co to způsobilo. Ta žena plakala a plakala, až do úplného vyčerpání. Nechtělo se ji uvěřit, že by se zrovna ji, jejímu manželství, její rodině mohlo stát něco takového. Postavila si kolem sebe stěnu zoufalství a situace doma byla hrozivá. Děti se ptaly, co se děje a ona jim řekla, že táta se už nevrátí. Děti se doptávaly více, ale vždy je pouze nějak odbyla. Až jednou jim celou situaci vysvětlila a ony samozřejmě dle svých možností také pochopily tu obrovskou bolest toho, co se stalo. A stěna zoufalství a beznaděje kolem této ženy byla silnější a silnější.

Až jednoho dne jedno z dětí na základě toho, co se učily v nedělní besídce, tuto stěnu zoufalství rozbilo, když řeklo: „Mami, to že nás táta přestal mít rád, přece neznamená, že ho nemůžeme mít rádi my.“ A matka na toto prohlášení odpověděla: „Ano, můžeme ho mít rádi.“ A stěna zoufalství se zřítila a začal proces uzdravení. Psali společně do Japonska dopisy, i když to bylo extrémně těžké. O něco později přišel dopis, kde muž oznamoval, že se oženil, vzal si onu náctiletou dívku, která u něj pracovala jako služebná. Narodily se jim dvě děti. A jeho bývalou manželku přes to období stále nesla myšlenka, že „přestože on nás nemiluje, my ho můžeme milovat.“

A ten skutečný příběh vrcholí v situaci, kdy je tomu muži diagnostikována rakovina a on do několik týdnů umírá. V Japonsku zůstala žena se dvěma malými dětmi bez prostředků. Ta americká žena ji několikrát poslala peníze. Ale pak ji napsala dopis, že není schopna je takto finančně podporovat, ale že pokud by ty děti přijely k ní do USA, tak že by se o ně mohla postarat. A tak to opravdu dopadlo a ona je vychovala se svými vlastními dětmi.

Její jedinou motivací byla Kristova láskou, kterou ji ve chvíli největší beznaděje připomenuly její malé děti.

Těžko se tady něco dodává. Dovolte jen jeden princip. Ať už se nám daří dobře nebo když se dostáváme do těžkých, zoufalých, žalostných situací, hledejme cestu, jak v této bolesti a hrůze dát průchod Boží lásce v nás a skrze nás, protože potom z toho vzejde sláva Kristova a lidé uvidí Pána Boha.

Audio záznam naleznete zde.

Video záznam naleznete zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář