Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč se Bůh hněvá?

17. 11. 2014

a.jpgBratři a sestry, text dnešního kázání začíná a končí tím, že se Bůh hněval. Hněv je také součástí lidského života. Hněv nás často vede k chování, které je destruktivní. Hněv často rozbíjí vztahy. Právě proto jsme minulý týden na setkání manželských párů hovořili právě o hněvu v manželství. Ale hněv není sám o sobě negativní. Je dobré, když nás hněvá to, jak někdo ubližuje bezbrannému. Je dobré, když nás hněvá naše vlastní lenivost. Je dobré, když nás hněvá, když se hřích zabydluje v životě církví. Ale vždy samozřejmě záleží především na tom, k čemu nás ten hněv motivuje. Zda naše reakce na hněv je taková, jakou ji chce vidět Pán Bůh.

Audio záznam naleznete zde. Video pod textem.

Ale někdy se dostaneme i do opačné pozice. Někdy se někdo hněvá na nás. Co dělat? Můžeme to bezmyšlenkovitě zavrhnout a odsoudit onoho člověka a vlastně se hněvat, že se hněvá. Ale mnohem lepší je se nejprve zamyslet, zda se hněvá opodstatněně. Dnes budeme číst text, který hovoří o tom, že se Bůh hněval na Izraelce. A byl bych rád, abychom si dnes nastavili zrcadlo a zeptali se, zda se Pán Bůh náhodou nehněvá ze stejného důvodu i na nás!

 

Lid si začal Hospodinu stěžovat na těžkosti. Hospodin to slyšel a vzplanul hněvem. Tu vyšlehl mezi nimi Hospodinův oheň a pohltil okraj tábora. Lid volal k Mojžíšovi. I modlil se Mojžíš k Hospodinu a oheň uhasl. Proto pojmenovali ono místo Tabéra (to je Spáleniště), že mezi nimi vyšlehl Hospodinův oheň. Chátru přimíšenou mezi nimi popadla žádostivost. Rovněž Izraelci začali znovu s pláčem volat: "Kdo nám dá najíst masa? Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek. Jsme už celí seschlí, nevidíme nic jiného než tu manu." Mana byla jako koriandrové semeno a měla vzhled vonné pryskyřice. Lid ji chodíval sbírat, pak ji mleli mlýnkem nebo drtili v hmoždíři, vařili v kotlíku nebo z ní připravovali podpopelné chleby; měla chuť jako pečivo zadělané olejem. Když v noci padala na tábor rosa, padala na něj i mana. Mojžíš slyšel, že lid pláče, každý u vchodu do svého stanu, čeleď vedle čeledi. Hospodin vzplanul velikým hněvem.

(Numeri 11:1-10)

 

                Milí posluchači, než se tedy podíváme, proč se Bůh hněvá, dovolte, že opět trochu připomenu, v jaké situaci Izraelci byli. Izraelci jsou touto dobou více než dva roky na cestě. Jsou na cestě z Egyptského otroctví do svobody v zaslíbené zemi. Mnoho už cestou zažili. Zažili zázračné vyvedení z Egypta, zažívali to, jak se Bůh o ně zázračně stará tím, že jim dává manu, křepelky a vodu. Zažili také svoje velké selhání, když si udělali zlaté tele, kterému se klaněli. Zažili také Boha, který je potrestal za tuto hrůzu, a několik tisíc jich zemřelo. Ale zažili také milosrdného Boha, který jim odpustil a dal jim desatero a další plány, jak žít v Boží blízkosti. Dostavěli svatostánek a Bůh jim řekl, že bude cestovat s nimi. A teď vyrazili znovu na cestu.

                Před 25 lety i naše země vykročila z otroctví. Tady máme jistou paralelu. Nebudu tady rozebírat všechno, co nám ta změna přinesla, ale jeden z rozměrů je náboženská svoboda. Já tady dnes kážu a stát do toho nemluví. Jsem tady, protože mne zvolilo svobodné shromáždění tohoto sboru. Nepotřebuji souhlas státních úředníků. A vy jste tady a nehrozí vám za to postih, vaše děti mohou i tak studovat, nejste diskriminováni v práci. To je jen jeden z rozměrů života ve svobodě. Svoboda je určitě důležitá hodnota, kterou Bůh lidem přeje. Ale ve svobodě se také musí umět žít. A svoboda vyžaduje morální zralost jednotlivců. Dnešní text nám však ukazuje, že Izraelci nebyli zralí a nebyli poučitelní a to Boha hněvalo. Co rozhněvalo Boha a čím Ho může hněvat i my? Vidím tady 3 problémy, které Boží slovo pojmenovalo.  

 

1. Boha hněvá, když si nevděčně stěžujeme na těžkosti

                Tímto náš dnešní text začíná. Čteme: „Lid si začal Hospodinu stěžovat na těžkosti. Hospodin to slyšel a vzplanul hněvem.“ (v.1) Co je tady problémem? To ani Bohu nemůžeme říci o našich problémech a těžkostech? Ale jistě že můžeme! Podívejte se třeba do Žalmů, kolik těžkostí a problémů žalmisté vylévají před Bohem. Problém je v tom, jak to uděláme. Děláme to s pokorným srdcem vyznávajícím, že potřebujeme Boží pomoc? Nebo to děláme pyšně, hrdě a hněvivě? Ale nejde jen o formu, jde o to, že Izraelci ze svých problémů obviňují Boha. O pár kapitol později čteme Boží reakci: „Jak dlouho mám snášet tuto zlou pospolitost, která proti mně stále reptá? Slyšel jsem reptání Izraelců, jak proti mně reptají.“ (Numeri 14:27) Pán Bůh říkal, že Izraelci stále reptají. Reptali už, když se je vydala pronásledovat Egyptská armáda a Bůh je zázračně zachránil tím, že před nimi otevřel Rákosové moře. Reptali, že nemají vodu a Bůh jim ji dal. Reptali, že nemají co jíst a Bůh jim dal manu. Reptali, že nemají maso a Bůh jim dal křepelky, což byla lahůdka, kterou jedli jen ti nejbohatší panovníci. Pořád znovu a znovu nespokojenost s tím, co Bůh dělá. Nikdy se nepoučili. Jen zřídka u nich vidíme náznak vděčnosti. Rychle zapomínají, stěžují si a pořád si nárokují lehký a bezproblémový život.

                Milí přátelé, jak je tomu s námi 25 let po pádu komunistického otroctví. Ano, to otroctví nebylo tak strašné jako to egyptské. Ano, to otroctví nebylo tak strašné, jak je dnes v Islámském státě či v Severní Koreji. A ano, svoboda, kterou jsme získali, není nebem. Stále žijeme v padlém světě. Ale jaký je náš postoj? Zažíváme ještě vděčnost? Nebo jsme nevděční a stále si stěžujeme. Už minulou neděli nám tady pastor Londzin připomínal, jaké to kdysi bylo. Vy mladší jste to možná ani nezažili. Pusťte si i teď o víkendu nějaké dokumenty. Člověk nemohl svobodně vyjádřit svůj názor, člověk se nemohl svobodně pohybovat a cestovat, stát kontroloval, kdo bude a kdo nebude studovat, intelektuálové včetně křesťanských aktivistů byli věznění a odstraňování. Bible byla pašované zboží. Církev byla kontrolována a omezována.

                Dovolil jsem si o těchto věcech říci pár slov, protože hrozně rychle zapomínáme. A vědomí toho, jaké to bylo nebo jaké to může být, by nás mělo chránit od neustálého stěžování. Toto vědomí by nás mělo vést k vděčnosti. Samozřejmě, já nechci říct, že je všechno v dnešní době skvělé. Ano i já mám obavy, že se cpeme do dalšího otroctví. Ale přesto se ptám, jsme Pánu Bohu vděční za to, co dělá? Jsme vděčni za ty svobody, které máme? Nebo jsme těmi, kteří jsou stále nespokojení. Nejsme těmi, kteří si u Boha nárokují naprosto dokonalý a bezproblémový život? Neviníme dokonce Pána Boha z problémů, za které si můžeme pouze my sami? Nenazval by mne Bůh reptalem? Jaké je nastavení mého srdce? Přetéká vděčností Bohu za dobré dary nebo jsem reptal?

                Milí přátelé, Bůh se hněvá na ty, kdo jsou nevděční reptalové. Jsou to lidi, kdo nepochopili Boží velikost a velikost Jeho darů. Jsou to lidé pyšní a hrdí. Jsou to lidé nevděční. Není to pravda i o mně? Položme si tuto otázku.

 

2. Boha hněvá, když jsme žádostiví

                To druhé, co je tady v tom textu zmíněno, je žádostivost. Čteme „Chátru přimíšenou mezi nimi popadla žádostivost.“ (v.4) Čteme, že s tím začali ti, kdo se mezi Izraelce vetřeli. Ale je celkem jedno, kdo s tím začne, ale Boha hněvá, když jsme žádostiví věcí. Izraelci nebyli spokojeni s tím, co měli. Neviděli, kolik jim toho Bůh dává a stále chtěli více a víc. Netoužili více po duchovních darech, ale šlo jim pořád jen o to fyzické, o jídlo, o věci.

                Milí přátelé, musíme říci, že Izraelci toho moc neměli, přesto jejich žádostivost Boha hněvala. Naše situace je tedy ještě mnohem horší. Většina z nás toho má tak moc, že už to nemáme kde dávat a přesto stále chceme víc. A pokud se Bůh hněval na otrhané Izraelce, jak asi potom vidí nás s naší nenasytností, kdy stále chceme více věcí, oblečení, elektroniky, a nevím čeho všeho. Navíc ještě škemráme, že máme málo, že je draho a závidíme těm, kdo mají více.

                A zase bych doporučil si vzpomenout, jaké to bylo kdysi. Vzpomeňme si, co bylo v obchodech. Vzpomeňte si na fronty, na kšeftění s věcmi, na tuzexy, na pořadníky, na nedostatkové zboží. A uvědomme si, kolik toho dnes máme a děkujme.

                Ano, namítnete mi, že si to všechno nemůžeme dovolit. A to jen ukazuje tu hroznou lež, které jsme uvěřili, a která nám neukazuje to, kolik toho máme, ale kolik toho pořád nemáme. A tak roste naše žádostivost, přestože máme více než naprostá většina světa. Co do příjmu, pak průměrný Čech patří do nejbohatších 5% světa. Ale my máme stále málo. Ale málo čeho? Věcí!

                Často se to odráží i ve volbách. Volí se ti, kdo nám toho nejvíce naslibují. Volí se ti, kdo nám nabídnou více věcí zadarmo. Zapomínáme, že zdarma nic není. Vždy se to musí zaplatit. A když to nebudeme platit my, budou to o to dráž platit naše děti.

                Možná namítnete, že je tady spousta chudých. Ale i tady musíme říci, že jsme často naletěli falešné ideologii, která nám říká, na co všechno máme právo. Ano, sociální služby a stát se mají postarat o chudé. Ale musí tady také fungovat rodina. Nejde přece bydlet v luxusní vile za městem a žádat o vyšší sociální dávky pro babičku, která žije v bytě ve městě. Rodina se má postarat. Až tam, kde rodina není schopna pomoci, má přicházet stát. Ale my si nárokujeme pořád víc a více. I v tomto jsme žádostiví!

                Bůh se hněvá, když jsme žádostiví. Dokážeme se ovládat v naší žádostivosti? Dokážeme se ovládat v naší chtivosti věcí? Dokážete si občas říct, že to vlastně nepotřebujete a to vlastně i tehdy, když na to máte? Kontroluje Bůh to, co kupujeme? Jsme i v této oblasti křesťané? I tady Bohu můžeme dát najevo, že On je pro nás ten důležitý, ne věci. Nepotřebujeme i z této oblasti činit pokání? Položme si tu otázku.

 

3. Boha hněvá, když zapomínáme, z čeho nás zachránil

                To je to třetí a poslední, co bych chtěl zmínit. A zároveň je to pro mne to nejsilnější volání k pokání. V pátém verši čteme: „Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek.“ (v.5) Ano, jistě, i v otroctví možná je občas něco dobrého. I my můžeme vzpomínat, že za komunismu měl každý práci. A u doktora se neplatilo. Ale za jakou cenu?

                Izraelci vzpomínají na ryby, okurky, melouny, pór, cibuli a česnek. Ale nějak zapomenuli vzpomínat na to, že jejich novorozené chlapce házeli do Nilu a zabíjeli je. Jaká tragédie. Oni vzpomínají na dobroty z Egypta, chtěli by se tam vrátit,  zapomínají, že byli otroci. Zapomínají, že se k nim Egypťané chovali jako k věci. Zapomínají, že je zabíjeli. A hlavně zapomínají, že je Bůh zázračně vyvedl z Egypta a vede je do země svobody a hojnosti. A Bůh se hněvá, když mají tak slabou paměť.

                I nám hrozí stejné pokušení a stejné selhání. I my můžeme lehce zapomenout, co Bůh pro nás udělal. I my můžeme lehce zapomenout, že jsme byli otroci hříchu. Někdy od křesťanů slyším, že by život byl jednodušší, kdyby nebyli věřící. Ale to je jen hrozný podvod a hrozná lež ďábla, který se od začátku snaží Boha prezentovat jako toho, který nám nechce dopřát dobré věci. Uspěl s tím už v ráji, kdy Evě představil Boha jako toho, který ji omezuje a nechce jím dopřát ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého. Ale když zkusili, přišla tragédie. Stejnou taktiku zkouší ďábel i dnes a namlouvá nám, že mnohé z věci, od kterých nás Bůh zrazuje, nejsou až tak špatné. Vždyť s tou vírou a zbožností se to přece nemá tak přehánět. Tohle nám on šeptá do ouška a my začínáme zapomínat na to, jak destruktivní je neposlechnout Boha. Zapomínáme, že On nás vede ke svobodě a nabízí svoji blízkost už tady.

                A Boha uráží, když se k Němu otáčíme zády a pohrdáme Jeho milostí. A přestože Ho tak hrozně urážíme, je tady stále Jeho podaná ruka a nabízená milost. A On nás zve. Nabízí nám odpuštění našich selhání, odpuštění našeho reptání, odpuštění naší žádosti, odpuštění, že jsme tolikrát zapomněli na Jeho dobrotu. A On nás zve, abychom se znovu přesvědčili o tom, že má pro nás to nejlepší. On nás i dnes znovu volá, abychom zkusili, že On je dobrý.

                Jak to můžeme zakusit? Tím, že k Němu přijdeme v pokání, v prosbě o odpuštění a s prosbou o více víry v Něj, kdo za naše hříchy zemřel a tak umožnil jejich odpuštění. Přijďme dnes k Němu, poprosme Jej, aby nám odpustil naši nevděčnost a poprosme, abychom se dokázali radovat z Jeho dobrých darů.

Audio záznam naleznete zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář