Jdi na obsah Jdi na menu
 


Radost (Husova stopa č. 10)

20. 9. 2015

aa.jpg

Když jsme na začátku prázdnin měli přednášku pastora Kaczmarczyka o Husovi, zase mne úplně udeřil ten Husův citát z popraviště. Hus řekl: „A v té pravdě, kterou jsem celý život hlásal, chci dnes vesele zemřít!“ Kdo z nás je připraven vesele zemřít? Kdo z nás je připraven vesele trpět jakoukoli ztrátu? Vždyť přirozeně reagujeme přesně opačně. Když o něco přicházíme, když je nám činěná křivda, tak většinou ztrácíme radost. Žijeme tedy v jakémsi napětí. Z jedné strany nám Boží slovo říká, že se máme stále radovat, z druhé strany přicházíme o věci, o zdraví, o přátele, o dobré jméno a to všechno nás okrádá o radost. Jak tedy jako křesťané žít?

Dovolte ještě jeden Husův citát, ve kterém snad najdeme i trochu odpovědi. Hus řekl: „Kdo se bojí smrti, ztrácí radosti života.“ A já bych to ještě zobecnil: Kdo se bojí, ztrácí radost. Strach nás okrádá o radost. Je to strach ze ztrát věcí, přátel či zdraví, je to strach o dobré jméno, strach o děti, strach o práci, strach z uprchlíků … prostě strach nás okrádá o radost. Věděl to už Hus. I proto je jedno z nejvýznamnějších poselství evangelia shrnuto ve větě: Nebojte se.

Co tedy dělat, když se radost vytrácí z našeho života? To byla i pro mne důležitá otázka, protože se přiznám, že mi té radosti tento týden také moc chybělo. A myslím, že každý křesťan má tu zkušenost, že někdy je v situaci, kdy mu chybí radost. Odpověď budeme spolu hledat v Žalmu 43.

 

Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem, před člověkem záludným a podlým! Tys přece moje záštita, Bože. Proč zanevřel jsi na mě, proč stále chodit mám zármutkem sklíčen v sevření nepřítele? Sešli své světlo a svoji věrnost; ty ať mě vedou, ty ať mě přivedou k tvé svaté hoře, k příbytku tvému, a já tam přistoupím k Božímu oltáři, k Bohu, zdroji své jásavé radosti, a hrou na citaru ti budu vzdávat chválu, Bože, můj Bože! Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh. (Žalm 43)

 

                Vidíme tady muže, který se rmoutí, je ubitý. Taky alespoň trochu chápeme proč. Ubližují mu nepoctiví lidé. A toto příkoří ho ubíjí a okrádá o radost. Kdo z nás by se s tím nedokázal ztotožnit. Kdo z nás, pod vlivem nějaké krize, nezažil ztrátu radosti.

                Zároveň vidíme, že tento muž věří Bohu. Ale najednou se to vněm nějak pere a vidíme takové vnitřní rozdvojení. Podívejme se třeba na verš druhý: „Tys přece moje záštita, Bože. Proč zanevřel jsi na mě?“ (v.2) Z jedné strany tady autor hovoří o tom, že Bůh je jeho záštita, jeho pomoc, zdroj jeho síly. A hned poté se ptá, proč na něj Bůh zapomněl. Proč už není jeho záštita, jeho zdroj síly.

                My křesťané, a opravdu si myslím, že to někdy postihne každého, se dostáváme do situací, kdy jsme takto vnitřně rozdvojeni. Někdy to může být rozdvojení toho racionálního chápání stavu a toho, co nám říkají emoce. Logický víme, že Bůh je s námi, že nás neopustí, že nás provede i těžkou situací, ale emočně máme pocit, že Pán Bůh je tak strašně daleko.

                Já jsem to do jisté míry prožíval tento týden. Přepadla mne jakási skleslost a vůbec jsem si nedokázal představit, jak budu teď v neděli kázat o radosti. Je mi dokonce za tu skleslost trochu hanba, protože nebyla vyprovokována žádnou velkou tragédií či těžkostí, jaké prožívají mnozí z vás. I já jsem zažíval podobné rozdvojení, jaké popisuje autor našeho žalmu. Z jedné strany vím, že Pán Bůh má svoji cestu a svůj plán i v mém životě. Z druhé strany jsem propadal skepsi z mé služby a z budoucnosti. A přestože takovou krizi asi někdy zažije každý křesťan, tak jsem přesvědčen, že čím je člověk duchovně silnější a stabilnější, tím méně takové situace zažívá. Když čteme o Husovi, tak to vypadá, že v těch nejtěžších okamžicích takovou krizi snad ani neměl. Tak pevně byl zakořeněn v Kristu.

                Když jsem přemýšlel jak v takovém stavu kázat o radosti, narazil jsem na tento žalm a uviděl jsem, že autor prochází něčím podobným a že je tady i východisko. Podívejme se na to, jak on reaguje. Ta jeho reakce má dvě části. Jsou to jeho slova k Bohu a jeho slova k sobě samému. Podívejme se na ně.

 

1. Slova k Bohu

                Všimněte si, co ten autor říká Bohu. Nejprve je to takové typické lidské škemrání o pomoc. Tím začíná: „Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem, před člověkem záludným a podlým!“ (v.1) Takto se umí modlit každý. I nevěřící. K takové modlitbě nemusíte být křesťany a nemusíte mít Ducha svatého. To je přirozené naříkání a prosba o pomoc. Když je zle, tak se tak modlí mnozí. Ale křesťan se přece jen liší. Boží Duch ho vede k jiné modlitbě a my to vidíme v dalších slovech.

                Autor našeho žalmu se modlí: „Sešli své světlo a svoji věrnost.“ (v.3) O co že tady prosí? O jaké světlo? Žalmista prosí, aby mu Pán Bůh otevřel oči, aby viděl pravdu. Kraličtí a jiné překlady místo slova věrnost překládají právě slovem pravda. On prosí, aby Pán Bůh dal milost vidět pravdu. Když jsme totiž pod tlakem bolesti, trápení či utrpení, tak se nám často začne pravda zakrývat nánosem našich představ a bolestí. A to je to, co nás rozdvojuje. A tak tento člověk prosí, aby viděl pravdu. Chce znovu vidět pravdu o Bohu, o sobě, o hříchu, o Božím odpuštění a Boží dobrotě.

                Opakovaně jsme hovořili, že právě pravda byla pro Husa tak důležitá. Pravda stojí proti strachu. A my jsme na začátku říkali, že strach okrádá o radost. Takže pravda tím, že se staví proti strachu, tak přináší radost.

                Jak k tomu dochází? Podívejte se znovu na našeho žalmistu: „Sešli své světlo a svoji věrnost; ty ať mě vedou, ty ať mě přivedou k tvé svaté hoře, k příbytku tvému, a já tam přistoupím k Božímu oltáři, k Bohu, zdroji své jásavé radosti, a hrou na citaru ti budu vzdávat chválu, Bože, můj Bože!“ (v.3-4) On tedy říká, že pravda ho dovede k Božímu příbytku a k oltáři, tedy k Bohu, který je pro něj zdrojem jásavé radosti. Co to znamená pro nás dnes? Znamená to, že když nemáme radost, že máme přijít do kostela, před oltář, a tam se setkáme s Bohem, který nám vrátí radost? Ne, na oltáři se totiž už dnes neobětuje. Oběť už skončila. Už byla přinesena ta poslední oběť. Ta poslední oběť byla přinesena na kříži na Golgatě a přinesl jí Ježíš Kristus. K tomu oltáři máme přijít.

                Takže, kde nás pravda vede? Vede nás pod kříž! Tam se setkáme s Kristem a toto setkání vrací radost. A tato radost působí proměnu našeho srdce, takže jsme schopni znovu chválit Boha. A všimněte si, že tady není ani slovo o tom, že by se změnily okolnosti. Možná tohoto člověka stále trápí záludní a podlí lidé, ale On v tom všem nachází pokoj v Hospodinu. A tento pokoj mu přináší radost. Jde o tu radost, která je nezávislá na okolnostech. Jde o tu radost, která není opakem smutku, ale opakem beznaděje. Takže možná nebudete mít řešení, ale budeme mít vnitřní radost, protože už nebudete rozdvojeni, ale budete v Kristu, který je zdroj radosti.  

                Když se tedy prakticky ptáme, jak vracet radost do našeho života nebo jak udržet radost v našem životě, tak odpověď Bible je jediná. Mějme upřený pohled na Ježíše Krista. A čím těžším životním obdobím procházíme, tím více to potřebujeme. A pohled upřený na Ježíše Krista máme tehdy, když k Němu přicházíme v modlitbě a skrze Boží slovo. Ale ta modlitba nemá být zaměřena především na změnu okolností, ale především na to, abychom žili v pravdě a důvěřovali Jemu, našemu Pánu.

 

2. Slova k sobě samému

                První část toho žalmu teda zaznamenává slova autora k Bohu. Druhá část zaznamenává to, co říká své duši, sám sobě. Poslouchejte: „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh.“ (v.5) Žalmista tady káže sám sobě. Připomíná sám sobě evangelium. To je obrovskou pomocí a úlevou. Toto vrací radost do života.

                Jen z mých oblíbených kazatelů je Dr. Martyn Lloyd-Jones, který zemřel v roce 1981. A ten řekl: „Všimli jste si, že absence radosti v našem životě je většinou způsobena tím, že sami sobě nasloucháme, místo abychom sami k sobě mluvili? Vezměte si například první myšlenky, které vám přijdou ráno na mysl. Vy ani nechcete a ony přicházejí, připomínají problémy předchozích dnů apod. Někdo k vám mluví. Kdo k vám mluví? Vaše já k vám mluví. Ale autor našeho žalmu nám ukazuje, že místo naslouchání našemu já, on mluví k samému sobě a říká: Proč se tak trpce rmoutíš, má duše? Takže se vlastně zastavil a říká: Duše, poslouchej na chvíli, teď budu já mluvit k tobě.“

                Bratři a sestry, učme se ve chvíli úzkostí, obav, těžkostí a bolestných myšlenek nenaslouchat steskům svého já, ale mluvit ke své duši. Kažte své duši. A kažte ji pravdy evangelia. Bůh mne neopustil. Je se mnou i v tomto utrpení. A jak říká autor jiného žalmu: „Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl.“ (Žalm 73:26) Kažme sami sobě! To vrací radost.

                Dovolte, že zakončím jedním příkladem. Je to příběh z života Johna Weslyho z Anglie. Ten vzpomíná na setkání, které velmi ovlivnilo jeho život. Když přišel studovat do Oxfordu, byl tak trochu namyšlený. Potkal jednoho hrnčíře a dal se s ním do řeči. Velmi ho provokovala radost, která z tohoto obyčejného hrnčíře vyzařovala každým coulem. Tak se s ním dal do řeči, aby zjistit, odkud plyne taková radost v životě obyčejného hrnčíře. Ale nezeptal se přímo, ptal se na jeho život. Čím více se ptal, tím méně to chápal. Tento hrnčíř žil ještě nuzněji, než si dokázal představit. Vlastnil jediný kabát, nevlastnil ani postel a ve svém pokojíku spal na zemi pouze přikryt svým kabátem. A přesto byl tak radostný. Wesley se tohoto hrnčíře nakonec s trochou sarkasmu ptá: „Ty asi nemáš mnoho věcí, za které bys Bohu mohl děkovat, že?“ A narážel na chudobu tohoto muže. Na to hrnčíř pohotově zareagoval slovy: „Děkuji Mu za to, že mi dal život, děkuji Mu za to, že mi dal srdce, které ho může milovat a děkuji Mu za to, že mi dal neutuchající touhu Mu sloužit.“ Wesley byl hluboce zasažen, protože uviděl, kde je zdroj opravdové radosti. Je to ve vděčném srdci, které je blízko Ježíši Kristu.

                Milí bratři a sestry, máme v Kristu zdroj opravdové radosti? Je to na nás vidět? Na tom hrnčíři to vidět bylo. Bylo to vidět i na Husovi a to i před smrtí. Modleme se o život v pravdě, kažme evangelium své duši a žijme i v těžkostech s radostí evangelia. Tak budou mnozí kolem vás zasaženi a uvidí, že pravá radost je v Ježíši Kristu.

 

Otázky k zamyšlení:

1. Co nejvíce ohrožuje moji radost? 

2. Jaké praktické kroky pro život v radosti mohu udělat ve svém modlitebním životě?

3. Jaké praktické kroky pro život v radosti mohu udělat v tom, jak naslouchám svému já či mluvím ke své duši?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář