Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. 1. 2008

Radost v utrpení

V roce 2000 se v Amsterdamu konala celosvětová konference o evangelizaci a misii, kterou svolal známý evangelista Billy Graham. Této konference se účastnili také delegáti z naší církve. Na této konferenci se Billy Graham osobně setkal s masajským bojovníkem Josephem, který je neohroženým kazatelem evangelia. Poslechněte si příběh tohoto Josepha. Ještě jako nevěřící potkal Joseph nějakého křesťana, který mu svědčil o Ježíši Kristu. Joseph na místě činil pokání a přijal Ježíše Krista jako svého Pána. Byl naplněn obrovskou radostí a okamžitě se rozhodl, že musí jít do své vesnice a podělit se s lidmi o radostnou zprávu o Spasiteli, který svou smrtí vykoupil člověka z hříchu. Přišel do vesnice a chodil od chýše k chýši, zvěstoval ukřižovaného Ježíše Krista a očekával, že všichni budou nadšeni stejně jako on. K jeho velkému překvapení jeho poselství vesničané nejen nepřijali, ale stali se agresivními. Nakonec to vyústilo v to, že ho muži svázali a nesli ven z vesnice, zatímco ho ženy doslova bičovaly kusy ostnatého drátu. Takto zbitého ho nechali v buši, aby umřel. Joseph se s vypětím všech sil doplazil do nějaké díry s vodou a tam několik dnů v horečkách bojoval mezi životem a smrtí. Když horečky opadly, šel opět do vesnice. Řekl si, že své poselství asi předal málo srozumitelně, a tak se ho naučil zpaměti tak, jak ho chtěl říci. Když přišel do vesnice, opakovala se historie z první návštěvy. To, že přežil první bití, bylo mimořádné. To, že přežil to druhé, byl zázrak. Když přicházel do vesnice potření, znovu se na něj vrhli. Když však omdlíval, viděl v očích jedné ženy slzy. Když se probral z mdlob, ležel v posteli a kolem něj byla spousta plačících vesničanů, kterých se nakonec jeho slova dotkla. Uvědomili si, že zpráva o Kristu musí být velmi důležitá, když byl Joseph ochoten dokonce umřít, jen aby jim ji předal. Celá vesnice se vydala Kristu.

V dnešní době a v tomto státě už mnoho o utrpení křesťanů nepřemýšlíme. Přesto Boží slovo říká, že je to nedílná součást života křesťana. Dnes máme svátek Zjevení Ježíš Krista pohanům. Připomínáme si, že i pohanští mudrci byli požehnáni tím, že poznali Mesiáše. Toto jejich setkání je také spojeno s utrpením. Je spojeno s utrpení betlémských nemluvňátek, je spojeno s útrapným africkým vyhnanstvím Josefa, Marie a malého Ježíše.

I náš dnešní text hovoří o evangeliu pro pohany a také je zde jasná spojitost s utrpením.

Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev. Stal jsem se jejím služebníkem, jak mi to uložil Bůh podle svého záměru, aby se na vás naplnilo Boží slovo, tajemství, které po věky a po celá pokolení bylo skryto, ale nyní je zjeveno jeho svatému lidu. Bůh jim chtěl dát poznat, jak bohatá je sláva jeho tajemství mezi pohany: Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu. Jeho zvěstujeme, když se vší moudrostí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu. O to se snažím a zápasím tak, jak on ve mně působí svou silou. (Koloským 1:24-27)

Evangelium je jistě radostná zpráva a každý, kdo ho vírou přijme, je nazván Božím dítětem. Toto evangelium sebou ale nese dva důsledky. Přináší totiž také utrpení, ale zároveň i radost. Mým cílem je, abychom dnes odcházeli jako ti, kdo jsou ochotni trpět a kdo touží po tom, aby uprostřed těchto utrpení zažívali radost.

1.důsledek přijetí evangelia: utrpení

                Už jsem řekl, že my už o utrpení pro Krista moc nepřemýšlíme, přesto bychom měli. Podívejme se znovu na 24. verš našeho textu: „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.“ Pavel tady říká, že svým utrpení doplňuje utrpení Kristovo. Při prvním čtení bychom řekli, že to znamená, že Kristus ještě netrpěl dost, a tak my musíme ještě něco přidat, aby jeho utrpení bylo dokonalé. My však víme, že tak tomu není. Boží slovo nás opakovaně ujišťuje, že Kristova oběť je dokonalá. Například můžeme citovat list Židům 7:25, kde je psáno: „Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.“ Stále tady zůstává ta otázka, co znamená ono doplňování Kristova utrpení. Jak Pavel a případně další křesťané doplňují Kristovo utrpení? Nebudu to dlouze rozebírat. Jsem ale přesvědčen, že Kristova oběť je dokonalá a přinesla nám spásu. Utrpení křesťanů je nástrojem, který si Bůh používá, aby šířil zprávu o vykupitelské smrti Ježíše Krista. A tak křesťané doplňují Kristovo utrpení tehdy, když sami trpí proto, aby vydali svědectví o ukřižovaném Kristu. To tedy znamená, že Bůh chce, abychom utrpení Krista presentovali tomuto světu svým vlastním utrpením. A to je tedy velmi složitá výzva.

                Ale pravdou je, že když chceme být svědectvím druhým, vyžaduje to oběti, utrpení, zapření samého sebe, dokonce obětování vlastního života. A o to přesně Ježíši jde. Ježíš řekl: „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.“ (Marek 8:35)

                Jak se to teda týká nás, kdo žijeme v této době a v této společnosti? Určitě se prostě nedá popřít, že Bible opakovaně mluví o tom, že lidé věřící v Ježíš Krista budou procházet utrpením. Děláme tedy něco špatně, když utrpením neprocházíme?

                Naše utrpení jistě nebude srovnatelné s lidmi žijícími ve středověku nebo s těmi žijícími dnes v muslimském světě. Přesto se můžeme ptát, proč nezažíváme utrpení. Mám pro to dvě odpovědi. Za prvé jsem přesvědčen, že částečné následování Krista utrpení nepřináší. Když jsme sice věřící, ale děláme v životě kompromisy, abychom měli klid, tak se před utrpením uchráníme. Pokud v práci nic chlapům neřeknu, když si na stěny věší portréty nahých žen nebo když si na „wilijovku“ pozvou striptérku, tak určitě trpět nebudu. Když se ozvu, tak asi trpět budu. Jestliže se neozveme, když věřící žena flirtuje nebo má poměr s jiným mužem než se svým manželem, tak trpět nebudeme. Když se ozveme, tak pravděpodobně trpět budeme. Pokud se neozveme, když sousedé jen naříkají na to jak se máme špatně a proklínají politiky, tak asi trpět nebude. Ale když se ozveme, tak to slízneme. Víte, křesťanství, které dělá kompromisy utrpení nepřináší. A my se tak toho utrpení bojíme, že raději ty kompromisy často připustíme. Ale my jsme povoláni, abychom byli svědectvím o Kristu, i když to bude bolet. Co je nám vzácnější: pohodlí nebo věrnost Ježíši?

                Druhý důvod proč nezažíváme utrpení je ten, že částečná evangelizace nevyvolává utrpení. A nebudu chodit daleko pro příklady. Pokud se spokojíme s tím, že naše děti a vnuci žijí slušně, že s námi jdou jednou za rok do kostela, že pokřtí své děti, pak to pravděpodobně nepřinese utrpení. Jenže v tom případě jsou naše děti na cestě do věčného zatracení a s tím se nesmíme spokojit. Pokud si uvědomíte ztracenost svých nejbližších, tak budete zažívat utrpení, protože Vás to bude nesmírně bolet, že jdou do věčného zahynutí. Ale my často nechceme trpět, tak si to raději nepřiznáváme a místo, abychom za ně bojovali na kolenou, tak necháme věcem volný průběh.

                Apoštol Pavel nám ale v našem textu připomíná, že cesta křesťana je cestou utrpení. Pavel nám připomíná, že Kristus trpěl, aby dokonal spasení, my trpíme, aby se šířilo spasení.

 

2.důsledek přijetí evangelia: radost

                Apoštol Pavel říká: „Proto se raduji, že nyní trpím za vás...“(v.24) Pavel tady tvrdí, že utrpení pro evangelium mu přináší radost. A opět musíme říci, že tento text není nijak výjimečný. V Bibli podobné příklady vidíme opakovaně. Uvedu alespoň jeden verš, který tuto pravdu dokládá. Jde o situaci kdy Pavel a Silas jsou v okovech ve vězení. Lukáš situaci popsal takto: „Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali.“ (Skuty 16:25) Přestože tito následovníci Ježíše Krista trpí ve vězení a jejich budoucnost je velmi nejistá oni se radují a oslavují Boha. Proč? Jak je něco takového možné?

                Boží slovo nám tady ukazuje, že cesta následování Krista není cestou zbavenou radosti. Je to sice cesta utrpení, ale zároveň cesta úžasné radosti. Tu radost dává Boží Duch. Tato radost je výsledkem Božího působení v nás.

                Dovolte, že se s vámi podělím s jednou statistikou. Její nevýhodou je, že je ze Spojených států, ale bohužel v Evropě nikdo podobné statistiky nedělá. Takže vezměme zavděk alespoň touto. Autoři jisté studie (Pew Research's General Social Surveys) se ptali lidí na spoustu otázek. Jedna z nich byla, jak často navštěvují křesťanské shromáždění. Další otázkou bylo, jak šťastní se cítí. Měli vybrat jednu z několika odpovědi - od velmi šťastní po velmi nešťastní. Z těch, co uvedli, že do sboru chodí nejméně jednou týdně 43% uvedlo, že jsou velmi šťastní. Z těch, co uvedli, že chodí jednou za měsíc, bylo 31% velmi šťastných. Z těch, co napsali, že chodí zřídka nebo vůbec, bylo 26% velmi šťastných. Zjednodušeně lze říci, čím častěji jste v kostele, tím jste šťastnější. Toto je pouze statistika, ale i zde máme potvrzení té dnešní biblické pravdy, že člověk, který žije s Bohem je šťastný člověk.

                Když tedy shrneme dva dnešní důsledky, které plynou z přijetí evangelia, tak docházíme k závěru, že nejšťastnější lidé na světě jsou ti, kdo znají tajemství, kterým je osobní vztah s Kristem a kdo doplňují Kristovo utrpení tím, že se sami rozhodli jít cestou utrpení, aby přinesli Krista druhým.

                Patříš mezi nejšťastnější lidi světa? Rozhodni se pro živou nekompromisní víru a přijmi ji od živého vyvýšeného Ježíše Krista.