Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. 1. 2018

Rozdíl mezi diakonii a sociální službou

img_4331.jpgMilí přátelé, dnes máme neděli diakonie. Co je to diakonie a jaký je vlastně rozdíl mezi běžnou sociální prací a diakonií? Dovolím si tvrdit, že rozdíl je v postoji toho, kdo slouží. Diakonie je služba milosrdenství. A už to samo o sobě říká, že motivací diakonie má být milosrdenství. Tedy diakonie je služba potřebným se specifickým postojem srdce. A kdo je potřebný? No každý, kdo ve své životní situaci potřebuje pomoc. Bible hovoří často o vdovách, sirotcích, bezdomovcích, chudácích. Dnes bychom navíc mohli mluvit o lidech dlouhodobě nemocných či hendikepovaných, samotných, ztrápených, stižených závislostí, apod.

Nicméně, dnes se nebudu zaměřovat na to, co diakonie dělá, ale na to, jak to dělá, s jakým postojem a přístupem. Tedy, budeme hovořit o tom, jaký máme mít postoj při službě druhým. Přečtěme si k tomu text z listu Koloským:

 

Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství. (Koloským 3,12-16)

 

V tomto textu je spousta rad, ale na všechny nemáme čas a tak vyberu tři, které mne nejvíce oslovují. Budeme nad nimi přemýšlet v kontextu diakonie, přestože Pavel neměl na myslí pouze diakonii, když o tomto hovořil, ale měl na mysli obecně přístup křesťana k životu.

 

1. rada: Uvědomujte si, že jste Bohem vyvolení, svatí a milovaní

Tímto apoštol Pavel začíná. Čteme: „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit,…“ (v.12) Pokud chceme milosrdně sloužit, potřebujeme si nejprve uvědomit, co kdo jsme. Je to otázka naší identity. Apoštol Pavel tu výzvu k praktickému křesťanskému životu začíná ujištěním, že v Božích očích máme obrovskou hodnotu. Vždyť jsme Bohem vyvolení, Bohem nazváni svatými a Bohem také milováni.

Pán Bůh nás stvořil a také nás skrze Pána Ježíše vykoupil. Z Boží milosti Mu mnozí z nás uvěřili a rozhodli jsme se Ho následovat. A proto jsme Bohem vyvolení, Bohem prohlášení za svaté a Bohem milováni.

Proč je to tedy tak důležité pamatovat na to, že jsme vyvolení? Abychom znali svou hodnotu a hodnotu těch kolem nás. Bůh si nás vyvolil, proto tady jsme. Je to obrovská výsada, že jsme Jej mohli poznat. Nikdo z nás tady není jen tak do počtu. Bůh chce každého použít ke své chvále a to i v oblasti diakonie, tedy péče o potřebné. Tato služba není naší možností, ale je naším posláním. Pán Bůh nás vyvolil mimo jiné proto, abychom milosrdně sloužili potřebným. Začíná to doma a končí třeba v Tanzanii. Je to obrovská výsada a obrovská odpovědnost.

Proč je tak důležité pamatovat na to, že jsme svatí? Kdyby nás Bůh neprohlásil za svaté, tak bychom svatí určitě nebyli. Však víte, kolikrát jsme sami zhřešili. Kolikrát jsme všichni udělali věci, které nás hodně bolely. Kolikrát jsme věděli, že bychom měli přiložit ruku k dílu a pomoci, ale nechtělo se nám. Nicméně Bůh si nás vyvolil a nazval nás svatými. Svatý člověk je ten, kdo si svůj hřích uvědomuje, činí z něj pokání a ví, že mu bylo odpuštěno a to díky Ježíši Kristu, který na našem místě zemřel na dřevě kříže. To, že jsem svatý, mě má motivovat ke službě milosrdenství, protože vím, že Pán Bůh chce, aby i další lide přišli k Pánu Bohu a mohli být prohlášení za svaté. A služba milosrdenství odkazuje na Pána Boha.

Proč je tak důležité pamatovat na to, že jsme milovaní? Protože někdy se tak necítíme. Ale láska není jen o pocitech. Nejde o to, zda se cítíme Bohem milovaní nebo ne. Jde o to, co je pravda. A Pán Bůh nás ujišťuje, že nás miluje. Lidé nás možná dokážou přestat milovat, ale Pán Bůh ne. Jeho láska vytrvá. A když vstupujeme do služby milosrdenství, tak jednak tu Boží lásku šíříme a jednak sami zažijeme mnoho situací, kdy si znovu uvědomíme, že nás má Pán Bůh rád.

Když si uvědomujete, že vás Pán Bůh povolal, nazval svatými a že vás miluje, tak vaše služba bude vypadat úplně jinak. A to proto, že to nebude vaše služba, ale služba Krista skrze vás. A to je základním znamením služby milosrdenství.

 

2. rada: Především mějte lásku

Především mějte lásku, píše apoštol Pavel. To platí v nejrůznějších oblastech lidského života. Platí to samozřejmě třeba v manželství. Platí to ve sboru. Ale platí to i v oblasti diakonie, tedy služby milosrdenství. Když je služba vykonaná bez lásky, není to diakonie, služba milosrdenství. Můžete být odborník, můžete mít roky praxe, můžete mít skvělé vybavení, ale bez lásky nelze konat službu milosrdenství. Ano s jinou motivací můžete mnohým lidem pomoci, zajistit jejich potřeby. Můžete to dělat proto, že je to vaše zaměstnání, můžete to dělat z pocitu povinnosti, můžete to dělat z nějaké vypočítavosti. Ale služba milosrdenství vyžaduje motivaci láskou. A myslím, že toho lze dosáhnout i tehdy, když je to vaše zaměstnání.

Tu nezbytnost lásky jasně vyjadřuje apoštol Pavel v listu Korintským: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1.Kor 13,1-3)

Můžete mít všechno, ale pokud nemáte lásku, tak se míjíte Božím záměrem. A platí to i o diakonii. Pokud nesloužím potřebným z lásky k Pánu Bohu a s láskou k lidem, tak to není diakonie. Možná mohu být dokonce zaměstnancem diakonie, ale pokud ta služba není z lásky, není to diakonie. A proto nás Pavel volá, abychom především měli lásku. Dává tomu první prioritu.

Kde tu lásku získat? Ježíš je láska. (Jan 14,6) Láska je zároveň ovocem Ducha svatého a to ovoce se objevuje v našich životech, když žijeme vírou a přebývá v nás Boží Duch. Pokud chceme mít více lásky, potřebujeme více plnosti Duchem. A více Ducha dostává ten, kdo věrně následuje Pána Ježíše Krista.

A potom ještě jedno. Modleme se. Když se za lidi modlíme, přibývá lásky k nim. A tak když máte pocit, že vaši službě chybí láska, modlete se o ni a modlete se za ty, kterým sloužíte.

Jak se projevuje přítomnost lásky ve službě druhým? Projevuje se tím, že se o ně zajímám. Projevuje se tím, že udělám více, než je nezbytné. Projevuje se tím, že tu službu dělám radostně. Projevuje se tím, že se nabídnu, že udělám i nepopulární věci. Projevuje se tím, že spolu se službou ukážu i na Pána Ježíše Krista, který je Zachráncem.

Mít lásku je zde Pavlův příkaz. Člověk na tom musí pracovat. Musíme se to učit. A musíme se v tom lepšit. Pán Ježíš nám v tom chce pomáhat.

 

3. rada: Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo

To je ta třetí rada apoštola Pavla z tohoto textu. Diakonii může dělat jen ten, v kterém přebývá slovo Kristovo. A to mnoho lidí nepochopí a nevěřící člověk si bude klepat na čelo. I apoštol Pavel říkal: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.“ (1.Kor 1,18) Ano, nevěřící to nepochopí, ale Bible zde jasně říká, že slovo o kříži, slovo Kristovo, je mocí Boží.

Diakonická služba není službou z vlastních sil, je to služba z moci Boží. A tu moc máme tehdy, když v nás přebývá slovo Kristovo. To nás pohání.  

A tak rozhodněme se dnes, že naše služba druhým nebude službou z našich sil, ale bude poháněna mocí Boží. Rozhodněme se už dnes, že každý den budeme jako jednotlivci to slovo Kristovo, Bibli, otvírat a hledat v ní Boží moc. A pak jděte do nového dne či do nové služby a řekněte si, že nejdete sloužit ve své síle, ale v mocí Kristově jdete pečovat o nemocné, navštívit opuštěné, či potěšit umírající.

Mezi námi jsou ti, kteří diakonii dělají profesionálně. Vy byste si každý den měli připomínat, že chcete sloužit z Boží síly. Někteří diakonicky sloužíme pravidelně. Třeba se staráte o nemocného rodinného příslušníka nebo souseda. Někteří se do této pozice dostáváme spíše výjimečně a neplánovaně. Ale i tak se potřebujeme ujistit, že nesloužíme ze své síly, ale z té Boží.

Ale ono se to netýká jen diakonie. Týká se to každé naší činnosti. Čerpejme Boží moc z Jeho slovo a potom v Jeho moci dělejme to, co je nám uloženo.

Jsme stále ještě na začátku roku. Nevíme, co se stane. Nevíme, jaký bude rok. Nevíme, zda se z nás nestanou příjemci diakonické služby. Nevíme, zda nebudeme z nějakého důvodu nuceni starat se o někoho ze svých nejbližších. Možná někdo zažije nové povolání, třeba aby se zapojil do služby v domově důchodců nebo na návštěvách starších. A to jistě potřebujeme.

Ať už tedy ten rok přinese cokoli, dnes si potřebujeme připomínat, že naše identita je v Bohu, který nás povolal, nazval svatými, a který nás miluje. Dnes se potřebujeme rozhodovat, že budeme milovat lidi a že budeme čerpat Boží moc z Božího slova. Kéž by nám Pán dal sílu to realizovat. Pak nebudeme sloužit z vlastních sil, ale z Jeho. Pak nebudeme zažívat prázdnotu, ale i přes únavu budeme zažívat radost, protože je to Pán Bůh, který pracuje skrze nás.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář