Samota v církvi
Žijeme v zemi, která nevidí potřebu navštěvovat kostel a co hůř, která nevidí potřebu Boha. To se odráží i na tom, jak vypadají naše sbory. Většina protestantských sborů jsou sbory s nedělní účasti menší než 100 křesťanů. Takže by se dalo říci, že se náš sbor řadí mezi ty větší. Když se ale podíváme kolem sebe, tak určitě není proč jásat. Vidíme rodiny, které od víry odešly, vidíme děti, které nenásledují víru svých rodičů. A to ještě spoustu věci nevidíme. V našem sboru se klidně může stát, že někdo přestane chodit a nikdo si toho ani nevšimne. V našem sboru hrozí, že tady člověk může být sám. I v našem sboru hrozí, že člověk nemá nikoho, s kým by si popovídal o duchovních věcech. A možná je to případ i někoho z vás. Samozřejmě, my pastoři jsme tady pro vás a chci vám to pořád připomínat. Přijďte kdykoli, zavolejte, napište, ozvěte se pokud vám můžeme nějak pomoci. Ale o to mi tady nejde. Jde mi o to, že církev by měla být společenstvím křesťanů. Nejen místem, kde se křesťané jednou týdně sejdou. Ale jelikož náš sbor je větší, může se stát, že tady někdo zažívá osamělost.
To je něco, co mne velmi zneklidňuje a tak jsem hledal, zda o tom něco říká Boží slovo. Studoval jsem texty, které hovoří o tom sborovém spolužití. Dovolte, že Vám jich dnes několik přečtu:
Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého. (Jakub 5:16)
Se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte. (Koloským 3:16)
To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. (Jan 15:17)
Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to! (1Petrův 4:9)
Pozdravte jedni druhé políbením lásky. (1Petrův 5:14)
Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. (Galatským 6:2)
Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. (Galatským 5:13)
Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte. (1Tesalonickým 5:11)
Tyto verše nám hovoří o tom, jak se k sobě mají chovat spolusborovníci, členové jednoho sboru. Četli jsem, že si máme vyznávat hříchy, učit se jeden od druhého, hostit se, nést svá břemena, sloužit si, povzbuzovat se, být jeden druhému oporou, atd. Když se nad tím zamyslíme, tak si rychle uvědomíme, že je tady není řeč o službě pastora členům sboru, ale o vzájemné službě mezi sborovníky.
Proč je to tak důležité? V listu Židům čteme: „Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha. Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono 'dnes', aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil.“ (Židům 3:12-14)
Je zde řečeno, že důvod, proč se musíme vzájemně denně povzbuzovat, napomínat, vyznávat si hříchy a dělat to všechno o čem jsme si dnes četli, je ten, aby nás hřích nezatvrdil a neodvedl od Boha. To by totiž byla obrovská katastrofa. A toto nebezpečí hrozí každému z nás, hrozí mně, hrozí každému z presbyterů, hrozí mladým, hrozí starým, hrozí všem. Proto Bůh ukazuje, že sbor nemůže být skupina individuálních osobností, které si přijdou v neděli poslechnout kázání, ale sbor musí být skupina lidí, kteří si vzájemně slouží. Toto nazýváme termínem všeobecné kněžství.
Všeobecné kněžství je zásadní teologická pravda, kterou vyzdvihli reformátoři. Všeobecné kněžství neznamená, že se tady na kazatelně budeme postupně všichni střídat. Všeobecné kněžství znamená, že si vzájemně sloužíme dary, které nám Pán Bůh dal. Tuto službu ve sboru nikdy nezvládne sám pastor. Každý má sloužit tím darem, který má.
Tím samozřejmě nechci snižovat úlohu pastorů. Ta je důležitá. Ale hlavním úkolem pastorů je aby vyučovali a vedli ke službě členy sboru. Členové si pak mají vzájemně sloužit a tak být Božími nástroji na udržení a růst víry. Na základě své znalosti Božího slova jsem z celého srdce přesvědčen, že k tomu procesu jsou třeba nějaké menší skupiny, kde se vzájemně známe a kde si důvěřujeme.
Dobrým příkladem takovéto skupiny může být i rodina. Pokud vaše rodina funguje tak, jak to chce Pán Bůh, pak bude fungovat jako malá církev. Rodina se bude scházet ke čtení Božího slova a k modlitbě. V rodině si budeme vzájemně vyznávat hříchy, učit se jeden od druhého, budeme nosit svá břemena, sloužit si, povzbuzovat se, být jeden druhému oporou, atd. Pokud toto vše se děje v Duchu Kristově, pak věřím, že se Pán Bůh přizná a máme naději, že jak my, tak ani naše děti nebudou oklamány hříchem, ale budou milovat Ježíše Krista a následovat Jej celý život. Tam, kde se ale rodiče se svými dětmi denně nemodlili, kde si nečetli Boží slovo, kde nevyznávali Pánu společně své hříchy, kde se nepovzbuzovali k následování Ježíše Krista, tam velmi často došlo odpadnutí od živého Boha.
Samozřejmě, Pán Bůh neřekl, že pro život víry nám stačí rodina. Potřebujeme více. Potřebujeme sbor, abychom mohli sloužit druhým a přijímat jejich službu tak, jak jsme o tom četli v těch dnešních textech.
Dovolte, že se dnes zamyslím jen nad dvěma z té celé škály Božích příkazů, pro které potřebujeme menší společenství.
1.příkaz: Berte na sebe břemena jedni druhých
Tento příkaz nám dává Boží slovo například skrze list apoštola Pavla Galatským. Tam se píše: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ (Galatským 6:2)
Máme si vzájemně ve sboru nosit břemena. Ale o jakých břemenech tady mluvíme? Tento text to nespecifikujeme a tak tím břemenem může být vše, co nás tíží. Takovým břemenem může být nemoc nebo úmrtí v rodině. Takovým břemenem může být ztráta zaměstnání. Takovým břemenem může být neúspěch ve škole. Takovým břemenem může být rozchod dvou mladých lidí, kteří spolu chodili. Takovým břemenem může být manželská krize. Dále to může být nějaká závislost, násilí, zranění způsobené pomluvou, neschopnost odpustit, samota, bezdětnost, starost o děti a vnuky. To je jen několik příkladů břemen, které nosíme. A takovéto břemena si tady na bohoslužbách vzájemně nenosíme. Ano, věřím, že nás může posílit zvěst Božího slova. Ano, věřím, že se za tyto problémy všeobecně modlíme. Ano, já jsem dokonce přesvědčen, že Pán Bůh je ten, kdo nese naše břemena. Čteme to například v Žalmu 68:20 „Požehnán buď Panovník, den ze dne za nás nosí břímě.“ V tom našem textu ovšem čteme, že nejenže Pán Bůh nosí naše břemena, ale i my si je máme nosit vzájemně. Nosíme si je vzájemně?
Milí bratři a sestry, rozhlédněte se kolem sebe. Nosíte těmto lidem jejich břemena? Podívejte se pořádně, podívejte se na druhou stranu kostela. Jsem si jist, že mnozí z Vás vidíte někoho, komu jste v těžkostech pomáhali nebo kdo pomáhal vám. Ale na druhé straně, jsem si jist, že je tady spousta lidí, které vlastně ani neznáte jménem, natož, abyste nesli jejich břemena. V takovémto společenství nemůžeme nést břemena všichni všem. A proto potřebujeme menší společenství, abychom si s těmi našimi břemeny pomohli a aby tady nebyl nikdo, kdo si to břímě nese sám. Protože, když si někdo nese břímě sám, je větší pravděpodobnost, že pod ním padne. Každé břímě je jistou zkouškou naší víry, našeho charakteru. Žádná zkouška nás nenechá stejnými. Buď se od Pána Ježíše odvrátíme a řekneme, že nás zklamal, že dopustil takové věci, nebo se k Němu naopak přiblížíme Ještě více. A právě proto je důležité, aby blízko nás někdo byl a pomohl nám s tím naším břemenem.
Možná mi teď namítnete, že si vystačíte sami, že vám stačí, když vaše břemena nese vaše rodina. Ale v tom případě odmítáte poslechnout Boží slovo. To nás volá, abychom nesli břemena druhým bratřím a sestrám ve sboru a aby oni nesli ta naše.
Jak si můžeme vzájemně pomoci? Určitě ne tak, že budeme společně někde sedět a jen probírat ty naše situace a případně ještě svalovat vinu na druhé. O takové společenství Pánu Bohu nejde. Jde mu o to, abychom se vzájemně za své těžkosti modlili, abychom se povzbuzovali Božím slovem. To musí být první. Potom určitě následuje i praktická rada a pomoc. To je společné nesení břemen. Jenže abychom mohli pomoci, musíme se znát a důvěřovat si. A to nejde se všemi ve sboru. A právě malé společenství je výborným prostředím, kde si vzájemně můžeme důvěřovat a nést svoje břemena. Proto je to tak důležité.
2.Příkaz: Vyznávejte hříchy jeden druhému
To je ten druhý příkaz, který dnes zmíním a který vyžaduje malé společenství. Tento příkaz nacházíme například v knize Jakuba. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého. (Jakub 5:16) Zase platí to, co jsme řekli před chvílí. Tím, komu máme vyznávat své hříchy, je na prvním místě náš Spasitel Pán Ježíš Kristus. On za nás zemřel, On nám naše hříchy odpustil, On nám vydobyl věčný život. Bez něj bychom byli ztraceni pro věčnost. Jemu patří všechna naše chvála.
Nicméně, tady jsme vyzývání, abychom vyznávali své hříchy také jeden druhému. Smyslem tohoto příkazu je to, abychom měli úzké společenství bratři či sester, kde se můžeme ke svému hříchu přiznat s důvěrou, že oni nás nebudou ponižovat, ale naopak se za nás budou modlit. Smyslem tohoto příkazu je, abychom si vzájemně ukázali probodnuté ruce našeho Pána a Spasitele, který zemřel za náš hřích. Smyslem tohoto příkazu je to, abychom hřích přiznali a vyznali a abychom přijali odpuštění, které plyne z Golgaty. Ježíš nám ten příkaz dal, abychom se od našich hříchů odvraceli a nechtěli už zpět. Ježíš nám ten příkaz dal, aby ochránil naši víru. Ježíš nám ten příkaz dal, abychom Mu byli blíže.
To je příkaz, který určitě není realizovatelný na bohoslužbách. Není možné, abychom se tady všichni vystřídali a zveřejňovali své hříchy. To ani není smyslem tohoto příkazu.
Abychom si mohli vyznávat hříchy, potřebujeme malé společenství. Tam můžeme jeden za druhého prosit, tam se můžeme povzbudit. Tak můžeme najít podporu a povzbuzení.
Zamysleli jsme se pouze nad dvěmi příkazy, které jsou důvodem pro potřebu malých společenství. A těch příkazů, by byla celá řada, ale na více nemáme čas.
Jedna sestra z našeho sboru bydlela nějakou dobu mimo Třinec a navštěvovala malý sbor. Když se vrátila, úplně se rozplývala nad tím, jak to bylo příjemné, že každý se znal z každým, že byli jako jedna velká rodina. A hned mi řekla, že bychom mohli náš sbor rozdělit na tři sbory. Máme tři faráře, tak to můžeme zkusit.
Já jsem ale přesvědčen, že toto nemusíme dělat. Z Božího slova vím, že pokud chceme být poslušní Bohu, musíme mít v rámci sboru malé živé společenství, kde budeme praktikovat to, co na našich bohoslužbách praktikovat nelze.
Když tady mluvím o malých společenství či skupinkách, tak tady nemám na mysli nic převratně nového. Vždyť biblické hodiny se v různých domácnostech ze stejných důvodů i tady na třinecku konaly už dávno. Cílem není nic jiného, než vytvořit menší skupiny tak, aby nikdo v tom našem sboru nebyl sám, aby každý měl kolem sebe křesťany, kteří ho budou mít rádi, kteří mu pomůžou, kteří se za něj budou modlit, kteří povzbudí jeho víru.
Taky je důležité říci, že neexistuje jeden ideální model takové skupinky. Někde to může být biblická hodina u někoho doma. Jinde to může být setkání studentů před začátkem vyučování. Nebo to může být kvartet, který nejen cvičí písně, ale taky se sdílí z Božího slova a modlí se. Nebo to můžou být dva lidé, kteří se spolu pravidelně schází k modlitbě. Těch forem je spousta. Důležitá je pravidelnost a živost takových skupinek.
Co s tím dnešním kázáním uděláte? Necháte ho někde zapadnout? Řeknete mi ve dveřích, že děkujete za dobré kázání a tím to skončí? Udělejte víc, rozhodněte se poslechnout Boží slovo. Zapojme se do takovýchto malých společenství, zorganizujte něco ve svém sousedství. Je to důležité. Obraťte se na kohokoli z našich pastorů či presbyterů s prosbou o pomoc nebo řekněte, že máte zájem a my vám pomůžeme takovéto společenství najit či vytvořit. Nezůstaňte v našem sboru sami. Pán vám v tom pomáhej.
