Jdi na obsah Jdi na menu
 


Směřuji do nebe?

10. 11. 2015

a.jpg

Milí bratři a sestry, abychom pochopili dnešní text, dovolte, že přiblížím jeden velký historický příběh. Jde o putování Izraelců do zaslíbené země. Asi ho většina z vás zná. Izraelci byli v Egyptě, kde otročili místním vládcům. Ale Pán Bůh je zázračně vyvedl z Egypta a vedl je do země, kterou jim zaslíbil. Mnozí se však cestou otočili k Pánu Bohu zády a Pán Bůh seslal trest. Řekl, že do zaslíbené země, do země odpočinku, nevejdou. Svoji neposlušností a nevírou se připravili o zaslíbení, které dostali.

Audio záznam naleznete zde.

Video záznam naleznete zde.

Neznámý autor listu Židům navazuje na tuto historickou událost a přirovnává náš život k podobné cestě do zaslíbené země, do země odpočinutí. Židovským čtenářům dokazuje, že ten pravý odpočinek je ještě před námi, že tím pravým odpočinkem je věčnost s Ježíšem. Zároveň varuje, že přestože jsme na dobré cestě, můžeme nedojít do cíle a zamřít cestou, pokud nepůjdeme vírou. Ale více už nebudu prozrazovat, poslechněme si ten dnešní text:

 

Střezme se, aby o někom z vás neplatilo, že v čase, dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup do Božího odpočinutí. I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti. Ale zvěst, kterou slyšeli, jim neprospěla, když ji vírou nepřijali. Neboť do odpočinutí vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili, jak bylo řečeno: 'Přísahal jsem ve svém hněvu: Do mého odpočinutí nevejdou!' To řekl Bůh, ač jeho odpočinutí trvá od chvíle, kdy stvořil svět. O sedmém dni je přece v Písmu řečeno: 'I odpočinul Bůh sedmého dne od všeho svého díla.' Zde však čteme: 'Do mého odpočinutí nevejdou.' Trvá-li tedy možnost, aby někteří do odpočinutí vešli, a ti, kterým ta zvěst byla nejprve ohlášena, pro neposlušnost nevešli, určuje Bůh jiné 'dnes'. V Davidových žalmech, tedy po dlouhé době, jak už bylo pověděno, říká: 'Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!' Kdyby byl Jozue již uvedl lid do odpočinutí, nemluvil by Bůh o jiném, pozdějším dnu. Tak má Boží lid pravý sobotní odpočinek teprve před sebou. Neboť kdo vejde do Božího odpočinutí, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého. A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl jako ti na poušti. (Židům 4,1-11)

 

                Milí bratři a sestry, milí přátelé, ten text nám přináší dva příkazy. Jsou to dva důležité příkazy, pro všechny, kdo jsou na cestě za Ježíšem. Zamysleme se dnes nad nimi!

 

 

 

1. příkaz: Bojme se!

                Ten příkaz nacházíme v tom první verši. Tam čteme: „Střezme se, aby o někom z vás neplatilo, že v čase, dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup do Božího odpočinutí.“ (v.1) Slůvko, kterým ten text začíná, je „Střezme se!“ Nicméně myslím, že je to zbytečné zeslabení toho slova, které tam v originále opravdu je. Tam doslovně nalézáme příkaz „Bojme se!“ V kralickém překladu to tak také najdeme. Bojme se!

                A čehože se to máme bát? My křesťané, kteří jsme od Boha přijali zaslíbení o věčnosti s Bohem, se máme bát něčeho, co způsobí, že do té věčnosti nedojdeme. Co je to, co nás může okrást o věčnost? Podívejme se na druhý verš, kde autor vysvětluje, co připravilo Izraelce o zaslíbenou zemi: „I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti. Ale zvěst, kterou slyšeli, jim neprospěla, když ji vírou nepřijali.“ (v.2) Čeho se tedy máme bát? Máme se bát naší nevíry. Máme se bát možnosti, že o svoji víru přijdeme.

                Proč bychom se měli bát, že o svoji víru přijdeme? Podívejme se znovu na ty Izraelce. Pán Bůh je zázračně vyvedl z Egypta. Viděli při tom obrovské zázraky. Viděli, jak se na Mojžíšův pokyn voda změnila v krev a potom zase krev ve vodu. Viděli, jak na jeho pokyn zaplavily zemi mouchy, komáři, žáby, kobylky. Viděli, jak přišlo krupobití a oheň z nebe. Viděli také, jak se rozestoupilo moře, aby mohli projít a jak se zase zavřelo, když je pronásledovala egyptská armáda. Viděli, jak jim Pán Bůh skrze Mojžíše dal vodu ze skály, viděli, jak jim poslal křepelky a manu. Viděli tolik zázračných znamení a přesto i oni zatvrdili své srdce v nevíře. A nevešli do zaslíbené země. Jak píše apoštol Pavel, „poušť byla poseta jejich těly.“ (1.Kor 10,5)

                Proto se máme bát nevíry! Protože přestože můžeme v životě zažít Boží moc, vidět Jeho jednání, stejně můžeme skončit v nevíře a v zatracení. Proto se máme bát. Takoví jsme totiž my lidé. Hřích nás může tak zatvrdit, že přestaneme věřit Bohu, i když jsme třeba část života prožili v tom, že jsme Jej následovali.

                Kolik takových už bylo. Kolik takových už bylo i mezi námi. Byli konfirmováni, byli v našich dorostech a mládežích. Někdy dokonce patřili mezi vedoucí. Ale potom přišel hřích, slepota a někdy vědomé či dokonce i neuvědomělé otočení se k Bohu zády. Stejná katastrofa jako u těch Izraelců. To není jen historie. To se děje i dnes a hrozí to mně i tobě. Proto se máme bát.

Bible někdy přirovnává přechod Rudého moře ke křtu. Z Izraelců, kteří byli otroci, se tímto křtem stali svobodní lidé, kteří patřili Bohu a šli směrem k zaslíbené zemi. Přišla však nevíra a oni padli mrtví.

                I dnešnímu křesťanovi hrozí stejné nebezpečí. Možná jste pokřtěni, možná jste Bohu někdy i vědomě uvěřili, možná dokonce teď Bohu věříte a žijete pro Něj, ale mně i vám hrozí nevíra. A možná to ani není hrozba. Možná je tady někdo, kdo tu spásnou víru už ztratil. Možná ještě chodí do kostela, ale už nevěří.

                Máme památku zesnulých. Četl jsem statistiku o tom, kolik jsme měli pohřbů. Kolik lidí jsem i já doprovázel na věčnost. Ale na jakou věčnost? Člověk chce mít vždy naději. Ale kolik z těch 57 osob odešlo ve víře? A kolik z nich odcházelo bez víry do věčného zatracení? Bojím se, že příliš mnoho. A to, že mají pohřeb z kostela, že tady zná hezké písně, modlitby či biblické texty, to pro ně samozřejmě už vůbec nic neznamená. To jim nepomůže.

                Někdy, když se nad tím zamyslím, tak mne jímá hrůza. Loučíme se tady s někým a on už možná zažívá hrůzu věčnosti bez Boha. To je hrozivé. Je před námi další rok, za rok tady opět budeme číst jména. A možná i jména někoho z vás, kdo jste tady. Možná se bude číst moje jméno. A já se bojím, abychom my neodcházeli bez víry. Kolik čtených jmen příští rok bude těch, kdo odešli ve víře a kolik těch, kdo odešli bez víry?

                Milí přátelé, je hrozným paradoxem, že my se často bojíme toho, o čem Bible říká, že se toho nemáme bát a nebojíme se toho, čeho se máme bát. Bojíme se o výplatu, bojíme se o zdraví, bojíme se uprchlíků, bojíme se Islámu. A k tomu všemu Bible jasně a nekompromisně říká: Nebojte se! Na druhé straně se nebojíme toho, čeho se máme bát. Nebojíme se toho, že ve své bídě a slabosti můžeme odpadnout od víry v živého Boha! Proto nás ten dnešní text volá k tomu, abychom se o naši víru báli.

 

2. příkaz: Udělejme vše!

                V tom našem textu máme ještě jeden příkaz. A to v posledním verši. Tam čteme: „A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl jako ti na poušti.“ (v.11) A zase, doslovně by se to dalo přeložit jako „Udělejme vše, co je možné udělat!“ Tento verš vlastně pozitivně říká to stejné, co říkal ten první. Ten první říká, abychom se báli o svoji víru. A tento říká, že máme udělat vše, abychom ji neztratili.

                Víte, když Bible říká, že se máme bát o svoji víru, tak to neznamená, že máme žít v nějakém stresu či paralyzujícím strachu. To určitě ne. Ale máme být pokorní v tom, že si uvědomujeme, jak slabí jsme lidé. Pokud padli Izraelci, kteří viděli tolik zázraků, tak i my můžeme lehce padnout. A v této pokoře máme víru považovat za obrovský dar. Protože víra je Božím darem. Není výsledkem naší dokonalosti. To bychom nikdy neuvěřili. To, že jsme schopni Pánu Bohu důvěřovat, je milost. A to je odkaz svátku reformace, který si v těchto dnech připomínáme. A tak reálný život v bázni, že můžeme přijít o víru je život v pokorném spolehnutí a v prosbě o Boží milost.

                Jednou mi někdo řekl, že se mu nelíbí, že v naší tradiční liturgii opakujeme tu prosbu „Pane smiluj se.“ Ten člověk říkal, že se Pán Bůh už smiloval.  Už dal Ježíše Krista. Ale realitou je, že my potřebujeme, aby nám svoji milost denně dával, jinak bychom odpadli od víry. Proto prosíme o milost.

 

Ale ten druhý příkaz nám teda říká, že máme udělat vše proto, abychom svoji víru chránili. Co tedy máme prakticky dělat? To první, co bych doporučil, je modlitba. Modleme se, abychom vytrvali ve víře. Zamysleme se nad tím, jak vypadají naše modlitby. Na jaký strach reagují? Kdo se bojí nemocí, bude se modlit především o zdraví. Kdo se bojí nezaměstnanosti, bude se modlit především o práci. Kdo se bojí násilí, bude se modlit především o ochranu. A ano, to všechno jsou dobré modlitby a o toto všechno se máme modlit. Ale především se máme bát o naši víru a tak se máme především modlit o to, aby nás Pán Bůh milostivě držel u sebe. A nejen nás, máme se takto modlit i za druhé.

 O co se modlíme? Modlíme se o to, abychom zůstali věrni? Modlíme se o blízký vztah s Bohem? Tady to začíná. Když se podíváme na obsah svých modliteb, řekne nám to opravdu mnoho o naší víře.

                Potom jsou tady další nástroje, které nám Pán Bůh dává, abychom neztratili naši víru. Je to především Boží slovo, Večeře Páně a účast na shromážděních křesťanů.

                Pastor John Piper říká: „Máme žít den za dnem, hodinu za hodinu v důvěře v Boží zaslíbení s přesvědčením, že nám náš Pán bude pomáhat, že nás povede, že se o nás bude starat, že nám odpouští a že nás nese k věčnosti. … Ale tato každodenní důvěra v Boží zaslíbení není automatická. Je to výsledek každodenní píle a je to výsledek té pravé bázně.“

Vy, kdo dnes důvěřujete Pánu Bohu, děkujte za dar víry. A žijte v té pravé bázni s vědomím své slabosti a možnosti ztráty spasení a zároveň žijte s aktivním zápasem o vaši víru. Věřím, že vás v tom Pán Bůh povede a požehná.

Dnes chci udělat výzvu a pozvat některé z vás tady k oltáři. Ta výzva je pro velmi konkrétní skupinu lidí. Ta výzva je pro vás, kdo si dnes nejste jisti vaší vírou a vaším vztahem k Ježíši Kristu. Ta výzva je pro vás, kdo máte strach ze smrti. Ta výzva je pro vás, kdo nemáte jistotu pro den smrti. Dnes vás Pán Ježíš Kristus volá, abyste k Němu v pokání přišli. Dnes mu můžete vyznat svoji nevíru. A nezáleží na tom, zda jste svoji víru někde ztratili nebo zda jste ji třeba nikdy neměli. On vám tuto víru chce darovat. On vás chce přijmout za svého, za svou. On za vás zemřel, aby vaši nevíru odpustil, a dnes vás volá. V tom našem textu jsme také četli: „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!“ (v.7) Jestliže dnes slyšíte Jeho hlas, znamená to, že On vás chce zachránit. Nazatvrďte své srdce. Zvu vás k oltáři. Přijďte si tady kleknout vedle mne. Budu se s vámi modlit, aby vám Pán Bůh dal dar víry a s tím i jistotu pro den smrti. On chce, abyste došli do věčnosti s Ním. Nezatvrzujte svá srdce, pokud vás volá, a přijďte. Ať je nám všem Pán Bůh milostivý!

Audio záznam naleznete zde.

Video záznam naleznete zde.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář