Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svoboda = být jiného ducha

3. 3. 2019

svo.jpgKdyž někdo žije dlouze v otroctví, tak má ze svobody strach. Člověk si totiž na otroctví zvykne a má strach z neznámého. Některá zvířata žijící v zajetí se vůbec nedají na svobodu pustit, protože je zajetí poznamenalo tak, že nejsou schopna života ve svobodě.

Totéž platí i pro člověku. Lidé, kteří byli dlouho ve vězení, často mají ze svobody strach a nejsou schopni v ní žít. Ale neplatí to i o jednotlivcích, platí to i o národech. Když národ, který byl dlouho nesvobodný, dostane svobodu, tak to trvá mnoho generací, než se v té svobodě naučí žít. A přesně toto vidíme v našem textu. Dnes zakončujeme sérii o životě ve svobodě a zakončíme příběh o Izraelcích na cestě ke svobodě.

Přečtěme si tedy další z příběhů o putovní do zaslíbené země. Mojžíš na pokyn od Pána Boha posílá do zaslíbené země zvědy. Poslal jich 12. A dnešní text je popisem toho, co se dělo, když se zvědové vrátili.

 

Po čtyřiceti dnech průzkumu země se vrátili zpět. Přišli konečně k Mojžíšovi a Áronovi a k celé pospolitosti Izraelců na Páranskou poušť do Kádeše, podali jim a celé pospolitosti zprávu a ukázali jim ovoce té země.7 Ve svém vyprávění mu řekli: "Vstoupili jsme do země, do níž jsi nás poslal. Vskutku oplývá mlékem a medem. A toto je její ovoce. Jenomže lid, který v té zemi sídlí, je mocný a města jsou opevněná a nesmírně veliká. Dokonce jsme tam viděli potomky Anákovy. Na jihu země sídlí Amálek, na pohoří jsou usazeni Chetejci, Jebúsejci a Emorejci, při moři a podél Jordánu Kenaanci."

Káleb však uklidňoval lid bouřící se proti Mojžíšovi. Říkal: "Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme."

Ale muži, kteří šli spolu s ním, tvrdili: "Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my." Pomluvami zhaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali: "Země, kterou jsme při průzkumu prošli, je země, která požírá své obyvatele, a všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy. Viděli jsme tam zrůdy - Anákovci totiž patří ke zrůdám - a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví." (Numeri 13,25-33)

 

S čím tedy přišli zvědové ze zaslíbené země? V prvé řadě potvrdili slova Hospodina, který řekl, že je vede do výborné země. Země, která se před nimi rozprostírala, byla skvělá. Nicméně přinesli také zprávu o tom, že lid, který tam sídlí je mocný, má opevněné města a jsou tam dokonce potomci Anákovi. Jde o kmeny vzrostlých bojovníků, snad z linie podobné Goliášově. A naši zvědové se vlastně rozdělili do dvou táborů podle toho, jak tuto informaci interpretovali. Tedy pozorování měli stejné, ale vyvozovali z toho různé závěry.

 

1. skupina: Ti, kteří si nevěřili

Lid byl blízko zaslíbené země. Svoboda byla na dosah. Nicméně deset zvědů lidu říkalo: „Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my.“ (v.31) Tváří v tvář svobodě, oni říkají, že to nezvládnou. Protivník je příliš silný. A tito zvědové mají pravdu. Ano, protivník je příliš silný a oni nikdy nezvládnout takto silného protivníka porazit.

Spousta lidí reaguje stejně jako oni. Když se chce někdo vymanit ze spáru hříchu nebo třeba i závislostí a vidí jak silný je nepřítel, tak často propadne skepsi. Ten hřích je totiž tak silný. Ta závislost je totiž tak hrozná. A stejně jako naši zvědové takoví lidé pravdivě říkají, že jejich protivník je silnější než oni. Za každým otroctvím stojí ďábel a ten je silnější než my. Jeho nikdy neporazíme.

Jaký je důsledek takového postoje. Oprávněný strach z nepřítele nás paralyzuje do té míry, že zůstaneme navždy otroci a nedosáhneme svobody, pro kterou nás Pán Bůh stvořil.

V praxi existuje ještě jedna podskupina. Ta se v našem textu nevyskytuje. A to jsou ti, kteří si věří. Pokud by v Izraeli takoví byli, tak by vytáhli do boje a dostali by na frak. Neměli by šanci. Vždyť to byla hrstka zběhlých otroků a šli do země, kde byly za mohutnými hradbami vycvičené armády. Byli by děsivě poraženi. A stejně tak končí ti, kdo se ve víře ve vlastní síly pustí do boje s nesvobodou, s hříchem, se závislostí. Takoví lidé těžce narazí a uvědomí si, že nepřítel je silnější než si mysleli. A často potom ten svůj boj o svobodu prohrají a zůstanou otroci.

 

2. skupina: Ti, kteří věří Hospodinu

Jozue a Káleb zastávali názor, který vystihl Káleb těmito slovy: "Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme." (v.30) Cožpak tito dva muži neviděli ta opevněná města a obry? Jsou snad mladicky nerozvážní? Co to tady říkají? Nebo byli tak naivní, že věřili, že by mohli zvítězit?

Jozue a Káleb dobře věděli, jak silného protivníka mají a taky věděli, že sami nikdy nezvítězí. Ale tito dva muži věří Hospodinu a s nadšením očekávají splnění Jeho zaslíbení a povzbuzují lid, aby věřil Pánu Bohu a udělali ty poslední kroky na cestě ke svobodě. Oni věří Božímu zaslíbení.

Hospodin totiž svému lidu řekl: „Vyženu před tebou pronárody a rozšířím tvé pomezí.“ (Exodus 34:24) Pán Bůh slíbil, že se o nepřátelé postará sám. A my také víme, že to potom, o 40 let později to tak dopadlo. Vzpomínáte například na pád Jericha? Pán Bůh doslova zázračně vyhnal nepřátele ze zaslíbené země. Izraelci šli od vítězství k vítězství. Nikdo je nemohl zastavit. A nebylo to proto, že byli tak skvělí bojovníci. Když bojovali u města Aj, tak se o tom přesvědčili. Tehdy šli do boje bez Božího požehnání a skončilo to porážkou.

Jozue a Káleb na rozdíl od ostatních zvědů věřili Hospodinu. Oni už byli vnitřně svobodní. Oni už nebyli otroky.

Lid se přidal na stranu té větší skupiny zvědů a reptal proti Bohu a proti Mojžíšovi. A Pán Bůh poslal trest. Čteme: „Muži ve věku od dvaceti let výše, kteří vyšli z Egypta, neuvidí zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, protože se mi cele neoddali, kromě Kenazejce Káleba, syna Jefunova, a Jozua, syna Núnova; ti se totiž cele oddali Hospodinu.“ (Numeri 32,11-12)

Trestem za nevíru bylo 40 let na poušti a vymření nevěrné generace. Nicméně tento text jsem přečetl proto, že jde zde řeč o Kálebovi a Jozue jako o těch, kdo se cele oddali Hospodinu. V tom se lišili od ostatních. O Kálebovi dále čteme: „Jen svého služebníka Káleba, protože byl jiného ducha a cele se mi oddal, uvedu do země, do níž vstoupil, a jeho potomstvo ji obsadí.“ (Numbers 14,24) Takže rozdíl je v tom, že se cele oddali Hospodinu a byli jiného ducha. Už to nebyl duch otroctví a svázanosti. Byl to Duch Boží, Duch Kristův, Duch svatý, který v nich vládl. A tam kde vládne Duch Boží, tam je svoboda.

Apoštol Pavel zapsal: „Kde je Duch Páně, tam je svoboda.“ (2Kor 3:17)

Milí přátelé, položte si důležitou otázku. Co dělám v problémech? Dívám se na sebe, zda to zvládnu? Nebo se dívám na Hospodina, který to zvládne? Oddávám se cele Hospodinu? Jsem jiného Ducha nebo jsem ovládán tím starým zotročujícím duchem?

S ostudou musím přiznat, že se v poslední době až příliš často dívám na sebe a chovám se jak otrok. Prosím Pána Boha o odpuštění a omlouvám se za to i vám. Přál bych vám pastora silnějšího ve víře. Příliš často mám strach. Strach, že nezvládám být dobrým tátou. Strach, že nezvládám vést sbor. Strach, že nezvládám žít život, jaký bych chtěl žít. Ale chci znovu i dnes přijmout ten Pánem Bohem nabízený lék na strach. Tím lékem je pokání. A pokud ten lék potřebujete i vy, a já vím, že ho potřebuje každý z nás, vyznejme Pánu Bohu svoje selhání, svoje strachy, svoje obavy, svoje spoléhání na sebe sama. Poprosme Ho o obnovu našeho srdce. Poprosme Ho o dar víry a spolehnutí na Něj. Poprosme Ho o Jeho Ducha a o to, abychom se cele oddali Hospodinu. Potom se budeme radovat z „dobré země“, z dobrého života. Jsou před námi dny Duchovní obnovy. Vstupme do nich s pokáním a prosbou, aby z nás Pán učinil ty, kdo se cele oddali Hospodinu a kdo teď jsou jiného Ducha.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář