Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ukaž jim Boží moudrost!

3. 1. 2016

1.jpgJsme vděčni, že u nás můžeme znát Boží slovo a mít existující církev. Ale není to samozřejmostí a naše dnešní svoboda je postavena na utrpení mnohých. Mezi první mučedníky po apoštolské době patřil i Ignác z Antiochie. Ten byl učedníkem Petra a Jana. Když v Antiochii kritizoval přinášení obětí božstvům, nechal ho císař Traján zatknout a dopravit do Říma, kde měl být v aréně hozen lvům. Před svoji smrtí napsal Ignác církvi v Římě mimo jiné i tato slova: „Nechť ďábel a zlí lidé mě trápí všemi způsoby bolesti a mučení, ohněm, křižováním, divokými šelmami, rozsekáním těla; všeho toho se bojím jen velmi málo, jen budu-li spojen s Kristem.“ Když byl potom v roce 111 uveden do arény smrti, tak jeho poslední slova zněla: „Jsem Božím zrnem. Musím být semlet zuby těchto šelem, abych se mohl stát chlebem Kristovým. On je pro mě chlebem života.“ Pak byli do arény vpuštěni dva hladoví lvi, kteří Ignáce roztrhali.

Audio záznam naleznete zde.

Milí bratři a sestry, důvod proč to říkám je ten, abychom si znovu uvědomili, že ty svobody, které máme, nebyly zdarma. A ti, kdo ty svobody dnes nemají, je taky asi bezbolestně nezískají. Misie vždy vyžadovala a bude i dále vyžadovat oběti. A Boží slovo nás dnes povzbuzuje, že i my máme být těmi, kdo ty oběti přinesou. Přečtěme si text, který je spojen se svátkem zjevení.

 

Proto jsem já, Pavel, vězněm Krista Ježíše pro vás pohany. Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám: dal mi ve zjevení poznat tajemství, které jsem vám právě několika slovy vypsal. Z toho můžete vyčíst, že jsem porozuměl Kristovu tajemství, které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům: že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia. Jeho služebníkem jsem se stal, když mě Bůh obdaroval svou milostí a působí ve mně svou mocí: mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta milost, abych pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství a vynesl na světlo smysl tajemství od věků ukrytého v Bohu, jenž vše stvořil: Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu. V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou. Proto prosím, abyste se nedali odradit tím, že pro vás musím trpět; vždyť se to obrátí k vaší slávě.“

(Efezským 3,1-13)

 

Milí bratři a sestry, nestihneme si ten text rozebrat celý, ale všimněme si toho klíčového důrazu. Už v druhé kapitole Pavel zdůrazňuje ten zázrak z kříže, že evangelium je teď pro každého. Jak pro žida, tak pro nežida, tedy v biblické terminologii Řeka či pohana. A to je také ta první pravda, kterou nám tady Pavel přináší.

               

1. Všechny národy mají podíl na zaslíbeních evangelia

Podívejme se, jak to Pavel opakovaně zdůrazňuje i v tom našem textu. Prvně říká, že je ve vězení kvůli příjemcům jeho dopisu, kterými byli nežidovští, tedy pohanští křesťané ve městě Efezu. Potom hovoří o Božím tajemství, které dřívějším pokolením nebylo známo a to, že „pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia.“ (v.6) Tedy, Pavel jasně deklaruje, že Ježíš Kristus zemřel i za nežidy a že zaslíbení dané Abrahámovi a Izraelskému národu jsou pro každého,  kdo vírou přijme Ježíše Krista. Táto tématika je pro Pavla typická a nejvíce je rozpracována v listu Římanům.

Tím prvním, kdo byl k pohanům poslán, byl Petr. Možná si vzpomenete na to vidění, kdy viděl ošatku plnou nečistých zvířat a Pán Bůh mu přes to ukázal, že má přijmout pozvání nežidů a přinést jim Krista. Od té doby církev rostla a to především v řecky mluvícím světě. A právě hlavním misionářem byl apoštol Pavel.

A díky těmto událostem se postupně evangelium dostalo i k nám. A církev slaví svátek Epifanie, tedy Zjevení, aby si to připomínala. Ale nemáme jen děkovat za evangelium. Tento svátek je také misijním svátkem. A my se musí ptát, které národy ještě to evangelium potřebují. A z jedné strany se můžeme radovat, protože se Boží slovo opravdu šíří do celého světa. Na druhé straně je stále spousta lidí, kteří o pravdách evangelia nevědí. A takové máme i u nás.

Ale chtěl bych dnes zmínit především jednu konkrétní skupinu a to národy muslimských zemí. V České republice teď kvete nenávist k muslimům. A to je tragédie. Samozřejmě člověk chápe, odkud se to bere. Vidíme krutosti Islámského státu, ale třeba i Talibanu. Ale chtěl bych nás dnes povzbudit k tomu, aby naší reakci nebyla nenávist. Protože v tom případě ďábel dosáhl přesně toho, co chce. Naší touhou by mělo být, aby se tito lidé mohli setkat s láskou Kristovou a změnit své životy. V posledních dnech opravdu přichází mnoho svědectví o tom, jak muslimové uvěřili v Ježíše Krista. Děje se to mezi uprchlíky v Evropě, děje se to v Iráku, Sýrii, Afganistánu.

Kéž by nám dal Pán Bůh tu milost, aby nám i tyto národy ležely na srdci, jako ty, pro které Ježíš také přišel. Oni nejsou v Božích očích druhořadí. I oni potřebují Krista. Potřebují je i Romové, potřebuji je Vietnamci. Každý potřebuje Krista. A tak milujme je a pravidelně se za ně modleme. To ochrání naše srdce před nenávistí a také před rasismem, který se žel tlačí i mezi křesťany. Tedy, všechny národy mají podíl na zaslíbení evangelia a naším úkolem je se za tyto národy modlit.

 

2. Skrze církev májí i nebeské vlády a mocnosti poznat Boží moudrost

Podívejme se nyní na desátý verš, který odhaluje další důležitou pravdu: „Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost.“ (v.10) Všimněme si dobře, co tady Pavel píše. On píše, že je Boží vůli, aby církev byla tím nástrojem, skrze který duchovní mocnosti poznají Boží moudrost. Tedy my jako církev máme být svědectvím jak andělské tak démonské říši. Na nás má být vidět, jak je Bůh moudrý.

Ale na čem konkrétně to má být vidět? Kdy to ty mocností uvidí? Ty mocnosti to uvidí tehdy, když národy přijmou Boží dobrotu a Jeho milost. Církev vydá toto svědectví, když lidé všech národů vyznají to, co Pavel zapsal ve dvanáctém verši: „V něm (v Kristu) smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou.“ (v.12)

Milí bratři a sestry, jaká je naše role v tomto procesu? Máme si říct, že už máme hotovo, protože lidé v našem národě už to mohou vyznávat. Už tady máme křesťanství, takže můžeme být v klidu? To určitě ne! I my zde máme křesťanství proto, že někdo z jiného národa nám ho přinesl. Vzpomeňte na Cyrila a Metoděje.

Duchovní mocnosti uvidí Boží moudrost, když i my se budeme ptát, co můžeme udělat pro to, aby národy poznaly Ježíše. A my si tu otázku musíme klást. Jak už jsem zmínil, určitě to začíná modlitbou. Modleme se za další národy a modleme se za misionáře. Modleme se, aby Pán Bůh vyslal další misionáře. Modleme se, aby vyslal misionáře i z naší země, z naší církve, z našeho sboru. Modleme se především o mladou generaci, aby jim Pán Bůh zapálil srdce láskou k těm, kdo Ho ještě neznají.

Pokud se ale budeme modlit o to, aby Pán Bůh vyslal misionáře, tak my musíme být připraveni je podporovat i jinak než modlitbou. Jakub říká, že hladovému a prochladlému nestačí popřát neboli modlit se za to, aby neměl hlad a nebylo mu zima. Je třeba přidat jasný čin. Jak tedy podporujeme ty, kteří vyšli? Jak podporujeme Boží dílo? Podporovat jde buď tím, co nám přebývá, nebo lze podporovat štědře s vědomím, že jde o věčnost těch lidí. A tak vás chci povzbudit, abychom misii štědře podporovali. Jde to dělat různými způsoby. Konkrétně jste mnozí například přispěli na budování nových sborů v Tanzanii a za to vám děkuji. Ale máme i jiné projekty, které u nás propagujeme. Buďme štědrými podporovateli těch, kdo se rozhodli sloužit evangeliem jiným národům.

Žijeme v globalizovaném světě a misie mezi příslušníky jiných národů se nemusí nezbytně odehrávat na druhé půlce zeměkoule. Mnozí přicházejí i k nám. Ve velkých městech, v utečeneckých táborech lze sloužit těmto lidem. Naše církev společně s Křesťanským společenstvím vydala prohlášení, ve kterém říká, že chce hledat cesty, jak sloužit lidem v utečeneckém táboře ve Vyšních Lhotách, který nám je nejblíže. Máme mladé lidi, kteří přemýšlejí, že by šli sloužit menšinám v Praze či jiných velkých městech. Modleme se za ně, buďme připraveni podpořit takovou službu.

Bratři a sestry, pokud bude církev misijní, pak národy najdou v Kristu Spasitele a duchovní mocnosti poznají moudrost našeho Stvořitele.

 

3. Nedejte se odradit utrpením

Ještě nám tady zbývá poslední třináctý verš: „Proto prosím, abyste se nedali odradit tím, že pro vás musím trpět; vždyť se to obrátí k vaší slávě.“ (v.13) Pavel tady hovoří jako ten, kdo nese evangelium a tím vlastně všem dává najevo, že nesení evangelia bude s největší pravděpodobností spojeno s nějakým utrpením. Misie nebude nikdy rekreace nebo odpočinek. Misie bude vyžadovat oběti. V minulosti jich bylo přineseno obrovské množství. Dnes je situace pokojnější. Ale jsou země, kde jde stále o život.

Ale Pavel připomíná, že strach nás nesmí od misie odradit. Už jsem mnohokrát slyšel od křesťanů, že kritizovali nějaké misijní aktivity s tím, že to není bezpečné. A ano, určitě je třeba moudře vyhodnocovat situaci a neriskovat zbytečně. Nicméně, někdy to bez toho risku nejde. A v tom případě nemáme zrazovat druhé od misie, ale máme se za ně modlit.

Příběhy trpící církve nám ukazují, jak lidé milují Ježíše a povzbuzují nás, abychom i my byli ochotni přinášet oběti. Chtěl bych jedním příběhem zakončit. Je to příběh Afgánce, jehož identita je skryta. Budeme mu říkat Jan. Janův otec byl vysoce postavený představitel Talibanu. Jednou rozhodl, že je čas, aby Jan vykonal pouť do Mekky, jak žádá Korán. Otec s ním poslal 10 bojovníků Talibanu, jako jeho osobní ochranku. V průběhu této pouti měl Jan několik zvláštních snů a v tom posledním se mu zjevila osoba, která mu řekla o tom, že ho stvořila a představila se jako Ježíš Kristus. Sny byly tak silné a jasné, že Jan předčasně ukončil návštěvu Mekky a vrátil se domu. Hned to říkal otci a oznámil mu, že už nebude věřit Alláhovi, ale tomuto Ježíši Kristu. Otec mu vyhrožoval, že pokud o tom někomu řekne, vyřízne mu jazyk a upálí jeho ženu a děti. Jan řekl, že nemůže mlčet. Otec ho zavřel do sklepního vězení. Dostával jen minimum potravin, bili ho, házeli mu do cely hady. Když se stále nebyl ochoten zříci Ježíše, tak ho po 15 měsících přivázali hlavou dolů na kříž. I v průběhu svého vězení měl několikrát sen, ve kterém ho Ježíš ujišťoval o své podpoře a povzbuzoval ve vytrvalosti. Celou tu doby manželka nevěděla, proč se nevrátil z Mekky a kde je. Po 18 měsících byl Jan propuštěn. Vydal se hned domů. Lidé jej ani nepoznali, jak zoufale vypadal. Když došel domů, hned chtěl manželce říci, co se stalo. Ale ta ho zastavil a říkala, že nejprve ona mu musí říci, co se stalo jí. I jí se zjevil ve snu Ježíš a ona v Něj uvěřila. Postupně uvěřila taky Janova matka, jeho sestry, tety a sestřenice. Po jakési době jej jeho otec znovu uvěznil, tentokrát i s manželkou. Matka mu pomohla utéct a dala mu peníze na cestu. Museli ale opustit svého dvouletého syna. Otec jim vzkázal, že pokud se nevrátí, zabije jej. Opravdu to učinil a fotografii jeho ubitého těla umístil na webové stránky Talibanu pro výstrahu. Později otec zjistil, že i Jeho manželka a dcery jsou křesťankami a i ty povraždil.

Jan s manželkou se po strastiplné cestě dostali do západní země, odkud nyní vedou křesťanský internetový portál, který afgánským muslimům představuje Ježíše. Zaplatili obrovskou cenu, ale nezastavilo je to od toho, aby vše co mají, investovali do Božího království.

Bratři a sestry, misie něco stojí. Mnozí dnes umírají, protože se radují z toho, že zaslíbení evangelia platí pro všechny národy a chtějí, aby duchovní mocnosti poznaly moudrost Boží. Kéž bychom nestali s rukama v kapsách, ale připojili se k lidu, který žije pro slávu Boží.

Audio záznam naleznete zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář